obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Setkání 4 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Útržky povídek
 autor Amater publikováno: 16.10.2009, 13:52  
 

Už 800 dní trvá hrůzná blokáda Leningradu. Němci obléhají a snaží se dobýt město na řece Něvě. Bezúspěšně.


„Kosťo, nechoď tam. Zabijou tě a já nechci zůstat sama. Nechci tě ztratit. Jsi to jediné, co mi zůstalo, prosím.“ Kosťa, vysoký hubený mladík, zavrtí hlavou a odežene hlas své sestry. Je navlečený do ušanky, šály, kabátu, na nohou teplé válenky, a stejně je mu zima. Taková zima. Nebude poslouchat její slova. Musí ji zachránit. Zbyla mu už jenom ona. Nikoho jiného, jak řekla, nemá. Minulý týden pohřbil, ne to je ironie, odtáhnul dědečka na sáňkách do hromadného hrobu. Myslel, že to nezvládne, ale podařilo se.
Přitiskne se ke zdi domu. Oprýskaného, napůl zbořeného, a zadívá se na oblohu. Hvězdy září na obloze, jako by už druhým rokem neprobíhala zuřivá bitva o Leningrad. Zuřivá bitva. Hořce se usměje. Jaká bitva? Obležení, nic jiného. Na jedné straně Němci a na druhé straně sovětští vojáci a oni, poloviční mrtvoly, mezi nimi. Jsou hladoví a slabí, ale drží se zuby nehty.
Nejdřív zemřela jeho matka, pak otec a nakonec jeho milovaný dědeček. Ani nemohl plakat. Všechny slzy jakoby zmizely a teď umírá jeho sestřička Kaťuša. Káťa ji něžně říká. Jeho krásná, talentovaná sestřička. Musí ji zachránit. Těch 150 gramů chleba a kousek masa na osobu je nezachrání a Cesta života není ještě otevřená. A i kdyby byla otevřená, jsou úplně vzadu na seznamu. Nejdřív mají přednost ONI, pak vojáci a nakonec leningradští obyvatelé. Teď je zrovna nejvíc jídla u nich, u vojáků v přední linii. Uvědomuje si svou pošetilost, i jak může skončit, ale má pořád před očima vyhublou tvář Káti.
Plíží se sutinami, každou chvílí vyčerpáním zastavuje, a poslouchá zvukům linoucím se noci. Vzdálené hřmění, nic víc. Překážky na cestě těžce přelézá. Vše je zničené, rozbombardované Němci.
Nenávidí je. Proč jen začali tu válku? zeptal se svého dědečka. Chvilku váhal a pak mu vysvětlil, že dvě tak rozdílné ideologie nemůžou žít vedle sebe a že nakonec Němci prohrají. Zeptal se, jak to ví? Jen cvrknul ho do nosu a řekl, že to vysvětlí někdy jindy. Nestihl mu to doříct. Neřekl mu, proč si je tak jistý. Ale on svému dědečkovi, po kterém se jmenuje, věří. Jako jeden z mála totiž unikl čistkám po revoluci i těm pozdějším - Stalinovým. Možná ho nechali, protože ho považovali za starého blázna, ale nebyl jím. Jen chtěl přežít a naučil i to jeho. Ale to, že byl důstojníkem v carské armádě, ho navždy poznamenalo a na jeho rodině zanechalo cejch podezřelých osob.
Měsíční stíny se míhají ulicí, kterou jde. Už jsem tam nebo ne? Zvažuje. Poslouchá, ale neslyší, že by byl někdo poblíž. Mrtvé ticho, přerušované temným vzdáleným duněním. Pomalu se sune vpřed. Zastaví se a opět pár dalších kroků vpřed. Je tak bez síly. Láká ho položit se do náruče paní Zimy a asi by to dávno udělal, ale pořád má před očima ji. Zastaví a opře ruce o zdivo. Kousek dál zpozoruje temný obrys zavátého těla. Žena, muž? Je to jedno. Všichni vypadají stejně. Leningradem se plouží hladové stíny. A ti, co nemohou pracovat v továrnách, shánějí jídlo nebo palivo. Ti zbylí leží a čekají, až zemřou. Tiše a většinou sami zavírají oči. Jednoho po druhém si je bere hlad a ruská nenasytná zima.
