|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (26. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 25.09.2009, 5:48
|
| *** |
| |
|
|
Na konci cesty?
„Bude mi smutno,“ řekla Katherine. „Poznají mě, až budu chtít znova přijet?“
„To nedělej,“ rázně odmítla Kaileen.
„Proč ne?“
„Určitě se za nimi vypravíš s doprovodem,“ odtušila. „Neměla bys nikomu prozrazovat jejich pozici. Raději se ani nezmiňuj, že jsi je potkala.“
„Tak si vyřídíte u Antonia, co potřebujete a já s vámi zase pojedu zpátky. Přineseme jim něco užitečného, co myslíte, že by se jim nejvíce hodilo?“
„Katherine, o tom už jsme mluvily. Jakmile dorazíme do cíle, rozejdeme se,“ stála si Kaileen za svým.
„Měly bychom zastavit,“ utnula jsem počínající výměnu názorů.
„Proč, něco se ti nezdá?“ zbystřila Kaileen.
„Ne, jen ten psík by se asi měl proběhnout, chápeš.“
„Dobře.“
Katherine mi podala štěně, seskočila, utrhla modrou kytku na dlouhém stonku a zlobila ho s ní. Kaileen pořád ještě seděla na koni, napadlo mě, na co asi čeká.
„Ty se nechceš protáhnout?“ došla jsem k ní.
„Jistě, jen jsem se rozhlížela kolem.“ Neseskočila moc přesvědčivě, stála jsem blízko a mohla ji podepřít. „Nemusíš se o mě starat.“
„Třeba to dělám ráda.“
Překvapila jsem ji, ale nezdálo se, že by jí to bylo vyloženě proti srsti. Doufala jsem, že se nám nic nepřihodí, teď jsme byly příliš snadná kořist. Já jediná jsem mohla skupinu aktivně chránit, Katherine by se nanejvýš schovala za strom a Kaileen se sotva udržela v sedle, dokonce se ani necítila na to, aby se trochu prošla. Lehla si a odpočívala.
Pozorovala jsem, jak si Katherine hraje s Atirem. Převalil se na záda a nechal se škrábat na bříšku. Byl roztomile baculatý, líbilo se mu, když se její prsty probíraly hustou černou srstí a když ho hladila na bílé náprsence, chňapal po ní a příšerně se u toho šklebil. Kdo by řekl, že z něj bude velká hlídací obluda? Vzala malého do náručí a řítila se ke mně, to znamenalo vodopád slov, dojmů a otázek, ale Atir byl proti.
„Tedy, to snad…“ držela ho ve vzduchu a bezradně se na mě zadívala.
„Už se vyčůral, můžeme jet dál,“ zasmála se Kaileen škodolibě. „Nechci zasahovat do tvých výchovných metod, Lee, ale toto mohl udělat i za jízdy, nemyslíš?“
„Kdo to mohl vědět?“ rozčílilo mě její popichování.
„Co teď? Nemám druhé šaty na převlečení,“ pustila Katherine psa.
„Teď už nic,“ odpověděla Kaileen. „Snad je pochopitelné, že ho nemáš chovat, dokud si neuleví. Příště si ho pohlídej.“
„Budu vám velmi vděčná, když mi příště,“ zdůraznila, „poradíte dřív, než na něco přijdu sama,“ opáčila Katherine stejně uštěpačně.
„Najdeme vodu a můžeš si to oprat,“ navrhla jsem.
„Já?“ zhrozila se.
„A kdo?“ vyštěkla Kaileen.
„Dobře, tak já,“ připustila Katherine. „Ale v čem budu, než to uschne?“
„Až taková zima není,“ zavrčela Kaileen pro sebe. „Nad tím nemusíš přemýšlet, protože tady nikde vodu nenajdeme, k řece bych zamířila jen v krajním případě. Slyšely jste náčelníka, taky nás před tím nápadem varoval.“
„Tak co mám dělat?“ zoufala si Katherine.
„Buď si to očisti hned nebo jedeme. Nebudu tu trčet a přemítat nad jednou loužičkou.“
„Dostáváš se do formy, to ráda vidím.“
„Dávno jsem ve formě,“ odpověděla mi. „Jen ty máš potřebu mě neustále hlídat.“
„Tak promiň, že jsem tě nenechala spadnout.“
„Nejsi trochu drzá?“ ztrácela trpělivost.
