|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Ómalóra-16 ::
 Annún |
publikováno: 29.09.2009, 6:20
|
A je tu další díl.
Kdo pak to stál minule za dveřmi, že to Mëllindu tak překvapilo?
Co se dnes přihodí?
Co má Diriel za lubem?
Jakou nabídku naše elfka dostane?
A přijme ji nebo ne?
I nu čtěte a uvidíte. |
| |
|
|
XVI. – Pozvání.
Diriel šel spát sice hodně pozdě, ale přesto jeho snění moc klidné nebylo. Klimbnul si sotva tři hodiny, chvíli se neklidně převaloval a pak ležel na posteli a zíral do stropu. Nemohl spát, což bylo nezvyklé, neboť on se spaním rozhodně problémy neměl. Většinou usnul kdekoliv, s kýmkoliv a za jakékoliv situace, obzvlášť po prohýřené noci. Jenže dnes to nešlo. Neustále musel přemýšlet nad tím podivně smutně zasněným pohledem, který měla Mëllinda v očích, když spolu večer dotančili. Kde se asi toulaly její myšlenky. Ať to bylo kdekoli, zdála se být klidnější a přístupnější než předtím. Rozptýlení, které jí tanec přinesl, Mëllindě pomohlo zapomenout na její obvyklý strach. To bylo ono. Mëllinda neustále očekávala, že jí někdo ublíží, ale při kroužení po parketu to na chvíli hodila za hlavu. Najednou ho něco napadlo. Odkopal deku, s níž byl dosud přikryt ,a posadil se na posteli.
„Ona potřebuje rozptýlení, aby přestala neustále myslet na špatné věci.“
Zasluhuje si pořádně se pobavit, aby se jí vrátila dobrá nálada a úsměv, který na její líbezné nesmělé tváři ještě vůbec neviděl. Strach, obavy, bolest, překvapení, to všechno dokázal zahlédnout v jejích očích, ale radost, nadšení a srdečný smích tam nikdy nespatřil. Nedokázala projevit jakékoliv pozitivní emoce, neboť měla obavy, že když je dá najevo, vše se obrátí ve zlo. Mëllinda se prostě bála být šťastná.
„Ano, tak je to. Má strach ze štěstí,“ zkonstatoval na hlas Diriel do ticha své ložnice.
Musí jí dokázat, že radost a štěstí jí neublíží.
„Jenže jak? Jak docílit toho, aby se začala těšit z prožitých chvil?“ otázal se sám sebe, protože přemýšlel na hlas. „Nejspíš budu muset udělat něco bláznivého, co ji rozptýlí.“ odpověděl si na svůj dotaz.
Dumal nad tím, co vymyslet, a pak ho napadlo, že by prvním krokem mohlo být pozvání na vyjížďku, či krátký výlet do zasněženého okolí Ladérionu. Což nápad to byl dobrý, ještě zbývalo ji přesvědčit, aby ho s ním podnikla. Neustále byla ve společnosti Anneris, se kterou se dokázala dorozumět pomocí telepatie. Záviděl své sestře její mnohem rozvinutější um čtení myšlenek. Také by to rád uměl, nahlédnout do mysli těch ostatních krom svých přímých příbuzných. Moc by ho zajímalo, co všechno se v Mëllindině mysli skrývá, jenže to nebylo v jeho silách. Musí tomu přijít na kloub jinak. Posunul se na posteli a spustil dlouhé pěkně vypracované nohy dolů na malý kobereček a zabořil chodidla do vysokých hustých chlupů kožešinové předložky. Vstal, zvednul ruce nad hlavu a protáhl své štíhlé, nahé tělo. Ano, vylezl z postele, tak jak ho ten nejvyšší stvořil. Byl navyklý spávat nahý anebo jen v lehkých spodkách. Poté zamířil do koupelny, kde se rychle opláchl v porcelánovém umyvadle a šel hledat, co by si na sebe vzal. Ze skříně vyndal popelavě šedé nohavice, blankytně modrou tuniku s perleťovými knoflíčky a přes židli stojící u psacího stolu, přehodil ultramarínový kabát zdobený výšivkou ve zlaté barvě. Oděl se, upravil si dlouhé plavé vlasy a na spáncích si je spletl do tenkých copánků, nakonec si nazul vysoké boty z poddajné měkké kůže. Kabát zatím nechal hozený na židli. Řekl si, že si pro něj zajde, pokud bude Mëllinda souhlasit s jeho návrhem. Vyšel ze svého pokoje a chodbou se vydal ke schodišti, ale nejdřív se zastavil u dveří, za nimiž se nalézala ložnice Anneris a Doriena. Zastavil se před zavřeným vchodem, pár minut váhal, ale potom zvedl ruku, zaťukal a řekl:
„Anneris? Sestřičko, spíš ještě?“
Bylo ticho, zevnitř se nic neozývalo. Zkusil to znovu a zaklepal trochu víc nahlas a zopakoval její jméno:„Anneris?“
Chvilku na to zaslechl šramot, šustění a tiché vzdychání. Nastala odmlka a potom se začaly blížit kroky a z místnosti za dveřmi se ozval lehce rozespalý ženský hlas.