Automaticky dýchne na ruce. Jsou zkřehlé a on bude potřebovat všechnu jejich šikovnost, sílu. Jestli to nezvládne, tak na ničem nebude záležet. Za krádež je jediné, a to smrt, a v tom případě i rozsudek jeho sestry. Zakroutí zoufale hlavou. Ne, to ne.
Jekot sirén. Opět nálet. Schová se za sutiny a dívá se, jak vysoko nad ním přelétávají německé letadla. Shazují bomby a mezi nimi letáky, aby se vzdali. Copak mají šanci se vzdát? A i kdyby, ONI jim to nedovolí. Leningrad musí být živé město. Dívá se za odlétávajícími stíny. Je to už dávno, co utíkali do skrýší. Teď se jen podívají na oblohu a pokračují dál, jako by se nic nestalo. Život pokračuje dál. Co na tom, že ulice se změní, že s každou další bombou, granátem, střelou se změní tvář Leningradu. Ten bude dál žít. Měl by jít dál, ale je rád, že může si na chvilku oddechnout.
Sirény umlkly. Opět ticho. Jen v dálce se ozývá hukot vracejících se letadel, teď už prázdných, bez smrtícího nákladu. V noci, ve dne bombardování a ostřelování.
Znova se pohne. Plíží se jako stín, mezi stíny domu a mrtvých. Má pocit, že na něm visí nesouhlasný pohled Leningradu, ale odežene ho jedním mávnutím. Je už blízko? Kde vlastně je? Neví to. Jak se mohl ztratit? Předtím prošel tu trasu několikrát. Pravda, bylo to ve dne, ale i tak...
Smích. Cinkot. Lžíce? Cítí, jak se mu v ústech sbíhají sliny. Teď musí být nanejvýš opatrný. Pohne se směrem ke zvukům.
„Achtung!“
Němci! vykřikne v duchu a ztuhne. Rozumí jim, co řekli. Dědeček trval na tom, aby se naučil jazyku nepřítele. Je konec, mihne se mu hlavou.
„Podívejme se, koho tady máme?“ říká nějaký hlas a on ucítí v týlu zbraň. Opravdu je konec.
„Počkej!“ ozve se jiný hlas. Asi druhý z hlídky.
„Proč?“
„Trochu si pohrajeme. Chcípl by tady pes a kapitán tady není. Co ty na to?“ Hrubý smích a kopnutí. Převrátí se a schoulí se do klubíčka. Těžce dýchá, jak na něho dopadají rány. Hodně z toho utlumí jeho oblečení, ale i tak občas se mu zatmí před očima bolestí.
„Na!“ slyší, ale pořád je stočený do klubíčka. „Vodka. Nějak mě to vyčerpalo. Co teď s ním?“
„Necháme ho, ať si zmrzne.“ Cítí, že se chystají k dalšímu kolu, když zaslechne hlas.
„Co tady děláte? To chcete, aby vás Rusové dostali? Mazejte na hlídku! K čertu, děláte větší hluk než stádo Kaťuš.“ Oba se zachvěji. Nemají rádi ten zvuk.
„Rozkaz, kapitáne Vormene. Chytili jsme špeha. Právě jsme ho chtěli vyslechnout.“
„Ach, a proto tady leží a nic neříká. Vyslechnu ho sám, a teď běžte.“ Kosťa uslyší křupání sněhu pod nohama a cítí, že je tady sám, jen s tím důstojníkem. Cizí ruce ho osahávají, stahují šálu a dotýkají se krku. Příjemné teplé ruce. Uslyší cvaknutí a výstřel. Jsem mrtvý, pomysli si, ale slyší kroky, které od něho odcházejí.
Žije! Proč ho nezabil? Jen proto, aby umřel tam v tom městě duchů? Pohne se a zjišťuje, že je v pořádku. Jen při představě zpáteční cesty je mu úzko jak ji zvládne. Cesty nazpět domů. Nechce se mu znova tou cestou jít. Leží ve sněhu a očekává milosrdnou náruč zimy.
