» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."

Francis Bacon

počet přístupů: 2141390

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303509 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Status Omega: Genesis (4-5) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Status Omega: Genesis

MC_Kejml	publikováno: 13.10.2009, 13:40

Naši hlavní hrdinové se po strohém brífinku vydali společně s ostatními branci vstříc nepříteli do jedné z bojových zón. S jakou a jestli odejdou se dozvíme právě dnes.

Slovníček

Symposium – Ve starověkém Římě bujaré oslavy, slavnosti, veselosti, spojené s nevázaným pitím alkoholu a sexem.
Transportal – Vesmírné pásmo, skrz které mohou lodě vyjma stíhačů a bombardérů cestovat do jiných, sousedních hvězdných soustav. Důvodem, proč nemohly cestovat malé lodě je, že jejich zaměřovací systém nebyl tak dokonalý a rozložitý jako u větších plavidel a mohl lehce způsobit záměnu výstupní lokace např. za planetu nebo hvězdu.


	IV Cesta hyperprostorem byla zážitek. Kromě mé jediné plavby na palubě transportu, který nás odvážel na Olympos, jsem nikdy mezi hvězdnými soustavami necestoval a teď, když jsem z kokpitu našeho stíhače shlížel na tajemnou trasu, dostavil se pocit úžasu. Jako bychom ztratili pojem o místě, veškeré okolí se zvláštně rozpilo, protáhlo a pomalu se změnilo v čerň, zatímco kolem prolétávaly dlouhé pruhy bílého, táhlého světla. To byly zřejmě nějaké vesmírné objekty nebo hvězdy. Na chvíli se mihl mrazivý, svírající strach z toho, že bychom se objevili v nějaké hvězdě nebo planetě, ale ten zmizel stejně rychle jako přišel. „Dios mio...,“ užasl Paullus. „Jo...,“ vydechl jsem stejně poblouzněně, jako bych byl pod vlivem drog. „Přežijem a vyhrajem...“ „Přesně,“ řekl zasněně kopilot. Jakmile jsme se vynořili z hyperprostoru, pocit euforie a úžasu byl tentam. Dokonce jsem se ostře zamračil nad rozhovorem, co se mezi mnou a Paullem během přeletu udál. A už jsme byli v akci. Před sebou jsem spatřil konvoj – nebo spíš to, co z něj zbylo. Zachovalé kusy před chvíli ještě majestátních lodí, zčernalé výbuchem, poletovaly po černém poli, místy občas rudém nebo tyrkysovém od mlhovin na Polarisu a Dubhe. Na dvoubarevném radaru blikala asi desítka rudých skvrnek, symbolizující Asyřanské stíhače a bombardéry, a upozorňovala, že jsme někomu právě narušili vydařené symposium. Okolím už se míhaly i další stíhače PHF a já věděl, že je zle. Polilo mě horko. Následující chvíle měly prověřit, jestli parta branců z akademie dokáže porazit své zuřivé nepřátele z pouštní planety Sirius III. Asyřanský Chanát – náš nepřítel. Válka s touto “druhou rasou“ trvala už několik let, nebyl jsem si jistý, jestli přesně třináct nebo čtrnáct. Všechno ohledně tehdejšího vypuknutí války bylo velmi nejasné. Někdo říkal, že se PHF s Chanátem nedohodla co se týče terraformací planet soustavy Dubhe, podle jiného zase lidští nájemní vrazi zabili prince Ogodeie IV., syna nynějšího chána Čingise III. Kolem skutečných důvodů byla zatažena neprostupná mlha a jeden se bál domýšlet jestli schválně, nebo za to prostě mohl jen informační šum a drby. Každopádně Asyřané ze svých třech systémů, Rossu, Siriu a Dubhe, navzájem provázaných transportaly, dokázali vést velmi tvrdý boj, který se v posledních letech obracel ve značný neprospěch PHF. Hlavní frontou táhnoucí se jako rýha přes všechny soustavy, které rozdělovaly spojenecký a nepřátelský vesmír vedví, se stal Alphard, Capella, Regulus, kde jsme prohrávali, a byly dohady o tom, jestli nepřítel prorazil i do Polaris, kam vedl transportal jen odsud, z Alphardu. Jediné ještě relativně bezpečné systémy byly Alpha Centauri – jakási poslední zeď mezi zemí a frontou, Sluneční soustava a Betelgeuse, propojující právě Zem s Alpha Centauri. A i v těchto malých bitvách se často rozhodovalo o osudu PHF. „Tady Rudý jedna, všem lodím. Na radaru jedna rušička Uighur, pět stíhačů Attila a čtyři bombardéry Tarkan. Modrá legie, zaútočte na bombardéry a rušičku, Rudí, vaši jsou stíhači!“ Takže my máme tu horší část... Zhluboka jsem se nadechl a nakrčil obočí v náhlém návalu beznaděje. „Seš připravenej, kámo?“ zazněl můj posmutnělý hlas. „Jsem,“ odpověděl Paullus. „Ukážem jim, co umíme!