» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."

Buddha

počet přístupů: 2141387

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Cesta, která nikam nevede - 4.kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: CESTA, KTERÁ NIKAM NEVEDE

Larkin	publikováno: 31.10.2009, 0:36

Další pokračování této pomalé a divné věci. Cesty. Na tenhle part nejsem zrovna moc hrdý.
Tentokrát se to vleče asi až moc. Ale to život někdy taky. Enjoy.


	Jacobovi jsem zkoušel volat čtyřikrát, ale pokaždé bez odezvy. Něco muselo být špatně. To se ještě nikdy nestalo. Anebo možná jen souhra náhod. Každopádně s tím teď nic nenadělám. Nazpět jsem se vydal stejnou cestou, jakou jsem přišel, což vzhledem k tomu, že to je jedinná cesta, kterou v okruhu dvouset kilometrů znám, tak jsem moc možností ani neměl. Prošel jsem kolem Smolaře, a za oknem jsem viděl tvář Marie. Nebo to není ona? Určitě to není ona. Co by tam dělala? Řekl jsem si, že to nejspíš bude jen nějaká vyřezávaná dýně, a pokračoval jsem na autobusové nádraží. Ani nevím proč, ale kouknul jsem se k přepážce, u které jsem se předtím dozvěděl, ve kterém že to nejsem městě. U přepážky byla ale stažená roleta. Za pár minut bude deset hodin. Už se nemůžu dočkat pohrdavých pohledů, kterých se mi dostane od spolucestujících. Zřejmě si budou myslet, že už jsem dnes stačil oběhnout nějakou tu hospodu, abych… no ale U Smolaře to byla přeci výjmečná situace. Jsem nevinný. Ale kde je porota? Kde jsou všichni? Kde je ten obrovský bílý autobus s modrým nápisem Z-Lines přes celý bok? Že by tu ještě nebyl? To asi ne. Že by už odjeli a na ožralu se vykašlali? To spíš. Ale co Marie? Však o mně věděla a ještě říkala, že se tu v deset sejdeme. Šel jsem zpátky do haly a vyhledal nejbližší otevřenou přepážku. Na straně, na které jsem se dříve tak znemožnil před tím adolescentním vykukem, byly v tuto chvíli všechny rolety stažené. Šel jsem tedy naproti, kde byla jedna přepážka otevřená. Přistoupil jsem k ní, ale k mému opravdu velikému překvapení tam nikdo nebyl. Zvonek tu neměli a ani žádnou cedulku s nápisem přijdu hned. Jen blikající malinký zažloutlý monitor, na stole povalující se papíry a osamocenou otočnou židli. Vstupní dveře na protější straně byly zavřené. Rozhlédl jsem se kolem, ale místa v hale, kde by mohlo být několik potenciálních informačních bodů, byla všechna se zaprášenými skly, černými závěsy a bez klik. Ponořil jsem hlavu do dlaní a na chvíli se zadíval na zářivku nade mnou. Cigareta. Už dnes druhá, ale co. V takovéto situaci se člověk neocitá každý den. Jsem nevinný. Vyšel jsem opět ven mezi autobusy. Kdepak, náš autobus zde pořád chyběl. A asi už sem nepřijede. Těžko si řidič nebo Marie najednou padesát kilometrů před Bratislavou vzpomenou na toho divného samotáře, a obrátí autobus na opačný směr. Jistě, kdybych měl auto, tohle by se mi teď nestalo. Ale kdybych měl auto, mohlo by se mi stát něco daleko horšího. Každý den se na celém světě stane tolik stovek bouraček a zranění na silnicích, že je z toho jednomu blbě. Miliony dopravních značek, semaforů, šipek, přechodů, křižovatek, jízdních pruhů a čar se snaží ovlivnit naší vůli a svobodu rozhodnutí pro bezpečí všech okolo. Ale ne vždy se jim to daří. Stačí, aby se v nějaké křehounké mysli něco malého stalo a najednou je schopen člověk strhnout volant a zabít několik lidí. Nikdo nám v tom nezabrání. Každý řidič auta má svobodné rozhodnutí, buď se snažit jet dál v té kostce železa, které právě svěřil do rukou svůj život, nebo jen špatně zabočit. Nebo jen nezastavit na červenou, nebo jen nezpomalit před přechodem. Když zdánlivě zdravého člověka napadne jen tak někomu ukrást peněženku, nebo když někoho napadne jen tak posprejovat cizí majetek, proč by ho také nenapadlo jen tak zastavit nebo nezastavit, zatočit nebo nezatočit. Je to nebezpečné, moc nebezpečné. Tolik životů co to už vzalo. Tolik nenarozených dětí zemřelo. Tolik potenciálních budoucích matek zemřelo. Tolik peněz se vyhodilo. Od dálnic a mostů přes platy ministrů dopravy až po koupi auta a pojištění. Kdepak, mě se může stát jen a pouze toto. Že mi prostě občas ujede autobus. Podvědomě posílen, že mám vlastně obrovské štěstí, jsem vykročil s další cigaretou zpět do haly, abych náhle svoje podvědomí zase ujistil o tom, že je prostě v mozku nesprávného člověka. Za