|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: 40. kapitola - Dies irae ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 03.10.2009, 6:39
|
|
| |
|
|
„Tak kudy?“ zeptal se Jirka, jakmile se společně s Monikou vyškrábali ze zalesněné doliny a před očima měli východní křídlo zámku. „Moniko?“ otočil se za sebe. „Jsi v pořádku?“
„Jo,“ přikývla pomalu Monika a několikrát zamrkala očima. „Jen se mi zatočila hlava.“
Jirka si ji změřil starostlivým pohledem a v břiše mu nepříjemně škublo.
„Myslíš, že drží Martinu s Michalem uvnitř?“
„Netuším,“ vzdychl Jirka ustaraně. Nervozita se mu rozlévala po celém těle, neměl však v úmyslu dát to najevo; bylo to to poslední, co v tu chvíli potřebovali.
„Hele, vlastně ani nevíme, že jsou Richard a ostatní na zámku,“ připustila Monika a dál s bratrem zírali nehnutě na budovu, lesknoucí se v oranžovočerveném zapadajícím slunci.
„Kdyby bylo všechno v pořádku, už by nás hledali,“ konstatoval s obavami Jirka a pomalu se vyplížil z nízkého porostu na okraji lesa. Rozhlédl se po celém parku, nikde však neviděl ani živáčka.
„Támhlety dveře by měly vést na chodbu, kde je martinina kancelář,“ ukázal Jirka na nejbližší stěnu zámku a zároveň zalitoval, že si nikdy nenašel čas projít celou budovu.
„Fajn, jdeme,“ zavelela Monika a vedla je oba ke dveřím. Jirka poslouchal, jak nejlépe dokázal, nedonesl se k němu však jediný podezřelý zvuk.
„Bezva,“ zaradoval se Jirka, když se dveře otevřely a oni vešli dovnitř. Měl pravdu; naproti vchodu skrýval těžký závěs vchod na schodiště do jedné z věží a hned vedle byla martinina kancelář.
„Slyšíš?“ ukázala Monika směrem ke knihovnímu sálu. Jirka zbystřil a uslyšel hlasy tlumené dveřmi a hrubými zdmi. Znovu ucítil nepříjemné škubnutí v žaludku a všiml si, že se mu levá ruka mírně třese. Strčil ji do kapsy a otočil se na sestru: „Jak se dostaneme do prvního patra?“
„Proč tam?“
„Někdo je v knihovním sále. Všechny ochozy, které tady jsou, jsou v úrovni prvního patra.“
„Myslím, že vím kudy,“ pokynula Monika Jirkovi a vedla h na druhou stranu od hlavní části zámku. Vedle portrétu jednoho z předků, na kterém byl zvěčněn muž podobný dědečkovi Janu Hykelovi u skály s pramenem, zabočili do průchodu, vedoucího k menšímu schodišti. Vystoupali nahoru, jak nejtišeji dokázali, a vyšli ve světlem zalité chodbě s bohatě zdobenou křížovou klenbou a podstatně méně dveřmi, než bylo v přízemí.
Zpoza rohu se ozvalo vrznutí dveří. Jirka s Monikou zůstali stát jako přimrazeni a s hrůzou v očích hleděli do chodby před sebe. Po kamenné podlaze se plazící stín se pomalu zvětšoval, až vyšel muž oblečený v tmavém saku. Monika vyjekla, Jirka ji popadl za ruku a doslova zastrčil za dveře schodiště, odkud právě vyšli. Zabouchl je za sebou a s hlavou plnou strachu a zároveň úplně prázdnou naslouchal. Slyšel za zdí spěšné kroky a volání muže, načež rozpoznal i hlas Martiny.
„Pojď,“ chytil Moniku ještě pevněji a několika skoky se dostali zpět do přízemí.
„Vy máte opravdu zvláštní dar,“ objevil se v průchodu před dvojčaty náhle Richard se škodolibým a zároveň překvapeným výrazem ve tváři. „Vždycky jste úplně někde jinde, než byste měli být.“
Jirka mlčky ustoupil o krod dozadu, než však stačil cokoliv udělat, ucítil na předloktí pevný stisk mužské ruky.
