» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."

Publius Vergilius Maro

počet přístupů: 2141387

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Utýct! ::

dimitrij	publikováno: 11.10.2009, 6:42


	Rozhodnutí utýct pryč, shodit za sebou všecky mosty a nerozhlížet se napravo nalevo, přišlo docela náhle a nečekaně, ale jiná varianta už na skladě nebyla, utýct se jevilo jako posledním možným krokem, kterej připadal v úvahu. Kyvadlo mýho života se ustálilo a nečekal mě žádnej další výstup nebo pád. Porážka nebejvá nejhorším výsledkem turnaje, nejhorší bejvá remíza, ubíjející a naprosto všudypřítomná remíza. Ani vítězství ani porážka, prostě totálně zabitej čas. Prohrát se dá se ctí, v mým životě se dá najít pár moc pěknejch proher, na který bejvá radost vzpomínat, ale nikdy si rád nevzpomenu na nějakou prašivou remízu, ze který jsem si ani nemoh vzít zasraný ponaučení, protože většinou nebejvá vůbec jasný, jestli jsem udělal nějakou chybu. Výpověď v práci a rychlý loučení se všema, se kterejma to bylo nutný. Z mobilu jsem vytáhnul kartu a hodil ji do řeky, když jsem přecházel přes most. Kachna se po simce natáhla, ale zase rychle couvla, když zjistila, že není k snědku. Telefon samotnej skončil ve výloze zaprášenýho bazaru. Doma jsem naposled zapnul počítač a pečlivě vymazal všechny účty a emajlový schránky. Pak jsem chvíli šmejdil po síti, pročetl si pár zajímavejch článků. Netrvalo dlouho a počítač skončil v další výloze. Ukrajoval jsem svět, kterej jsem si kolem sebe tolik let budoval a piplal. Nezbylo nic jinýho, než se vykašlat na všecko. V bance jsem měl skoro třicet tisíc, takže jsem moh žít docela bezstarostně. Pár tejdnů. Vždycky jsem měl obrovskej problém, rozhodnout se, čeho bych chtěl vlastně dosáhnout. Měl jsem rád matematiku, malování, historii, když jsem byl malej kluk. Hrozně přelítavej. Po prvním relativním úspěchu v každý oblasti jsem přešel jinam. To nebylo moudrý. Citově nestálej a emočně odolnej. Nebylo moc lidí, kteří ve mně probouzeli jakýkoliv emoce. A když už se někdo našel, většinou vyvolával nenávist a pohrdání. Časem jsem si lidi utřídil do několika typů, někteří mě srali víc a někteří míň. Našlo se i pár lidiček, do kterejch jsem zahořel láskou, ale většinou jsem se stejně jenom spálil. Ale to bylo fajn, aspoň je na co vzpomínat. Televize, audio, mixér, mikrovlnka, všecko zmizelo za sklem kousek od nádraží. Hezkej bazar. Majitel měl pořádný pracky a dokonalej sestřih, určitě tehdy posiloval, koukal se do zrcadla a tak. Chodil jsem do knihovny, přes den četl a večer popíjel, zase četl a k tomu poslouchal muziku. Tendle styl života byl vyhovující, nějak tak jsem si dospělost představoval v dětství. Dětským snem číslo jedna, o kterým jsem nikdy nikomu nepověděl, byl dlouhodobej pobyt v nemocnici. Představoval jsem si speciální chorobu, kterou by lékaři nebyli schopní vyléčit ani blíž identifikovat, ležel bych na lůžku, koukal na telku, četl a nechával se obskakovat. Snídaně, zprávy, svačina, nějakej pořad, oběd, trocha čtení, svačina, malý vyšetření, vejrání z okna, večeře, spánek, snídaně, zprávy, atd atd. vu-vu-vu Halda knížek, instantní jídla a starej telefon, kterej jsem byl nucenej odpojit, protože se sem tam ozval protivnej tón, kterej prořízl ticho mýho bytu. Jako kdyby mi někdo vrazil šroubovák do mozku. Kromě zábavný literatury jsem prošel spoustu filozofickejch věcí, mraky teorií o navozování odlišnýho stavu vědomí, endorfíny, přirozený opiáty vznikající přímo v mozku a podobný záležitosti. Jasně, že můj útěk způsobila ženská. Rozhodla se, že má dost toho příležitostnýho scházení a našla si něco vážnějšího. Neměl jsem ji to za zlý, vlastně jsem to čekal už dávno. Jednalo se o poslední slepou odbočku, kterou jsem si ještě dopřál. Zahnout teď už nebylo kam, moh sem kráčet i poslepu. Peněz na kontě ubejvalo, ale hrubej náčrt věcí