» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."

Miguel de Cervantes y Saavedra

počet přístupů: 2141387

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Hitokiri z Jamidžoru ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Střípky

Uskar-Arah	publikováno: 10.10.2009, 15:46

...


	Nic nebolí tak jako lítost. - Hagakure Našeho hrdinu zastihneme v noci, u skomírajícího ohně, který přináší vzpomínky. Dlouhé stíny rozpadlé tvrze. Krev, která zde byla kdysi prolita. Nehybná těla padlých válečníků. Mezi spárami v dlažbě, v puklinách rozbořené brány i ve strouze, vymleté podél celého prostranství, vidí zaschlé osudy, vzpomínky na doby dávno minulé a události, jež pohltila propast času. Je zima, od úst mu stoupá pára. Stojí proti ohni, jeho bledé, vyzáblé tělo nevrhá téměř žádné stíny. Je nahý, do pasu. Něco z jeho dřívější síly a pevnosti však na pohublém těle přeci jen zůstalo. Dívá se do plamenů a hlavu má prázdnou, vzpomínky jí proudí dovnitř a zase ven a on je nechává žít si vlastním životem, oči upřené do ohně, děsivě soustředěný na jediný okamžik. Přítomnost ho nezajímá. Minulost je pryč. Budoucnost se odvine z klubka Osudu i bez jeho přičinění. Lhostejně upírá zrak do ohniště, ale soustředí se na každý uhlík, na každičkou jiskřičku, která vystřelí do výše a zase zmizí ve tmě. Žije pro jediný okamžik. Pro nevyslovitelnou současnost, která pohřbila na tom prastarém místě mnoho poutníků, kteří tu nocovali před ním. Nechává plynout nicotu skrz sebe a sám se vpíjí do temnoty, jako jiskřičky, jako poslední hnědé listy posledního podzimu všech dob. Plápolají v ohništi a plameny hučí do tmy. „Když mám žízeň, piju,“ řekl kdysi někomu, „a když mám hlad, jím. To je můj život.“ Teď stál bosý na rozpukaných dlažebních kostkách, které kdysi brousily stovky a tisíce střevíců z blízkých i dalekých zemí, z nebes i ze země, z ohně i z vody, ze vzduchu i z nekonečných hlubin vesmíru a třpytivých hvězd. Kolik líbivých básní asi vtiskli bardi do papíru právě na těchto místech, ohřívaje si prokřehlé prsty nad stejným ohněm, jaký tu planul dnes, kolik mládenců tu asi klečelo v purpurových nohavicích, s lyrami a loutnami, a otevíralo svým zpěvem pestrobarevná okna ve věžích, jež dnes leží rozbité napadrť v hlubokých příkopech a roklích? Kolik bolesti a utrpení, kolik řevu a proseb bylo vyřčeno na těchto kamenech, zrudlých krví? V záři plamenů vypadala dlažba kluzce, zbrocená beznadějí, vyhřeznuvší z bezvládných těl pobitých měšťanů. Plameny se zatím kroutí a pomalu mizí, zmírají na nenasytnou chorobu, kterou samy stvořily. Když začne svítat, v ohništi se blyští už jen řeřavé uhlíky. Havran se dívá. Sleduje, jak se lidé vraždí. Od doby, co objevili nenávist a krutost. Pořád se jen vraždí. Havran ví a havran zná, ale přesto chce vědět a znát víc. Učí se, jak se lidé chovají. Havran hledí skrz Čas a skrz Prostor, dívá se do myšlenek a pozoruje chování lidí. A oni se stále vraždí. Havran nese zprávy. Nese poselství a nese psaní. Havran se dívá. Válečník, čaroděj, politik nebo doktor, každý jejich čin, cit, touha i slovo, to všechno směřuje jen ke snaze zabít. A k zabíjení. Havran