„Minutku, už jdu, už jdu.“
Zámek cvaknul a vchod se otevřel. Objevila se v nich Anneris s tmavými rozpuštěnými a rozcuchanými vlasy, s ospalým výrazem ve tváři a oděná v hedvábném červeném županu, jejž měla přehozený přes noční košilku meruňkové barvy, pod níž se zřetelně rýsovalo vypouklé břicho, a tento župan krásně kontrastoval s její smetanovou pletí. I přese všechno, co musela před několika lety protrpět, vypadala úžasně a Diriel si musel přiznat, že je jeho sestra opravdu nádherná žena. Zadívala se na něj rozespalým pohledem svých medově zlatých očí.
„Dirieli?“ Pronesla hlasem ještě neparterně omámeným do spánku.
„Dobré jitro, sestřičko.“
„Tobě také.“
Elf bystrým zrakem nahlédl do její ložnice a přelétl ji zkoumavým pohledem.
„Kde máš manžela?“ otázal se.
„Dorien už vstal před hodinou a šel do pracovny, ale kvůli tomuhle jsi asi nepřišel, že ano?“ Tázavě pozvedla něžně klenuté obočí.
„Máš pravdu.“ Přikývl souhlasně Diriel.
„Tak co máš na srdci?“
„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli by ti moc nevadilo, kdybych si tvou společnici dnes přivlastnil a vzal ji na malý výlet?“
„Ty chceš Mëllindu pozvat na schůzku?“ podivila se upřímně.
„Ne, o žádné rande se nejedná, sestřičko, jen přátelská projížďka po zasněžené pláni. Nic víc, nic míň.“
„Ach tak, a ty si myslíš, že s tebou půjde?“
„To nevím, ale zkusím se jí zeptat a hezky požádat.“
Anneris se usmála představě, jak její mladší bratr žadoní, aby si s ním nějaká dívka vyjela na projížďku. Což bylo skoro nepředstavitelné, protože většinou stačilo, když udělal na nějakou krásku nevinné oči a kouzelně se usmál a elfky předním div nepadaly na kolena a některé skoro omdlévaly. Zahleděla se do bratrových smaragdových očí a otázala se.
„Dobře a ode mne chceš co? Povolení, zda ji smíš vzít na vycházku?“
„Ne, jenom se ptám, zda ti to nebude vadit, když s tebou dnes nebude a v případě, že budeš souhlasit, jestli bys ji omluvila u mistra Eweriona, kdyby se po ní sháněl. Tak co mi řekneš?“
Hnědovlasá elfka se zamyslela, promnula si zadumaně bradu a odvětila.
„Inu, klidně ji vezmi na výlet, máš mé požehnání, ale jen pokud bude chtít dobrovolně. Nenuť ji zbytečně, ano?“
„Neměj obavy.“ prohlásil Diriel, naklonil se k sestře a políbil ji na sličné čelo. „Děkuji, Anneris a odpusť, že jsem tě vytáhl z postele.“
„To je v přádku.“
„Tak teď si jdi zase lehnout a odpočívej.“
„To si piš, bratříčku, že se jdu zase natáhnout. A ty si užij vyjížďku, ale než s ní nebo bez ní odjedeš, dej mi vědět, jak se rozhodnula, ano?“
„Samozřejmě,“ přitakal a rozběhl se ke schodišti.