přepážkou pořád nikdo nebyl. Stál jsem sám uprostřed haly, na zdi tikaly obrovské kulaté hodiny, jejichž velká ručička právě minula jedenáctou minutu. Co teď? Rád bych si zakoupil nějakou jízdenku, abych se ještě dnes dostal do Bratislavy, ale nikde nikdo. To opravdu můžou nechat tak obrovskou budovu bez dozoru? Vypadá to, že ano. Zajít ke Smolaři? Ani náhodou, zbytečně peníze pryč, tedy peněz mám u sebe dostatek, ale mám takové neblahé tušení, že bych v následujících dnech litoval, že jsem je propil. Jet stopem? To nepřipadalo v úvahu, jsem vcelku zásadový člověk a ze stopování by mě provázel špatný pocit až do konce života. Staré sliby se prostě plní. Před lety jsem si dal slib s chlapíkem jménem Ben Stodola. Ben byl zaměstnán jako ochranka jednoho chudého pražského hotelu a svou práci, kde v životě neměl co na práci, patřičně nenáviděl. Seděl jsem tenkrát v jednom baru ještě s několika známými a mezi známé mých známých patřil také Ben. Seděli jsme naproti sobě, ale vůbec se spolu nebavili. Nakonec se naši společení známí rozešli, ale my dva jsme po zbytek večera neměli co práci. Vím, že Ben tenkrát utrousil nějakou trefnou poznámku, ale už si na ni nevzpomínám. Stihli jsme toho tenkrát v noci probrat opravdu hodně. „Řikám ti vole, až to dotáhnu na ředitele všech hotelovejch securiťáků, budou se v týhle společnosti dít velký věci!“ Opravdu hodně. „Víš voko… víš vokolik museli ty švédové přijít vousů abysme tady my teď… abysme tady my teď mohli spokojeně pít nad timhle krásnym kusem stolu? Víš kolik tažnejch psů muselo zemřít? Kurva dneska je to samej náklaďák a podělaný pily větší než sám strom! Už v ničem neni láska! V žádný práci už neni láska vole…“ Naše opilecké hudrování nakonec přešlo k cestování. „Jednou jedinkrát,“ vyprávěl mi Ben „jsem vzal stopaře. Jednou a naposled. Víš, co se mi stalo?“ Bylo chvíli ticho. Až za pár vteřin mi došlo, že čeká na mojí spolupráci. „Kolik? Teda co?“ Ten parchant mě tahal po všech českejch prdelích a několikrát jsme se ztratili, páč nemoch najít jeho podělanou vesnici. Ujel jsem zbytečně skoro sto kilometrů. Ale nemoch sem ho jen tak vyhodit na zem, kapiš? Teda ven, bereš to? Byla tam zima a sněžilo. Musel sem ho dovýst až před barák. A teď mi řekni vole,“ už jsem se připravoval na odpověď “kdo mi ten benzín a drahocenej čas zaplatí? Páč já ti to povim! Nikdo!“ Měli jsme opravdu hodně vypito, a já s ním pořád soucítil, takže jsem se nakonec i podvolil k uzavření antistopařské dohody. Ne, že by mi ta jeho tří promilová teorie o stopařství jako o zvráceném moderním náboženství nějak extra vlezla do hlavy, ale Ben mi tenkrát připadal jako člověk ignorovaný životem, tak jsem mu chtěl dopřát alespoň toto, i když už se asi v životě neuvidíme. * Konečně jsem za přepážkou uviděl pohyb. Hned jsem vyrazil k okénku. „Dobrý den,“ řekl jsem a dál se díval na osobu luštící jakousi mapu na nástěnce a nervózně si upravující límec od kostýmku. Osoba byla otočená zády ke mně, jakoby mě neslyšela. Postavou to byla žena, ale nějak mi k ní neseděly nakrátko ostříhané černé vlasy. Odkašlal jsem si. „Dobrý den,“ zkusil jsem to znovu. Žena se polekaně otočila a vyhrkla: „Ježišmarjá, dobrý den. Omlouvám se, nevšimla jsem si, že tu někdo stojí. Čím můžu posloužit?“ „To nic,“ usmál jsem se a pokračoval: „Mohla byste mi prosím vás říct, v kolik hodin jede první autobus do Bratislavy?“ „Jistě, chviličku. Hned se na to podívám,“ řekla a zadívala se na zažloutlý monitor. „Tak další autobus jede už v jedenáct hodin a třicet pět minut. Přejete si lístek?“ „Ano, děkuji. Můžu se ještě zeptat z jakého nástupiště?“ Opět chvíli koukala na monitor a snažila se na něm najít informaci. Zvláštní, že za celou dobu se ani nedotkla klávesnice nebo myši. „Nástupiště číslo dvanáct.“ „Dík.“ Začala se najednou usmívat a hned jí na světě bylo líp. Vytiskla mi jízdenku. „Tady máte, mimochodem teď je teprve půl jedenácté tak tamhle si můžete v automatu koupit kávu nebo něco, jestli si budete chtít zkrátit čekání.“ „Díky moc.“ Šel jsem si sednout k automatu. Z dřevěného a nepohodlného křesla jsem viděl přímo na přepážku, od které jsem teď přišel. Žena už tam nebyla. Hm, zde se si s pojmem jako je pevná pracovní doba skutečně nelámou moc hlavu. Dal jsem si za osm korun silnou kávu s mlékem, otevřel mého rozečteného DeLilla, a znovu čekal.