to vidí a přemýšlí. Nemluví. To havranovi nepřísluší. Není tu, aby soudil. Dívá se a to, co vidí, říká jiným. Jediný černý bod, vklíněný mezi ledové pustiny. Nekonečný kontrast, paradox věčného, prvotního stvoření, bytí a nebytí. Mihotá se na pozadí bílé pustiny, ledových plání fádnosti a božského utrpení. Každá jeho stopa zraňuje krajinu, porušuje posvátné ticho toho jedinečného místa, a ty stopy jsou až po okraj naplněny krví. Šel sám tichou nocí, zasněženou, provoněnou vzpomínkami. Pod slaměnými sandály mu chroupal sníh a na krempě jeho klobouku ulpívaly bělostné kraječky. Byla zima. Mrzlo, ale jeho hřála naděje, ta naděje, kterou měl před očima, když překračoval křišťálovou řeku. Kolem něj se míhaly zasněžené stromy, někde vysoko nad jejich vrcholky pokřikovali havrani a sledovali ho svýma ledově černýma očima. Byli všude. Mnohokrát se je na své cestě pokusil setřást, vrhal se střemhlav do vodopádů a překonával onyxové stěny, plížil se kolem spících kyklopů a mizel v mrtvém davu dálných měst, aby se opět vynořil na ledové sněžné pláni. A havrani stále nad ním. Nevěděl, kdo je poslal, a vlastně to ani vědět nechtěl. Stačilo mu, že ho pronásledují. Cožpak už to nebylo důkazem zvrácenosti jeho protivníka? Často si na svých toulkách kladl otázku, kam směřuje. Hledáním odpovědi strávil dny a týdny pochodu, práce i tiché meditace u žhnoucích uhlíků. Ale plameny jeho zuřivosti mohly šlehat sebevýš a žhnout jako peklo, vysvětlení jeho nejistoty se mu stejně nedostávalo. K čemu je muži pěst, když jeho srdce je chladné? Kráčel dál, docela tiše a pomalu, a ze stromů se na něj snášely ledové květy zimy. Když padl soumrak, rozžehla se na obzoru dvě zlatá očka a pomrkávala do kraje. Zastavil se. Od úst mu šla pára, u nosu dva dlouhé rampouchy. Během sedmi nádechů se rozhodl a znovu vykročil po cestě, která se teď klikatila mezi zamrzlými skalisky. Ďáblovy hlavy, vtesané do němých kamenů, jako by ztuhly pod příkrovem blyštivé ledové krusty a prázdnýma očima pozorovaly pocestné, kteří je rušili z věčného spánku. Les brzy potemněl docela a ďáblovy hlavy se rozplynuly ve tmě. Na samém sklonku dne, kdy mu měsíc zářil nad hlavou a svítil stříbřitě na cestu, dorazil na dohled od vesnice zářících očí. Temné nebe už bylo poseto hvězdami, jako kdyby někdo propíchal nebeskou oponu a skrz dírky zazářil příslib něčeho většího a mocnějšího, co se skrývá za ní. Chvíli stál na konci lesa, odkud cesta vybíhala do zmrzlých polí, a s hlavou zvrácenou k obloze a pootevřenými ústy do sebe nechával proudit vesmírnou energii. Potom si utáhl pásky na sandálech a vydal se k vesnici, zmrzlá hlína mu přitom chroupala pod nohama. Spíš než vesnice to ale byl jediný statek, malá zemljanka a k ní přilepená stodola, nyní zející prázdnotou. Na dvoře, vedle staré studny, ležela ohlodaná kostra koně a na ní poskakovalo několik havranů a snažilo se najít poslední zbytky masa. U schodů do domu stála dřevěná soška dítěte, oblečená ve vybledlém kabátku. Ve dveřích zemljanky už stál vysoký, pohublý muž se zarostlou tváří a kynul mu, aby šel dovnitř. „Poďte pane, vodložte si tu klobouk a hůl, kabát si račejc nechte, vevnitř je pěkná klendra.