|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (27. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 29.09.2009, 6:32
|
| *** |
| |
|
|
Obzvlášť výhodný obchod
„Vítám vás na svém panství,“ otočil se k nám Antonio a rozpřáhl ruce, když jsme se ocitly ve vstupní hale. „Bez okolků užívejte veškerého pohodlí mého skromného zámečku.“
„Skromného zámečku,“ zopakovala Kaileen potichu.
Vysoký strop podpíraly zdobené pilíře, v jemně žlutých stěnách byly vytesány výklenky rámované zlatavým ornamentem a v nich obrazy v nadživotní velikosti. Postupovaly jsme dál do útrob stavby, v každé chodbě stály alespoň tři sochy. Mathias, postarší sluha v červenohnědém livreji, už na nás čekal.
„Katherine, jdi s Mathiasem,“ pobídl ji Antonio, „postará se o tebe. Vykoupeš se, vybereš si nové šaty a vůbec se nemusíš zdráhat, vezmi si, po čem zatoužíš. Služebné ti budou k ruce, přej si cokoliv. Já si zatím pohovořím s tvými průvodci.“
„Děkuji, Antonio,“ vlepila mu pusu na vousatou tvář.
Sluha se pousmál a decentním gestem naznačil směr, kterým se s princeznou vydají.
My jsme vstoupily do elegantního salonku. Antonio tu shromažďoval všelijaké harampádí, které považoval za cenné artefakty či umělecká díla, ovšem mně ani Kaileen to nic neřeklo. Zatímco on se rozplýval nad svou sbírkou a vyzdvihoval význam několika obzvlášť vzácných předmětů, my jsme se dohodly, jak před ním budeme vystupovat.
„Chovej se jako na začátku, když jsme se poznaly a hlavně nemluv,“ instruovala mě. „Zatím.“
„Corita a Kirth?“
Přikývla a lišácký úsměv prozradil, že máme z Antonia obě stejný dojem. Celkem ráda jsem si zahrála hru, v níž jsme byly o jeden krok napřed, i když v tomto případě to nemuselo nic znamenat.
„… na jehož rozluštění usilovně pracuji,“ otočil se na nás, když dovyprávěl nepoutavý příběh staré a značně potrhané knihy.
„Zajímavé,“ prohodila Kaileen s pohrdavým úšklebkem. „Má některý z těch krámů opravdovou hodnotu?“
„Jak pro koho, pro tebe asi ne,“ pohoršeně pokrčil rameny. „Přesto, i tobě bych mohl něco nabídnout.“
„Poslouchám.“
„Posaď se,“ ukázal na pohodlné křeslo a z blízkého baru vyndal dvě skleničky a karafu. „Napiješ se se mnou?“
„Ne,“ usadila se.
Nalil sobě, její skleničku i karafu pro jistotu nechal na kulatém stolku. O mě se nestaral, já jsem pro něj nebyla vůbec nic. Jako správný strážce jsem se postavila po pravici Kaileen, blíže k Antoniovi. Pomalu si sedl, usrkl a nechal ji chvíli čekat. Dala si nohu přes nohu, zadívala se na něj a klidně vyčkávala.
„Nežiješ si špatně,“ naznačila.
„Jde to, ale u tebe pozoruji změnu.“
„Jakou změnu máš na mysli?“ zpozorněla.
„Živíš se ochranou dětí a jedno s sebou dokonce vodíš?“ kývl ke mně.
„Zdá se ti?“ rozzlobeně přivřela oči. „Byl bys překvapený.“
„Nevypadá o mnoho starší než Katherine.“
„Ale zná věci, o kterých většina lidí nemá ani tušení.“
„Tomu rád věřím,“ provokativně se usmál. „Prozraď mi alespoň nějaké.“
„Nalij mi,“ položila loket na opěrku a nastavila ruku, přičemž se pořád dívala na něj.
Chtěl jí vyhovět, ale hrot mého meče ho zastavil. Zapadl zpátky do křesla a sledoval, jak plním vůli Kaileen.
„Působivé,“ uznal. „Je rychlá a přesná, ale moc řečí asi nenadělá.“
„O ty nestojím,“ vyzývavě se usmála, odtrhla od něj zrak, podívala se na mě a záměrně převzala skleničku tak, aby se mě lehce dotkla.
