» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."

Buddha

počet přístupů: 2141387

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::

:: 39. kapitola - Do půlnoci ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 27.09.2009, 6:40


	Pomalu vyšel ze stínu domu a cestou ke sváteční tabuli prohýbající se pod množstvím jídla se nerozhlížel kolem. Sledoval novomanžele a bratra nevěsty, jak vesele hovoří a znovu zvedají své číše k přípitku. ‚Co to dělám?‘ zašeptal hlas ozývající se někde z dálky, Jirka na něj však nedal a mířil stále kupředu. Jakmile se přiblížil na asi dva metry od hostů sedících u stolu, zastavil se. Hlavy přítomných se na něj otočily a prohlížely si jej jako nějaký nevídaný úkaz. ‚Opravdu je to ten táta, se kterým jsme jezdívali na výlety? Ten, který mi stavěl letadla a nadšeně se mnou sjížděl kopec na saních?‘ Richardovi nervózně zaškubal koutek úst a v obličeji měl výraz naprostého přemáhání se. ‚Byl jsi hrdina, tak dělej. Něco řekni, nebo aspoň nasaď výraz plný opovržení.‘ „Nemám pocit, že bychom zvali některé z tvých dětí,“ ozvala se Renea hlasem sladším než laskonka. Jirkovi se při pohledu na ženu v bílých šatech vybavily bonbony marshmallow, které s Monikou jako malí opékávali na ohni. „Já taky ne,“ přitakal táta a nespustil z Jirky oči. Chlapec si až v tu chvíli všiml několika mužů, kteří stáli u vjezdů na náves a netvářili se příliš přátelsky. „Přišel jsi něco vysvětlit?“ promluvil konečně Richard. „Třeba vaši chybu?“ „Jakou chybu?“ „Nejsem Martina, aby na mě platil nevinný dětský výraz,“ odsekl Richard a odložil svou sklenici. „Já… o žádné chybě nevím,“ zareagoval Jirka s velkým přemáháním. „Tak proč jsi tady? Zase ten váš hloupý zvyk lézt tam, kde nemáte co dělat?“ „Chtěl jsem…“ Richard tázavě zvedl obočí. Taťka ani Renea nehnuli brvou, jen sledovali rozhovor muže a chlapce stojícího opodál. „Já jen…“ ‚Kam zmizelo všechno to odhodlání?‘ „…chtěl jsem…“ ‚Jsi slaboch, tak jak ti to taťka říkával.‘ „…se tady podívat.‘ Richard se pomalu zvedl ze židle, hlavy všech přítomných se natočily směrem k němu a sledovaly, jak obchází stůl a míří k Jirkovi. „Nemáš tady sice co dělat, ale na druhou stranu… je dobře, že jsi přišel. A skvěle sis to načasoval.“ „Proč?“ „Zrovna dneska jsem se probudil se zvláštním pocitem. Byla to snad prázdnota? Smutek? Ne, bylo to něco, co provází každého z nás, co nás pronásleduje jako nejhorší noční můra a zároveň nás to žene kupředu. Napadá tě, co mám na mysli?“ Jirka naprázdno polkl a odvážil se podívat Richardovi přímo do očí: „Strach?“ Muž se pohrdavě zasmál. „Mám na mysli pomstu. A odvažuji se říct, že dneska se i v tobě objevil, byť možná jen na chvíli, zlomek touhy někomu se pomstít. Jenže, na rozdíl od tebe, to já dneska udělám. Dnes je to na den přesně dvacet šest let, co mí rodiče zemřeli.“ Výraz v Richardově obličeji se ještě více zkřivil v nenávistnou grimasu. „Do dnešní půlnoci všechno skončí právě tam, kde to začalo.“ Jirka uslyšel z dálky Moničin výkřik a ucítil na temeni hlavy tupou ránu. Richardův obličej, lidé sedící u svátečního stolu i domy kolem se rozplynuly a vše zahalila neprostupná tma. Ležel na tvrdé podlaze s bolestí, která mu pulzovala hlavou a celým tělem otlačeným od země. Očima brouzdal po šedém stropě a matně vzpomínal na poslední okamžiky, které si pamatoval. Strop však nepoznával – byl šedý, žádný lustr jako na zámku, nebo barevné světlo u něj doma. „Moniko?“ zeptal se Jirka do ticha, aniž by se zvedl. Když se mu však nedostalo odpovědi, pomalu se posadil a pořádně zamžoural očima. „Proboha, Moniko!“ naklonil se k sestře, která ležela vedle něj. „Moniko, probuď se! No tak, dělej!“ jemně ji poplácal po tváři a s hrůzou sledoval obličej nejevící známky života. „Prosím, dělej! Moniko… prosím…“ „Jirko?“ zašeptala slabým hlasem, když po několika vteřinách, které se Jirkovi zdály jako věčnost, pootevřela oči. „Jsi v pořádku? Mluv se mnou, není ti nic?