“ „To není hůl,“ odvětil stroze, ale klobouk si sundal a pověsil ho na věšák vyrobený z kořene. „A jak je venku?“ „Není o co stát. Mrzne.“ „Viďte že jo? My sme celej den zalezlý za pecí a stejně klepem kosu. Čert aby spral tudle mizernou zimu! Kéž už by skončila.“ „Sotva začala,“ odtušil šeptem, ale nikdo na to nic neřekl. Chvíli bylo ticho, ozýval se jen vítr, olizující stěny zemljanky. Potom se otec zvedl, řekl: „Dojdu pro nějaký dříví. Dyž tu máme toho hosta, tak si aspoň zatopíme.“ A zmizel ve vánici. Seděli dál v tichu, občas něco zachrastilo, asi jak otec bral chrastí na podpal. Matka nervózně skákala pohledem z cizince na synka, až to nevydržela a vyhrkla: „Nedáte si ještě trochu čaje?“ A on jí až příliš rychle odpověděl, že ne, že nemá žízeň. Ve skutečnosti ho spíš představa ledové vody nijak zvlášť nelákala, cítil se dost špatně i bez ní. Řekl, že už si raději půjde lehnout, jestli to nevadí, a matka až moc okázale zakroutila hlavou a co nejmilejším tónem ho ujistila, že samozřejmě ne, že pro sebe bude mít volnou celou jednu postel. Potom jí hlava klesla do dlaní a rozplakala se. Synek seděl nepřítomně vedle ní a díval se na oprýskanou čajovou konvici. Probudil ho šepot a šouravé kroky. Venku byla ještě tma, ale přední část domu byla zpola osvětlena zlatorudým světlem z krbu. Spal nanejvýš pár hodin, alespoň podle toho jak špatně se cítil. Zůstal dál klidně ležet a dýchal pomalu a zhluboka. Chvílemi cítil trpkou vůni koriandru. Za okamžik zvuky ustaly a byl klid. Potom zase něco zašustilo a šeptem se ozvalo: „Sundej si ty boty, ať ho neprobudíš.“ Znovu šustot a bledá, vyzáblá ruka, nořící se zpoza krbu, pevně svírající dřevěné střevíce. Ďábelská paže zrozená z plamenů. Dřeváky klaply o sebe a zůstaly ležet vedle dveří. Další šepot. „Myslíš, že vážně spí?“ „Určitě. Vypadal pěkně ztrhaně.“ „Tak jo, du na to. Připravte se, kdyby něco.“ Chvíli ticho, a potom zlověstné: „Ano.“ Chraptivý hlas nemocného chlapce. Další němé okamžiky, nakonec se postava zvedla a po zlatorudé stěně sklouzl její stín. Otec se vynořil s dlouhým řeznickým nožem a v podřepu, bosý a shrbený, se šoural k jeho posteli. Studená udusaná země ho musela zábst do nohou, ale jakmile se nad ním vztyčil se zbraní sevřenou oběma rukama a zvednutou nad hlavou, ani se nepohnul. Pekelný řezník, rozkročený nad svou spící obětí, v očích mu vybuchují doruda rozpálené kameny, klouby bílé sevřením umaštěné střenky. Otec naposledy vypustil otrávený dech skrz nemocné zuby, rozežrané chudobou, a udeřil. Spáč byl však rychlejší. Vymrštil pokrývku do vzduchu, nakopl otce, odkulil se z postele, popadl chorobné ruce třesoucí se nesmírným úsilím, vypáčil z nich nůž, a když se s tupým úderem zabodl do hlíny, srazil otce k zemi jedinou ranou, plnou zloby a lítosti. V tu chvíli se proti němu s jekotem vyřítila matka, příliš těžký krumpáč připravený po boku k úderu. Vykročil k ní, udeřil ji dlaní zespodu do brady, a jak padala k zemi, vytrhl jí krumpáč z rukou a odhodil ho na zem. Jako kdyby oráč nechal náčiní na poli a šel se domů naobědvat. Chlapec se odzbrojil sám. Když se k němu řítil s rezavým perořízkem, zakopl o zvedající se matku a sám se svalil na zem. První se vzchopil otec, ruce přitisknuté k ústům. Mezi prsty mu probíhaly čúrky krve. Zvedl se, ale potom zase klesl na kolena a už tak zůstal, chudý hospodář, porobený před svým pánem, žadonící o milost. Ale cizinec promluvil dřív. „Proč?