na nebi leží deka ticha
zkoušíš ji odkopat
a snít
jako bys plaval sklem
do měkkých dužin spánku
řežu tvými noži
přišel jsi nazpět jak obrácená
stránka fotoalba
s tváří neznámého příbuzného
na výměnu
ještě se vrážím do kapes
a věřím
na paměť střelnic
s terči klínů
a krajin které vstřebaly
cesty jako se vhojí jizva
takže už netrefíme
všechna má jednodenní království
šumí teď ve tvé krvi
ve snaze nasytit
barvy zrnek v přesýpacích hodinách
a i my
i když písku je čím dál méně
chráníme nestálé stopy
vychladlých doteků vlastními těly
ještě je daleko to ráno
daleko
…
celý jeden spánek