|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (28. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 05.10.2009, 6:44
|
| *** |
| |
|
|
Odpuštění
„Vstávat!“ zařval voják stojící před Antoniem a udeřil do mříží.
Příliš odpočatá jsem se necítila, rozhodně se mi nechtělo nikam jezdit a už vůbec ne kvůli mamonu toho skrčka.
„Zůstaň, kde jsi, Lonshi,“ zavelel Antonio, „a ty pojď sem.“
„Pojď ty k nám,“ vyzvala jsem ho.
Kaileen stála za mnou, lehce se dotkla mých zad. Nesnažila se mě postrčit, naopak souhlasila s mým záměrem a hodlala mě podpořit.
„Řekl jsem, abys vyšla ven!“
„Ani mě nehne.“
„Tři muži tu zůstanou, vy čtyři jděte pro ni!“
Přesně v to jsem doufala. Nedala jsem se, Kaileen mi pomáhala, řetězy byly velmi účinnou zbraní. Sice jsem pokaždé musela překřížit ruce, ale výborně se tím dalo zadržet kopí, aniž bych se pořezala a když jsem přitom udělala krok stranou, snadno jsem si soupeře přitáhla blíž. Stačilo zachytit hůl a šance se najednou vyrovnaly. Stráže byly v nevýhodě i proto, že tato dlouhá zbraň se příliš nehodila pro boj na tak malém a přehuštěném prostoru.
Jeden chlap se dostal za mě, ale nestačil mi ublížit. Kaileen bleskově přehodila řetěz přes jeho hlavu, za krkem zkřížila ruce a prudké trhnutí si vychutnala. Svaly se jí napnuly, klouby prstů téměř prorazily kůži, slastně přivřela oči a tiché zavrnění přešlo v nebezpečný výkřik. Všichni ohromeně sledovali, jak bezvládné tělo pomalu sklouzávalo na podlahu. Cítila se plná energie jako dřív a já jsem jí to přála. Protáhla se a šla si pro dalšího.
Vojáci, kteří zůstali před celou, po mně chňapli a vytáhl mě ven. Ohnala jsem se, ale silná rána tupým koncem kopí do zraněného boku mě odzbrojila a druhá do téhož místa srazila k zemi.
„Zkus se pohnout!“ zvolal Antonio.
Kaileen zastavila, dobře viděla, že ten prevít stojí nade mnou a bez váhání kopne. Vojáci popadli mrtvého druha, vycouvali z cely a zavřeli dveře.
„Takto nikam nedojede!“ snažila se ho odvolat.
„Na tebe budu mít spoustu času,“ otočil se. „Nemysli, že si to s tebou nevyřídím.“
„Kdybys byl chlap, vyřešil bys to rovnou soubojem jeden na jednoho.“
„Jak ty můžeš vědět, co znamená být chlap? Ale já ti to rád ukážu, neboj se.“
„Opravdu?“ pohrdavě se usmála. „Ty mi nanejvýš ukážeš, jak zbiješ spoutanou ženu. Ani náhodou nejsi chlap.“
„To soudíš ty, odložený bastard?!“
Zkusila jsem využít jeho nepozornosti a dostat se ke Kaileeninu meči, ale včas se na mě otočil, aby mi v tom zabránil.
„Na to ani nemysli!“ upozornil mě a šlápl mi na ránu.
„Přestaň!“ skočila Kaileen po mřížích, až řetěz zařinčel.
Pořádně se vyřádil. Vlastní křik mě vyděsil, snažila jsem se Antonia zbavit, ale byla jsem příliš oslabená. Uviděla jsem všechny svaté, některé možná i víckrát, střídali se s každým pohybem podpatku.
„Vstaň a jdi ven!“ Oddělal nohu a čekal, až poslechnu. Zkoušela jsem se zvednout, ale nezbývalo mi mnoho sil a jakmile jsem uviděla odkapávající krev, zatočila se mi hlava. „Dělej, je čas vyrazit!“
Znova do mě kopl, čímž mě definitivně udolal. Viděl, že už se mnou nehne, hodili mě zpátky ke Kaileen, zachytila mě a opatrně položila na zem. Antonio změnil taktiku a dal přítelkyni možnost nového výběru. Buď tu budeme obě trčet, nebo ona pojede k Dunivé hoře a teprve až uspěje, začnou mě léčit.
„Za pár hodin se vrátím a chci vědět, jak ses rozhodla.“
„Pojedu.“
„Taky si myslím,“ zasmál se. „Jak jsem řekl, za pár hodin se vrátím.“
„To už může být pozdě!“
„Alespoň budeš mít větší důvod spěchat,“ odsekl chladně a odešel.