Anneris hleděla za odcházejícím bratrem, povzdechla si a pohladila pěkně vystouplé bříško. Nenarozené dítko jí na pohlazení odpovědělo zavrtěním se a drobným kopnutím.
„I ty skřítku. Tvůj strýc je pěkný rošťák a já mám obavy, že i ty budeš takový.“
Dítko další kopnutím projevilo svůj nesouhlas. Elfka se usmála a konejšivě přejela rukou po oblině svého břicha.
„Nu dobře, chápu, ty budeš andílek. Tak pojď, ty můj broučku, maminka je unavená a ty jistě také, tak si ještě na chvíli hajneme.“ Řekla Anneris, vešla zpět do ložnice a zavřela za sebou dveře.
Diriel byl velmi zvědavý, co mu na jeho návrh Mëllinda řekne, a tak bral schody po dvou a jako blesk vylétl po schodišti do podkroví, kde se nacházely hostinské pokoje a ložnice, v níž přebývala Mëllinda. Během několika minut se octl v dlouhé chodbě a o nepatrný zlomek času později stanul přede dveřmi její komnaty. Zaposlouchal se do zvuků, ale uvnitř se zdálo být hrobové tichu.
„Že by ještě spala?“ pomyslel si v duchu. „Ne, Ewerion přece říkal, že bývá brzy vzhůru, neboť nemůže spát.“ Odpověděl si. „Třeba tam není,“ dumal v duchu. „Jsi snad zbabělec?“ otázal se sám sebe. „Ne, nejsem.“ Odporoval svému vnitřnímu hlasu. „Tak zvedni ruku a zaklepej!“ přikázal si.
Ještě chvilku váhal, zda dělá dobře, ale pak nad tím jen mávnu rukou.
„Nu, co mi může udělat? Nanejvýš mě pošle do háje a zabouchne mi dveře před nosem.“ prohodil v duchu.
Pozvedl paži a zaklepal na leštěné dřevo dveří s dřevořezbou a čekal. Věděl, že stěží uslyší pozvání dál, když Mëllinda nemluví a vejít bez dovolení se mu nechtělo, a tak vyčkával. Nic se nedělo, a tak zopakoval zaťukání o něco hlasitěji.
V pokoji zaslechl šelest a spěšné kroky mířící ke dveřím, které se v zápětí na to otevřely. Elfka stojící za nimi měla v obličeji překvapený výraz, když ho spatřila. Vypadalo to, že jeho rozhodně nečekala, hned na to se pohled jejích blankytných očí změnil v tázací, jenž vyjadřoval: ‚Co tu děláš?‘
Diriel se na ni zářivě usmál, že by pod hřejivostí jeho úsměvu roztál všechen sníh v Ladérionu, ale na ni to, jak se zdálo, neúčinkovalo, a vesele zašvitořil.
„Krásný dobrý den ti vinšuji.“
Byla jeho příchodem nepatrně vyvedena z míry. Stála a jen na něho nevěřícně zírala. Tak trochu mu připomínala sochu, neb dokonce ani víčkem nemrkla.
„Mëllindo, jsi v pořádku?“ otázal se starostlivě, když pozoroval její strnulou postavu.
Dívka náhle potřásla hlavou, jako by se právě probrala z transu.
„Říkal jsem, že přeji pěkný den.“
Elfka pokývala na pozdrav, až se jí rozvlnila záplava plavých vlasů jako zlatý vodopád.
„Mohu dál,“ pokynul hlavou směrem do místnosti, „nebo zde nejsem vítán?“
Mëllinda nepatrně sklonila hlavu, až jí několik pramenů medových vlasů zastínilo tvář. Rukou mu naznačila, že může vstoupit do jejího pokoje
Diriel se kolem ní protáhl, tak aby se jí raději ani nedotkl, neboť neměl zdání, co by udělala, kdyby tak nechtěně učinil. Zřejmě by se vyplašila natolik, že by ze strachu možná vyskočila z okna, a to skutečně riskovat nechtěl. Jakmile byl v pokoji, elfka za ním zavřela vchod. Posunkem mu ukázala směrem ke křesílkům a naznačila, aby se posadil. Elf udělal několik dlouhých kroků, kterými přešel vzdálenost od dveří k sedadlům, a pohodlně se uvelebil v měkkém ušáku. Mëllinda ho následovala a usadila se do druhého a mezi nimi stál malý stolek, na jehož odkládací ploše ležela kniha, notýsek a tužka. Diriel Mëllindu po očku pozoroval a všiml si, že je z jeho přítomnosti dost nervózní, protože si žmoulala ruce, jež spočívaly na jejím klíně, a upírala na něj svůj azurový pohled. Po několika minutách tíživého ticha si dodala odvahy, vzala do ruky notýsek a tužku a napsala první otázku.
‚Co tě sem přivádí, princi?‘ ukázala mu papír.
Diriel si otázku přečetl.
„Prosím, říkej mi Dirieli.“ požádal ji a dodal. „Chtěl jsem se tě zeptat, jak si se vyspala, Mëllindo?“
Na papíru se objevilo slovo. ‚Dobře.‘
„Tak to jsem rád. Jen mě mrzelo, že jsi odešla ze slavnosti tak brzy. Chtěl jsem tě požádat o další tanec, ale nenašel jsem tě.“
‚Nemám ve velké oblibě slavnosti, je na nich příliš elfů. A krom toho byla jsem unavená, tak jsem si šla lehnout.‘ odvětila mu psaným vzkazem.
„Ano, to mi řekl i mistr Ewerion.“
Mëllinda se na něho podíval skrz clonu plavých vlasů, jež jí zakryly levé ucho a část tváře. Opět odvrátila zrak a upřela pozornost na zápisník a začala psát. Naostřená tužka jezdila po jemném papíru a vytvářela úhledné písmo. Za pár vteřin byla hotova a položila vzkaz na stolek. Diriel ho rychle přeběhl pohledem.
‚Jestli je to všechno, co jsi mi chtěl říci, Dirieli, tak v tom případě mě omluv, musím jít za svými povinnostmi.‘
Elfka se zvedla z křesílka. Diriel se natáhl a chytil ji za paži. Cukla sebou, neb se toho nečekaného pohybu lekla, a celá strnula jako vyděšené zvíře. Princ si to uvědomil, a tak povolil stisk, ale stále měl svou dlaň položenou na její paži.
„Ne. Není to všechno. Ještě mám něco na srdci. Prosím, posaď se a vyslechni mě!“ požádal ji přívětivým hlasem.
Mëllinda vymanila ruku z jeho sevření a s povzdechem se svezla zpět do čalouněného křesla. Elf se nadechl a spustil.
„Vím, že nemáš zrovna moc velkou důvěru v muže, a ani se ti nedivím, po tom všem ,čím sis prošla. Přesto je pár výjimek jako třeba mistr Ewerion, kterým věříš. Velmi rád bych se mezi ně zařadil a stal se tvým přítelem, důvěrníkem a možná i tvým ochráncem. Proto jsem si říkal, že bych tě dnes rád pozval na menší vyjížďku na koních.“
Mëllinda na něho upírala pohled svých modrých studánek, přes závoj plavých vlasů, ale její výraz byl naprosto netečný. Čekal, až z ní něco vypadne. Pak se natáhla pro svůj poznámkový blok a během mžiku na něm byly napsány dva řádky zakončené otazníkem.
‚Proč já, Dirieli? Copak tu není nikdo jiný, koho bys mohl oblažovat svou přítomností? Je zde přeci plno tvých příbuzných. Nebo snad ne?‘ Vyznělo to kousavě, ale on se jen mile usmál.