příštích byl naštěstí hotovej. Zbejvalo rozpracovat detaily, stačilo pár hodinek na internetu v jedný příjemný kavárně. Druhej den jsem zakoupil extrasilnej jed na krysy a pár prázdnejch ampulek. Nemusím snad ani říkat, co následovalo. Jed jsem napěchoval dovnitř. Pak jsem si v cestovní kanceláři obstaral letenku, zbejvalo zabít dvanáct dnů do odletu. Většinu času jsem trávil doma, popíjel rum a nejvíc prostě jenom tak relaxoval. Oblíbil jsem si Joe Cockera a pár jeho prvních placek. Úžasnej chraplák a úžasný pódiový vystupování, přesně takhle by to vypadalo, kdyby se pan Bukowski zaměřil na zpěv místo psaní. Vobčas jsem si je představoval spolu u jednoho stolu. A někdy jsem u toho stolu seděl taky a s posvátnou úctou zíral na ty dvě upocený gorily. Dvanáct dnů uběhlo poměrně rychle, byl to sympatickej způsob žití. Taky jsem si znova zašel do internetový kavárny, abych si početl o Joe Cockerovi, ale nic zvláštního jsem se nedozvěděl. Jenom alkoholově-drogovej kolotoč, prostě nic neobvyklýho ve světě hudby. Tu-tu-tu-den odletu. Vlakem do Mnichova. Letadlem do Johannesburgu. Z Johannesburgu do Windhoeku. Taxíkem do Khomasdal. Autobusem do Rundu. Dál pak pěšky. Krosna, termoska, malej stan, síť proti hmyzu, pevný boty a takovej ten zahlej tropickej klobouk. Byl jsem blízko. Putování to bylo náročný, ale na svoje tělo jsem nemusel brát ohledy, věděl jsem, že už ho brzo nebudu potřebovat, což mohly dosvědčit ampulky v mojí kapse. Dotírající přerostlí komáři a různí bodaví prevíti, smrad džungle, vlhko, paviáni a vobčas nějakej ten pestrobarevnej papouch. Boláky, zarudlý pupínky, všudepřítomnej lepkavej pot, hluboký škrábance, krvavá kaše v botách a podobný delikatesy. Splňte si svůj africkej sen! Cesta zabrala dalších šest dnů. Ruce plný mozolů a bolestivejch záděrů, nohy jsem se raději ani neodvažoval vytáhnout z bot a zbytek těla na tom nebyl o moc líp. Sedmej den jsem v dálce zaslechl tlumenej rytmus. Byl jsem blízko. Vyšel jsem z džungle a zahlídl siluety chatrčí, chýší a vobrovskýho bubnu, do kterýho zrovna pral jeden z vosmahlejch domorodců. Vychutnával jsem si ten pohled, byl jsem u cíle svýho putování. A pak jsem sebou práskl do trávy. Omdlel jsem totálním vyčerpáním a horkem. Probral jsem se v chatrči. ----- Voda je krásný bůh, hlásal nápis na chýši kmenového náčelníka. Pohybujeme se v prastaré domorodé vesnici skryté hluboko v džungli. Umístění chatrných staveb, složitá hierarchie obyvatel, pravidla i zvyky jsou zaběhnuté tisíce let. Již po tak dlouhou dobu si tito lidé žijí sami pro sebe neovlivněni okolním běsněním a civilizačními chorobami. Všechno dění ve vesnici, od ranních rituálů přes večerní zpěvy a nepřetržité bubnování má svůj pevný řád a tradici. Každý pohyb, každé kýchnutí a každé odfrknutí symbolizuje něco ze složité filozofie, kterou se obyvatelé řídí a kterou milují. Kmenový náčelník spravuje vesnici odnepaměti. Přes nezvykle vysoký věk je jeho vzhled překvapivě mladistvý. Tajemství nesmrtelnosti se mu podařilo rozluštit poměrně záhy. Klíčové je slovo zvyk, vše je totiž o zvyku. Již jako chlapec se dokázal přizpůsobit prakticky jakémukoliv prostředí. Dokázal zadržet dech mnohem déle než ti nejzkušenější lovci perel. Dokázal přežít v divočině, po několikaměsíčním tréninku se odnaučil dýchat a přijímat jakoukoli potravu. Krev v jeho žilách se zastavila a jeho srdce přestalo tlouct. Ve skutečnosti již ani nežil, stále však existoval. Jeho mozek dokázal myslet a pozvednout jednu z mnoha primitivních tlup na fungující civilizaci s vlastní kulturou, hudbou, poezií, filozofií a náboženstvím. Voda je krásný bůh. Mocný a vytrvalý, schopný hasit oheň a nadnášet vory. Voda padá z nebe a zavlažuje půdu, tvoří proudy a tím určuje správný směr. Ve vodě se zrcadlí svět a ukazuje jeho pokřivený obraz. Speciální funkci mají lidé zvaní odehnávači – jejich úkolem je tlouct na