“ Přikývl jsem a pevně sevřel knipl. Teď ještě tuhle létající bestii ovládnout. Rychlost... Stlačil jsem páku na vrchu kokpitu a loď jako šíp vypálila vpřed. Po nečekaném startu jsem stroj zpomalil, aby mi do krve přešlo ovládání. Cíle... Na bronzové tabulce hned vedle kruhového radaru, jsem zpozoroval dvanáct tlačítek, každé s jinou značkou. Lišily se barvami: tři s červeným obrázkem, tři s modrým, tři s šedým, další trojice s písmeny N, U a C – Tohle jsme se neučili – „Pryč!“ zaslechl jsem Paullusův výkřik. Reflexivně jsem natáhl knipl nahoru a loď se otřásla. Zásah, díky bohu ne do motoru nebo do kokpitu. Nepřítel v zádech! „Dios!“ vykřikl jsem a rychle stlačil páku na stropě co nejdál to šlo. Albatros se dal do pohybu nejvyšší rychlostí a vrhl se střemhlav nahoru. „Na zádech máme...uff... jednoho Attilu...,“ zaslechl jsem vylekaného Paulla. Podíval jsem se do zpětného okénka a skutečně, hnědý stíhač ve tvaru C, na každém konci nesoucí pulzní dělo a kokpit mezi nimi, nám byl v patách. Ale co dělat, když jsem nevěděl, co kde stisknout?! Jak jsme vůbec mohli mít proti organizované Asyřanské přepadovce šanci, když pro nás vlastní loď byla tabu – U leviatana – Dost! Snažil jsem se vyhýbat projektilům v jakési šílené vývrtce a hledal pomoc, kde to šlo, zatímco okolo zuřila děsivá bitva. „Paulle!“ vykřikl jsem. „Víš něco o týhle pixle?!“ „Co – cože?“ No jo, blbá otázka, blbá odpověď. „Jak se tím cíluje, jak se tím střílí!“ Kolem proletěly dvě sféry jedovatě zelené látky s brčálovým jádrem plným energie. „Asi... Asi vím... Ty červený tlačítka zaměřujou nepřátele...!“ Rychle jsem přeletěl pohledem po bronzovém plechu. Červené /, červené V a červené X. Z čela mi stékaly krůpěje studeného potu. „A co s tim, canis?!“ vydal jsem zoufale. „Ten trojúhelník je na nejbližší cíl, zmáčkni to!“ Uposlechl jsem Paulla a ukazovákem zamáčkl /. V holografickém výčnělku nad radarem se mi zobrazila loď pronásledujícího nepřítele a šipku ukazující mi na okrajích obrazovky, kde se stíhač nachází. Jelikož byl za mnou, směrovka zůstala vychýlená a nepravidelně sebou kmitala. „Mám na sobě tři – pomozte někdo –“ Ozvalo se náhle z palubní desky. Sjel jsem pohledem na Stav Legie a spatřil, že kolečko označující Modrého dva a čtyři zčernalo. Mohl jsem jen tušit, co to znamenalo. Že je po nich. Modrý jedna varovně zablikal a zhasl také. U Leviatana. Prásk. Albatros byl znovu zasažen a tentokrát s sebou zlověstně zatřásl ze strany na stranu. „Jak se s tím střílí?!“ vykřikl jsem. „Asi je to na kniplu –“ Klonk. Klonk. Klonk. „Vypálí raketu!“ Zběsile jsem na kniplu hledal cokoli, co by vyvolalo střelbu. A pak jsem to odhalil. Tři rudá tlačítka, velká jako nehet, na hlavě kniplu. Jaká ale byla jejich funkce, to šlo mimo mě. První zvrchu. Nejvystouplejší. Přede mnou prolétlo prostorem několik svítících pruhů modré energie, které poté zmizely v dálce. Laser. Druhé. Raketa s červeným lemem bezvládně prosvištěla vesmírem, zanechávající za sebou šedý klikatý ocas kouře. Klonkklonkklonk. Třetí. Ozval se zvuk podobný kopnutí do plechového hrnce a zvuk rakety blížící se k lodi ustal. Naopak, nedaleko za mnou se cosi rozzářilo. „Jsi vyhodil protiraketovej maják!“ vykřikl nadšeně Paullus. „Jo!“ dodal hlasem, který náhle zněl velmi vzdáleně, jako by snad neseděl za mnou, ale volal na mě z kilometrové dálky. „A jdeme na něj!“ vykřikl jsem v podivné euforii, která mi zároveň pročistila mozek od všech pochybností. Zabrzdil jsem a vzlétl s Albatrosem nahoru. Pod námi proletěl nic netušící Asyřan ve své céčkové stíhačce. Znovu jsem nabral rychlost a stočil stroj prudce doprava. „Drž se, máme na to!“ zazněl náhle Paullův hlas. Jeho negativita, která ještě před hodinou plnila prostor kolem něj hutnými, těžkými mraky beznaděje, byla v tu ránu pryč. Objevil jsem se přesně tam, kde jsem doufal. V zádech Attily. Automatický raketový zaměřovač, připomínající okruží s křížem uprostřed, se pomalu začal sunout na hnědého oponenta. Vrc. Vrc. Vrc. No tak, ještě chvíli... Vrcvrc. Vrcvrc. Terč skoro u C, které se v nenadálém obratu změnilo na U. Vrrrrr... „Pal!“ Z boku Albatrose vyletěla střela, na naší škole popisovaná jako konkusní, což jsem sám už zapomněl, co znamená, a ve zlomku sekundy se roztříštila o Asyřanovu loď. Exploze. Cíl zmizel z zaměřovacího výčnělku v kokpitu a rozpadl se na prach. „Jo! Jo!“ vykřikl jsem zběsile. „Dobře, kámo!