„Popravdě řečeno, ano. Je pravda, že jsou tu mí příbuzní, ale nikdo, kdo by se mnou jel. Nejmladší elfíci tedy Fëa, Eron a Aernilův nejmladší potomek si hrají v dětském pokoji. Elgalenovi trojčata s Alissëou si večer naplánovali vycházku dolů do Ladérionu, takže ti už jsou na cestě na slavnostní jarmark ve městě. Lenwë s ženou ještě vyspávají, Rínon s Dorienem, Aernilem, Ellendirem a s Salleniným druhem Orlinem se vydali na prohlídku zbrojnice a kovárny a pak se chystají na vyhlídkový let s dračí letkou. Naši tři vladaři nejspíš sedí v loveckém salónku, popíjejí bezový likér a diskutují, neboť se už nějaký ten pátek neviděli. Ewerion je zalezlý s mistrem Ferenem v laboratoři a bádají. No a babička s matkou, tetičky a zbylé sestřenice budou dělat společnost mé sestře, klevetit a štrikovat věcičky pro to ještě nenarozené robátko. Takže si mi na mysl přišla ty, jako příjemná společnost na výlet.“ vysvětloval Diriel své pohnutky, proč chce, aby s ním jela právě ona.
Mëllinda ho poslouchala a pozorovala ho skrz plavou záclonu vlasů.
„Tak co? Vyjedeš si se mnou?“
Elfka vzala notýsek a začala psát, Diriel se mírně naklonil přes stůl, aby si mohl přečíst její odpověď.
‚Nejde to, musím dohlížet na tvou sestru. Slíbila jsem Ewerionovi, že ji nespustím z očí.‘ Stálo na papíře.
Diriel si povzdechl a spustil další příval slov.
„Mëllindo, vůbec se nemusíš o Anneris bát. Dneska a v několika nejbližších dnech bude mít kolem sebe tolik elfek a elfů, že si tvé jednodenní nepřítomnosti vůbec nevšimne.“ hučel do ní ujištění.
Mëllinda zavrtěla hlavou a znovu začala psát.
‚Být s ní je má povinnost, stala jsem se její společnici a opatrovatelkou. K tomu ona je paní města a tohoto paláce.‘
„A co na tom záleží?“ ohradil se elf a protočil nevěřícně oči nad Mëllindinou výtkou.
Elfka mu přisunula notes, kde stála další řádka úhledného písma.
‚Nemohu se jen tak sebrat a opustit s tebou palác, princi, musím se dovolit.‘
„Hloupost,“ namítl Diriel, „nejsi žádná služka ani poskok, ale svobodná žena. A pro pó, už jsem se Anneris ptal a nemá proti našemu výletu žádné námitky. Nyní je rozhodnutí jen na tobě.“
Mëllinda seděla se skloněnou hlavou a zlatý závoj mu zastíral výhled na její tvář. Nevěděl, co na to řekne, a tak čekal. Uběhlo pár minut a stále od ní nedostal žádnou odpověď. Anneris mu řekla, že ji do ničeho nemá nutit, ale když ji bude lákat a mile přemlouvat, tak nikdo nemůže říct, že ji k něčemu donutil.
Šibalsky se usmál a spustil sladkým vábivým hlasem svůdníka.
„Copak tě neláká jít ven, když je tak kouzelný zimní den? A co tvá krásná klisnička? Už hodně dlouho nebyla na projížďce. Určitě by jí udělalo radost, kdyby se mohla proběhnout po zasněžené pláni. Vždyť venku je tak nádherně. Slunce hezky svítí, sníh se třpytí v jeho paprscích, rampouchy zvoní lehkým mrazem a všechno je pokryto sněhovou krajkou. Vzduch příjemně štípe do tváří.“ lákal ji Diriel.
Mëllinda hleděla na zápisník ve své ruce a napsala.
‚Nejde to.‘ Trvala zatvrzela na svém.
Elf nechápavě zavrtěl hlavou.
„Proč?“
‚Prostě nemůžu.“ Objevila se odpověď na papíře.
„Ty se mě pořád bojíš, viď?!“ zkonstatoval skoro smutně znějícím hlasem Diriel.
Plavovláska zamítavě zavrtěla hlavou.
‚Tak to není.‘ Napsala na list papíru.
„Vskutku? Přesto si se mnou vyjet nechceš.“
Provinile sklonila hlavu.