„Vezmi je k těm dvěma, ať máme společnost,“ pokynul Richard směrem ke dveřím na konci chodby. Jirka s Monikou se po sobě podívali několika zufalými pohledy, a když v doprovodu Richarda a neznámého muže vešli do knihovního sálu, oběma se jim vzpomněl ten večer, co zemřeli děda s babičkou. Kolem zdí však nestáli ozbrojení muži, na se dačce však seděla Martina s Michalem, kteří s úlevou pohlédli na dvojčata.
„Jste v pořádku?“ zeptala se jich ještě ve dveřích Martina. Ve tváři měla utrápený výraz a zdálo se, že nemá daleko k pláči. Jirka, kterému se při tom pohledu draly slzy do očí, jen mlčky přikývl.
„Jak rozkošné,“ ozval se sladký hlas od dveří do vstupní haly. Stála tam Renea v bílých svatebních šatech po boku Jirkova a Moničina otce.
„Když už jste tady, chci, abyste si něco poslechli,“ promluvil Richard k dvojčatům, aniž by komentoval sestřinu poznámku. Ruka Jirku pustila a muž znovu zmizel v chodbě. „Před dvaceti šesti lety jsem měl rodiče. Já a moje sestra jsme měli rodiče, byli jsme rodina. Je zvláštní, jak je to všechno pomíjivé… jednou se prostě probudíte a zjistíte, že vás lidé táhnou z hořícího domu a… vaši rodiče tam zůstali. Prostě tam… uhořeli. A to všechno proto, že… jedna malá holka uvěřila svým paranoidním představám.“
„Nebyly to žádné představy!“ zvedla se Martina z pohovky. Byla stejně vysoká jako Richard, v tu chvíli se však zdála větší, než byla. „Tví rodiče chtěli, aby Radim zabil ty naše, a přitom se tvářili jako kamarádi. Sám to dobře víš, byl jsi u toho. Mysleli jste si, že jste neviditelní a nikdo vás neslyší, jenže já na to přišla.“
„To nic nedokazuje,“ oponoval Richard. „A ani tvůj synovec nebo neteř ti nemusejí věřit.“
„Ne, nemusejí,“ přikývla Martina a pohlédla krátce na dvojčata. „Důležité totiž je, že pravdu známe ty a já. Rozdíl mezi námi je v tom, že ty si tu pravdu odmítáš přiznat, odmítáš vůbec jen připustit, že jsem měla důvod to udělat.“
„Nikdo, nikdo nemá právo udělat něco takového! I kdyby měl stovky důvodů.“
„Zvláštní,“ usmála se ironicky Martina, „slyšet něco takového od tebe. Vždycky jsem měla pocit, že ve vaší rodině nemáte problém zabíjet.“
„Jak se vůbec opovažuješ mluvit o mé rodině? Nic mi z ní po tom požáru nezbylo. A všechno, co se stalo od té doby, je jen následek tvého dětinského jednání, které ale bylo stejně k ničemu. Jsi sama, žádní rodiče, kteří by tě mohli chránit. Takže… za koho se schováš teď?!“
Richard náhle zajel rukou do kapsy saka a vytáhl zbraň, kterou namířil Martina přímo na srdce. Jirkovi se zatajil dech a okamžitě se mu vybavil dědeček ležící na zemi a babička, umírající Martině v náručí.
„Richarde, tohle ne…“ pozvedl Michal ruku.
„Buď zticha. To je jen mezi ní a mnou.“
„Já si jen myslím…“
„Ustup, nebo budeš první. Zdá se totiž, že Martina už dlouho neviděla nikoho umírat.“
„Prosím,“ šeptla Martina s tím nejhorším zoufalstvím v hlase, jaké kdy Jirka slyšel. „nedělej to.“
„Já vás chápu,“ promluvil náhle Jirka k překvapení všech. „Vy jste… někoho ztratil. Někoho, na kom vám záleželo, měl jste ho rád a nejspíš to byl i váš vzor. To je něco, co… co máme společné.“
Jirka se přemáhal, cítil však pocit síly a odhodlání – pocit, který mu říkal, že už možná ani není co ztratit.
