|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303510 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (29. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 10.10.2009, 7:34
|
| *** |
| |
|
|
Spravedlivý podíl
Neměla jsem nejmenší chuť někoho šetřit, proto jsem souhlasila se strategií, jakou Kaileen vymyslela. Ne že by byla nějak převratná, ale neměly jsme v plánu nechat přežít nikoho, kdo vstoupí. Kromě Antonia, jeho jsme potřebovaly, abychom bezpečně opustily zámek a především, aby si užil trest, na němž jsme se mlčky shodly.
„Už jdou, slyším je. Tady se natáhni,“ ukázala na přesně vyměřené místo, kde jsem si měla lehnout a hrát mrtvou. „Chvilku s nimi zůstaneš sama, drž se.“
„Nakopnu tě, jestli ti uteče.“
„Neuteče, nemá šanci, když to nepokazíš. Předveď se,“ mrkla a sklonila se ke mně, aby to vypadalo věrohodně.
„Zase já.“
„Neuvěří mi, když se budu smát.“
„Je čas jít,“ ozval se Antonio, klíč v zámku zarachotil a mříž se otevřela.
„Teď už je to jedno,“ otočila se, aby viděla, kolik soupeřů nás čeká a mohla mi pak naznačit, kde stojí Antonio.
„Dám ti jiný důvod, abys splnila moje přání.“
„Těžko.“
„Víš, co s jejím tělem udělají koně, když zatáhnou každý jiným směrem?“
Víš, co s tvým tělem udělá Kaileen?
Neopakoval minulou chybu, neposlal vojáky dovnitř, aby ji vytáhli, s tím jsme nepočítaly. Myslely jsme, že se bude cítit jistější, když Kaileen zbyla sama. Kopí bylo dost dlouhé, aby jí v její současné poloze mohli ublížit. Viděla jsem její pohled, když se jí hrot zbraně poprvé dotknul. I kdyby to původně neměla v plánu, teď už by nikoho neušetřila. Počkala, až do ní ještě jednou strčí, ohnala se, zachytila kopí, vytrhla jej vojákovi a zlomila na dvě části – tu kratší a ostrou hodila na zem, abych ji měla po ruce a znova se ke mně sklonila, aby neriskovala, že si mě všimnou. Naznačila jsem jí, že záměr jsem pochopila, i když změnila původní plán.
„Pane, přivedeme psy nebo střelce,“ navrhl někdo.
„Mrtvá mi není k ničemu,“ odbyl ho. „Potřebuji ji živou a pokud možno bez větších zranění. Jděte dovnitř neozbrojení, s jednou spoutanou ženou si snad poradíte.“
Kaileen se postavila jako bůh pomsty a čekala, až si jeden po druhém přijdou pro smrt. Dveře cely se otevřely a dovnitř vcházeli vojáci. Byli zaujati stojící soupeřkou, mě si nevšímali a Antonio měl zakrytý výhled. Klidně si počkala, až jich vejde víc.
Těsně, než zabouchli mříže, skočila po posledním procházejícím. Jen koutkem oka jsem zahlédla, jak rozrazili zavírající se dveře, protože jakmile se odrazila ze země, sáhla jsem po zbrani. Nejdále stojícímu, avšak nejblíže Kaileen, jsem ještě v prvním pohybu přesekla šlachy. Věděla jsem, že ten už nevstane, nohy by ho neunesly. Druhému stačilo pouze nastavit ostří, když po mně skočil, zbytek zvládl sám. S krátkou částí kopí se dalo bojovat jako s mečem, to měla Kaileen dobře promyšlené, proto pro mě ani třetí soupeř nebyl problém.