„A nemáš ty z něčeho strach?“
„Z čeho?“ vysmála se mi.
„To víš ty. Vždycky, když se bojíš, chceš se hádat, řveš na mě a kopeš kolem sebe.“
„Máš dojem, že mě znáš?!“ rozčílila se. „Uvidíme, kdo má strach a kdo je ve formě. Jedeme k řece. Ukážu ti, že toho takzvaného démona složím sama kdykoliv si zamanu. A potom ho dotáhnu Reddovi, aby viděl, že je to jenom obyčejné zvíře.“
„Tím hůř, mohlo by jich tam být víc. Démoni se narozdíl od zvířat nemnoží.“
„Myslíš?“ zvedla obočí.
„Vy byste zjistila, co požírá můj lid?“ vložila se Katherine. „Pokud opravdu máte odvahu tam jet…“
„Odvahu?! Co ty víš o odvaze? Nasedej!“
„Kaileen, to je blbost,“ snažila jsem se ji zadržet.
„Řekla bych ti, co je blbost,“ vytrhla se mi, „ale obě by nás to mrzelo. Právě ty jsi před pár dny mluvila o odvaze a teď se bojíš.“
„Ano, bojím. No a?“
„Zdá se, že pro každou platí jiné podmínky, že?“
„Nemám chuť se hádat, Kaileen. Probereme to později a nemysli si, že se tomu vyhneš,“ ukončila jsem při a potěšilo mě, že ji to zaskočilo a neodporovala. „Nasedej, Katherine, jedeme k Antoniovi. Požádej ho, vezměte si pár schopných vojáků a můžete si tu řeku prohlížet třeba dva roky, pak mi to bude jedno. Slíbila jsem, že tě přivezu v celku, a to taky udělám.“
Obě na mě zůstaly vyjeveně hledět. Nakonec se rozhodly být zticha a nasedly.
„Ty ses bavila s náčelníkem,“ oslovila jsem Kaileen, „tak nás veď. U řeky se můžeme zastavit na zpáteční cestě, pokud o to tolik stojíš.“
První den jsme přenocovaly na planině bez jídla, nálada pod psa, v táboře ticho. Kaileen byla zaražená, Katherine nevěděla, co se děje, tak raději nepokoušela štěstí. Dokud se dalo, dělala si zápisky, během pobytu u divochů určitě nestihla napsat ani řádku a konečně měla čas i klid, aby zvěčnila nové zážitky.
„Nechceš to nechat na zítra, Katherine? Raději jdi spát, časně ráno vyrážíme,“ upozornila jsem ji.
„Jenom co to dopíšu. Chceš si to přečíst?“
„Bohové mě naučili mluvit, ale psát a číst ve vaší řeči neumím.“
„Nevadí, zítra ti to přečtu.“
„Dobře,“ souhlasila jsem. „Neponocuj.“
„Neboj.“
„Můžete přestat žvanit? Kdo v tom má spát,“ rozčilovala se Kaileen.
„Snad se svět nezboří pro těch pár vět.“
„Tvůj určitě ne,“ zabrblala.
„Za každou cenu se chceš hádat?!“ vypěnila jsem.
„Ne, akorát bych ráda usnula.“
Druhý den planiny vystřídala pole. Sice to vypadalo, že je dávno po sklizni, ale kde jsou pole, jsou i lidé a jistě osada. Žádný pořádný kopec kolem nás nebyl, neměly jsme dobrý výhled kolem sebe, proto jsme se rozhodly pokračovat stále stejným směrem. Narazily jsme na ovocné stromy. Sice žádný zázrak, ale aspoň něco malého do žaludku.
Po poledni jsme potkaly několik lovců, kteří nám až podezřele ochotně ukázali cestu do vesnice. Obyvatelé se zastavovali a dívali se za námi. Atir vrčel, koně byli neklidní, Kaileen se mračila a nemohla jsem si nevšimnout, že jí ti divní lidé někoho připomínali.
„Znáš je?“ zeptala jsem se.
„Nevím,“ odpověděla zamyšleně. „Určitě ne, vždyť jsem tu nikdy nebyla.“
„Nelíbí se mi tady,“ řekla Katherine a rozhlížela se po zachmuřených a často i poškrábaných tvářích.