“ „Já…“ hlesla a zahleděla se někam do dálky. „Já se omlouvám…“ Monika se pomalu opřela o ruce, posadila se a zkoumala bratrův obličej. „Nechala jsem tě tam jít.“ „To nevadí, nic se neděje.“ „Nechala jsem tě…“ „To je dobré, rozumíš? Nic se nestalo. Ukaž se,“ přejel Jirka sestře po temeni hlavy a nahmatal pořádnou bouli. „Někdo tě praštil.“ „To tebe taky… nestihla jsem nic udělat, omlouvám se.“ „Moniko, to teď není důležité. Hlavní je, že jsme v pořádku, ano? Nebo, je ti ještě něco?“ „Ne, jen… mě bolí hlava, to je všechno,“ polkla Monika naprázdno a rozhlédla se po místnosti. „Kde to jsme?“ „Netuším,“ odpověděl Jirka a sebral ze země list papíru, ležící vedle něj. Až v tu chvíli si všiml, že sedí na podlaze podlouhlé místnosti plné židlí a s vepředu stojícím stolem, prohýbajícím se pod hromadou květin. „Hodně štěstí při společné cestě životem… takže je to pravda,“ vzdychl Jirka. „Co je pravda?“ „Ta svatba byla. Všechno se mi míchá dohromady… ale vzali se. Všechny ty kytky… jsme v obřadní síni, tohle bude asi obecní úřad.“ Monika se vrávoravě zvedla ze země a přikrčeně došla k jednomu z oken. Poodhrnula krajkou obšívaný závěs a vyhlédla ven. „Co to…?“ „Co se děje?“ přispěchal k ní Jirka tak rychle, jak mu to jen bolavá hlava a zesláblé tělo dovolily. „Kam proboha všichni zmizeli? Kolik je vlastně hodin?“ „Je půl šesté,“ oznámila Monika s hrůzou v očích bratrovi. „Proč… nás nikdo nehledá?“ zašeptal Jirka a po zádech mu přejel mráz. „Na návsi vážně nikdo není?“ vykouknul znovu z okna a ujistil se, že má pravdu. „Musíme jít okamžitě za Martinou, něco není v pořádku,“ přešel ke dvoukřídlým dveřím a zatlačil, ty ale nepovolily. „Sakra,“ zaklel a zatlačil znovu všemi možnými způsoby, hmaty a směry, které ho napadly. Dveře se však ani nehnuly. „Nejde to.“ „To jsme tu zamčeni?“ posteskla si Monika beznadějně. „Musíme co nejdřív ven, nahoru za Martinou.“ „Zavolej jí,“ navrhl Jirka. „Já nechal mobil ráno v pokoji, ty ho máš?“ „Jo, hned…“ zašmátrala Monika v kapse. „On… není tady.“ „Proboha, co se tady děje?“ rozkřikl se Jirka nahlas a rukama si prohrábl vlasy. „To je šílené, šílené! Chtěl jsem s ním jen mluvit… a teď jsme tady, zavření v místnosti s kytkami a odpornými přáními ke svatbě…“ Jirka znovu udeřil celým tělem do dveří. Nic. „Přece se odsud musíme dostat.“ Dveře se zatřásly, ale neotevřely se. „No tak, dělej! Otevři se!“ Plný vzteku kopnul co největší silou přímo do kování dveří. Ty se konečně rozlétly dokořán a z místa, kde se dřevo roztříštilo, odpadlo několik třísek. „Pojď,“ pokynul Jirka s mírnou úlevou Monice a sám vešel na chodbu, kterou si velmi dobře pamatoval – přímo ve dveřích vedle těch do obřadní síně se nacházela bývalá Michalova kancelář, kde ho našel spoutaného. „Je tu nějak podezřele ticho,“ šeptla Monika, když sestupovali po schodišti, až dospěli k okénku s nápisem INFORMACE. Rolety za sklem byly zataženy. Jirka zatlačil do vchodových dveří, vyšel ven a zůstal stát s pohledem upřeným nepřítomně před sebe. „Co se děje?“ zeptala se Monika, když se postavila vedle bratra a zkoumavě si ho prohlížela. „Vyměnil mamku za jinou.“ „Jirko…“ „Jako by si koupil nové boty, protože ty staré se mu omrzely. To je… neodpustitelné. Vzal si ženu, která zabila jeho sestru, to nejde. Žádný člověk by tohle nedokázal.“ „Je hodně věcí, které jde jen těžko pochopit. On je zkrátka… zvláštní.“ „Je to blázen, Moniko. Stejně jako Richard, stejně jako Renea a stejně, jako byli Vogelovi. Vždyť oni chtěli po dítěti, aby zabilo své rodiče. Ale teď… teď už na tom stejně nezáleží, protože babička s dědou jsou mrtví.“ „Ano, jsou. Ale Martina je pořád naživu. A co musíme udělat my, “ prohrábla si Monika rukou nervózně vlasy, „ je jít nahoru a zjistit, co se děje. Ale jsem si jistá, že všechno bude v pořádku.“ „Jo, jo, bude,“ přitakal Jirka a společně s Monikou se vydal cestou nahoru k zámku. V hlavě mu stále tepala tupá bolest, přerušovaná útržky vzpomínek na poslední Richardova slova… ‚Do půlnoci vše skončí…‘


