|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303510 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Prešpurské bláto ::
 honzoch |
publikováno: 04.10.2009, 6:43
|
| Dnes se podíváme, jak pokračuje bludná odysea Zuzany Pleškové... |
| |
|
|
7)Prešpurské bláto
Zuzce se u hostinského zalíbilo, rychle přivykla službě, ve které nebylo nikdy nouze o jídlo, ani o světnici s měkkou postelí. Tak to chodilo asi měsíc, hostinský se pořád tvářil jako dobrák, ale postupem času se do všech jeho řečí vloudila nevyslovená otázka.
Zuzana nebyla slepá ani hluchá a záhy zpozorovala, že nic není tak idylické, jak se prve zdálo. Dobře si všimla, že si hostinský takto vydržuje mnoho děvčat, příliš mnoho na jednu hospodu a snadno si domyslila pravou příčinu. Ostatně, dostrkal ji k tomu poznání sám a nejspíš naprosto úmyslně. Nejprve nechtěl, aby po setmění obsluhovala hosty, ale postupem času už na zákazu netrval a nechal jí poznat, co se děje, když se navečer podnik zaplní.
I když se před dotěrnými návštěvníky zavřela do komůrky, dobře slyšela, co se kolem děje. Časem jí pak došlo, že tomu kníratému chlapovi nejde o nic jiného, než ji pomalu, krůček po krůčku, dostrkat blíž a blíž k zákazníkům. Příliš blízko, než káže i ten nejpochybnější mrav.
Zuzka se polekala, ale nakonec u ní převládla chladná mysl.
Řekla si, že bude jeho snahu ignorovat tak dlouho, jak jen to bude možné, že bude dělat hloupou a nechápavou.
Jenže hostinský měl zkušenosti, a buď mu došla trpělivost, nebo Zuzčinu hloupost prohlédl a při každé příležitosti ji nemilosrdně tlačil do pověstného zaměstnání. Ne otevřeně, na to měl ten lotřík svou důstojnost, zato však zarytě a cílevědomě, skrytými výhružkami a podrýváním její mysli.
„Víc už ti dneska nedám,“ zašklebil se na zamračenou Zuzku s pár drobáky na dlani, „to bys i ty sama musela nabídnout víc! No nedělej, že nevíš, o čem mluvím.“
Bez ostychu ji pohladil: „Nemysli, že jsi sama, jiným se to taky nelíbilo, a zvykly si.“
„To né!“ zaprotestovala a odehnala jeho ruku. „Nikdy!“
Krev se jí vehnala do tváří, přála si odejít, být kdekoliv jinde než dotěrný hostinský. Ten si ji prohlížel pohledem zahradníka, který zachránil kvítek, ale ten nyní nechce kvést pro něj.
Rozhlédl se po komůrce a skončil pohledem na posteli.
Úsečně pravil: „To přeci nic není, Zuzko! Nebo se bojíš Boha? Pánbůh ti jenom požehná, chce aby se lidé milovali!“
„Nechte mě být! Přestaňte! Stačí mi za pár grošů roznášet jídlo, už nechci víc!“
Hostinský ji místo odpovědi prudce chytil kolem pasu a přitáhl bránící se Zuzanu k sobě. V tváři se mu zračil dlouho potlačovaný hněv, který vyhnal i chladnou vypočítavost. Změnil hlas, nyní byl hrubší a každé slovo zřetelně vyslovoval, aby náhodou nepřeslechla: „Tak opatrně, holubičko! Obsluhovat si tu můžu sám, na to nepotřebuji takové budižkničemu, jako jsi ty! A rozmysli se dobře... kývneš nebo půjdeš z domu!“
Zuzka něco podobného čekala, přesto ji ten náhlý záblesk hněv překvapil, najednou se cítila ohroženě. Šokovaně pootevřela ústa. Po tolika medových slovech, která ji i přes varovná znamení uspala, nebyla schopna takové výhružce čelit.
„Do večera máš dost času na rozmyšlenou,“ stroze odsekl, „však ty dostaneš rozum!“
A práskl za sebou dveřmi. Zuzana už zapomněla, jak chutná život na ulici, a v té chvíli jí uražená hrdost zcela zatemnila mysl. Popadla svůj skromný uzlíček se vším, co jí patřilo, a netrvalo dlouho a už demonstrativně vycházela venkovními dveřmi.
„Nechceš, neber,“ zaslechla jeho brumlání od výčepu.
Jen co se v chládku svého oblíbeného výklenku vzpamatovala ze spravedlivého rozhořčení, uvědomila si, že je na tom úplně stejně jako měsíc nazpátek, že je opět na ulici a s prázdnou kapsou. Nejdřív se upokojovala, že rychle najde nějakou novou práci, ovšem když se záhy přesvědčila o lichosti takových nadějí a navíc pocítila hlad, zamířily její myšlenky zpět k hostinskému. Vrátit se a odprosit ho bude ponižující, ale neudělat to znamená živoření.