„Ani mně ne,“ potvrdila Kaileen. „Nebudeme zastavovat, kašlu na šaty, chci odtud pryč.“
„Moje řeč,“ přidala jsem se. „Radši Bal´S´hraal než oni.“
Cestu nám zastoupila mladá žena v potrhaných šedých šatech, vlasy schované pod kdysi bílým čepcem.
„Ustup, pouze projíždíme, neublížíme vám,“ přesvědčovala jsem ji.
„Vy dvě jeďte, ona,“ ukázala na Kaileen, „tu zůstane.“
„Říká kdo?“ ozvala se přítelkyně.
„Oni,“ rozpřáhla a dav, který nás obstoupil, provolával jméno Kaileen.
„Neznám vás.“
„Ale ano,“ řekla nenávistně, „všechny nás znáš. Nebyli jsme pro tebe nic, proto si nás nepamatuješ. Jenže my jsme nezapomněli a teď máme příležitost.“
Přicházeli stále další, byla jsem už krajně nervózní, Katherine měla co dělat, aby udržela Atira. Koně se vzpínali, obzvlášť Dart se choval nebezpečně.
„Jak mohu vědět, že je propustíte?“
„Budeš nám muset věřit,“ zasmála se žena. „Tak jako my jsme věřili vám a vy jste se k nám v noci plížili, podřezávali krky našim rodičům a nechávali za sebou sirotky odsouzené k smrti. A měli jste tu drzost žádat od našich bližních, aby se starali o vaše bastardy. Ty sama jsi důkaz!“
„Co ty o mně můžeš vědět?!“ rozčílila se a seskočila z koně.
„Zůstaň tu dobrovolně, Kaileen, a já ti povím, o čem nemáš ani tušení.“
„Nechci to znát. Nechte nás projet,“ tasila.
„Opravdu si myslíš, že dokážeš porazit je všechny? Ty naivně doufáš, že dokážeš zabít, co už je mrtvé?“ rozesmála se a dav znovu skandoval.
„Mrtvé?“ nevěřila.
Utichli, beze studu se svlékli, aby si mohla prohlédnout svoji práci – všechna bodnutí, začátečnické i zcela perfektní seky a spousty velkých ran, na nichž zřejmě zkoušela, kolik lidé vydrží a co v jejich nitru může najít. Seskočila jsem a chtěla ji odtáhnout, ale Kaileen úplně zamrzla.
„Mohli bychom si vzít i ji,“ ukázala žena na mě, „kdybychom chtěli.“
„Kdybych vám to dovolila,“ opravila jsem ji, protože mi došlo, čím se od Kaileen liším. Jí měl dát Raam ten medailon a mohly jsme mít pokoj.
„Nepotřebujeme tvoje svolení.“
„Ale moje ano!“ zařvala Kaileen a chtěla bodnout.
„Přesně na to čeká,“ překazila jsem jí to
„Dočká se,“ prohodila a znova zkusila zaútočit.
„Neříká vám pravdu,“ ozvala se Katherine. „Lonshi své potomky svěřovali do výchovy jiným, to je pravda, ale dělali to až ke konci, aby vás královna hůř hledala. Přesně plánovali, kam a kdy vás umístí a hlavně – vy nejste bastard, to vím jistě.“
„To nic neznamená,“ odporovala žena. „Tvůj původ a krvavé činy nám dávají právo žádat odplatu!“
„Jste-li ti, které jsem zabila,“ promluvila zase Kaileen, „potom vás nelituji. Ani jediného. Není mi líto, že jsem vám brala životy, není mi líto, že jsem se na vás cvičila a mrzačila vás, ani mi není líto, že po vás zbyli sirotci. Bylo to moje právo. Mohli byste žádat pomstu i na Coritě a jejích vojácích, oni vás přede mnou mohli chránit. Já nemám svědomí, neznám výčitky. Odplatu žádejte na těch, kteří mě takovou stvořili.“
„Vezmeme si tedy tu, která to dokáže,“ pronesla chladně, ostatní už byli příliš blízko, abychom se odtud mohly dostat, na konec jejich řad jsem nemohla dohlédnout. „Dej nám ji a my ti odpustíme.“
„Zapomeň!“
„Nedokážeš ji ochránit, ne před námi.“
„Lee, pozor!“ zakřičela Katherine.