„Nech mě jít hned! Antonio!“
„Kaileen.“
„Jsem tady,“ pustila mříže a sklonila se ke mně.
„Bojím se.“
„Nemusíš, dostaneš se z toho,“ odpověděla pohotově, ale moc přesvědčeně nevypadala.
„Lhaní ti vážně nejde,“ chtěla jsem se zasmát, ale bylo to namáhavější, než jsem čekala.
„To bude nejspíš tím, že mluvím pravdu. Zkusím zastavit krvácení, zabolí to,“ upozornila mě, přitiskla ruku k boku a jakkoliv byla otrlá, moc se jí to nezamlouvalo. Možná taky proto, že jsem při tom nedokázala být potichu.
„Jako bys mi vytrhla kus břicha,“ zkoušela jsem to rozdýchat.
„Já vím, mrzí mě to, ale jinak to nejde. Proč jsi tolik riskovala?“ kroutila hlavou.
„Ty nejsi bastard.“
„Na tom přece nezáleží,“ vynadala mi.
„Nech mě! Pálí to, je mi strašně horko.“
„Vidím, ale musíš to vydržet,“ podala mi ruku. „Žádný strach, zase budeš celé noci žvanit. Jenom nesmíš usnout, platí?“
„Budu se snažit.“
„Dlouho ti to nevydrželo,“ zatřásla se mnou, protože se mi zavíraly oči. „Chtěla jsi nové oblečení, až se odtud dostaneš. Co by sis přála?“
„Ještě nevím.“
„Jindy pořád klábosíš a teď, když je to potřeba…“ rozčilovala se.
„Jindy mi nebývá tak zle. Jsem unavená.“
„Lee! Já ti dám spaní,“ přehodila řetěz přese mě, aby mě mohla podepřít, všimla jsem si rukou ulepených od mojí krve. „Chyť se mě, musíš mi pomoct,“ zvedla mě. „Slíbila jsi, že nenecháš Coritu vyhrát, tak pojď!“
Tahala mě po cele možná hodinu, možná tři dny, připadalo mi to jako věčnost, stupňující se bolest mi bránila myslet na cokoliv jiného.
„Už nemůžu,“ chtěla jsem zastavit.
„Můžeš.“
„Pusť mě.“
„Cvičila jsem tě, já nejlépe vím, kolik sneseš. Šlapej!“
Sama si potřebovala odpočinout, ale nechtěla mě nechat usnout.
Další kolečko jsme nedokončily. Žena, která nám nedávno zastoupila cestu, se objevila za mřížemi. Nic neřekla, zadívala se na Kaileen.
Přišla pro mě.
Mrtvá prostoupila mříží a pomalu šla k nám.
„To ne,“ vydechla Kaileen.
Chtěla mě odtáhnout, nebylo kam. Zkusila ji odstrčit, ale sáhla do prázdna. Podlomily se mi nohy, nedokázala mě udržet, jen trochu přibrzdila pád. Snažila se něco vymyslet, nakonec jí však nezbylo než bezmocně sledovat, jak její dávná oběť přiložila ruku těsně nad moji hruď. Nechtěla jsem se ani nadechnout, aby se mě nedotkla. Bála jsem se, nikdy jsem nezažila takový strach, dokonce jsem zapomněla i na bolest. Amulet zářil, dravec zamával křídly, ale své místo neopustil. Odstoupila, podívala se na Kaileen, pousmála se a jemně kývla. Šedými šaty prosakovala krev, zatímco moje zranění se ztratilo stejně jako záhadná žena.
„Jak jsi to dokázala?“ nechápala Kaileen, pořád ještě zírala do prostoru.
„To jsem nebyla já,“ odmítla jsem, protože jsem tomu taky nerozuměla.
Nejprve mrtví chtěli nás obě, jediná Katherine zůstala nepovšimnuta, a teď mi zavražděná pomáhá? Neléčila mě, obětovala se. Vzala si mé zranění a sama bůh ví proč podstoupila bolest, kterou jsem až do konce měla snášet já.
„Jak ti je?“ vzpamatovala se a podívala se na mě.
„Celkem to jde, už mi není tak příšerně horko.“
„Říkala jsem, že se z toho dostaneš,“ řekla samozřejmě a pustila mě. „Brzy pro mě přijdou. Musíš se otočit tak, aby si nevšimli, že ti nic není. Večer se pro tebe vrátím.“
Krize zažehnána, opět nastupuje chladné přemýšlení. Co by se ti stalo, kdyby ses aspoň malinko zaradovala, že žiju? Já jsem se od tebe nehnula, krmila tě a ty?
„Vnímáš mě?“ zvýšila hlas.
„Jo, vnímám,“ přikývla jsem.
„Co je to zase za odpověď? Tobě jak se uleví…“
„Nápodobně,“ odsekla jsem, protože už mě štvala.
„Proč mně by se mělo ulevit?“
„Dokážeš mít někoho aspoň trochu ráda? Darta nepočítám.“
„Láska, soucit, pche,“ pohrdavě zakroutila hlavou, „taková blbost.“
„Tak je to? Potřebovala jsi mě, když tě honil Khar a Corita, potřebuješ mě teď, aby ses dostala ven. A pak co, Kaileen?“
„Potom to ukončíš, jak jsi slíbila,“ odpověděla chladně. „Vidím, že každý lék má vedlejší účinky. Místo těch hloupých otázek se nauč krýt si záda, nemohu být všude.“
„Budu bojovat zády ke zdi.“
„To by taky šlo,“ zasmála se. „I když na druhou stranu – zabila jsem dost lidí, ještě můžeš umírat tolikrát, že tě to přestane bavit.“
„Tolikrát, aby ses o mě přestala bát?“
Překvapila jsem ji, ale rychle se otřepala a nejspíš jsem v ní opět probudila to, v čem jsem s ní žila na začátku, tu nejtvrdší obranu před kýmkoliv.
„Zdá se, že Antonio není jediný, kdo na to skočil,“ postavila se přímo nade mě.
„Šílíš?!“ snažila jsem se posbírat ze země, ta pozice se mi vůbec nelíbila, Kaileen vypadala obzvlášť nebezpečně. Ale pokud by se rozhodla, nezachránilo by mě ani tisíc mrtvých. „Zase tak úžasná nejsi.“
„Jen na to pomysli!“ vyhrožovala.
„Buď klidná, teď spíš myslím na to, jak se odtud dostat,“ podařilo se mi vstát.
„Dám si na tebe pozor a pokud na mne sáhneš…“ ukazovala na mě prstem.
„Tak neuděláš nic, protože to přátelé dělají,“ praštila jsem ji po ruce. Celkem riskantní tah, jak se zachránit a povzbudilo mě, že se ani nehnula. „Nebudeš tomu věřit, ale třeba takové objetí je pro většinu lidí běžná záležitost.“
„Viděla jsi Narat nebo Coritu, že by někoho objímaly?!“
„A ne snad?!“ Zarazila se, ale vodopádu výčitek neušla, na to jsem byla pořádně vytočená. Dokonce mi ujela ruka a párkrát jsem do ní strčila, ale Kaileen jen vylekaně ustupovala. „Narat tě objímala každou noc, když jsi byla malé děcko, já jsem tě objímala, když ses mi zpovídala, dokonce i tehdy, když jsi byla démon. Vezmeš si, co potřebuješ a pak to zapřeš! Pokaždé, když se z něčeho dostaneme, odkopneš mě, ale vzápětí si znova přijdeš pro pomoc. Furt mi budeš cosi vyčítat, přitom tě to samotnou napadlo! Jakou blbost mi předhodíš příště? Kaileen, mě už nebaví začínat pořád od začátku!“
„Já řeknu jednu větu a ty mi jich odpovíš deset,“ raději ještě o krok ustoupila.
Tak se na tebe musí. Máš štěstí, že mi dali pouta. Raději se ani neodvažuj přiblížit nebo se zapomenu. Jak ráda bych do něčeho aspoň kopla, ale jako na potvoru tu nic není. To mi bohové dělají snad schválně.
„Tak už se nezlob,“ řekla smířlivě, „já se polepším.“
„Tebe humor nikdy neopouští, co?“ rozesmála mě poslední tři slova. „Udělej pro mě něco. Až se budeš příště chtít hádat, sedni si k tomu.“
„Proč?“
„Bolí mě z tebe za krkem, jak se pořád dívám nahoru.“
„Tak to se raději nehádej s královnou, když jsi tak málo narostla,“ smála se mi.
„Věříš, že už se na ni docela těším?“
„Nechystáš se změnit strany, že ne?“ zpozorněla.
„Asi budu muset, když nechceš zvítězit. Narozdíl od tebe já přátele nezabíjím.“
„Pak mě budeš nenávidět?“
„To není tak jednoduché, Kaileen, copak se to dá po všem, z čeho jsem tě musela tahat?“
„Spíš naopak, ne?“ zašklebila se.
„Kde je Antonio tak dlouho?“ nervózně chodila po cele. „Řekl za pár hodin. Teď to vypadá, že chce přijít na poledne.“
„Nebo až po. Ty se na něj nějak těšíš.“
„To víš, nemůžu se dočkat, až toho mrňouse chytím pod krkem,“ na moment se zasnila.
„Tak jednoduché to zřejmě nebude, ty vymyslíš něco horšího.“
„Už jsem vymyslela,“ přikývla pomalu.
„Je to překvapení nebo mi to prozradíš?“
„Co bys udělala, kdyby někdo ve zlém sáhl na tvou zbraň?“
„To je jednoduché.“ Hned jsem měla jasno a strašně se mi zalíbila představa, že Antoniovi pomohu, aby si to užil. „Bude mi ctí, drahá přítelkyně, když mě necháš asistovat.“
„Chceš svůj podíl na kořisti?“ podivila se, ale evidentně se na to těšila. „Proč ne,“ pokrčila rameny. „Pořád mě překvapuješ, jsi tvrdší, než jsem čekala.“
„Ještě nevíš všechno.“
„Opravdu? Co nevím?“ Hladově čekala, co ze mě vypadne a naráz jsem si připadala jako krotitelka zvířat.
„Nespěchej, Kaileen. Dočkáš se.“
„Pouze jediný člověk si dovolí se mnou tak mluvit,“ upozornila mě, ale přitom se jí líbilo, že se jí nebojím.
„Myslíš Coritu? Narozdíl od ní já jsem se postavila Narat, nakopala jsem zadek Kharovi a po několika letech s tebou jsem stále naživu. Jsem stejně dobrá jako vy dvě. Kdybychom spolu dokázaly vydržet, Kaileen…“
„Byly bychom neporazitelné.“ V očích se jí zalesklo a básnila o tom, co bychom mohly. „S tvým myšlením, jejím šarmem a mým darem nepozorovaně se vplížit téměř kamkoliv… Dovedeš si to představit?“ Nadšeně se mnou zatřásla. „Kromě bohů by neexistoval nikdo, kdo by nás zastavil!“
„Kdyby byla Narat trochu chytřejší, mohla mít tři oddané bojovnice.“
„Corita se mnou nevydrží,“ zatvářila se zklamaně. „Má příliš rozvinuté vnímání, aby mě snesla. Cítí mě, jako zajíc cítí svého lovce. Vždycky pozná, když jsem poblíž a má ze mě špatný pocit. Nemůže za to, je to dědictví, jediná obrana rasy Gosaa před našimi útoky – instinkt. Museli nás poznat dřív, než jsme se dostali moc blízko, pak se nám ani tak vynikající válečníci nedokázali ubránit. Je to tak, musíš splnit, co jsi mi slíbila.“
„To nejde. To je stejné, jako bys ty ublížila královně.“
„Ty mě vnímáš jako svého mistra? V tom případě tě nebudu nutit, aby ses o mě postarala a na splnění unáhleného slibu netrvám. Potom ale jdi Coritě z cesty, ona musí vyhrát, to je jediné možné řešení.“
„Nebudu se jen tak dívat, jak umíráš, to po mně nechtěj. Určitě to jde i jinak.“
„Dokážeš vymyslet plán, který přelstí i bohy?“ zatvářila se bezradně a odevzdaně.
„Sama asi ne, ale jsme tři. Ani jedna nemá opravdový zájem ublížit těm zbylým dvěma. Takže buďto budeme jen tak čekat, kdy to přijde, nebo přijdeme na to, jak se z toho dostat. Sakra, kde je ten skrček? Nemám chuť tu sedět, zatímco čas ubíhá.“
„Tolik odhodlání jsem u tebe snad ještě neviděla.“
„Tys toho ještě neviděla.“
„Napínáš mě,“ byla netrpělivá, „ale už se tě ptát nebudu, počkám si, jak jsi chtěla. Mám dojem, že to bude stát za to.“
„Jedno po druhém,“ přisvědčila jsem.
„Řekla bych, že máš chuť některé věci přeskočit,“ popichovala mě. „Nesnáším překvapení, ale to tvoje mě vážně zajímá.“
„Už o tom nemluv.“
„Ty se těšíš víc než já, co?“ provokovala. „Tolik vášně a nadšení, to se jen tak nevidí.“
„Zmlkni,“ naoko jsem se zlobila.
„Oh, úplně jsem se lekla,“ zasmála se a opět měla potřebu mi dokázat, že je pořád silnější, i když teď to byla jen hra.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