Zahlédla jsem, jak přítelkyně leží pod vojákem, kterého srazila, musela se pod něj dostat záměrně. Dvě kopí se do něj zabodla, odstrčila oběť hned, jak ucítila náraz, čímž stráže odzbrojila. Stačila vyskočit, než se vzpamatovali a vrhli se po ní. Prvního odrazila snadno, sklonila se a když se znova zvedla, přehodila ho ke mně do cely. Nečekala jsem to, stála jsem v nevýhodné pozici, ale trochu jsem se srovnala, než se zvedl. Všimla jsem si, že Antonio sáhl po jejím meči a nechtěla jsem si nechat ujít, jak si s ním poradí, když druhému strážci rychlým pohybem zlomila vaz. Přítomnost posledního soupeře mě vyloženě obtěžovala, a tak jsem se ho zbavila kopem z otočky. Nikdy dříve se mi to nepovedlo, i když mě to Kaileen roky učila. Nedokázal to ustát, znásobená síla úderu ho odhodila hodný kus, hlavou se zaklínil mezi mříže, jenže kov neuhnul a celou se rozlehl zvuk praskající lebky. Snažila jsem se tam nedívat, když jsem vycházela za Kaileen do úzké chodby.
Ohlédla se po mně, Antonio zaútočil, taktak stačila uskočit. Dál už to byla pouze její záležitost. Poradila si s ním naprosto hladce stejným trikem, jaký učila mě – došla si pro svou zbraň. Když se napřahoval k dalšímu seku, rychlým pohybem se dostala pod soupeře a snadno mu meč vytrhla z rukou. Sotva došlápla, její miláček už opisoval půlkruh, ostří mířilo přímo do pasu. Antonio zůstal stát s vytřeštěnýma očima, taky si asi myslel, že je po něm, ale Kaileen mu to nechtěla dopřát, zbraň zastavila na vlas přesně.
Vyděšené oddechování šlechtice se odráželo od stěn, prolétávalo nad mrtvými a mísilo se se sténáním zraněných.
„Dej jí klíče od pout,“ vyzvala ho.
„Nemám je.“
„Nelži!“ přitiskla meč. „Určitě ses pro tento případ pojistil, ale nepočítal jsi, že bych zajala právě tebe, viď?“
„Hned to bude, klid.“
„Nemohu být klidná, mě zabíjení vzrušuje,“ usmála se na něj, „ale možná se to zlepší, až se odtud dostanu.“
„Zajistím ti volný odchod,“ sliboval, zatímco hrábl do kapsy a hodil mi klíče. „Vezmi si, co chceš, nebudu ti bránit.“
„Děkuji za nabídku, ale asi uznáš, že teď už si poradím. Nasaď mu pouta, ať si to taky vyzkouší,“ vyzvala mě a nevím proč hledal Antonio pomoc zrovna u mě. Kdyby věděl, co ho čeká a kdyby věděl, že zrovna já mu to ztížím, jak to půjde, nemohl by se na mě tak dívat. „Teď si lehni a přes nohy přetáhni okovy dozadu. Žádné triky!“
Poslušně udělal, co mu přikázala. Dokud ještě ležel, předala mi zbraň, abych ho pohlídala, teprve pak se zbavila svého řetězu, umístila prázdnou pochvu od meče a znova uchopila milovanou dýku. Jako nic zvedla Antonia a přitiskla ho zády k sobě, nezapomněla mu přitom ukázat ostří, které zrovna třímala v ruce.
„Asi už se nedozvím, co znamená být chlap, ale já ti brzy vysvětlím, co znamená být Lonshi. Obzvlášť ráda tě přesvědčím, že královna Pealu byla mou celoživotní učitelkou, dokonalým mistrem.“
„Udělám všechno, co chceš!“
„O tom nepochybuji,“ odpověděla pohrdavě a nechala se hýčkat jeho strachem. „Kde jsou její zbraně?“
„Ve zbrojnici jako ostatní.“
„Zaveď nás tam.“ Chtěla jsem jí vrátit meč, ale ona si vystačila s málem, když měla Antonia pod dohledem. „Vím, že je pro tebe těžký, ale nech si ho, než budeš mít svůj. Sichr je sichr,“ usmála se. „A ty nezapomeň,“ přitiskla dýku k Antoniovi, „i když mě některý z tvých vojáků střelí, stihnu tě podříznout. Jak víš, to jsme odjakživa dělali nejradši.“
„Nic se ti nestane, postarám se o to!“
„To je celé?“ pozvedla obočí.