„O co tedy stojíš?“
„Chtěl jsi mi něco navrhnout,“ zvážněla a napila se. „Nemám chuť tady trčet, pokud pro mne nemáš výhodnou nabídku. Znám příjemnější způsoby, jak trávit odpoledne.“
„Nespěchej. Dobré obchody chtějí čas.“
„Začínáš mě rozčilovat.“
Nejspíš to považoval za povel pro mě, protože než přešel k věci, nejprve zkontroloval, zda se k něčemu nechystám. Kaileen to neušlo, ohlédla se po mně a samolibě se usmála.
„Našel jsem zajímavé listiny,“ promluvil, aby to nevypadalo, že se snad bojí. „Trvalo, než jsem je přeložil, ale stálo to za to. Ovšem ty nejdůležitější informace mi chybí a nemám nikoho, kdo by ověřil, co jsem zatím zjistil.“
„V tom ti asi nepomohu,“ přerušila ho.
„Ale ano, právě ty bys mohla, kdyby ses dostala do útrob Dunivé hory. Já nedokáži nikoho přimět, aby tam šel, lidé se bojí duchů – bájných strážců.“
„A já tam mám jít sama?“ zeptala se pobaveně.
„Pokud chceš jít sama, rád ti ji ohlídám,“ prohlédl si mě.
„Máš dojem, že jsem přijela rozdávat, co je moje?!“ zlobila se.
„Nač rozdávat, když můžeš výhodně prodat?“ nabídl.
„Není na prodej a já nejsem tak hloupá, abych jezdila k Dunivé hoře.“
„Pro tebe to bude hračka, umíš se plížit jako nikdo jiný. A také máš svého ducha,“ podíval se na mě.
„Ráda se vzdám tvé pohostinnosti a odjedu,“ zvedla se. „Katherine je v bezpečí, zaplaceno dostanu a víc mě nezajímá.“
„Tvoje škoda,“ vstal. „Ale mohla bys se mnou alespoň povečeřet, nebo snad někam spěcháš?“
„Ani ne.“
Ozvalo se nesmělé zaklepání. Využila jsem momentu, kdy se Antoniova pozornost soustředila ke dveřím a přesunula jsem se mezi něj a Kaileen, přesto jsem pořád stála kousek bokem. Strhaná služebná přišla oznámit, že náš pokoj je přichystán.
„Jděte s ní, zanedlouho bude připravena i lázeň. Do večeře máš dostatek času, Kaileen, abys ještě zvážila mou nabídku.“
„Stalo se, svůj názor nezměním.“
„Doufám, že přehodnotíš toto unáhlené rozhodnutí,“ zamračil se a jeho výhrůžný tón se mi ani trochu nelíbil, což jsem ihned dala najevo a postavila se přímo před něj.
„Neměl bys se mnou tak mluvit,“ upozornila ho.
„Hlídej si to děvče, nemohu ručit za všechny své muže.“
Neodpověděla, pouze se mu mlčky vysmála, klidně se otočila a mířila ze dveří. Počkala jsem, až od něj bude dost daleko, teprve pak jsem mu přestala věnovat pozornost. Nemohla jsem si nevšimnout, že jsem mu vadila a hlavně mě znepokojilo, že se nehodlá jen tak smířit s odmítnutím. Zřejmě počítal, že Kaileen při své pověsti zabere na vidinu nebezpečí, jenže ona mu předvedla změnu, kterou nečekal a na odměnu se ani nezeptala.
„Tolik přepychu, už mě to začíná unavovat,“ zabrblala, když nás služebná uvedla do pokoje. „Večeři nám přineste sem,“ řekla ženě. „Teď můžeš jít,“ zabouchla jí před nosem. Sundala meč, opřela ho o okraj postele a natáhla se. „Copak se na tom dá ležet? Mám pocit, jako když někam padám.“
„Taky mám jeden pocit,“ rozvalila jsem se na druhé posteli a byla jsem ráda za trochu klidu.
„Jaký?“ ohlédla se po mně.
„Špatný.“
„Nepřeháněj. Antonio je pěkný ptáček, to je pravda, ale zase tak žhavé to nebude. Potřebuješ se rozptýlit.“
„Budete mě rozptylovat vy osobně, moje paní?“
„Však on tě ten humor brzy přejde,“ zašklebila se.
„Aby to přešlo i Antonia,“ naznačila jsem. „Poslyš, nepřehnala jsi to trochu?“
„S čím? Tys ho vylekala.“
„Na tvůj povel,“ připomněla jsem.
„Trocha nejistoty a strachu mu neuškodí.“
„Taky bych se bála, kdybych tě neznala. Corita se kdysi chovala přesně jako teď ty.“
„Vždyť to mám od ní,“ zasmála se.