“ zaslechl jsem radostného Paulla. „Jdeme pomoct ostatním!“ Měl jsem ze sebe obrovskou radost. První nepřítel poražený a jak já, tak můj kopilot jsme měli o jednu doslova životní starost míň. Veselosti ovšem netrvaly dlouho. Vlastně dokud můj pohled nedopadl na Stav Legie. V Řada několika červených koleček, kromě které jsme snad jen my a Rudý jedna byli ještě stále zelení a v pořádku, mě vyděsila hned, jak jsem ji spatřil. Poslal jsem stíhač k novému cíli, kterým byl jeden ze zpola poškozených bombardérů Bleda, rýsující se v dálce a doufal, že nepřátelské řady prořídly podobně, jako ty naše. Před bojem se tam pohybovalo deset nepřátel. Jednoho Asyřana jsme zničili já a Paullus, dva bombardéry a další stíhač skončily také sestřeleny a rušička utrpěla kritická poškození. To bylo ale vše – stále se ve vzduchu vznášelo požehnané množství nepřátel. A náhle jsem to uviděl. Pod náporem dvou nepřátelských strojů se rozsypal Rudý čtyři. Illarius... Patuleius... „Rudý tři, slyšíte mě?“ Náhle zhasla kontrolka Rudého pět. V levém dolním koutku výhledu z kokpitu se zalesklo cosi oranžového. Tumulte, kamaráde, co se to stalo... „Jo, slyšíme....“ „Dělej, leť za náma!“ zaslechl jsem Morina. „Eště žije šéf Legie!“ A skutečně. Posledních pár stíhačů PHF se drželo ve vzduchu proti pěti Asyřanům. Čtyři Albatrosy se jako by vnuknutím ocitly vedle sebe, zatímco se k nim přibližovaly nepřátelští Attilové a Bledi. „Za federaci!“ vykřikl Rudý jedna. „Do boje!“ ozvalo se od posledního přeživšího Modré legie, který měl číslo tři. „Uraaa!“ „Na ně!“ Devět lodí se vrhnulo naproti sobě a náš Albatros se sotva vyhnul jednomu z Attilů. O Asyřanských strojích bylo známo, že jejich výroba je levná a produkují se v masivních počtech – a piloti Chanátu jsou téměř až sebevražední náboženští fanatici. Hned ze začátku jsem postřehl exploze za stíhačem, tak jsem doufal, že to schytal nějaký nepřítel a na Stav Legie se ani nekoukal. Obrátil jsem stroj a zacíloval loď těsně před námi. Byl to Rudý tři, alias Morinus a jeho kopilot Alerius. Za sebou měli dva ušourané Bledy. V tomhle je nenechám, pomyslel jsem si a hned si to mířil za bombardéry. Za pár chvil jsem se octl v zádech obou strojů – díky Leviatanům – bez doprovodné eskorty a byl připraven pomstít padlé bojovníky PHF. Zaměřil jsem jednoho z Bledů a křečovitě zamáčkl rudé tlačítko na kniplu. K bachratému, podlouhlému stroji čokoládové barvy, tvarem připomínajícím olůvko na udici se vzedmulo několik zelených hadů. A další, a další. Náraz. Exploze.Výbuch azurově svítících motorů. A v posmrtném manévru sbalil i svého soudruha. „Canis, díky, díky!!!“ ozvalo se od Rudého tři. Morinův hlas zněl přesně tak, jak měl – bezmeznou radostí nad záchranou života. „Jasně...,“ vydechl jsem. Po zničení dvou bombardérů jsem si připadal neskutečně orgasticky. Jako by ze mě spadlo obrovské břemeno, téměř se propadl do šílenství a mohl si své vítězství osahat v rukou. Ani jsem nevnímal to, co na mě Paullus volal. „Věčná sláva fede –“ „Rudý jedna je mrtev! Jsme tu jen my dva!“ A v zádech tři Asyřanské stíhače. „Pryč! Pryč odsud!“ vykřikl jsem. „K nejbližšímu transportalu! Morine!“ „Slyšim, padáme!“ „Tady Rudý dva velitelství Olympus, slyšíte mě?“ Nic. „Opakuji, rudý dva Olympu, ...nejvyšší nouze, je tam někdo?“ „Mají tu tu rušičku!“ zvolal Paullus. To byl konec. Naše dva poslední Albatrosy zběsile prchaly před útočícími Asyřany. Ono zvláštní opojení však zdravý rozum neopustilo, nedovolilo ho zaplavit pesimismem a beznadějí. „Co teď, canis?!“ křikl jsem do rádia a na Paulla zároveň. „Nejbližší je Olympos,“ ozval se Morinus, „ale než se nám nabijou skokový motory, můžou nás sejmout!“ To při naší podprůměrné rychlosti sto čtyřicet kilometrů za hodinu byla ne moc potěšující informace, zvlášť když nás nepřátelé pronásledovali hlava nehlava. „Nevadí, musíme se tam pokusit dostat!“ na to já. „Jak, když máme v zádech ty canis?“ oponoval Morinus. „Nějak vobletíme, musíme!“ „Canis, jak to jako chceš podnikout?“ „Na něco přídem!“ Asyřani už od nás byli ani ne kilometr. Skoro už jsem cítil jejich útoky, třas lodě, selhání trupu a nevyhnutelnou – Koutkem oka jsem postřehl několik extrémně rychlých těles, přilétajících z hlubin vesmíru. Před námi se vynořilo osm stíhačů.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Charlotte Cole	20.10.2009, 17:39:04