„Já ti vážně nechci ublížit, jen jsem si přál podniknout s tebou přátelský výlet a strávit část dne ve tvé milé společnosti.“ Poraženecky si povzdechl. „No, jak se zdá, můj šarm na tebe nezabírá.“ Opřel se rukama o opěradla. „Dostal jsem košem a nezbývá mi než odejít s nepořízenou.“ Vstal z křesla a napřímil se. „Přeji ti tedy krásný den.“
Loudavým krokem se vydal ke dveřím. V zápětí zaslechl šramot a zašustění hedvábné látky. Mëllinda odložila notes a též vstala ze sedačky. Něco jí říkalo, že ho takhle nemůže nechat odejít. Udělala několik spěšných kroků a chytila ho za paži. To gesto znamenalo: ‚Počkej!‘
Diriel se zastavil a vrhnul na ni překvapený tázavý pohled svých smaragdových kukadel. Elfka rychle pustila jeho paži, jako by se popálila, sklonila hlavu a sklopila oči k podlaze. Vypadala provinile, i když nechápal proč.
„Co je, Mëllindo? Chceš mi něco říct?“ otázal přívětivým hlasem. Hleděla na špičky svých střevíčků a pak přikývla. „Tak mi to pověz!“
Elfka pozvedla hlavu a pohlédla na něho. Zvedla ruku, ukázala na sebe, poté na Diriela a ještě učinila několik posuňků, které znamenaly: ‚Já si s tebou vyjedu.‘
„Takže sis to rozmyslela a chceš jet se mnou?“
Nesměle přikývla.
„Mëllindo, nechci tě pobízet do něčeho, o co evidentně nestojíš. Nemusíš to dělat, rozumíš, klidně si vyjedu sám.“
Udělala dva znaky. ‚Já chci.‘
„Opravdu?“ otázal se nedůvěřivě, aby se ujistil.
Váhavě přitakala.
„Tak dobře.“ pronesl s vřelým úsměvem. „Udělala si mi velkou radost. Co bys řekla tomu, sejít se za čtvrt hodiny u stáje?“
Potřásla souhlasně hlavou.
„Klidně počkám déle. Bude ti stačit patnáct minut na ustrojení do jezdeckého?“
Opět souhlasně přikývla.
„Fajn, takže se uvidíme před stájí.“
Otevřel dveře, vyšel na chodbu a zacvakl za sebou. Mëllinda stála a najednou nemohla uvěřit tomu, co právě přislíbila. Přikryla si tvář dlaněmi a v duchu si lála.
‚Hlupačko, ty trdlo, cos to provedla. Takovou pitomost, dělají zamilované dívky. Copak ti nestačilo to, co si už prodělala s Rindonem? Zase se ženeš do záhuby.‘ Huboval její vnitřní hlas. ‚Mužům se nedá věřit.‘
‚Mlč!‘ okřikla sama sebe v mysli. ‚Nedělám nic špatného, jen si vyjedu na projížďku.‘ Ospravedlňovala svou reakci na Dirielovu nabídku.
‚Toužíš se dostat do problémů, protože si o ně koleduješ.‘ Hudrovalo její bojácné vnitřní já.
‚Nic mi nehrozí, Diriel je gentleman a princ k tomu.‘
‚Ai a taky pěkný sukničkář. A mino jiné, nezapomeň na to, že tvůj manžel byl též šlechtic a nedělalo mu potíže zmlátit tě do bezvědomí a o jiných věcech nemluvě.‘ Vedlo si svou její vnitřní já.
‚Diriel je elf a ti se k ženám chovají s úctou, neubližují jim.‘
‚I mezi elfy se najdou výjimky. Vzpomeň na strýce Ilfirina.‘
‚To bylo něco jiného.‘
‚Lžeš sama sobě, byl to hamižný mizera, prodal tě. Copak už nemáš strach?‘
‚Mám, bojím se neustále, ale přeju si to překonat. Nemohu žít v obavách do konce života. Já prostě pojedu,‘ řekla si rozhodně v duchu.