Jak bylo léto dávno na ústupu, padl s večerem chlad a Zuzka, navyklá na teplé peřiny, celou noc cvakala zuby a modlila se k ránu.
Když přišlo, přistoupila k sudu s vodou, aby se dala do pořádku. Upravila se, jak jen to v těch podmínkách šlo, a s těžkým srdcem zamířila zpět k hostinskému.
„Věděl jsem, že se vrátíš, moje milá,“ blahosklonně ji vítal, ani stopy po hněvu. Právě jeho klidná póza ji zlobila víc, než kdyby ji přivítal vztekem a pohlavky, nyní věděla, že se za tou medovou maskou skrývá had, co přiměje ochutnat ze zakázaného ovoce. „Takže jsi srozuměná, co po tobě chci?“
Přikývla jako zmoklá slepice.
„Mohu se vrátit do komůrky?“
„Vrať se tam a dole si vem něco k snědku,“ otcovsky přikývl. A nerozpakoval se ještě přisadit: „A když budou chlapi spokojení, rád ti přidám... už se na tebe ptali... jsou z tvé rozkošné moravštiny úplně uhranutí... tvůj ksichtík s nimi dělá divy...“
Zuzana nechtěla slyšet ani slovo a zahanbeně odkráčela. Ani příliš neplakala, dal jí dost času na srozuměnou. Rezignovaně přijala a zhltala, co jí nabídl. Na nějaké odříkání neměla ani pomyšlení, mohla jen plna hořkosti uznat, že to na ni díky letům praxe narafičil mistrně.
K večeru se lokál naplnil všemožnou cháskou v čele s hajduky, jejichž pánové právě dleli v Prešpurku. Byli tu jak urození zemani, tak otrhaní pobudové, toužící po kapce něčeho silnějšího a po ženské náruči víc, než po čemkoliv jiném na světě.
Byl to hrozný pohled, jak se sem trousili, mladí, staří, vypulírovaní nebo zanedbaní až hrůza. Někteří již dorazili nachmelení a ti byli nejhorší, neboť neměli žádné zábrany a chovali se jako zvěř.
Zuzka stála nejistě u vchodu do kuchyně, tváře měla celé rudé, nejen od studu, ale i od líčidla, dorůstající světlé vlasy měla stažené dozadu, ve světle svící se půvabně leskly. Šatky měla všelijak uvolněné, div z ní nepadaly. Byla v rozpacích, neboť až příliš dobře viděla každý nechutný detail a nemohla si nepovšimnout, že každou chvíli jedno nebo druhé děvče vyběhne s hajdukem do poschodí a dají vyniknout hříšné fantazii ostatních.
Sama trčela u dveří jako kůl v plotě, a ani tak, nebo právě kvůli tomu, nemohla uniknout pozornosti.
„Do práce,“ pobídl procházející hostinský a dloubl ji do zad, „a nehrb se! Nesluší ti to!“
Jak kráčela s dřeveným podnosem mezi plnými stoly, roudnouc každým krůčkem, nemohla si nevzpomenout na Štefanův pád na Štivianov. Ať už je ráno!
Krčila se a hrbila, jen aby si ji nevšimli a to vše, ač dobře věděla, že dosahuje pravého opaku. I ti nejposlednější ohavové si ji brali do úst a zasypávali ji nevhodnými poznámkami a žerty.
„Mladá nás poctila svou návštěvou, mysleli jsme, že chodíš spát s červánky,“ chechtal se nějaký mladý zeman, docela hezký, ale viditelně přiopilý, „ty, ty, ty, takové house a už se nechá přemluvit tím starým prasetem!“
Jak přihlouple mlel!
Nedívat se mu do očí. Zuzka upřela pohled do země a vykročila zpět, aby už byla z jeho dosahu.
„Počkej, počkej,“ chytil ji kolem pasu. Stáhl si mladou Pleškovou do klína a bez ostychu ji líbal na tváře, na ramena i do výstřihu. „Moc ti to sluší... ach, bože... ty krásné vlasy... pojď se se mnou napít, jsi rozkošná!“
Lokla si vína, nejprve upejpavě, pak již směleji a přitom kradmo pohlédla na hostinského. Zdálo se jí, že od ní v té chvíli ucukl pohledem a jal se předstírat činnost. Aby se neřeklo, vrátila mu polibek, ale v duchu nemohla být jednotnější ve svém odporu a v touze rychle utéci. Když se rozhlédla po stole a pochopila, že od ostatních nelze čekat pomoc ani pochopení, zmocnila se jí naprostá panika. A protože vůbec nevěděla kudy kam, nechala se líbat a upíjela z pánova poháru. Klesla nosem do jeho vyšívaného krajkového límce, byl něčím navoněný, jí však páchl jako skunk. Byla zmatená, snad i proto, že již ani nevzpomínala, kdy ji měl naposledy někdo opravdu rád a zda nemá být vděčná i za tuhle hanlivou nahrážku lásky a zájmu.