„My dva nemáme společného vůbec nic.“
„Přišel jste o tátu a mámu, a ať už byli jacíkoliv, měl jste je rád. Já…“ nadechl se Jirka a pohlédl otci stojícímu opodál přímo do očí. „Já ztratil jednoho z rodičů. Nebylo to sice v jednom okamžiku, ale ztratil jsem ho. Taky byl mým vzorem, chtěl jsem být jako on. Ale to už je všechno pryč.“
Jirka ucítil Moničinu ruku, jak ho chytila za jeho. Z očí mu ukáplo několik slz a on přemýšlel, co dál. Pohlédl na Michala stojícího vedle Martiny a doufal, že pochopí jeho pohled. Richardova ruka se zbraní byla uvolněná…
Pak se stalo v jednom okamžiku několik věcí najednou: Michal shodil Richarda na zem, který se skácel jako hadrová panenka, než však dopadl, vyšel z jeho zbraně výstřel, jehož kulka se zastavila v jedné z knihoven. Dveřmi vstupní haly vtrhlo do místnosti několik ozbrojených mužů v oblecích a sledovali Michala snažícího se zpacifikovat Richarda, ten se však obratně z jeho sevření vymanil a znovu sahal po pistoli, která mu z ruky předtím vypadla.
„Utíkejte!“ zakřičela Martina, postrčila dvojčata do dveří chodby a společně s nimi a Michalem se hnala kupředu. Za sebou slyšeli něčí kroky, ani jednoho z nich však nenapadlo se otočit.
„Utečte, jak nejdál můžete!“ křikl Michal a sám zůstal stát.
„Pojďte za mnou, rychle,“ popadla Martina Moniku za ruku a zavřela se s dvojčaty do své kanceláře. Zamkla dveře a okamžitě přešla ke svému stolu.
„Proč… neutíkáme ven?“
„Tady,“ hodila Martina Jirkovi zbraň.
„Děláš si srandu?! Neumím s tím.“
„Je to jen pro případ nouze,“ podala druhou zbraň Monice. „Když bude třeba, určitě si s tím poradíte.“
„Co je s Michalem?“ otočila se Monika se strachem k zamčeným dveřím.
„Bude v pořádku, nebojte,“ ujistila ji Martina a otevřela okno. „Běžte," ukázala směrem na nádvoří a nechala Jirku a Moniku vyskočit ven.
„Kam jdeš ty?“ zhrozil se Jirka, když přes okno viděl Martinu, jak se vrací ke dveřím na chodbu.
„Já se o sebe postarám, utečte co nejdál!“
„Martino, to ne!“
„Tak běžte!“ zmizela za dveřmi.
Celý zámek se ponořil do podivného ticha; všechno umlklo a vzduch byl naplněn napětím. Jirka schoval zbraň roztřesenou rukou do kapsy a otočil se na sestru: „Nemůžeme je tam nechat.“
„Já, já vím, ale…“
„Půjdeme zadem, ano? Pojď,“ chytil Moniku za ruku. „Vezmeme to přes zimní zahradu.“
Seběhli z nádvoří dolů a opatrně obešli velkou věž a křídlo zámku s velkým sálem. K Jirkově radosti dveře do zimní zahrady nikdo nehlídal, vklouzli tedy dovnitř a pomalu postupovali prosklenou místností až ke dveřím do boční komnaty zámku. Ve chvíli, kdy už Jirka sahal na kliku, se ozval výstřel a zdí tlumené řinčení kovu. Zabral tedy za kliku – na podlaze komnaty ležel mezi kusy rozsypaného brnění jeden z Richardových mužů. Monika pohotově skočila po zbrani ležící kus od něj a namířila ji na muže.
„Mluvte.“
„Cože?“ zeptal se nechápavě.
„O co tady jde? Proč jste přišli?“
„Myslíš, že ti to stihnu říct ještě dřív, než bude vaše tetička mrtvá?“
„Moniko, polož tu zbraň,“ ozval se od dveří známý hlas. Stál tam otec dvojčat a sledoval svou dceru, jak stojí se zbraní namířenou na jednoho z jeho kamarádů.
„Ne.“
„Říkám ti, polož tu zbraň.“
„Nedělej to, Moniko,“ vložil se do rozhovoru Jirka.