obrovský buben ze zvířecí kůže. Nízké vibrace, prostupují krajem a odhánějí krvežíznivé bestie skryté hluboko v džungli. Lidé z vesnice mají vlastní tradiční hudbu, jež není založena na složité teorii hudební nauky západního světa. Základem jsou primitivní uspávající rytmy a zbytek obstarávají jednoduché jednostrunné drnkací nástroje. Hudba je to čistá a tryská přímo z ryzích domorodých duší. Hudebníci se scházejí a hrají prastaré písně, ostatní sedí v kruhu a s posvátnou úctou naslouchají. Otevírají svá srdce a nechávají se unášet. Jejich duše jsou vyzvednuty do výše a poletovány krajem. ----- Uběhlo pár dnů. Můj zdravotní stav se zlepšil a já se moh volně procházet po vesnici. Jazyková bariéra se nezdála být podstatnou. Chovali se mile a přívětivě, moje přítomnost je nijak nepřekvapovala ani nerozrušovala, alespoň to nedávali najevo. ----- Hudebníci zaujali svá místa na malém náměstí uprostřed té osady z hlíny, listí a dřevěnejch tyček. Monotónní bubnování. Dlouhý a únavný. Zasednul jsem mezi ostatní posluchače. Přidalo se pár dalších bubínků, ve výsledku se prolínalo hned několik rytmů, nebylo možný se v tom orientovat. Dlouho předlouho mi trvalo, než jsem dospěl k poznání, že není potřeba vyznat se v tom rámusu. Nemusel jsem se soustřeďovat na jednotlivý hráče a jejich nástroje. Bylo potřeba vnímat to jako jeden celek, přírodní masu podobnou zvuku vodopádu nebo chřestění zrnek písku při pouštní vánici. Pak to pomalu začalo dávat smysl. V momentu, kdy jsem začal pronikat do toho zmatku, přišla změna. Čekalo se jenom na mne a moje prozření, tím jsem si byl jistej. Postupně se přidávali další a další hráči, aby přispěli do hlukové stěny. Drnkací nástroje podobný středověkým loutnám, struny napnutý mezi půlkama kokosů vydávající velmi vysoký tóny. Nástroje vyluzující zvuky na hranici lidskýho vnímání, rezonující buben působící na podvědomí posluchačů. Cítil jsem naskakující husí kůži. Zvýšenej tep. Hráči přidávali na razanci a mně se naježily snad všecky chlupy na těle. Byl to nejintenzivnější zážitek mýho mrzkýho života. zahrabat se do vlastního podvědomí nechat se nýst hukotem sov a vrčením vzteklejch lesních krtků zbytečně se nezatěžovat racionálníma věcma Nejsem si jistej, jak dlouho se to stupňovalo. Mohlo to bejt pár minut nebo hodin, dostával jsem se do transu. Instinktivně jsem z kapsy vyštrachal pár ampulek a nacpal si je mezi rty. Polkl. a vnímat každý mravenčení a rýpnutí v zádech každý mravenčení a rýpnutí v zádech každý mravenčení a rýpnutí v zádech každý mravenčení a rýpnutí v zádech ...ravenčení a rýpnu.... Cítil jsem to. Bylo to blízko. Dosáh bych na to špičkou jazyka, moh sem to olíznout a ochutnat. unášet se přílivem, jež je skrytej v každym z nás tajnej spodní tok dokonale zdravý kapaliny a klidně se i procházet po dně, nic neni nemožný Moje hlava se rozskočila a mysl vylítla ven do kosmu. Putovala po obloze, vyhejbala se bláznivejm meteoritům, míjela asteroidový pásy a vyhaslý hvězdy. vu-vu-vu vu-vu Byl to úžasnej pocit, nevěnovat se svýmu pozemskýmu tělu a bejt volnej a nespoutenej. Absolutní svoboda. užívat si každou hrudku bláta mezi prsty u nohou každou hrudku bláta mezi prsty u nohou každou hrudku bláta mezi prsty u nohou každou hrudku bláta mezi prsty u nohou .... hrudku bláta mezi pr.... Trvalo to jenom mžik a nastal čas návratu. Vracel jsem se do svýho fyzickýho já, který se zrovna svíjelo ve smrtelný agónii kdesi v Africe. Naštěstí to moje tělíčko vzdalo těsně před tím, než jsem se do něho stačil zahryznout zpátky. Povedlo se. vu vu-vu-vu Moje mysl byla navěky odsouzená k věčnýmu blahu a absolutnímu odpoutání od přízemních bolestí a různejch druhů soužení. Totální volnost a svoboda. vů-vu-vů-vu-vu-vu-vů-vu vů-vu-vu-vu-vůně medu a kvítí tí-vů-vů-vu-vu-vůně medu a kvítí tí-tí-vu-vu-vu-vu-vu-vůně medu a kvítí tí-tí-tí-vu-vu-vu-vu-vů-vu-tí-vu-vu-vu-vu