„Je mi tak dobře,“ šeptá a zavírá oči.
Ví, že umírá. Zůstane tak ještě chvilku a nakonec usne a nevzbudí se. Je mu tak příjemně. Dokonce už mu není zima. Možná uvidím svoje milované, napadne ho, a pak i možná Káťu... pohne se, ale je mu tak dobře. Usne.
Necítí, jak ho někdo bere do náruče a opatrně se plíží kolem sovětských hlídek. Položí ho do sutin, kde není sníh, a do kapsy vatovaného kabátu vloží malý balíček. Rozhlédne se a stejnou cestou se vydá zpět ke své zemljance.
Zdá se mu o dětství, kdy všichni vyrazili k moři na piknik. Jsou šťastní, slunce svítí, moře příjemně hučí, vítr mu hladí tváře. Jen ten vzdálený hluk sem nepatří. Dívá se, odkud přichází. Jak to, že si ho ostatní nevšimli? Otevře oči do rána a hukotu děl, padajících střel, granátů. Vyskočí a zaskučí bolestí. Posadí se a snaží se upamatovat, co se stalo včera v noci. Cesta, nálet, smích a pak ti dva vojáci. Bití a nakonec ten laskavý, ale přísný hlas jejich důstojníka. Jak se jen jmenoval? Neví. Ale říkali to. Připomíná mu hlas dědečka. Ne barvou, ale intonací.
Musí jít domů, uvědomí si. Sestřička bude mít o něho strach. Zvedne se. Už musí být určitě poledne. Přestává vnímat čas. Plouží se šouravým krokem starce ulicemi. Kolem něho projde zahalená postava v šátku, vlekoucí zabalené tělo do kusu látky. Zastavuje se, stejně jako on. Nepodívají se na sebe a jdou dál, každý za svým cílem. Dřív by tu cestu zvládl za dvacet minut, ale teď mu trvá tři hodiny.
Otevře dveře od jejich domu a vejde dovnitř. Byt je prázdný. Co se mohlo, to se spálilo. Později zkusí jít do vedlejšího domu a najít něco, co uniklo pozornosti. Možná bude mít štěstí a najde něco, co by bylo k jídlu. Cokoliv, ale ví, že vše, co bylo k jídlu, už dávno z Leningradu zmizelo.
„Pojď se najíst, Kosťo. Jsem ráda, že jsi zpět,“ uslyší milý Kátin hlas z kuchyně.
„Neměla jsi nikam chodit. Víš, jak je to vyčerpávající. Pro jídlo bych došel sám.“
„Já vím, ale připadám si tak zbytečná a slabá. Víš, mám pocit, že dlouho tady nebudu. Stále častěji vidím kolem sebe tváře rodičů.“
Kosťa sevře rty. Je to špatné, když už začíná mít halucinace. Přejde k ní a klekne si. Dívá se na její vyhublé tváře, vystupující lícní kosti a horečnaté oči. Sundá si kabát a snaží se ji přikrýt. Brání se, ale tak slabě, že překoná její odpor. Uhladí ho a zarazí se nad vybouleninou v kapse. Třesoucí se rukou vytáhne balíček. Roztrhne opatrně papír, potom by se mohl sníst, a vytáhne půlku chleba. Roztřesou se mu ruce a pevněji ho sevře.


 celkové hodnocení autora: 95.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Apolenka 12.11.2009, 23:34:41 Odpovědět 
   Náročná témata, to je zřejmě tvoje parketa. Dílko si zaslouží velkou pochvalu.
 ze dne 13.11.2009, 0:33:52  
   Amater: Děkuji moc za známku. Snažím se jak mohu. Nevím, co napsat. Snad děkuji a budu se snažit dál.
Nevím, jestli je to náročné téma, ale připravovala jsem se jak nejlépe to jde a pak historie je můj takový malý koníček. Ale i tak to není lehké. Jsem ráda, že se ti ten kousek líbí. Děkuji moc i za známku.
 DaNdÝ 21.10.2009, 2:09:46 Odpovědět 
   mám obavu, že by dědečka neodtáhli do hrobu, ale enchali by si ho za chajdou v zemljance na horší časy. Ne, nehodí se žertovat.
