» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."

Théodore de Banville

počet přístupů: 2141387

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Stopy v písku ::

Poustevník	publikováno: 11.10.2009, 19:53


	Stopy v písku Kráčíš po nebi jako starověký bůh. Každé šlápnutí na klávesu hvězd promítá v tobě schoulené stíny. Teď bloumáš opuštěným sadem. Kdysi tu hlídač plašíval kluky, ale dnes, napnutý prakem ticha do špiček zatajeného dechu, marně hledáš zobáky nebeských ptáků. Jen datel, přitisknutý břichem dne do špičky nejvyššího kmene, pouští žilou poslední krvi. Teď sedíš v bufáči poříční plovárny. Anděl v ušmudlaných křídlech postavil na stůl dvě nové monstrance: Pozor na alkohol, pánové, to je nejlepší nepřítel člověka! Ty nemůžeš vytáhnout z břicha slovo, ale Bohouš už zvedá sklenici: Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme! Jiskřička vzpomínky křísne o kámen, vyskočí na stůl jako starý dějepisář, kterému se odjakživa říkalo Janek, a vaše půllitry se srazí: Házejte po mně křídou! Jsem poslední husita! Teď spolu stojíte na stráži na pilířích vrátek do zahrady. Za vámi stolec dávného vladaře hozený obrem do květopádu plaménků. Teď na něj nebeský kouzelník Šalba, štěně ovčáka s brýlemi na nose, vytahuje kufr od přenosného vařiče, který tě má přenést za okraj světa, bednu lipových oklešťků, ze které co chvíli vyrazí kočár, vlak, letadlo nebo raketa, procesí loutek, se kterým dojdeš do střeva podzemní chodby, kde kdysi ďábel zasypal Krista. Možná v něm na tebe čeká poklad, soška kvočny z ryzího zlata s dvanácti kuřaty ve zlatém peří. Jak toužíš vyrvat ji z náručí knížete Nesmysla, který už tisíc let sužuje zemi! Trubači troubí a kouzelník volá: Člověče, tvým osudem je slepota! Člověče, tvým osudem je zloba! Člověče, tvým osudem… Najednou rozumíš nemluvněti, které se na tebe dívá z vysoké židle jako by v závisti právě zatoužilo vyrvat ti z krku poslední sousto. „Tak přece mizí můj svět!“ chceš vykřiknout do trapna, „Než zahlédnu pomeranč, někdo ho sežere….!,“ ale břicho ti vzpříčí hlas v krku a ty jenom posliníš ubrus. Zatímco zkoumáš břeh zrzavé vody, Bohouš dál trhá zuby moudrosti. „Když jenom pomyslím, že nejvýše sto procent lidí, co jedli, zemřelo! Každý z nás přece na chvíli zatoužil zadržet rakev před oponou krematoria. Ale já dobře viděl nenažranost betonovat pole a hrnout kopřivy na cizí pozemek….“ V očích má kouř z mokrého klestí, které si přikládá na vnitřní oheň. I ty jsi jezdíval na prázdniny do ulice Na rafandě, kde nenávist tančila ve dne v noci obkročák. I ty jsi drhnul plevel a házel semena místo nadávek přímo přes plot. Taková svině! Zase nám spálila stromek! Grafiti na prknech kiosku měří velikost tvého ducha. Ještě nedávno kreslili mladíci po zdech křídou boží oko ve tvaru kosočtverce, ale teď… Z mlýnů, které přemílají staré báby na mladé maso (prý ze tří udělají dvě nové), se zvedají ruce jako chapadla sasanky a šifrují do prasečích ocásků záhadnou zprávu o stavu světa. Možná tu někde pod skleněným poklopem tančí zakletá princezna a ty vidíš jen rozházený záznam. „Zákon platí, pokud ho můžeš použít,“ řekne Bohouš a přidá historku o nose z vosku a železné pěsti. „Od pradávna dělí nás do zubata hladová zeď, bahno od bahna. V odraženém světle měsíce plamínky našich svíček nedohlédnou do nebe. Proto děláme stojky na provaze, abychom anténami pohlaví zachytili boží přikázání… Marně trháš blatouchy na záhonech lilií, marně přetíráš slepeckou hůl na bílo, marně hledáš stále strašnější zvuk. Kdo hledá spravedlnost, žije v pekle.“ Nakloněný den hází prasátka místo žabek po hladině řeky. Na louce pokryté holými zadky jako poušť vráskami přesypů, se mezi slavíky pasou čertovská kopýtka. Tu a tam některý z nich nevydrží přešlapovat před branami ráje a zazpívá. Jeho hlas vystoupá jako slunce k zenitu a potom odumře pod hladinou řeky. „Když se ti nechce honit dlužníka, zabav majetek sousedce. Když nemůžeš chytit zloděje, usekni ruku sousedovi. Když neumíš dopadnout vraha, sraz hlavu náhodnému chodci!“ Řekne Bohouš do tmy ve džbánku. „Musíš se vrátit do stáda. Když pozouny šelem hrají sóla, je to jen přípravná palba smečky k útoku na chřtán osamělého poutníka. Spravedlnost je lehká. Mícháš povidla a občas vyndáš zapomenutou pecku. Můžeš se ovšem zabít sám…“ Den se překulil a dřímá. Měsíc češe tmu do lodny rokle a vypaluje z ní alkohol hvězd. První zvon odbíjí hodinu klonování. Na stole zvonice plameny svíček tančí s můrami tanečky smrti, ani si nevšimneš zakašlání ohně. „Ejhle člověk!“ Řekne Bohouš, ale ty slyšíš Jan, Pavel, Zdeněk! Za každým jménem nová můra, za každou můrou nová pochodeň, za každou pochodní nová hra na slova svlečená do spodků pomluv! „Konečně nám pečení holubi padají do huby!“ dodá Bohouš a cvrnkne do spáleného těla. Sluhové v černých livrejích tě vedou špalírem klonovaných panen. „Konečně jich máš sto! Můžeš se oženit!,“ směje se starý učitel. Má malou penzi a šaty tuláka čerstvě vyprané v moči stohu. Vezmeš do hrsti svých deset trofejí a uděláš na něj ramena. „Ještě ne. Ještě mi několik chybí.“ Ve vzduchu víří tisíce much, ale ty nemluvíš jazykem hmyzu a nemůžeš proto poznat Zlatovlásku. Jejich bzučení prorazí nebe, hvězdy se srazí a šlehnou po sobě krvavým ohněm. V jeho plameni zahlédneš na chvíli zlaté vlasy, ale než stačíš natáhnout ruku, zůstane ti v očích jen černá tma se zarudlým hřbetem řeřavého hada. A srdce zvonu do tebe začne zatloukat hřeby…