“ vydechl. „Včera tu někdo byl a slíbil nám novýho koně, dyž mu přinesem vaší hlavu,“ zaskuhral otec bez váhání. „Je mi to strašně líto, pane, ale zemřela nám dcera, kůň pošel a my nemáme co jíst.“ Vyhlédl okénkem na dvůr. Kostra koně stále ležela vedle studny, ale havrani byli pryč. „Jak vypadal?“ zeptal se, aniž by se na ně podíval. Otec zvedl nechápavě hlavu. „Ten co tu včera byl. Tak jak?“ „Já…“ otočil se na matku, ale ta jenom pokrčila rameny. „Nevim. Nevíme, jak vypadal. Možná tu ani nebyl, ale chtěl vaší hlavu.“ „Jenom hlavu?“ Teď se ozval synek, který do té chvíle nepromluvil. Hlas měl přiškrcený chřipkou a vkrádaly se mu do něj cizí, nesmírné zvuky. „Chtěl i ruku. Vobě ruce. Řikal, že za ruce nám dá ještě víc.“ Sklopil zrak. „A za ptáčka vůbec nejvíc. Moh bych si pak koupit chleba. Možná i dva bochníky, pane.“ „Nezabíjej nás, pane, zapřísahám tě!“ Matka mu padla k nohám a začala mu líbat chodidla. Poddaný před králem. Surově ji odkopl, až jí pukl ret a vyřinula se z něj krev. Bolestivě vyjekla, ale otec ani syn na ní ani nepohlédli. Dívali se na něj. Na jeho planoucí oči, na sevřené pěsti, na hladové břicho, napínající se vzrušením. Přitom se cítil klidný jako nikdy. Skrz děravou střechu byly vidět hvězdy, dokonce souhvězdí, myriády blyštivých střípků rozsypaných v temnotě. Nad lesem, ze kterého přišel, zářil měsíc, z měsíce vysely stříbrné nitky, a kde se dotkly země, tam tavily sníh. Jako stříbřité třásně, měsíc byl jimi obsypán, a hvězdy jen smutně záviděly. Některé byly žalem tak zkormoucené, že opustily své světy a vydaly se na dlouhou pouť dolů, kde shořely v nekonečném plameni nenávisti. Potom je zabil. Tělo se mu přitom napínalo a mihotavé světlo mu rýsovalo všechny svaly, jako tomu bylo dřív, v jiných světech, kde jako ozvěna dosud zní jeho kroky, když odcházel. Byl rychle hotov. Úplně nahý stál nad krvavou změtí těl, z konečků prstů a ze špičky penisu mu odkapávala krev. Mrtvoly neuklidil, nechal matičku Zemi, aby je přijala zpátky k sobě. Neposlušné děti. Zkažené sémě, které náhodně vzešlo z nekonečného koloběhu oplodňování. Císařský řez, kvůli kterému málem pošla. Neumyl se, jen přes sebe hodil kabát, obul si sandály a na hlavu, na slepené vlasy, nasadil promočený klobouk. Nakonec zvedl se země dřevěný meč, o kterém si mrtvý otec myslel, že je to hůl. Teď byly oba zvlhlí krví – otec i zbraň. Nechal dveře dokořán, vyšel schůdky, vytrhl z koňské lebky jeden zub a schoval si ho do kapsy, a potom už opustil usedlost stejnou branou ze zmrzlých růží, jakou sem přišel. Ještě toho večera se uprostřed polí otočil a vrátil se tam. Vzal dřevěnou sošku děvčátka, postavil ji mezi mrtvé rodiče a bratra, a potom už skutečně odešel. Od té doby si na tu událost nikdy nevzpomněl, jako by to byla jen jedna z falešných ozvěn, tříštících se v nekonečných roklích jeho osudu.