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 18		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Dawnie	12.10.2009, 23:18:58

Paráda. Nemám co dodat:)

Ariadne	12.10.2009, 15:15:06

Ano, to je skvělé dílko!!! Začíná to jako Opouštět Las Vegas a končí to jako Poselství od protinožců..to rozhodnutí se vším skončit (i sám se sebou) je zpracováno velmi čtivě... souhlasím s Amazonit, že třicet tisíc není až tak velká částka na přežití několika týdnů včetně letenky, ale je to jen nepodstatný detail, o tom ta povídka není..

Šíma	11.10.2009, 15:21:07

Zvláštní dílko! Možná je trochu o hledání vlastní identity v tomto světě, nebo alespoň nějakého důvodu žít dál, či snad o splnění odvěkého snu... Netuším, zda měl tento textík čtenáře rozesmát, ale mně pobavil (na konci oním velkým vuvuvu), přestože se hlavní hrdina patrně v "té Africe" otrávil jedem na krysy... Ach jo! Ale pokud je nyní šťastným a nic mu nechybí, můžeme být šťastní také my čtenáři, že se mu podařilo vše, co si předsevzal! ;-)

amazonit	11.10.2009, 6:42:43

Jako vždy, dobře zpracované, nikdy tě v tvých dílech není příliš cítit, jako bys stál vedle, mimo, a mohl tak psát s určitýcm nadhledem, což je dobře. Bude se to zdát hloupé, ale zasekla jsem se na té částce, co měl na účtu a přemýšlela až do konce, jak s tím mohl tak dlouho vyžít, koupit letenku... Závěrečná část dokáže strhnout, dobře jsi vybral i její grafickou podobu. A závěr sám je poměrně otevřený, ať si jej ,,uzavře" čtenář... - shodit za sebou všecky mosty - mosty se spíše spalují - utýct se jevilo jako posledním možným krokem - možná raději jako poslední možnej krok