„Ani jí se nic nestane, přísahám!“
„To je lepší. Jestli to chceš vědět, trochu mě to uklidnilo. Můžeme jít,“ postrčila ho ke dveřím.
Se zbraněmi jsem se cítila mnohem lépe, přestože proti střelcům bych neměla šanci. Tím jsem se ovšem nemusela zabývat, Antoniův pud sebezáchovy ho přesvědčil, aby odvolal všechny, kdo by si dovolili nás ohrozit.
„Přikaž, ať přivedou Katherine a připraví koně,“ vyžadovala Kaileen. „Čtyři koně,“ upřesnila, „ty pojedeš s námi, musím se pojistit, že nás nikdo nebude pronásledovat.“
Bála jsem se, že Katherine bude vzdorovat a chránit přítele, ale ona nás překvapila. Zjistila, kým Antonio ve skutečnosti je a nijak neprotestovala, když jsme jí oznámily, že odjíždíme.
„Našla jsem, co jsi hledal, Antonio,“ řekla mu zklamaně. „Postarám se, abys byl po zásluze odměněn. Co s ním chcete udělat?“
„Předám ho duchům Dunivé hory,“ odpověděla Kaileen. „Máme spolu nevyřízený účet, že, Antonio? Jsem si jistá, že strážci rozhodnou v můj prospěch.“
„Souhlasím, i když můj otec by s ním zřejmě také rád mluvil,“ naznačila princezna.
„Mohli bychom se dohodnout,“ zkoušel to.
„Určitě ne,“ odmítla Kaileen. „Může tě utěšit, že zůstaneš naživu. Tedy pokud neuděláš hloupost, která by mě přinutila udělat to, co zatím nechci.“
„Necháš mě žít?“
„Nechám, ale co s tebou potom udělá král, to neovlivním.“
Pomohla jsem Katherine naložit Atira, Kaileen oslovila Darta a rukou ukázala dolů. Klekl si, nechala nasednout Antonia a posadila se za něj. Dart se zvedl s námahou, ale přece. Já jsem vyskočila Girovi na hřbet a vedla zatím neobsazeného koně.
„Jestli uvidím jediného vojáka, a já ho uvidím,“ zdůraznila, „zaplatíš za to.“
„Neuvidíš, přísahám, nikdo za námi nepojede.“
Nechtěla zbytečně vysilovat koně, na prvním relativně bezpečném místě jsme zastavili, rozhlédla se kolem a seskočila. Antonio chtěl využít příležitosti, kopnul vraníka a doufal, že se rozběhne, jenže on byl právě tak škodolibý jako Kaileen. Vzepjal se a bylo po útěku.
„Čekala bych, že se pokusíš uniknout, ale nakonec mě snad začneš bavit,“ utrousila, chytila ho za límec a odtáhla, kam potřebovala.
„Asi mám zlomenou ruku,“ upozornil s bolestivou grimasou.
„No a? Ty děláš, jako by mě to mělo zajímat.“
„Máš, co jsi chtěl,“ přisadila si Katherine.
„Troufáš si?“ vyštěkl. „Bez krále nejsi nic!“
„Seď a buď zticha!“ okřikla ho.
„Jinak se zapomenu,“ doplnila jsem a on věděl, že pokud chce zůstat naživu, bude muset poslechnout.
Sledovala jsem, co Kaileen zase kutí. Celkem se dalo předpokládat, že bude chtít na Antonia dohlédnout, ale zároveň nechtěla cestovat přitisknutá k němu. Vyrobila oprátku a hodila ji zajatci kolem krku.
„Víc provazu nemám, doufám, že kvůli tobě na to nedoplatím. Až znova nasedneš na koně, snaž se nespadnout, ráda bych tě strážcům přivezla živého.“
Nejenže byl celé tři dny hlady, oprátku mu nikdy nesundávala. Měl ji, aby mohli jet každý na svém koni, spal s ní. Vodila ho jako psa, kamkoliv se hnul. Spoutané ruce mohl přetáhnout dopředu pouze tehdy, když si potřeboval ulevit, ale až poté, co přitáhla smyčku, aby cítila, kdyby se pokusil provazu zbavit, když se taktně otočila.