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	29.09.2009, 22:14:00

Ahoj, mně to naopak přišlo velmi čtivé, ten dialog nikde nedrhl...akorát nevím, zda by si ho někdo troufl omráčit před tolika svědky, kdyby tam byli jen ti tři zmetci, tak jasně, ale pokud i běžní svatebčané, tak by to bylo moc riskantní Jediná připomínka k místu, kde se ti nakupilo moc "tady": ...On… není tady.“ „Proboha, co se tady děje?“ rozkřikl se Jirka nahlas a rukama si prohrábl vlasy. „To je šílené, šílené! Chtěl jsem s ním jen mluvit… a teď jsme tady, zavření v místnosti s kytkami a odpornými přáními ke svatbě…“ Jirka znovu udeřil celým tělem do dveří. Nic. - mohla by říct... On... zmizel... nemám ho apod. - on - co se to děje - bez tady apod. Asi bude hořet, co? Jsem zvědavá, jak to bude dál... Měj se fajn a hlavně zdravě


ze dne 30.09.2009, 7:57:53
Miky: Děkuji za upozornění na "tady", opravím si to :o) Hořet? Inu... nemyslím, ale člověk nikdy neví - to postavy píšou příběh, ne já :o) Pěkný den

First Girl	27.09.2009, 11:38:46

Ahoj, už jsem se lekla, že je s dvojčaty konec a málem mi ukápla slza. Doufám, že další díl bude co nevidět.


ze dne 27.09.2009, 11:43:14
Miky: Děkuji za všechny tři komentáře :o) Další kapitolu právě dopisuji, takže bude ihned, jak mi ji Saspi dovolí vložit :o) Měj se hezky ;-)

amazonit	27.09.2009, 6:40:27

Tak to je zvrat skutečně nečekaný. Zdá se, že přituhuje. Jednomu se ani nechce věřit, že by to jejich otec dovolil, že by se jich nezastal, je jako ,,očarovaný", ve vleku pomstychtivých lidí. Přijde mi ale, že přiběh ztrácí na své dynamice, živosti, ač v něm akce je, tolik to čtenářem nepohne, jako by se z toho něco ztrácelo, snad i tvůj elán a nadšení... -Hlavy přítomných se na něj otočily - možná by bylo lépe - se k němu otočily


ze dne 27.09.2009, 9:00:03
Miky: Děkuji za publikaci a komentář. Na té ztrátě dynamiky nejspíš něco bude, sám jsem poznal, že se mi to nepsalo tak "lehce", jako dřív. Nejspíš stárnu či co :-D Hezký den.