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 11		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Allainila	14.10.2009, 14:45:21

Odpověď na příspěvek od uživatele: Allainila* ze dne 13.10.2009, 16:20:16* O Kenshin se nejednalo, ale analogie to byla podobného rázu. :D Bohužel se nemůžu pochlubit hlubokými (ani mělkými) znalostmi Japonských ostrovů. Ho ho ho, pravda, bez takových záludných kousků bychom úplně zlenivěli. Zapomněla jsem, že Chuck Norris je jen jeden, tudíž mě bourání téhle zdi trochu vyvedlo z míry. Další důkaz klišofilie. Postavy si zásadně dělají, co chtějí. Ale tenhle chlapík už je kvůli tomu nebezpečný. Pozor, aby ti nevymlátil celou databanku charakterů. ;) Děkuji za malou exkurzi k soškám. Je tak příjemné vidět někoho, kdo má přehled v tom, o čem píše.

Allainila	13.10.2009, 16:20:16

Zaujal mě už samotný název, ačkoliv si z něj dokážu zařadit jen slovo "hitokiri". Možná jsem čekala, že odkudsi vyskočí onen nepřítel a oba dva si to vyřídí mezi sebou. To bude tím, že jsem značně omezený čtenář, který si libuje v klišé. ;) Rampouchy u nosu mě trochu vytrhly z atmosféry. Kdo ví, proč mi to asi připadalo směšné... Ti havrani k atmosféře pěkně sedli. Vzpomněla jsem si na Poa. Stejně tak oceňuji detaily, které čtenáře navedou správným směrem. Např., jak by byl chlapec vděčný za chleba, zdůrazňuje chudobu 100x lépe než popis na pět odstavců. Je to zkrátka pěkný originální kousek. Jsem útlocitná duše, takže je mi líto těch mrtvých, ale i tak to bylo parádní. ;)


ze dne 13.10.2009, 22:04:29
Uskar-Arah: Zařadit slovo "hitokiri"? Že by "http://images.google.com/images?gbv=2&hl=en&q=hitokiri+battousai&revid=1096891000&ei=p9vUSojOBJDEsAaVw_XVCw&sa=X&oi=revisions_inline&resnum=0&ct=broad-revision&cd=1&start=0" ? Dychtím po vysvětlení! Také mám rád klišé, přímo je zbožňuju, ale občas je dobré čtenáře potrápit a nechat ho tápat. A s omezeností to rozhodně nemá co dělat. Jak jsi správně napsala, rampouchy tam působily tak trochu rušivě, což byl přesně jejich záměr. Co je absurdnějšího, než že neporazitelný šermíř bloudící krajinou dostane rýmu? A přeci je to právě to, co by se stalo. Rád bořím zdi, tohle pro mě byla jedna z nich. Havrany mým rád, a tak je cpu kam můžu, tady působili spíš jako takový symbol bůhvíčeho, snad toho divného nepřítele, kterého nám autor ani nepředstavil. A ti mrtví, to je vůbec nejlepší - mě je jich líto úplně stejně. Původně jsem je chtěl dokonce nechat žít, ale když se poutník probudil, prostě už věděl co musí udělat. A já ho jenom slepě poslouchal a vetkal jsem jeho činy do slov. Díky! Jinak kdyby to někoho zajímalo, ta hloupůstka s dřevěnou soškou - v Japonsku se takovéhle artefakty oblečené do šatečků stavěly k cestám jako uctění památky zesnulého dítěte a poutníci k nim kladli všemožné dary. To jen tak pro zajímavost.