Na úpatí Dunivé hory jsme nezabočili hned k vesnici, nejprve jsme se ohlásili pozdravem, seskočili z koní a počkali jsme, až barbaři vylezou z úkrytů.
„Duchové,“ zašeptal Antonio a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe, když spatřil šedě pomalované divochy.
„Nikoliv, Antonio,“ promluvila Katherine, „přátelé.“
Vysvětlili jsme jim, proč přicházíme a oni nás pustili na své území. Vězeň se bránil, strach ho pevně sevřel a Kaileen to musela rázně vyřešit. Omráčila ho a naložila na koně. Katherine se příliš nelíbilo, v jaké situaci se ocitla a trvala na svém právu potrestat zrádce. Slíbily jsme, že se Antonio dostane k Yrovi živý, s tím se spokojila. Věděla, že ostatní nedokáže ovlivnit.
T´han nás nadšeně přivítala, ukazovala na dýku, kterou mi věnovala, a byla ráda, že ji pořád mám. Rada starších s potěšením převzala zajatce, který se chystal ohrozit jejich kmen. Postačila jim role soudců, nám ponechali právo na tu zajímavější část. Rozdělali oheň, posadili se kolem něj a jednu po druhé si nás zvali. Důvěřovali nám, s výslechem vousáče se neobtěžovali. Chtěli vědět všechny detaily, mohly jsme také navrhnout trest, avšak oni rozhodovali, nakolik je přiměřený. Zatímco Katherine chtěla Antonia přenechat otci, my s Kaileen jsme se shodly v obvinění i v tom ostatním.
„Cos jim řekla?“ vyzvídala Kaileen, zrovna dokončovala údržbu meče.
„Asi to co ty, měly jsme přece stejný názor.“ Ani se na mě nepodívala, zálibně si prohlížela vyleštěnou zbraň, skoro byla škoda ji znova používat. „Připravená?“
„Vždycky.“
„Nechejte ho žít, slíbily jste to,“ vložila se Katherine.
„Náš slib platí,“ potvrdila jsem.
„Nač tedy ten meč?“
„Každá z nás má nárok na podíl z kořisti,“ pronesla Kaileen chladně. „Nemusíš u toho být, Katherine, ale nezabráníš tomu. Podívej, kolik nás tu je a všem ublížil nebo to aspoň měl v plánu. Chtěl ohrozit vesnici barbarů, ji,“ ukázala na mě, „skoro zabil, tebe využil a dost pochybuju, že by tě ušetřil, mě ohrožoval mou vlastní zbraní.“
„To udělal?“ zhrozila se. „Je to spravedlivé – oni ho odsoudí, vy vykonáte rozsudek.“
Náčelník vstal a nechal přivést Antonia, aby si vyslechl, na čem se rada shodla. Vlastně to ani tak nebylo slyšet jako vidět, použil jednoznačné gesto a Kaileen vítězně zatnula pěst. Ortel měl být proveden bez odkladu.
Hned za vesnicí bylo místo, kam jsme se s válečníky vydali. Kromě nich a starších zůstali všichni ve vesnici, Katherine byla ráda, že nemusí chodit s námi. Antonio se celou cestu bránil, křičel, škemral, proklínal nás, ale nebylo mu to nic platné.
„Voláš Khara?“ vysmála se mu Kaileen. „Jenom křič, už jsem ho dlouho neviděla.“
Překvapilo ho, že se nebojí, zastavil a odmítal se pohnout. Kaileen se vrátila, chytila ho a spolu jsme ho dál vlekly uličkou spletených korun stromů, dokud jsme nedorazily na vymezené území. Zvláštní holý kus země, děsivý a posvátný zároveň. Nebylo tu nic, pouze velký kámen opracovaný do přibližného tvaru kvádru a vyhaslé ohniště.