Vážně tu ještě nezanechala obtisk své tlapy? =D Hi, tak to tedy musím napravit. Nevim... nevim, co bych řekla. Hodně jsem ti toho pověděla přes icq a při korektuře. Každopádně chci říct, že na tom budeme dál pracovat. Věřím, že mě v jedné z dalších kapitol uchvátíš stejně, jako tomu bylo v případě SE. Toť asi vše. Hlavu vzhůru!


ze dne 20.10.2009, 17:43:24
MC_Kejml: Díky ti, jasně, že jo. Je to jen otázka času. Hehe.

Matylda Kratinová	14.10.2009, 20:29:23

Odpověď na příspěvek od uživatele: Matylda Kratinová* ze dne 13.10.2009, 19:19:37* Ad trojka: mam tim na mysli atmosferu: kdyz neco zazijes, pochopis tu situaci a mechanismy chovani v ni, pak se ti to taky popisuje mnohem snadnejc, nez kdyz varis podle receptu "takhle nejak by to mohlo bejt". Jde o to, ze kdyz prozijes onen tanec mezi minama, pochopis ty chudaky zelenace a podle toho budes psat. Toto jsem tim myslela. Zkratka: neni dulezite co by, kdyby, ale proc. Konecnkoncu, ctenari prece maji pohnutky radi a lepe se jim s nimi fandi.

Matylda Kratinová	13.10.2009, 19:19:37

Mno, cim bych zacla... Sima toho tady pojmenoval dost. Takze svoje poznamky shrnu do dvou bodu (mozna do tri): 1.) vesmirny srot - v uvodu pises, ze bojiste je plne zbytku lodi, bitevniku a podobne. V souvislosti s tim me napada jedna vec: co to asi udela s rychle se pohybujicimi predmety? Je znamo, ze i maly kousek vesmirneho smejdu udela do okenka raketoplanu pekneho pavouka. Je samozrejme nasnade, ze materialy vesmirneho veku jsou pokocilejsi, ale ohromne mnozstvi balastu kolem musi nutne ztezovat zivot, natoz boj. Nehrajou si prece na hezky zametenem hristi, ale na skladce. Takhle to pripomina vakuum ve sklenici, kde si poletuje par octomilek. (To je obrazne, v realu by samozrejme ty octomilky bez vzduchu chciply.) 2.) chvilkova komornost - bitva jako samotna dost ujde, jedine, co me stve je, ze se vali jak protrzena prehrada. Po chvilce cteni jsem byla strzena proudem bez sance si urovnat v hlave, co vlastne ctu. Chtelo by to, byt jen na okamzicek, zvolnit, dat ctenari nejaky ten vycnivajici kamen, na ktery by se vydrapal, aby si odpocinul a mohl se na to vsechno podivat pekne zblizka. Docela dobre by se to skloubovalo s Simovym navrhem trochy hlubsi psychologizace, nechat stect tu kapku potu po cele a dopovodit ji rozrusenym mrkanim oci, zoufalou nerozhodnosti, co v pristi vterine udelat. Proste strcit tam nejaky pekne spekaty detail, nasnimany hodne zblizka. To je pak pribeh hnedka plastictejsi, kdyz neco cni dopredu a jine se schovav v pozadi. No jo, me se to keca, coz? (3.) treti bod se tyka toho, co se mi s timto pribehem spojuje: je to vlastne tanec mezi naslapnymi minami. Krok vedle a nebohy hrdina leti. Nekdy je tezke se do toho vcitit, ne kazdy bude kvuli zkoumani takovych pocitu prebihat na cervenou, nebo skakat pod metro. Ono bohate staci projit se k nadrzi s mocuvkou a uvedomit si, ze pokud tam clovek spadne, velice snadno se udusi cpavkem a jinymi sragorami. A to jsou kolikrat takove ohavnosti zcela bez dozoru... Zaver: snad jsem te nevydesila svou za vlasy pritazenou obraznosti, snad je moje pojeti sci-fi trochu odlisne (pomalu jako vsechno, taky nepisu cistokrevnou fantasy). Ne kazdej totiz pochopi moje myslenkovy pochody. Z toho, co jsem cetla, se zatim vyviji slusne dilko, jen by do nej chtelo napumpovat vic krve, aby, kdyz se rizne, to z nej pekne teklo... Tedy zdra a silu =-) Nekdy v cajce.


ze dne 14.10.2009, 19:09:13
MC_Kejml: Ahoj, děkuju, žes ses stavila a nešetřila slovy. Co se týče bodu jedna, tak je rozhodně pravda, že po zničených lodích se povaluje vesmírem hromada šrotu, a rád bych dodal, že podobně jako např. u slunce ty objekty nelétají obrovskou rychlostí tak, že by třeba rozmázly stíhač (pokud třeba nejde o nějaký právě explodující bitevník). Na to, jak "málo" objektů v bitvě nevím, jestli tam něco takového dát. Ale dobrá připomínka a v budoucnosti si to připomenu. Ohledně dvojky jsem si trochu vzal příklad z Kinga, jehož blábolivá kurzíva a zběsilý popis zastaví snad každého čtenáře v jednom bodě. Zalíbilo se mi to a napadlo mě, že to takhle tedy udělám. Trojce moc nerozumím. Nevím, jestli je to kompliment, že bitvu nechávám bitvou a ne filozofickou prací plnou zbytečných popisů, nebo že... no nevím, co by to ještě mohlo být. Udělám co půjde a moc děkuju.

Šíma	13.10.2009, 14:36:47

Zdar, Kamile! ;-) Asi nebudu tak přísný jako Chemik... Hihi... Ale k věci, čili sem s prvními dojmy!!! Klady: + Líbil se mi popis bitvy, přestože jsem něco podobného (tedy poletování ve vesmíru a střílení po sobě i „viděl“ ve „Hvězdných válkách“, nebo „Battlestar Galactica“. Líbí se mi, že ukazuješ zelenáče takové, jací asi ve skutečnosti jsou. Kdosi je hodil „do vody“ a záleží na nich, zda se rychle naučí plavat, nebo se utopí... + Zaujalo mě, jak si hlavní hrdina něco říkal o „rychlosti“ a „cílech“, jako by si opakoval to, co se naučil v Akademii a zároveň sledoval scenérii samotného boje a později si lámal hlavu, co s tím krámem dělat, i když mě napadlo: To je tam v Akademii nenaučili, jak vypadá kokpit bojového letounu??? + Dialogy se mi víceméně líbí. Na mnoha místech dotvářejí onu atmosféru zmatku a divokého poletování za účelem trefit co nejvíce protivníků, ale místy vyznívají trochu karikaturně... Jeden by řekl, že jde o mladé lidi, kteří jsou už nyní jednou nohou v hrobě, že jo? Co takhle mnohem širší radiový provoz? Každá postava, která v tomto díle „hraje svou roli“ je přeci živá bytost se svým strachem, nejistotou a pomalu pohasínající touhou po vítězství, přestože se zdá, že je tato bitva předem prohraná... Napadají mě slůvka: obavy a strach a nemožnost couvnout zpátky... Určitě by se dalo zapracovat i na replikách jednotlivých postav, aby vyznívaly více věrohodněji a dotvářely celkovou atmosféru... (Kdyby na mně někdo neustále mířil kanóny a raketami, netušil bych, co bych měl řvát na své kolegy piloty, nejspíše: My tu dneska všichni zemřeme...) Zápory: - Dokonce jsem se ostře zamračil nad rozhovorem, co se mezi mnou a Paullem během přeletu udál. -- ...nad rozhovorem, který se mezi mnou... (ono „co“ mi tam nesedí) - Mezi cestou hyperprostorem a vlastním sektorem bojiště je náhlý skok (přesně jako by čtenář také skočil z hyperprostoru někam a tady se mi zdá, že Ti chybí v textu popis místa děje, mám na mysli něco podrobnějšího, aby si čtenář mohl udělat nějakou představu, ono je Vesmír všude relativně stejný: planety, hvězdy, nějaké ty asteroidy, nebuly (plynná oblaka) a další smetí, osobně jsem neměl vůbec představu kde naši hrdinové jsou (tedy vizuálně, film dokáže dát divákovi nějaký obraz – včetně vizuálních efektů – kdežto kniha... tam záleží, jak celý děj – včetně jednotlivých obrazů – podá samotný autor) - Přechod mezi akcí a „vysvětlovacím odstavcem“ (ne nezajímavým :-D), by mohl být lepší, také bych možná trochu vylepšil slovosled, nebo lépe řečeno podání informací o nepříteli. Nebylo by špatné proplést vlastní boj s fakty a udělat z toho zajímavou směsku. Tedy víceméně decentně, aby z toho nebyl maglajz... (ale tady jde jen o můj osobní názor) Prostě, aby byla tato část textu „přitažlivější“. To jsem Ti zase poradil, že jo? :-( - Neškodilo by také, kdybys více přiblížil vzhled stíhaček a jejich pilotů (posádky). Takto je bitva poněkud odosobněná, přestože víme, že se lidé bijí s cizí rasou, ale chybí tu ona „podbízivá“ sympatie k lidské rase, která by se měla bít jistě právem, aby se čtenář mohl přiklonit (třeba i k té, či oné) straně a držet jim palec... Aby si čtenář říkal v duchu: „Jo, jo, porazte ty bastardy!“ a nervózně přitom chroupal popcorn... ;-))) - Ony citoslovce „řinčení zbraní“ mi v textu zněly nějak „kontraproduktivně“, určitě by se dal ten hukot bitvy (děl, raket a kdejakých zvukových signálů z palubní desky - přestože je Vesmír po zvukové stránce tichý, zvukové vlny se nemají ve vakuu čím šířit) vyjádřit lépe... Třeba popisem (grafickou formou – co Tví hrdinové viděli), např.: rakety, jako ohnivé šípy, výbuchy v podobě ohňostroje, prskavek a na všechny strany rozlétajících se trosek, či smrtelného chroptění umírajících pilotů (i nepřátelských) v rádiu... Prostě to chce silnější grády... ;-) - Co se stalo s transportem? Letěli na místo boje (na frontu) jen s jednou transportní lodí? Chybí mi tam osudy lodí, které do daného sektoru doskočily a ocitly se naplno v ohni střel a raket. Když vyložily svůj náklad, stáhly se někam? Nebo také střílely ze všech svých děl a raketometů? Toť otázka. Piloti stíhaček a bombardérů se mi zdáli dost osamocení, přestože to tak možná mělo vypadat. Závěr: Našlápnuté to máš dobře, ale připadá mi, jako bys měl trochu „strach“ přidat plyn. Nekritický šíma by Ti dal klidně Jedničku a zatleskal by, jak se mu to líbilo (což je také pravda). Jsem napnutý, jak to s posledními dvěma stíhačkama (a jejich posádkami) dopadne. Šímovo druhé já je trochu skeptičtější a říká tomu prvnímu, že mohl být tento díl ještě lépe zpracován. Nejde tu o to, aby Ti nějaký šíma kecal do psaní a kritizoval Tebe i Tvou práci (hlava nehlava), přestože on samotný přešlapuje na místě a jeho nejčerstvější scifko stojí na místě. Šíma si na nikom nechce chladit žáhu, naopak, je zvědavý a napnutý, jak bude celý příběh pokračovat a drží Ti palec! Takže tak! ;-) Jedna až Dvě... Dvě? P.S. Neházej flintu do žita a klíčky od startéru! Hodnocení dílek na pokračování je trochu ošidné v tom, že se hodnotí každá část zvlášť, ale celkové hodnocení může vypadat docela jinak! ;-)))