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 10		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 52		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

sumus	09.02.2012, 10:23:41

broušená váza pohazuje duhou v rafinovaně směrovaném paprsku obdivuji výtvarníka skláře a světlo otáčím se lehce vyosen porážím stojan sklo a mramor se nesnáší hromádka sklíček sem tam hodí barevný blesk žádné sklíčko nechybí nikdo ale nevidí krásnou vázu celou duhu

Dick	14.01.2010, 22:00:38

... Ufff, zdá se mi zdá Honzo, že na SASPi nemáš konkurenci ... ... úžasný zážitek ...

Anna	31.12.2009, 20:12:47

Znovu jsem se k ní vrátila... je to jako pohyb spirálou. Možná je přínosem dívat se pokaždé na jinou stranu... jednou temný les, podruhé bezedná bažina... ale jdeme přece stále stejným směrem... nebo ne?

Viktor	12.10.2009, 12:54:45

...inu Otče Scholastiku, i když je věc poněkud kratší, než Legenda o Gilgamešovi, přesto si myslím, že ji její délka odsune poněkud do pozadí zájmu(na SASPI), ale to tebe asi trápit nebude... to, že jsem tento text vůbec dočetl, svědčí o tom, že na něm něco je(ne že bych svou osobnost považoval za "kvalitativní etalon absobrce poezie", spíš zde pracuji s vlastní leností vs. schopností textu zaujmout) na rozdíl od Anny mi "Bouhoušovy pasáže" připadají velmi povedené, anžto vysouvají dílko z patetické roviny, k níž máš Oteče Scholastiku dosti blízko a občas nám do ní žuchneš... ... defétismus, který mi jinak dost vadí, zde ve své hospodsky-itelektuální formě nabývá parametrů cynického konstatování a žalobu na dobu a smutný ouděl opticky povyšuje do odevzdaného uchechtnutí... ...je to záležitost depresivní, ale ne ubrečená... slovanská sebelítost nepřechází v čecháčkovské fńukání... ...škoda jen, že ve svém pesimusmu nenabízí autor řešení... ...kdyby alespoń "do prdele nakopat" někoho chtěl... ..ale nechce.. ..nechce... ........................... text označuji jako "přečteníhodný"


ze dne 01.12.2009, 0:06:21
Poustevník: Ještě k pathosu. Ty asi dáváš tomuto slovu jiný význam než já. Nicméně mi není jasné, jak by mohly promluvy, které v sobě přece jen jakýsi pathos mají, ulevit od pathosu zcela nepatetickému textu.


ze dne 30.11.2009, 22:10:02
Poustevník: Milý Viktore, velmi mne potěšilo, že text, který chtěli i mí přátelé vysvětlit, jsi přečetl tak, jako bys mi seděl při psaní v hlavě, ba ještě o něco lépe. Je z nevydané sbírky Ofuky (stejně jako báseň Má dcero) z let 2002-3. Jak naznačuje název, není to právě příjemné čtení. Jedna kritička ji označila za poezii "mladého" rozhněvaného muže. A i když tvrdí, že jsem napsal lepší věci, já se k této sbírce pro její pathos a zvláštní poetickou vervu (kterou asi vidím jen já) rád vracím.

obaleč	12.10.2009, 7:54:22

Gratuluji,běhal mi mráz po zádech. Je to skvělé, úžasně poskládané,nevím co ještě dodat!!! ZÁŽITEK. 1


ze dne 30.11.2009, 22:21:12
Poustevník: Je skvělé poznat, že text, o kterém autor předpokládá, že zcela propadne, někoho zaujme nebo dokonce nadchne. Díky.

Anna	11.10.2009, 19:52:46

Pomíjivost na mnoho způsobů. Jakkoliv mi onen mimoběžný dialog s Bohoušem (Bohu-milý?) místy připadal lehounce nadbytečný, spíš coby protipól, patrně má řadu dalších významů... Navzdory rozsahu báseň plyne ve svých obrazech hladce a přesto bohatě - jak se ovšem zdánlivě lehkomyslná prasátka na hladině řeky s nocí mění ve svůj opak, je nutno vrátit se ještě nejmíň jednou. Ne proto, že by selhávala paměť... jako spíš doplnit imaginaci o nový rozměr tmy. Pozor na: do špiček zatajeného dechu - špičkami zatajeného dechu?


ze dne 30.11.2009, 23:58:56
Poustevník: Je vidět, že jsou možné různé interpretace. To je povzbudivé.