Pozdě. Dva muži mě chytili, ale než stihla Kaileen reagovat, můj strážce opustil bezpečí amuletu a za pronikavého křiku se vznesl. Všichni zaujatě hleděli, jak zářil a rostl, dokud jeho křídla nezastínila přítomné. Praštila jsem chlapa po pravici, přítelkyně odstavila toho vlevo a postrčila mě ke koni. Prudký poryv větru mi skoro vzal rovnováhu, musely jsme si vzájemně pomoct a pevně se chytit. V jeden okamžik jsem nic neviděla, to když pták přistál, jeho křik přehlušil nářek mrtvých a obrovské tělo nás pohltilo.
Byli pryč. Zbyly jsme jen my, zrychlené dýchání a nervózní přešlapování koní. Kaileen se pro jistotu rozhlédla, než mě pustila.
„Kde je Katherine?“
„Tam,“ ukázala jsem k jejímu koni, „dívej.“
Stála přitisknutá k němu, jednou rukou se držela jeho šíje, druhou svírala psa.
„Už je konec, Katherine, můžeš se pustit.“
Opatrně na ni sáhla, aby se příliš nelekla. Katherine se zmateně rozhlédla, Atir jí olízal tvář a teprve jí došlo, co se stalo. Ruka jí ztěžkla, Kaileen taktak zachytila psa.
„Kdo byli ti lidé? Kam najednou zmizeli?“ ptala se vyplašeně.
„Až se utáboříme, vysvětlím ti to. Teď pojedeme pryč, souhlasíš?“ lehce ji vzala kolem ramen.
„Tak dobře,“ přikývla Katherine odevzdaně.
Sledovala jsem, jak ohleduplná dokáže Kaileen být, možná spíš vděčná za to, co jí Katherine řekla a že se jí vůbec zastala.
„Zkusím něco ulovit, ty tu zůstaň s Katherine a odpočiň si,“ rozhodla jsem, když jsme našly místo k přenocování.
„Je to zbytečné, tady nic nechytíš. Jen planiny, pár stromů a keřů, co by tu mohlo žít?“ namítla.
„Uvidíme.“
Samozřejmě jsem nic nenašla. Rozčílilo mě to, copak nedokážu uživit dva lidi a psa? Hledala jsem, dokud to šlo, vrátila jsem se až za tmy, přesto s prázdnou.
„Poznala jsem to a Khar to ví taky,“ zaslechla jsem Katherine.
„Co ví?“ zajímala jsem se.
„Ale nic,“ mávla rukou Kaileen. „Už jsi zpátky? Aspoň ses prošla.“
„To jsem tak akorát potřebovala, mám dost i bez toho.“
„Žádný div, cestujeme dva dny bez jídla. Vody naštěstí máme dost.“
„Co Khar ví?“ zeptala jsem se znova.
„Že jsem lhala,“ odpověděla neochotně a lehla si. „Jinak by pro mě nepřišli.“
Stejně mě to neuspokojilo. Cítila jsem se odstrčená a když se Katherine rozpačitě podívala a vzápětí se uložila ke spánku, bylo mi jasné, že jsem na svou otázku nedostala úplnou odpověď.
Druhý den po poledni jsme z pahorku zahlédly obrysy města, jemuž vévodila vysoká katedrála.
„Jsme téměř u konce,“ pronesla Kaileen. „Do večera tam dojedeme a budeš v bezpečí.“
„Nemohly bychom ještě jednu noc přespat venku?“ smlouvala Katherine.
„Bude jistější, když budeš pod dohledem vojáků,“ vysvětlovala Kaileen.
„Proč? Přece ji ohlídáme,“ přidala jsem se ke Katherine.
„Už jenom dnes,“ škemrala princezna. „Budu si psát, ani o mně nebudete vědět.“
„Dobře,“ souhlasila Kaileen a nehezky se na mě podívala. „Jdeš na lov a ne že budeme další den hlady.“
Utábořily jsme se na okraji lesa a raději jsem hned spěchala sehnat něco k jídlu, kdyby si to Kaileen náhodou chtěla rozmyslet. Sebrala jsem, na co jsem přišla – chytila jsem dva ptáky, natrhala vhodné byliny pro lepší chuť masa a nezapomněla jsem utrhnout velký list, do něhož jsem nasbírala lesní ovoce. Raději jsem si pospíšila, aby pach kořisti nepřilákal silnější dravce, než jsem byla sama.
„Máš pocit, že to stačí pro tři lidi a psa?“ vynadala mi Kaileen. „Mazej zpátky a přines něco pořádného.“
„Proč nejdeš ty?“
„Já hlídám, ty lovíš, tak jsi to chtěla.“
„Doufám, že to stihneš alespoň opéct, než se vrátím,“ hodila jsem mrtvolky na zem a vydala se na další hon.
Když jsem přišla do tábora bez kořisti, myslela jsem, že mám vlčí mlhu. Nejen že maso stihly opéct, ony to stačily skoro celé sníst a co zbylo, házely psovi jako odměnu.
„Doufám, že neneseš nic menšího než lišku,“ pootočila se Kaileen.
„To nemyslíte vážně?! Mně nenecháte, ale hlavně že pes se nažral.“
„Jak jinak bychom ho něco naučily?“ pokrčila rameny. „Ten zbytek je tvůj.“
„No, tak vám děkuju.“
„Počkej, ty vážně nic nemáš?“ ujistila se Kaileen.
„Vidíš snad něco? Aspoň trochu ovoce jste mi nechaly.“
„Zajdeme ti pro další,“ navrhla Katherine.
„To by šlo,“ přítelkyně pokrčila rameny, „ale musíme spěchat, než bude tma.“
„Já tady zase budu sama?“
„Někdo musí zůstat a hlídat koně,“ poznamenala.
Kdybyste tak chtěly donést maso, ale s tebou v závěsu ani Kaileen nic neuloví. Odkdy se vůbec kamarádí s Katherine? A vůbec – co má zase za nálady? Snad ji to přejde, až se princezny zbavíme.
Pomalu jsem si začínala myslet, že se ty dvě někde zapomněly, když se zpoza stromů vyloupla Kaileen, která nesla dřevo, ale žádnou kořist a za ní cupitala Katherine s plnou náručí lesních plodů.
„Taky jsi nic nechytila?“
„Copak to s ní šlo?“ rozčilovala se Kaileen. „Dneska ještě přežiješ na ovoci.“
„Nač tedy tolik dřeva?“
„Chtěla si dělat zápisky, to potmě půjde těžko,“ odsekla.
„Lee!“ radovala se Katherine a chtěla mi něco úžasného sdělit, ale už to nestihla.
Zakopla, zašermovala rukama, ovoce, které mělo pud sebezáchovy, se rozlétlo do všech světových stran, na zbytek spadla.
To máš za to.
Upřímně jsem se rozesmála, i když to znamenalo, že zůstanu hlady. Kaileen se plácla do čela, ale smála se taky.
„Jsi celá?“ zvedala Katherine.
„Tomu nebudeš věřit,“ přešla její otázku a mluvila na mě.
„Čemu, že se díky tobě zase nenajím?“ popíchla jsem ji.
„Ale ne,“ zamračila se Katherine a obírala si slupky ze šatů. „Chtěla jsem říct, že jsme pozorovaly srnky. Aspoň dvacet jich tam na mýtině bylo a my jsme se musely tak brzy vrátit,“ olízla si prsty ulepené od šťávy. „Hm, dobré, škoda jich,“ rozhlédla se po zbídačeném ovoci.
„Prosím tě už si sedni a čti si nebo si ještě ublížíš.“
„Antoniovi to vysvětlíš sama,“ upozornila Kaileen. „Stejně si bude myslet, kdovíco se nestalo.“
„Až si přečte moje zápisky, přestane vás podezřívat.“
„Copak ho to zajímá?“ zeptala se Kaileen nedůvěřivě.
„Proč by ne?“ zatvářila se pohoršeně. „Když k nám přijel, zajímal se o knihy a literaturu. Na tom přece není nic špatného. Také proto s sebou vezu tolik svazků, určitě ho to potěší.“
„Jsem zvědavá,“ prohodila Kaileen.
Něco mě napadlo, ale než jsem tu myšlenku začala více rozvíjet, řekla jsem si, že raději počkám, jak se věci vyvinou dál.
Antoniův zámek zdaleka nebyl chráněn tak, jako sídlo krále, prachbídná situace v zemi se tohoto kraje snad ani nedotkla. Panství od zbytku města dělila pouze nízká zeď, ani samotná stavba nebyla tak velká jako zahrada. Hned za bránou jsme kráčely po drti převážně červených kamínků, minuly jsme velkou fontánu uprostřed nádvoří a teprve u schodů, které vedly k hlavnímu vchodu, nás zadržely stráže. Zdálo se, že každý je zde vítán, pokud zrovna neútočí. Oznámily jsme, proč přicházíme a požádaly jsme, zda bychom mohly mluvit s pánem tohoto sídla. Strážný odběhl, trvalo mu dlouho, než se vrátil.
Ze zahrady přicházel mladý pár, zamilovaně se k sobě tiskli a tiše hovořili, Katherine se za nimi dívala, jako by jim záviděla, potom si sedla na kraj fontány a čeřila hladinu. Druhou cestičkou vedl muž smečku psů. Kaileen pohotově chytila Atira, protože domácí nevypadali, že by si chtěli hrát. Lovec měl co dělat, aby je odtáhl.
„Já ale vypadám,“ povzdechla si Katherine.
„Vždyť se brzy převlékneš,“ utěšovala ji Kaileen a podala mi psa. „Podrž ho, musíme ho přivázat, tady nebude moci volně pobíhat.“
Sáhla do torny a z provazu udělala dočasné vodítko. Malému se to moc nelíbilo, ale neměla na vybranou.
Ze schodů pomalu scházel poměrně malý muž v bílém obleku, který kontrastoval s jeho černým plnovousem. Úzký dlouhý meč táhl skoro po zemi, při chůzi mu evidentně zavazel a místy se zdobená pochva otřela o jeho kotník. Tři stejně dobře odění nohsledi si nás nedůvěřivě prohlíželi, dva sluhové sešli s pánem a zůstali stát těsně pod schody.
„Antonio!“ rozběhla se princezna a v tu ránu zapomněla, jak je ušmudlaná.
„Katherine!“ objal ji.
„Teď si všimne mě a zase jsme v průšvihu,“ utrousila Kaileen. „Raději buď ve střehu.“
„Proč si pořád myslíš, že tě každý zná? Tady jsme daleko od hranic, sem se určitě nic o tvé pověsti nedoneslo.“
„Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?“ prohlížel si Katherine. „Ukaž se, tys vyrostla. Ale co se ti stalo?“
„Nic, neboj se, jen jsem upadla. Pojď, představím ti své přátele,“ vlekla ho k nám, protože jsme taktně zůstaly stranou.
„Ty musíš být Kaileen,“ vydal se přímo k ní. „Buď vítána. Nikdy jsem si netroufl ani pomyslet, že se s tebou setkám. Přiznám se, trochu mě udivuje, že přicházíš v míru. Co bys řekla krátké rozpravě? Nechám připravit nějaké občerstvení, samozřejmě až se vykoupeš a odpočineš si.“
„Jistě, proč ne.“
„To je Lee,“ představila mě Katherine.
„Moje přítelkyně,“ dodala Kaileen.
„Tvoje přítelkyně?“ podivil se.
„Nečekám, že v tom bude problém,“ odsekla a jasně dala najevo, že se jí hostitel nelíbí, Atir couvl a schoval se za mě.
„Ovšem, přítelkyně,“ přikývl Antonio a otočil se ke sluhům. „Mathiasi, nechej připravit lázeň a tři pokoje.“
„Dva postačí,“ opravila ho Kaileen.
„Neobvyklé přání,“ naznačil.
„V míru přicházím, ale to neznamená, že také tak odejdu,“ vzala mě kolem ramen.
„Připrav dva pokoje, Mathiasi,“ rozkázal. „A pro princeznu vhodné šaty.“
„Jistě, pane,“ uklonil se sluha a narychlo odešel.
„Katherine, vadilo by ti, kdybych si prohlédl tvé knihy, než se znovu sejdeme? Jistě se chceš upravit,“ navrhl.
„Klidně, Antonio, vždyť proto jsem je přivezla,“ usmála se. „Nic jiného s sebou vlastně nemám.“
„Výborně. Liane,“ přivolal druhého sluhu, „postarejte se o koně a zavazadla Její Výsosti odnes do mé pracovny.“
„Jak si přejete, pane.“
„Trochu aktivní, nezdá se ti,“ strčila jsem do Kaileen.
„Až moc,“ přikývla. „Myslím, že jsme sem neměly jezdit.“
„Taky se mi zdá.“
„Pojďte, dámy, jistě jste unavené po dlouhé cestě,“ pobídl nás, vzal Katherine kolem pasu a šel s ní první.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