Muži rozdělali oheň a nechali nažhavit železo.
„Způsob si vybral sám,“ tasila. „Chceš to udělat?“ nabídla mi svůj meč.
„Ne, podržím ho.“
„Sundej mu pouta.“
Přítomní se rozestavěli kolem nás a s chladným výrazem sledovali, jak si poradím s bránící se kořistí. Nikdo nezasáhl, dokonce ani Kaileen ne, sama jsem ho musela zkrotit a dovléct k rohu popraviště.
„Na odměnu jsi měl myslet dřív, teď už ti strach nepomůže,“ pronesla pohrdavě, když se mu podívala do rozkroku. „A kvůli tobě mám tupit meč?“
Místo slov se z něj draly už jen neurčité zvuky, když jsem ho přiměla, aby si kleknul, ani pak nebylo snadné udržet ho tak, aby byla pravá ruka připravená k odseknutí. Přinutit ho, aby se na to díval, bylo nad moje síly. Cosi se v něm probudilo, těžko jsem mohla takovou zuřivost zvládnout.
„Dívej se, jinak ti useknu i druhou ruku!“ varovala ho Kaileen a myslela to smrtelně vážně.
Čepel se zaleskla, téměř dětské vzlykání se změnilo ve vyděšený křik a nakonec na stereotypní hekání. Sekla blíž k lokti, aby nepoškodila meč o kámen. Antonio civěl na bývalou součást těla. Sbor promluvil, jeden z bojovníků přišel pro ruku a hodil ji do téhož očistného ohně, z něhož přinesl žhavé železo na vypálení rány. Teprve tehdy se Antonio začal opravdu bránit, poslední zbytky sil vsadil do souboje, který nemohl vyhrát. Nevydržel to a odpadl.
Muži tiše opouštěli místo, dva chytili Antonia za oblek a táhli ho za sebou. Chtěla jsem jít také, ale Kaileen mě zadržela a vysvětlila, že musíme počkat, až plameny stráví useknutou část těla.
„Uctívají oheň. Nejdřív očistí zkaženou ruku a večer nás.“
„Nás?“
„Ublížily jsme mu, spravedlivě, ale přece. Žádný strach, je to jenom symbolické.“
„V pořádku?“ zadívala se na mě, napůl seděla na kraji kvádru a čistila meč.
„Jistě.“
„Spokojená se svým podílem?“
„Já ano, ale nevím co na to Katherine.“
„Proč Katherine?“ podivila se.
„Měla nás ráda a teď… Chtěla jsem to, těšila jsem se, až mu vrátím jeho laskavost, ale ona je ještě…“
„Nevinná?“ dopověděla. „Myslíš, že je náš svět příliš krutý? Nebo jen ten můj?“
„Náš.“
„Nepodceňuj ji, Katherine tomu rozumí. Pouze se postavila za svého poddaného, to je vzácné. Málokterý vládce by to udělal a v jejím věku,“ uznale pokývala hlavou. „Musí dospět, pravda, ale bude dobrou královnou, až jí Yro předá trůn.“
Schovala meč, špinavý hadr hodila ohni, částečně překryl škvařící se maso a obnažené konečky kostí.
„Nedívej se tam,“ přišla ke mně a zastoupila mi výhled. „V cele jsi byla jiná než teď. Vyčítáš si to? Nejde to vzít zpátky.“
„Nevyčítám si nic. Budeme tu jen tak sedět nebo co?“
„Můžeš si i lehnout,“ rozhodila rukama.
„Ty mě bavíš.“
„Nepovídej,“ strčila do mě a vyskočila na kvádr, „jak moc?“
„Zatím moc ne,“ vyskočila jsem za ní.
„Schválně, kdo první spadne,“ vyzvala mě. „Nebo jinak, kdo se první dotkne země,“ opravila se, protože si hned domyslela, že bych se rovnou přesunula dolů.