Dlouho pro nás nikdo nepřišel, skoro to vypadalo, že na nás zapomněli. I tak dobře, aspoň jsme mohly odpočívat.
„Proč jsi chtěla, aby nám jídlo přinesli sem? Neměla jsi večeřet s Antoniem?“ napadlo mě.
„Musíme se vyhnout Katherine, mohla by tě prozradit. Navíc nám teď dobře poslouží. Zabaví ho a třeba mezitím zjistíme, co vlastně přivezla. To není samo sebou, aby se takový chlap zajímal o knihy,“ zamračila se.
„Bylo by riskantní cokoliv po ní posílat, vždyť na to mohla cestou přijít,“ namítla jsem a protože jsem zahlédla skříňku s pitím, rozhodla jsem se trochu si přilepšit.
„A co? Tady by se jí zbavili a nikdo by nedokázal, zda sem vůbec přijela.“
„Dáš si?“ nadzvedla jsem, co jsem našla.
„Ráda a nemusíš šetřit,“ přikývla a zvedla se, aby si došla pro pohárek. „Přinejhorším by to svedli na mě. S mým původem by mi nikdo nevěřil, že jsem Katherine chránila.“
„Hm, hodíš se mu v každém případě. Je jedno, co udělá, ty to odneseš. Jak zjistíme, co v těch listinách je, když to ani jedna nepřečteme?“ otočila jsem se, abych vrátila láhev do likérníku.
„Ty vážně musíš na všem najít chybu,“ naoko se zlobila a opatrně mi přitiskla předloktí ke krku, ovšem v tu chvíli vtrhl Antonio a pro něj to určitě nevypadalo jako nevinné škádlení.
„Klepat tě neučili?“ sjela ho.
„Nečekal jsem, že ve vlastním sídle budu mít omezen vstup do některé komnaty,“ zlobil se.
„Rušíš nás,“ otočila se, uvolnila mi cestu a já jsem opět musela zahrát svoji roli.
Antonio se bleskově rozhlédl a když zpozoroval, že zbraně máme na druhé straně místnosti, cítil se silnější. Chtěl mě obejít, ale nová dýka posloužila výborně.
„Přitáhni jí řetěz, víš přece, co se dělá vzteklým psům!“
„Nejsi v pozici, abys mohl rozkazovat.“
„Snad si nemyslíš, že bych přišel sám,“ ušklíbl se a vstoupilo několik zbrojnošů.
„Než se k něčemu dostanou, bude po tobě,“ vysmála se mu.
„Nezahrávej si se mnou, Kaileen,“ hrozil.
„S tebou si rozhodně hrát nechci,“ přišla blíž.
„Viděl jsem.“
„Vadí mi, když mě někdo překvapí, nelíbí se mi, jak se díváš na moji přítelkyni a uráží mě, že si dovoluješ kupovat, co koupit nejde.“
„Nedáváš mi jinou možnost,“ namítl. „Teď mě poslouchej. Nejprve ona stáhne zbraň, ty přijmeš moji nabídku a já ti pak možná dopřeji klidnou noc.“
„Nic z toho se nestane,“ odmítla rázně. „Odvolej své muže, pak ona odloží dýku a můžeš odejít po svých. Dej nám připravit koně a my okamžitě odjedeme.“
„Odjedete? Odkdy ty nemáš zájem bojovat?“ zpozorněl.
„Od té doby, kdy králův nejlepší přítel usiluje o jeho život,“ hrála narovinu. Poznala, že teď už nemá cenu cokoliv předstírat. Jeden trumf si však nechala na později, neprozradila, že s Coritou to není tak žhavé jako dřív. „Stačí, že mám v patách Coritu, nehodlám se dožít dne, kdy mě začne honit druhý vládce.“
„V tom případě, Kaileen, ruším náš obchod.“
„Vidíš, že to nebylo tak těžké.“
„Zajmout!“
Reagovala jsem hned, ale stejně pozdě, po krátké potyčce jsme byly v pasti. Nebyla jsem zvyklá bojovat proti kopí, dávala jsem pozor na ostří, ale vzápětí jsem dostala ránu druhým koncem. Nestačila jsem najít vhodný způsob útoku, pouze jsem se bránila, a to ještě špatně. Ani Kaileen nepůsobila moc jistě, musela jsem jí pomáhat, ale proti několika soupeřům jsem nemohla obstát moc dlouho. Na pravém boku mě štíplo něco, co vzápětí příšerně pálilo. Tušila jsem zranění, ale raději jsem to během bitky nezkoumala.
„Dost! Chci je živé,“ ukončil zápas Antonio.
Chtěla jsem pokračovat, ale Kaileen mě zadržela a strhla mě k sobě.
„Teď ne,“ zašeptala, „něco vymyslíme.“
„Mám se vzdát?!“
„Nemůžeme vyhrát.“
„Konečně správné rozhodnutí,“ reagoval Antonio. Ruce nám nechal spoutat za zády, okovy nebyly zrovna z nejlehčích. „Ty že jsi po královně Pealu nejlepší zabiják?“ smál se. „O tom pochybuji. Hoďte je do díry! Třeba tam přijdeš k rozumu.“
„To máš taky od Cority?“ rýpla jsem si, když nás strčili do tmavé kobky, na zemi jen trochu slámy, víc nic.
„Neprovokuj,“ odsekla.
„Tři města, tři vězení…“
„Pomalu mě to přestává bavit,“ lehla si a přes nohy přetáhla ruce dopředu. „Dokud jsem tě neznala, nevěděla jsem, jak cela vypadá. Teď si v každém městě jednu prohlédnu,“ nadávala. „Ukaž, podívám se na tu ránu.“
„Stejně to nemůžeš ošetřit,“ uhnula jsem.
„Najednou. Zdá se, že porážku snášíš těžko.“
„Jako ty,“ připomněla jsem. „Jenže toto nebyla porážka, vzdaly jsme se.“
„Zase máš novou zkušenost.“
„O takovou nestojím. Řekni mi, co tady chceš vymýšlet.“
„Celkem dlouhý, to by šlo,“ zadívala se na řetěz.
„Co by šlo?“
„Až sem někdo přijde,“ přešla za mě, „zkusíme utéct,“ přehodila řetěz a naznačila škrcení. „Je to rychlé a účinné, stačí pořádně zabrat.“
„Máš těch mrtvých málo?“ napomenula jsem ji.
„Oni nebo my. Co čekáš, že s námi Antonio udělá?“
„Spíš se bojím, co udělá s Katherine.“
„Ona by to mohla přečíst,“ napadlo ji.
„Mohla, ale asi se k té listině nedostane a i kdyby, nebude to nic platné, protože my trčíme tady. Potřebujeme pomoc.“
„Do toho,“ bezradně se zasmála a zakroutila hlavou. „Bohy jsi zaměstnala, amulet účinkuje pouze na Khara.“
„Přivoláme Coritu, slíbila, že na nás počká.“
„Na Coritu můžeš tak akorát volat ze zamřížovaného okna, ovšem jestli se k němu nějak dostaneš. Zkus to, ale dost pochybuju, že tě uslyší.“
„Mám lepší nápad. Ona je Gosaa, když se dokázala dostat do mé mysli, musí to jít i naopak.“
„To zní rozumně,“ přikývla.
„Zřejmě nebude nakloněna vetřelcům, určitě se bude bránit. Těžko říct, kolik sil mě to bude stát, pokud se mi vůbec podaří s ní spojit. Měly bychom počítat, že nebudu mít více jak jednu příležitost, vysvětlit jí, o co jde.“
„Co k tomu potřebuješ?“ zeptala se odhodlaně.
„Nic, jen musím popřemýšlet, jak jí naznačit cestu.“
„Zkus vzpomínky, to pochopí.“
Zkoušela jsem, ale myšlenky se mi rozutekly různými směry, nedokázala jsem se soustředit pouze na meditaci. Nemohla jsem Coritu najít, ne tak splynout s její myslí. A čas neúprosně běžel.
„Zkus Redda, bude nám platnější, když je blíž a nejspíš se ani nebude bránit,“ radila Kaileen.
„Pokud to s ním půjde. Nevím, zda je možné spojit se s kýmkoliv. S Isabeau to šlo, ale ona mi sama pomáhala.“
„Netrap se, když to nevyjde, vymyslíme něco jiného.“
V zámku zarachotil klíč, Kaileen taktak stačila přehodit ruce do původní polohy za zády. Před celou se objevil Antonio.
„Tak co, už sis dost pohrála? S rukama za zády to zřejmě jde těžko,“ vysmíval se.
„Pohraju si s tebou, ale nebude se ti to líbit,“ odsekla.
„Oh, třesu se strachy,“ zašklebil se.