‚Dělej, jak myslíš, ale nestěžuj si pak, že ti někdo ublížil. Já tě varovala.‘ Proneslo její duševní dvojče.
Víc nad tím nepřemýšlela. Přešla ke komodě, vysunula šuplík a vyjmula z něj své jezdecké šaty a rychle se do nich ustrojila. Z malé skříně, jež byla zabudovaná do stěny vedle dveří do koupelny, vytáhla vlněný kabátek, který si oblekla přes spodní oděv. Z útrob skrytého šatníku ještě vyndala vysoké, pohodlné jezdecké boty ušité z jemné jelení kůže a obula si je. Prohlédla se v zrcadle a zhodnotila, že je již připravená, a tak vyrazila směrem ke stájím. Vyšla na chodbu, seběhla po schodišti a na odpočívadle mezi prvním patrem a přízemím se střetla s Anneris, která pomalými kroky scházela do vestibulu. Vládkyně paláce se zastavila, když zaslechla spěšnou chůzi a ohlédla se. Mëllinda ji dohonila a stanula vedle ní.
„Dobré dopoledne, Mëllindo.“ Prohodila s vřelým úsměvem.
‚Tobě též, Anneris.‘ odvětila v mysli elfka.
„Takže tě můj bratr přemluvil, aby si s ním podnikla výlet?“
Plavovlasá elfka přitakala.
„Doufám, že tě do toho nenutil. Nemusíš s ním nikam chodit, pokud nechceš.“
‚To je v pořádku. Pravda, moc se mi nechtělo opustit tě, vždyť mám zde své povinnosti, ale nyní se začínám na tu vyjížďku docela těšit. Přece jen už je to pár týdnů, co jsem naposledy seděla na koni.‘ Připustila Mëllinda.
„I nu dobrá, jsem ráda, že to neděláš z donucení, nýbrž z vlastní vůle, a o mě se nestrachuj a klidně jeď, mé příbuzné se o mě postarají a budou mi dělat dostatečnou společnost.“ pravila Anneris a zmoženě se opřela o béžově vymalovanou zeď s jemným lesklým ornamentovým motivem.
‚Je ti dobře, Anneris?‘ otázala se starostlivě Mëllinda, když si všimla, že se zdá být její přítelkyně unavená.
Tmavovlasá elfka jen mávla rukou.
„Nic mi není, jen to malé mi dává zabrat. Neustále kope, dloubá mě, hýbe se jako hádě, a jasně dává najevo, že už se těší na to, až přijde mezi nás.“ Pohladila si dlaní velké břicho skryté pod karmínovými volnými šaty. „Kéž by ten den už nastal.“ povzdechla si.
‚Chceš pomoct? Klidně se do mě zavěs.‘ Nabídla jí své rámě Mëllinda.
„Ne, děkuji, jsi hodná, ale já to zvládnu sama. Jsem těhotná a ne nemohoucí.“ upozornila jemně na svůj stav a znovu si povzdechla. „Kdybych potřebovala pomoc, tak si o ni řeknu někomu z personálu, anebo požádám Doriena. Nezdržuj se se mnou a jdi, ať na tebe nemusí Diriel čekat.“ popohnala ji gestem ruky. „Jo, a kdyby si na tebe nějak nepřístojně dovoloval a nechoval se jako gentleman, tak se neostýchej a řekni mi to. Já mu potom pořádně vyhubuju.“ řekla a šibalsky se zazubila. „Tak běž a pěkně si ten výlet užij.“
Mëllinda přikývla a několika kroky zdolala poslední schody a ocitla se v hale. Komorník otevřel velké dveře a ona jimi proklouzla ven. Tváře jí ovanul chladivý zimní vítr. Rozhlédla se kolem. Nádvoří bylo uklizené, veškerý sníh zaměstnanci paláce shrnuli na kopice a pak ho pomocí vozů odvezli na louku za městem. Takže dláždění bylo suché, jen na vypuštěné kašně se bělaly čepičky bílého sněhu. Zaměřila svůj pohled na budovu stájí, jež se nacházela kousek od hlavní brány. Před vraty postával Diriel a držel za opratě osedlané koně, a tak k princovi zamířila.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