„Tak už běžte nahoru, já ji chci taky,“ rozmetal zemanův soused i poslední zbytky harmonie v té bezbožné společnosti. Ale mladý zeman nic takového nepřipustil, vtiskl jí vášnivou hubičku a ohradil se: „Tak to určitě! Kolem tohohle kvítečku se točím už dost dlouho na to, aby mi ho pak někdo vyfoukl... “
Zuzka v té chvíli vkládala všechny naděje do toho, že se ti dva začnou hádat a že se třeba poperou, ale spor zmizel stejně rychle, jako se objevil.
„Půjdeme k tobě nahoru, ne?“ podstrčil jí číši. Plavovláska pokrčila rameny a lokla si, přes okraj poháru dobře viděla, jak ho již po celém obličeji poznamenala červení svých úst a tváří. Bezmocně zaťala pěsti, ale zabránit tomu, aby ji přenesl přes lokál, nebylo v jejích silách. Ne, já nechci! Její duše bezmocně křičela, když se za nimi zaklaply dveře komůrky.
Víno v její hlavě se vařilo, topila se v něm směsice studu, strachu i vzrušení. Martin Plešek ji vychoval příliš přísně, než aby mohla bez výčitek podniknout něco takového. Utéci? Ale jak? Vymyslet lest?
Aby zpomalila letící čas, znovu ho políbila a třesoucími se prsty se pokusila zbavit šatů. Nešlo jí to a byla za to ráda. Být tak sto mil daleko, nenechat se takhle zostuzovat!
„Nechceš pomoci?“ ochotně se nabídl a toužebně jí vyhrnul sukni. Co noha nohu mine ji dotlačil k posteli, kde plála malá svíčka, hotov přikročit k činu. Zburcovala v sobě všechnu chytrost, potlačovanou vínem i jeho něžnostmi, vzala rozum do hrsti. A zatímco ho křečovitě líbala, volnou rukou pátrala po svícínku na nočním stolku. Několikrát jej její třesoucí se prsty posunuly, jednou si sáhly přímo do plamenu, až nakonec dosáhly svého. Keramický svícínek se s řinkotem zřítil na podlahu a uvrhl místnost do tmy. Právě v té chvíli se Zuzana s vypětím všech sil zbavila společníka a zmizela mu v neproniknutelné tmě. Nejdřív to bral jako hru.
„Snad si mnou nechceš hrát na schovávanou?“ smál se. „Daleko nedoběhneš...“
Těsně vedle sebe zaslechl nějaký pohyb. Hbitě vystřelil rukou přesně tím směrem, leč ke své smůle do prázdna. Opět zašustění šatů, jako by slyšel i její tlumené oddychování a dokonce, byl by to odpřísáhl, i tlukot jejího srdce. Šmátral rukama ve tmě, chvíli se bavil tou podivnou hrou, pak nadával a nakonec vztekle kličkoval pokojem, div se nepřerazil o postel.
„Tak děvčátko, to stačilo,“ už trochu nejistě promluvil, když se opět nesetkal s úspěchem, „vím, kde jsi! Vidím tě, tak přestaň zlobit a vyhrň si tu zatracenou sukni!“
Chvilku bylo úplné ticho, bez jediného zašramocení, bez těžkého oddychování, jako by oba aktéři hráli mrtvého brouka, nebo čekali, s čím se vytasí ten druhý. Zeman, věděl s čím se vytasit, ale potřeboval k ruce děvče a to mělo jiné plány.
Blesk! Bodnutí světla do očí, jako vystřelené z otevřených dveří.
Svíce jej oslunily, ne však natolik, aby nezahlédl černý stín, který se prosmýkl dveřmi na chodbu a odtud na schodiště. Za ní zavlálo cosi bílého, snad uzlík, snad spodnička. Zaklel a vyrazil za ní, slyše před sebou na schodech skřípot jejích kroků.
Jenže místo děvčete ho dole uvítal pouze smích celého lokálu a nazlobený hostinský, hledící směrem k dokořán otevřeným venkovním dveřím.
„Zdrhla ti!“ smáli se kumpáni nad jeho nešikovností a ukazovali si na něj. Zeman nazlobeně utrousil nadávku, vyklonil se z venkovních dveří a jen doznal, že na ulici již není živé duše, honičku vzdal. Popadl obtloustlou starší děvku, ochotně se nabízející u krajního stolu a spíš než odvedl, ji odtáhl nahoru.
A kam se po svém zběsilém útěku poděla Zuzka Plešková? Prolétla tmou, mihla se šerem, až tam, kam ji nohy donesly, na břeh Dunaje. Řeka vlídně šuměla noční melodie a splývala s oblohou v zarudlé dálce půlnoční strany, kam zmizel předešlý den.
Ohlédla se, ale po pronásledovatelích nebylo ani vidu ani slechu a případné spěšné kroky snadno utlumila řeka. Zuzana si dodala odvahu, slezla se štěstím kluzký břeh, poklekla na kámen a plnými hrstmi nabrala vodu. Jako šílená se omývala od líčidla a cuchala si vlasy, jen aby v ničem nepřipomínala nevěstku z pověstného podniku. Se studem opět otočila hlavu, zda se nezvaný ctitel náhodou neobjeví, ale všechno spalo pokojným spánkem spravedlivých.
Proti obloze, ze které již velký měsíc zahnal červánky, se pyšně tyčil hrad, dominanta města. Města, které jí nepřineslo štěstí a nebylo rájem chudých o nic víc, než kterékoliv jiné. Jeho morálka se jí příčila, kamenné domy se zdály cizí, jeho svět povrchní a uspěchaný. Ba co víc, již nechtěla zažít byť jen jedno jediné svítání v té Sodomě a Gomoře, tak se styděla za vše, do čeho se tu namočila.
Sbohem, pyšné město uherských králů! Budu blažená i bez tvé nádhery!
Zuzce se lehce odmítalo všechno s Prešpurkem spojené, ale o to přemýšlelo, co podnikne dál. Zavrhla návrat k hostinskému, ač tušila, že by ji opět medově přivítal a ochotně jí dal novou šanci. O jeho nabídky však nestála a krom toho, tentokrát by již věděl, jak jí přistřihnout křídla a přikovat ji ke svému podniku.
A co se vrátit domů na Moravu? Tam, kde ji nikdo nečeká? Ale čeká ji na tom světě vůbec někdo?
A tak přišla ve smutku na myšlenku, která si sice svou zoufalou hanebností v ničem nezadala s jejím předchozím povoláním, ale která jí vlila novou krev do žil. Nejprve ji odmítala, mnohokrát a dlouho do noci nechala ve své hlavě bojovat klady a zápory, ale už samotná vidina, že bude mít nějaký nový cíl, přidávala nápadu na líbivosti.
Když k ránu vysvitlo slunko, už nadšeně kráčela směrem na Trnavu, Prešpurk i Dunaj v zádech a před sebou širý a krásný venkov. Šla rozhodně a s úsměvem, jako jde člověk, který má jistotu. A její jistota a zadumání byly dokonce tak velké, že se pořádně lekla, když zaslechla přímo za zády lidský hlas.
„Hej, děvče!“
Na kozlíku seděl mladý forman a usmíval se. Se zájmem si ji prohlížel, rozcuchanou a zaprášenou, ale už od pohledu přirozeně půvabnou.
„Nechtěla bys kousek cesty vzít? Zničíš si střevíce a pak i nožky... a těch by byla škoda.“
Zuzka se bojácně zastavila, nutkání odpočinout si zesílilo. Prázdné místo na kozlíku vedle něj, jako by pro ni bylo stvořené. Věděla, jak se zatvářit. Odhalila bílé zoubky: „Proč ne? A co za to chceš?“
„I nic, naskoč! Bude nám veseleji!“
Forman se jmenoval Parniec, Jura Parniec. Pomohl jí nahoru a hned vyzvídal, co že je tak mladé děvče úplně samo na cestě a kdo že vlastně jeho společnice je.
„Máš divný přízvuk, nejsi od nás.“
„Jsem Zuzana Plešková, Moravanka,“ mrkla na něj hezká cizinka. A honem, jako by to najednou nemohlo počkat, zajela prsty do vlasů a urovnávala si jako labuť peříčka. Pak se Zuzka rozpovídala jako už dávno ne. Mladý Parniec se smál a přikyvoval jejímu veselému šveholení. To ustalo, až když jí i jazyk zauzlovala únava a zavřela se jí víčka. Spokojeně pohlédl na její tvář s modrem pod očima, aby ne, vždyť už je dva dny nezahmouřila. Přemístil ji dozadu a chvíli co chvíli se po ní rozjařeně ohlédl.
Jistě si její společnosti užije do sytosti, neboť do Pováží, kam plavovlasá Moravanka míří, je ještě čeká drahný kus cesty.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