„Dávám ti poslední šanci, polož ji a odejděte.“
„Jak nám můžeš sakra dávat poslední šanci?!“ rozkřikl se Jirka. „Ty nám nemáš co dávat. Opustil jsi nás a teď… teď nám chceš rozkazovat?“
„Opravdu jsem byl tvým vzorem?“
Jirka zůstal zaraženě stát; naštvaný výraz z jeho obličeje vyprchal a místo toho hleděl překvapeně na otce.
„Byl jsem, vím to.“
„Jak… můžeš vědět, že jsem si nevymýšlel? Nemyslel jsem to vážně.“
„Nelži sám sobě. Stále mě máš rád. Vy oba.“
„Ty lžeš sám sobě,“ oponoval Jirka. „Protože já tě nenávidím… nenávidím tě, tak hodně…“
Chlapec nahlas vzlyknul a po několika chvílích znovu otevřel roztřesená ústa: „Kde je Martina?“
„Žádáš člověka, kterého nenávidíš, o pomoc?“
„Ne. Žádám svého otce, aby se… zachoval jako bratr své sestry, když o jednu už přišel.“
„Ty ale víš, kde je,“ odpověděl taťka, otočil se na patě a zmizel ve dveřích do knihovního sálu.
‚Vím, kde je? Nikdo mi to ale neřekl… Bože, co když je už mrtvá? Ze střelné rány jí mohou téct potoky krve, a není nikdo, kdo by přišel a na ránu přitlačil… Zemře, stejně jako její rodiče, jako její sestra a jako Vogelovi…“
„Proboha!“ vykřikl Jirka.
„Co je?“ vykulila oči Monika, stále držící zbraň namířenou na muže na zemi.
„Je nahoře, u domu Vogelových. Na Adlerbergu.“
„Jak to víš?“
„Říkal to Richard, říkal, že to všechno skončí tam, kde to začalo – začalo to tím požárem!“
„Jsi si jistý?“
„Ne, nejsem. Ale kdyby byl Richard pořád někde tady, určitě bychom o tom věděli.“
„A kde je Michal? Má být s Martinou!“
Muž na podlaze se škodolibě uchechtl nepříjemným smíchem.
„Kde je?“ zeptala se jej Monika. „Vy víte, kde je Michal, tak to řekněte, nebo to, přísahám bohu, zmáčknu!“
„Je tady vedle… V tom velkém sále.“
Jirka rozrazil mohutné dveře jak nejrychleji dokázal a rozhlédl se po místnosti. Pár metrů od dveří ležel na podlaze Michal, ruku si tiskl na lýtko a i přesto se snažil se postavit na nohy.
„Michale!“ rozběhl se Jirka k němu. „Střelili tě?“
„Jo, ten… ten chlap. Richard odvedl někam Martinu, musíme je najít…“
„Já vím, já vím. Jsou u jejich domu. Ale ty nemůžeš chodit.“
„Musíme ji najít, on ji chce zabít… to nesmí.“
„Půjdu za nimi, ano?“
„ To ať tě ani nenapadne!“ okřikla Monika bratra od dveří a po očku kontrolovala muže ležícího stále na zemi mezi kusy plechu.
„Moniko, musím tam jít. Zůstaň tady s Michalem, nemůže chodit!“
„Nemůžeš nás tady nechat!“
„Tak fajn,“ chytil Jirka Michala pod paží. „Krvácí to moc?“
„Ne, jen to bolí.“
„Dobře, Moniko, chyť ho, vezmeme ho ven. Pomalu, pojďme…“
„Michale, máš mobil?“ zeptala se Monika, když vyšli ven a položili Michala na trávník.
„Jo, mám,“ vytáhl jej z kapsy a podal jej Monice.
„Moniko, zavolej záchranku a hlavně policii, a žádné námitky, Michale, tentokrát to sami nezvládneme. Já… půjdu nahoru.“
„Jirko,“ chytil Michal chlapce za rukáv. „Prosím, zachraň ji, jinak to bylo všechno zbytečné.“
„Já… dobře,“ přikývl Jirka nervózně a otřel si uslzený obličej. „Hned jsem zpátky, slibuji,“ šeptl směrem k Monice, která držela u ucha telefon, otočil se na patě a rozběhl se skrz zámecký park.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