Dawnie	12.10.2009, 23:10:27

Mi hlavně v začátcích textík připomínal Murakamiho tvorbu... Jinak je to pěkné, i když bych také nevěděla co si mám představit, kam zařadit... Jednička:)


ze dne 13.10.2009, 21:30:35
Uskar-Arah: Od Murakamiho jsem četl jen Kafku a nelíbil jsem mi, takže odsud inspirace asi nepřišla. To spíš od Kafky co inspiroval Murakamiho. A s tím zařazením to splnilo záměr, ani já příliš nevím, co s tím. Díky za zastavení.

Amater	12.10.2009, 9:50:40

Libilo se mi to a velmi moc. Jen neodkážu to nikam přirovnat. K žádné době, k žádné události ani jeslti ej to fantasy nebo ne. Trochu to ve mně vyvolává frustraci. Zemljanky to by blo Rusko, ale sandály zas japonsko, koňská hlava asijské stepi... Ale co, bylo to pěkné.


ze dne 13.10.2009, 21:46:54
Uskar-Arah: Všechno dohromady a nic z toho. Označení fantasy od jisté doby nemám příliš rád, a tak je podle mě lepší přízvisko "alternativní". Prostě něco, co se neodehrává u nás, ale nemusí to v sobě mít kupu elfů a draků (ti jsou samozřejmě velice vzácní, aby to nepůsobilo příliš okatě). Pocit frustrace je jinak bohužel/bohudík poznávacím znakem většiny z mých posledních textíků, takže jsi to viditelně pochopila přesně tak, jak jsem to já zamýšlel. Díky.

Šíma	10.10.2009, 16:34:28

Textík je zajímavý a nevšední, ale líbil se mi. Eky má naprostou pravdu, trochu se opravdu podobá japonským filmům, kde se prohánějí muži s meči a řežou se hlava nehlava. Kde bůh války slaví své vítězství a i ti nejobyčejnější lidé mu propadají a zradili by vlastního otce, nebo matku... Jednička je tam. Našel jsem v textíku jen jeden překlep a protože je tam sám (jako kůl v plotě), ani jej nebudu hledat! ;-)


ze dne 13.10.2009, 21:50:44
Uskar-Arah: Jistou inspiraci japonskými filmy a vůbec Japonskem samotným nepopírám, jsem totiž doufám-že-snad-někdy-budoucím japanologem a nadšeným studentem japonštiny. Ale to nemá s dílkem zase tolik společného (snad kromě názvu, který je tak Japonsky tajemný, že - následuje tvrdá realita - vůbec nic neznamená). Děkuji za zastavení a doporučuji ke shlédnutím Sedm samurajů od Kurosawy (profláklé, ale narozdíl od mnoha jiných zaslouženě).

Ekyelka	10.10.2009, 15:43:48

Zdravím. Trochu surrealistické, podobné franc. nebo japonským filmům. Zvláštní, nechává otázky a víří prach fantazie. Hodně osobité a vcelku... no, zvláštní.


ze dne 13.10.2009, 21:56:07
Uskar-Arah: Dík za publikaci. Surrealismus (nebo dadaismus nebo co všechno dovoluje tyhle bláboly) je pro mě v současnosti velkou neznámou, i když se do něj snažím nořit víc a víc. Moje povrchní znalosti mi však dovolují využívat ho jako odpověď všem pochybovačům, kterým by tahle bláboloidní volovina mohla přijít jako bláboloidní volovina. Francouzské filmy jsou krásné a tajemné, japonské zase tak přímočaré a "čisté", že nám to přijde ještě tajemnější. V obojích ale určitě "něco" je, snad se kousek toho dostal i do mého textu. A co je krásnějšího, než občas zapojit fantazii a vysnít si svět, který vám někdo jen hrubě načrtl do povětří? Sám to mám rád a snažím se to poskytovat i jiným. Snad úspěšně.