celkové hodnocení autora: 94.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 26		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Karel Čížek	02.11.2009, 2:38:05

Vidít to podobně. Skoro bych řekl, že nastavené tempo je ideální. Nějak se mi v hlavě usadila ta vyřezávaná dýně a nemůžu se jí zbavit. Asociuje skoro až Lychovské obrazy. Určitě to není ona. Co by tam dělala? Řekl jsem si, že to nejspíš bude jen nějaká vyřezávaná dýně. Nicméně, těším se na další.

agelast	31.10.2009, 0:29:31

Inu, vleče… vleču se spíš já s publikací, ale pokud jde o Cestu, nemyslím, že je třeba ve vyprávění bůhvíjak spěchat a s každým dílem čtenáři nabízet další překvapivá odhalení – to poklidné tempo jí docela sluší. Snad to po čtvrté kapitole trochu svádí mluvit o lehkém plácání se na místě a recyklaci motivů, ale je jasné, že bez znalosti celku by to bylo střílení naslepo. Čeho se ale nemůžu zbavit je pocit určité odbytosti co se týče zpracování. Jednak řada pravopisných chyb (přičemž s leckterými z nich ses už v minulých textech vypořádal), několik podivně vystavěných vět („…což vzhledem k tomu, že to je jedinná cesta, kterou v okruhu dvouset kilometrů znám, tak jsem moc možností ani neměl.“) a také jistá nevýraznost – dost mi tu schází nějaké to ozvláštnění, obrat, který by k sobě poutal pozornost, když příběh zpomalí, detail, který by dovedl trochu rozehrát významy (a že takové zvládáš podle mě ukazuje například ta cigaretu asociující zářivka)… Ale uvidí se, třeba to má v textu svoji funkci… A snad ještě k těm zmiňovaným chybám: jedinná > jediná douset > dvou set Prošel jsem kolem smolaře, a za oknem jsem viděl… - slučovací poměr, takže bez čárky (interpunkce tentokrát celkově hapruje docela často, většinou je to stejný případ jako tady) výjmečná >výjimečná každý řidič má svobodné rozhodnutí > rozhodnutí lze učinit, ale mít, řekl bych, ne… mě se může stát jen a pouze toto > mně jakoby mě neslyšela > jako by


ze dne 31.10.2009, 10:57:38
Larkin: Jo, tuhle kapitolu jsem vůbec neopravoval, nevím proč. Jinak s tím detailem poutajícím pozornost vím přesně co myslíš a souhlasím. Tak opět děkuju za vytíplé chyby a zároveň se omlouvám, že jsem jich tam tolik poslal. To je tak, když si jednou člověk po sobě nepřečte rok starou práci.