„Měl bys.“
„Konec žertů,“ zvážněl. „Přišel jsem obchodně. Řekl bych, že by se ti nelíbilo, kdybych si tu malou na pár dní půjčil, takže ti nabídnu něco lepšího – ona půjde k Dunivé hoře a ty tady zůstaneš jako moje záruka, že se vrátí.“
„Proč myslíš, že by sem znova chodila?“
„Katherine byla tak ochotná a povyprávěla mi, jak jí s vámi bylo hezky a samozřejmě jsem neunikl dlouhému předčítání zápisků, ale stálo to za to. Zatím jsem vás nechal spolu, nechci tu totiž mít rozzuřenou Lonshi.“
Smůla, rozzuřená už byla.
„Neříkej mi tak!“
„Proč? Jsi přece Lonshi, odložená dcera zlodějů a zákeřných vrahů. Ty nedokážeš zapřít svůj původ. Chtěla by ses ke mně dostat, že? Obětovala bys cokoliv, abys po mně mohla skočit.“
„Náhodou máš pravdu,“ procedila skrz zuby.
„Na to nemusím být Lonshi,“ podpořila jsem ji.
„Ty se mi začínáš líbit, jsi tak oddaná, hezké. Možná by ti prospěla změna stran. Máš-li ráda silné vůdce,“ rozpřáhl.
„Vidím tu akorát jednoho, ale stojí na špatné straně mříží, jinak by ti to rychle dokázala.“
„Pořád máš v sobě vzdor? Podívej se na Kaileen, postavila se mi na odpor a jak dopadla?“ Natáhl ruku a strážný mu podal její meč.
„Nesahej na něj!“
„Co s tím uděláš?“ vysmíval se jí. „Líbí se mi, uvažoval jsem, že by se mi hodil,“ vytáhl meč z pochvy, „ale nejsem nelida, nechám ti ho tady, aby ses na něj mohla alespoň dívat,“ opřel jej o stěnu, pochvu hodil na zem. „Ta dýka k němu moc neladí,“ pozvedl její druhou zbraň.
Na to nereagovala, aby nepoznal, jak moc jí na ní záleží. Dobře jsem věděla, že jen kvůli ní se odtud dostane za každou cenu a až se to stane, za smrt se Antonio bude modlit, ale nebude vyslyšen. V jeho případě Kaileen soucit nepocítí, slitování by pro ni bylo hanbou.
„Půjdu já,“ rozhodla se. „Zajedu k Dunivé hoře.“
„Nejsem tak hloupý, abych tě pustil, slyšel jsem o tvých schopnostech. Zbavím tě pout a ty se pro ni vrátíš a pomstíš se.“
„Pokud je to tolik nebezpečné, bude lepší, když půjdu já. Máš přece ji,“ kývla ke mně. „Víš, že si pro ni přijdu.“
„Jak jsem řekl, ráno odtud odejde ona.“
„Nevracej se,“ otočila se na mě.
„Mí muži pojedou za ní. Jediná chyba a přivezu ti ji po kouscích.“
„To si jenom myslíš,“ upozornila jsem ho, přeci jen nějakou školu jsem od Kaileen dostala.
„Proti kopí ti to moc nešlo,“ uzemnil mě a podíval se znova na Kaileen. „Máš celou noc na to, abys jí domluvila. Buď splní úkol, nebo jste obě mrtvé. Zkroť si svého psa, Lonshi,“ otočil se a odešel.
„Neříkej mi tak,“ zavrčela.
Zírala na zbraně a zřejmě si představovala, jak se Antoniovi odmění za to, že si dovolil na ně sáhnout. Raději jsem nepřemýšlela nad tím, co ji mohlo napadnout. Pomalu se mezi nás vkrádala tma, okýnko u stropu cely poskytovalo tak akorát vzduch, jinou funkci zřejmě ani mít nemělo. Nahrnula jsem slámu na hromádku a sedla si.
„Vrátím se pro tebe. Barbaři se o vojáky postarají.“
„Vím, že přijdeš,“ opřela se zády o mě, „ale nejsem si jistá, zda bys neměla utíkat na druhou stranu. Dojeď pro Redda a vrať se až s posilami.“
„To jsou nejméně dva týdny, tak dlouho tě tu nenechám,“ odmítla jsem.
„Nepomůže mi, když se dáš zabít. Poslechni mě a přiveď Redda, já se o sebe postarám. Až budeš venku, ze všeho nejdřív se ošetři, ať se to nezanítí.“
„Rozkaz.“
„Myslím to vážně.“
„Už to ani nekrvácí, je to jen škrábnutí.“
„Nepodceňuj to.“
Strohé věty bez emocí, protože ty zadržovala v sobě, tedy pokud myslela na to, na co já. Byla jsem s rozumem v koncích. Když pojedu pro Redda, nejspíš už Kaileen živou nenajdu. Když se vrátím a zkusím jí pomoct na vlastní pěst, pravděpodobně zůstane jen u chabého pokusu.
„Jsme v prdeli.“
„Nemám ráda, když tak hrubě mluvíš,“ pootočila se.
„Když ono to nejde líp vyjádřit.“
„Není to tak beznadějné, jak to asi vypadá,“ snažila se mě přesvědčit, že je nad věcí.
Určité potřeby jsem měla, ale Kaileen nebyla ten typ a nechtěla jsem být za slabocha, raději jsem pouta přetáhla dopředu, aby mě to nelákalo. I Kaileen si dopřála více pohodlí, pokud se to tak dalo nazvat.
„Zkus usnout,“ protrhla ticho. „Antonio tě bude štvát dnem i nocí, určitě dostaneš nějaký šílený termín, do kterého se budeš muset vrátit.“
„Co myslíš, že se stane, když ne?“
„Netuším,“ odpověděla klidně, „nejspíš budu na řadě.“
„Ať udělám, co udělám, pořád to bude špatně,“ přemýšlela jsem nahlas.
„To není tvoje vina. Dělej, co musíš, uvidíš podle situace. Na všechno se člověk prostě připravit nemůže.“
„Nelíbí se mi, že nás rozdělí. Co když toho Khar zase využije?“
„Zvládnu to.“
„Tady nemáš kam utéct,“ namítla jsem. „Nechala bych ti amulet, ale Raam říkal, že bude pomáhat pouze původnímu majiteli, a tím jsem já.“
„Nemám z nich strach.“
„Jak můžeš být tak smířená? Ty mluvíš jako před popravou!“
„Na to se zatím necítím,“ smutně se zasmála.
„Kdyby aspoň přinesli světlo.“
„Potom bys žvanila až do rána, co?“ popichovala mě.
„Ještě ti to bude chybět.“
Poslední zbytky světla se ztratily v postupující tmě, ale spát ne a ne. Na studené zemi to nebyl žádný luxus, na levém boku se mi nelíbilo, na pravý jsem si lehnout nemohla a na zádech se mi nikdy nepodařilo usnout. Znova jsem si sedla a opřela se o Kaileen. Taky nic moc, ale aspoň mi nebyla taková zima.
„Budeš se vrtět ještě dlouho nebo už je to celé?“
„Nevím,“ rozčílila mě. „Jak můžeš spát?“
„Nespím,“ odpověděla nevrle, „znervózňuješ mě. Nikdy ses tmy nebála.“
„Nebojím se tmy, ale snad uznáš, že zrovna přívětivě tady není. Zima, špína, ani trocha světla a ráno to bude ještě výživnější.“
„Musíš vydržet,“ zvedla se, skoro jsem se převrátila. „Lehni si na tu slámu, nebude ti taková zima.“
„Výborné.“ Připadala jsem si jak chovný králík. „Žádné prudké pohyby, jedno zranění mi stačí.“
„Dám pozor. Potřebuju se protáhnout, jsem celá rozlámaná.“
„Kdybych byla kůň,“ lehla jsem si, „spím vestoje a nebude mi zima. Ten kámen strašně studí, i když teď je to trochu lepší.“
„Kdybys byla kůň, nebudeš trčet tady.“
„Až vylezu ven, seženu si teplejší oblečení,“ umínila jsem si.
„Na co?“
„S předstihem, kdybych zase měla skončit na takovém krásném místě, chápeš. Sichr je sichr.“
„Kam na ty výrazy pořád chodíš? Tak jste tam u vás mluvili všichni?“
„Ne, všichni samozřejmě ne.“
„Vida a já jsem potkala zrovna tebe, jaké štěstí,“ provokovala.
„Kdybys nevykládala, stejně jsi ráda.“
„Žádné přehnané důvěrnosti,“ upozornila mě.
„To jsi měla dnes na starosti ty, co?“ vrátila jsem jí. „Antonio ti na to sice skočil, ale původně jsi to zřejmě plánovala jinak.“
„Nemel a spi.“
„Nemel a spi. To kdybych udělala já, tak poslouchám přednášky, jak se to má dělat správně, jak zase kvůli mně dopadlo všechno naopak, než mělo. Jenom za ten praštěný nápad bys…“
„Že ti seberu podestýlku?!“
„Už mlčím.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