ze dne 14.10.2009, 19:03:05
MC_Kejml: Ahoj, dík za zastávku, komenta a známku, snad ta přísnost nebude potřeba. Hezky jsi to rozčlenil, ale dva ze tří kladů jsou stejně průšvihy... chjo. Tak každopádně k té akademii - podobně jako já teďka maturuju z elektra a počítačů, tak se stane, že nás v hodině posadí k počítačům a řeknou, ať zabezpečíme to a to, nebo nasdílíme složku a zkusíme se prolomit do jiné, přestože jsme to nikdy nezkoušeli a slyšeli jen v teorii. Tolik k akademii :) Máš rozhodně pravdu v tom, že zhutnění rádiovému ruchu by napomohlo atmosféře, a bohužel by to i přidalo spoustu rušivých a nepotřebných dat. Ono jen z počínání hlavního hrdiny a jeho parťáka se dá vyčíst dost. Zas ale nepochybuju, že ve filmu by to svůj efekt bezpochyby mělo. Za opravy samozřejmě dík. Ten hyperprostor asi hodně kazí to "už jsme byli v akci", myslím, že tam je popis takový decentní. Dal jsem i na popis samotného hyperprostoru, tak snad to stačilo. Popis pilotů mám na každém rohu a obávám se, že ve větším počtu by byl nepříjemně rušivý :( Řinčení zbraní je klasika, to máš jako s vesmírnými simulátory. Taky tam prostě dají zvuky laserů a výbuchů, protože se s tím dá prostě ztotožnit. A osud transportéru jsem nechal jako u spoustu lodí prázdný - kamkoli je vesmírné "větry" zavedly... Hodně píšeš o zlepšení atmosféry, ale to je jako bych slyšel "napiš dobrou knihu" :( Snažím se jak to jde, ale dokud to nepochopím sám, asi nic moc nesvedu.. :(( Ale zas máš možná pravdu v tom, že bych se do toho nechtěl tolik opřít? Nevím. Každopádně až to budu někdy znovu předělávat, aspoň vím co:)

m2m	13.10.2009, 13:40:38

Podrobnější komentář můžeš získat o víkendu, tentokrát do hloubku nechám jít čtenáře a jsem zvědav, jak budou hodnotit. I slovně. Já zatím za sebe jen řeknu, že se držíš typického schématu, což není zrovna nejlepší, že decentně sis něco k srdci i možná vzal, ale chce to opravdu přitvrdit a vytvořit reálné situace se vším všudy. V sobotu Ti naživo ukážu, co mám na mysli. Tak si kdyžtak tenhle díl vytiskni ·.)


ze dne 14.10.2009, 16:26:41
MC_Kejml: Díky za publikaci, budu se tedy těšit, co přijde v sobotu!