„Aspoň nějakou výhodu bys mi nechat mohla,“ naznačila jsem. „To není spravedlivé, když vždycky vyhraješ.“
„Snad se nebojíš, ty odvaho,“ smála se.
„Budeš si to dlouho pamatovat?“
„Spolehni se a ještě dlouho ti to budu připomínat.“
První výpad byl jen taková lehká rozcvička, zato zbytek, škoda mluvit. Kdoví, co do Kaileen vjelo. Nechtěla mi ublížit, to v žádném případě, ale neustálým tlakem mě dostala až na kraj kvádru. Už jsem neměla kam ustoupit, zaútočit mě nenechala a sama jsem si příležitost nevybojovala. Balancovala jsem na hraně, ona seskočila a sundala mě na zem. Tak bezmocná jsem se cítila málokdy.
„Co to mělo být?!“
„No co, nechtěla jsem, aby sis nabila,“ smála se. „Člověk prohraje a zase je to špatně.“
„Měla jsi prohrát nenápadně a ne si tady se mnou házet!“
„Já se ti nezavděčím,“ zakroutila hlavou. „Ty se snad rozčiluješ ráda. Čím to je, že jste vy malí takoví vzteklouni?“
„Nikdo se nerozčiluje,“ naštvala mě, „ale když něco chci udělat, udělám to pořádně.“
„Ještě že tys to dotáhla k dokonalosti. Kdybys aspoň jednou na něčem nenašla chybu, to bych se teprve začala bát. Tak znova,“ vysadila mě, až jsem se lekla, kam se zase nesu.
„Já se ti na to můžu víš co!“ Dobrovolně jsem skočila na zem. „Stejně bys zase vyhrála.“
„Kam jdeš?“
„Pryč, co bych tu asi viděla?“
„Ty se vážně zlobíš?“ Doběhla mě. „Přece jsem ti neudělala nic špatného,“ vzala mě kolem ramen a znova potichu zaklela, když jí zavazel meč, „ale poškádlit tě můžu, ne? Už jsem si na to tak zvykla,“ vysvětlovala.
„Čím dál lepší. Ty jsi vždycky ta silnější, rychlejší, lepší…“
„Odvážnější,“ doplnila.
„Jak kdy,“ upřesnila jsem. „A já jsem jako tvůj pes – přines jídlo, zůstaň tady...“
„Ale,“ zamračila se, „kdy jsem naposledy s tebou tak mluvila?“
„Když jsme vezly Katherine k Antoniovi. Já jsem pořád jako blbec běhala po planinách, maso sežral Atir a vy jste mi přinesly ovoce, které Katherine stejně rozmáčkla.“
„Tobě jak se sáhne na jídlo, to je vždycky pohroma,“ zadržovala smích.
„Mně by to nevadilo, ale ona nedělala nic a ty na ni pořád samé – Katherine sem, Katherine tam, dříví jsi přinesla, aby si mohla psát, ale že já jsem byla hlady…“
„Ty žárlíš!“ vybuchla smíchy.
„Určitě.“
„No to mě podrž! Ty vážně žárlíš!“ Nadšeně mě přitiskla k sobě.
„Dej mi pokoj, tvoje nápady bych chtěla mít,“ dostrčila jsem ji.
„Možná je máš, co já vím,“ nepřestávala se smát.
„Prosím tě, ty mi ten pobyt tady hodláš opravdu zpříjemnit, co? Už mi tu vážně chybí jenom Corita.“
„To radši neříkej nahlas, protože jestli tě slyšel některý z bohů, tak ji sem šupem pošle. Víš, že jsi jejich miláček.“
„Závidíš, co?“ popíchla jsem ji.
„Ani z toho nemůžu spát,“ zašklebila se.
„Tomu věřím. Není to tak dávno, co jsi to nemohla překousnout,“ připomněla jsem.
„Někdy se vážně divím, že jsem tě doteď nechala žít,“ snažila se být vážná.
„To určitě záviselo jenom na tobě.“
„No a na kom?“
Mávla jsem rukou a nechala ji, ať si myslí, že má pravdu – ostatně jako vždycky.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