Osobně mývám k tématu konkrétní války výhrady - člověk reálie nezažil, málokdo si je nastuduje do takový míry, aby mohl pochopit a jde to vůbec? Neznevažuju přímo tenhle text - řada právě těch reálií semi zdá napsaná chytře. Třeba to jak dědeček mluví o dvou ideologiích co nemůžou žít vedle sebe, podobně. černobílé vidění ne-e, i dyž fašistů kopajících rusa se že ano příběh nevyhnul - neříkám, že je to přímo klišé, ale přál bych si třebasv textíku snahu na takvoej malej akt krutosti nahlídnout nějak jinak, dyž už takhle nahlídnuto bylo tolikrát. Pak ten moment důstajníka, kterýho nezachrání, a pak mu snad pomůže, ten tam zas pro mě proletěl tak rychle, a přitom je to myslím hlavní moment povídky, chtěl sem si ho snad trochu vychutnat.
osobně by mi nevadil ještě větší odklon od těch velkých věcí a událostí druhé světové, k naprosto malým a konkrétním utrpením jednoho člověka. Ale ta snaha v tomto textíku je a to je mi hodně sympatické.
A vedlo to i k tomu, že mě o konečný jedniče přesvědčily takový malý drobný věcy - Zakroutí zoufale hlavou. Ne, to ne. - jako tahle věta a jí podobný. Drobný, lidský. Jedna teda.
 ze dne 21.10.2009, 8:48:19  
   Amater: Zdravím,
děkuji za dlouhý komentář, je nejdelší jaký jsem tady dostala. Taky z známku.
Není co žertovat, ono v mnoha případech tak bylo a myslím, že to mám i zminěné v pokračování.
Je to jen úvodní útržek a máš pravdu, že setkání s něm. důstojníkem je důležité, protože on se tam zase vrátil.
Pokud si vzpomínám dobbře, řval na něj, že není dobročinnou instituci, ale opět mu pomohl. Jejích setkání se opakuji až do chvíle kdy je protiofenzíva a Kosťa nastupuje do armády. Pak to ještě dál pokračuje a setkává se s ním vmístě zvané Biale Dzwonki, kdy bojují proti sobě a v Berlíně.
Možná ti němci jsou klišé a máš pravdu, ale když člověk tvrdne v zimě před městem, asi to udělá. Nevím.
Jsem ráda, že se to líbilo. Mám ráda historii i nesnáším ji psát, ale vždy se pouštím do ní.
A příště se pokusím trochu klišé vzít jinak.
ještě jednou děkuji za názor. Hodně mě to pomohlo a až budu psát další historii, pokusím se tomu vyhnout nebo uvést nějak jinak.
 Šíma 16.10.2009, 14:00:22 Odpovědět 
   Pěkný text. Popisuje nejen hrůzy války a obléhání, ale také malý zázrak, který se v tu zimu stal. Jednička je tam, mistře! ;-)
 ze dne 16.10.2009, 19:13:26  
   Amater: Zdravím,
jsem ráda, že se ti líbilo. Člověk se snaží seč může. Takové malé zázraky se děly všude a po celou válku. Jen jsem asi chtěl připomenout to. Nevím a moc děkuji za komentář i známku.
Do mistra mám ještě hodně daleko, ale snažím se.
 čuk 16.10.2009, 13:51:50 Odpovědět 
   Přesný text. Bohužel tomu tak bylo. Je dobře, že nevidíš černobíle. Výborně napsáno, střízlivě, působivě, potřebně i dnes. Moc se mi líbilo ač zapůsobilo otřesně a připomnělo mi, co jsem před léty četl nebo přímo v Leningradě viděl.
 ze dne 16.10.2009, 19:10:19  
   Amater: Děkuji moc za známku i komentář.
Snažila jsem se a válka, i když by někteří rádi tak viděli, není černobílá.
Jednou bych se strašně ráda podívala do Leningradu. Ještě jednou děkuji.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Sisters Of Fate
bionic
Nota
asi
Nikdo nekouří t...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr