|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303510 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Socha zrudlá studem ::
 honzoch |
publikováno: 10.10.2009, 7:53
|
| Asi poslední z "nemravných" dílů (snad jsem čtenářstvo příliš nepohoršil a nepohorším.). Definitivně jsme se rozloučili s Prešpurkem a společně se Zuzkou zamíříme zpět do povážských hor. Jaký pošetilý plán se zrodil v její zoufalé mysli? |
| |
|
|
8) Socha zrudlá studem
„Vážně nechceš jet dál?“ doznívala Zuzce v uších Parniecova toužebná slova a spolu s nimi i zvuk vzdalujícího se formanského vozu. Povzdechla si a vzhlédla směrem k Bystrickému hradu, chráněnému strmou skálou z říční strany a vysokou hradbou vrchů ze západu.
Pochopila, že musí obejít kopec a přejít na úzký hřeben, aby se tudy dostala až k hradní bráně. Nahoru si to rázovala lehce, hnána svou pochybnou nadějí a řkouc: „Když nemůžu zachránit sebe, vykoupím svojí hanbou alespoň sestřičku.“
Zaváhala až těsně pod vrcholem, nejistá, zda už ji z hradeb nezahlédli. Spěšně si urovnala sukni a popošla na cestu, která by ji po chvilce chůze zavedla přímo do spárů bystrického pána. Bodlo jí u srdce, div nezpanikařila. Že radši nezůstala s Jurem Parniecem, se kterým jí cesta uplynula tak rychle, že si ke konci již ani nepřála, aby někdy do Pováží dojeli!
Dost dohadům, Zuzka se vzmužila, či zženštila v kladném slova smyslu. Vykročila pevným krokem k vratům, nad kterými se zřetelně rýsoval Balašův erb. Hrad se navenek tvářil nehostinně a nepřátelsky, přísahala by, že je bez zcela bez života, leč pohyb v okénku přímo nad ní ji usvědčil z omylu.
Přistihla se, jak rudne a jak se jí srdce divoce rozběhlo. Ne, už se tolik nestyděla, její vlastní tělo se stydělo za ni, zatímco si zachovávala zcela chladnou mysl.
Zabušila vší silou na bránu, ovšem bez odezvy.
Poodstoupila od vrat a zvedla zrak zpět k pozorovatelně. Když nikdo nepřicházel, znejistěla. Připravená opětovně zabouchat přistoupila zpět, ale to už se mohutná vrata lehce pootevřela a silné paže ji hrubě vtáhly do tmavého průjezdu, a to tak rychle, že ani nedokázala vykřiknout. Brána se zaklapla, Bystrický hrad ji pohltil.
Žigmund Balaša byl toho rána či spíše dopoledne ve velmi dobrém rozmaru. Vstal v příjemném zjištění, že vůbec necítí kocovinu, a náramně si pochvaloval, jak už si jeho tělo na kořalku zvyklo a jak si v noci s Lidkou náramně rozuměli.
Neopomněl pohladit probouzející se Lidušku, která si hlučně zívnula a zamrkala na něj rozespalýma očima. Zamumlala: „Dneska nějak brzo, Žigo, co to...“
„Vždyť už je skoro poledne,“ ušklíbl se bystrický pán a nasoukal se do šatu, „ale klidně lež, nechám ti donést oběd do postele, jako nějaké sultánce!“
Nadšeně přikývla a napřímila se na loži. Trošku připitoměle se rozhlédla, ale jen pro to, aby vzápětí rezignovaně klesla zpět do peřin a přijala rozloučení odcházejícího milence. Užívala si těch chvil, kdy byl víc pozorný než hrubiánský, neboť jich bylo jako šafránu. Spokojeně se protáhla a poznala, že dosud nepřišla úplne k sobě.
To Balaša překypoval energií a neměl stání. Vytáhl ze stájí koně, a když do sytosti prokřižoval horské hřebeny a zmocnilo se ho příjemné vyčerpání, vrátil se. Zatoužil po obědě. Chtěl jej donést i Lidce, ale ta po rušné noci opět usnula. S odpolednem dostal šílenou chuť ji něčím obdarovat, protože se však na stezce pod hradem nepohnula ani myš, nebylo, co by pro ni mohl uloupit.
Kvapně přicházející dráb ho zastihl v okamžiku, kdy se spokojeně rozvalil v lenošce: „Milostpane, chlapci chytili nějaké vesnické děvče, dobývalo se prý do hradu!“
Balaša při slově -děvče- evidentně ožil a hned se zajímal: „Cože? Vesničanka a přišla sem? Zázrak! Je tak hezká jako odvážná?“
„Celkem ujde, urozený pane,“ mínil muž, „akorát má ještě mlíko na bradě! A chce prý mluvit jen a jen s vámi!“
„A kde je teď? Chci ji vidět, ať ji hned přivedou!“ najednou hořel zvědavostí Balaša a poručil si víno pro sebe i pro “návštěvu“.
„Vincek ji hodil do kobky, ale řeknu mu! Hned to bude, osvícený pane!“ odporoučel se dráb. Balaša převalil víno na jazyku, spokojeně přikývl a už netrpělivě vyčkával, až zaslechne dvojité vrzání schodů. Následující chvíle mu přišly nekonečné, snažil se i naslouchat zvukům z komnaty, ale Lidka za zavřenými dveřmi evidentně stále spala a i kdyby ne, tlusté zdi by zvuk zcela udusily.
Dráb se vrátil za chvilku a s ním i vyplašeně vypadající mladá plavovláska s rukama pevně spoutanýma tlustým provazem. Uctivě se uklonila. Balašovi byl ten bojácný výraz i každý rys její tváře od první chvíle povědomý, ale marně doloval v paměti, kde už děvče viděl.
„Rozvaž ji a jdi si po svém,“ nakázal mužovi. Když byla dívka volná a služebník pryč, se zájmem se optal: „Kdo jsi, proč jsi přišla?“
„Jsem Zuzana Plešková, milostpane, Lidčina sestra!“ řekla až překvapivě smělým hlasem, ani trochu nekorespondujícím s těmi subtilními rysy. Balašovi se hned rozsvítilo a byl tak překvapen, že ani nedokázal zapřít Lidčinu přítomnost.
„A co si přeješ?“ po chvilce zvedl zrak. „Proč jsi přišla až sem? Nebála ses?“
„Už se nemám čeho bát, můj pane,“ odvětila, „není, co ztratit! Nemám už nikoho. Kromě sestry, kterou jste mi vzal. A se kterou bych ráda alespoň slůvko promluvila...“
Štkavá přímočarost toho mladinkého stvoření ho nepřestávala udivovat, náhodou si vzpomněl na uslzenou Zuzku, stojící před tribunálem. Vlídně jí nabídl křeslo i víno. Vstal a naznačil, že jde pro Lidku, neboť pokládal za zbytečné zapírat. Dobře poznal, že děvče ví o sestřině přítomnosti a nestál o scény. Věděl však, jak je důležité, aby se ty dvě nesetkaly, neboť se oprávněně bál, aby Lidku přítomnost mladší sestry nevytrhla z milostného opojení a zcela ji nepobláznila. Proto když vkročil do Lidčina pokoje, nepromluvil ani slova. Nechal spící spát a vrátil se s předstíranou lítostí. Krčil rameny: „Nechce s tebou mluvit, ale pozdravuje tě! Chápej, návrat do minulosti je pro ni bolestný, nechce vzpomínat a ty jsi minulost!“
Zuzka, která měla sto chutí vyrazit do pokoje za ním, ale ovládla se ve strachu o svůj plán, překvapeně stiskla rty. „Ale to přeci není možné!“
„Ona se tu má dobře, je spokojená,“ dodal na vysvětlenou.
Zuzana si upejpavě usrkla z poháru, tvář jí cukla, až ho to rozesmálo.
„Nevěřím vám,“ pípla a sklopila oči. „Propusťte ji a vezměte si místo ní mě samotnou.“
Teď nevycházel z údivu zase Balaša, vstal a rozčileně se prošel k oknu. Byl šokován, což ovšem neznamenalo, že zcela ztratil chladnou hlavu. Naopak. Snadno podmaněné Lidky se vzdát nechtěl, ale asi by zapřel sám sebe, kdyby se v něm po Zuzčině návrhu neprobudila div ne zvířecí zvědavost. Jaký z toho může mít to dítě prospěch? Pohlédl Zuzce do očí, zda v nich nezahlédne drzost děvky, ale pokud ne upřímnost, pak tmavá modř neprozradila zhola nic.
„Jen tak by ses mi vydala?“ vyzvídal.
„Za sestru!“ rozhodně pravila. „Liduš pustíte a já tu budu trpět místo ní!“
„Trpět?“ mimovolně se pousmál. „Ona netrpí. Jak daleko jsi schopna zajít ty?“
„Kam až chcete, pane,“ pokrčilo rameny děvče, kterého se opět zmocňovala stará známá panika.
„Opravdu? Takže jsi ochotna udělat cokoliv?“
Plavovláska poněkud ustoupila ze své suverenity a slabě přikývla.
„Tak se o tom přesvědčíme,“ řekl s rozmáchlým gestem, „ale pořád máš na výběr, přišla jsi dobrovolně a můžeš i kdykoliv odejít! Tvoje sestra je krásná žena...“
Balaša se přistihl se, že kličkuje. „Ale pokud jsi opravdu rozhodnutá, pak není nic jednoduššího... “
„Než co?“ jako by prohnutý nosík cosi větřil.
„Než to dokázat! Svlékla by sis přede mnou šaty?“ pokračoval a při její rostoucí nervozitě se opět cítil pevný v kramflecích. „Pamatuj, pokud nebudeš chtít, ani se tě nedotknu.“
Všiml si, že Zuzana zrudla až po kořínky vlasů, on sám byl trochu nejistý, ale uklidňoval se myšlenkou, že má vše pod kontrolou a pokud se něco zvrhne, může to ihned utnout. Mladší Plešková si zatím nesměle svlékla blůzku a pak i šaty, až ležely všechny části jejího bídného oblečení na podlaze a před Balašou povstala bělostná socha.
Jen všudypřítomná růže studu prozrazovala, že před ním nestojí dílo mistra dláta, ale lidská bytost z masa a kostí, odkázaná mu na milost a nemilost. Na jeho pokyn bez odporu svěsila paže podél těla a stydlivě sklopila hlavu. Pýřila se jako nikdy v životě, když na sobě cítila oko takřka profesionálního sukničkáře, kterému nemohlo nic uniknout.
Od sličné tváře přešel k dlouhému husímu krku, minul jako by bez povšimnutí prsy, kterým by byla dlaň příliš velká, pak jeho pozornost přešla k velké jizvě na ruce, poznal, že je po průstřelu. Ale průstřel neprůstřel, Balašovo oko to neodolatelně táhlo jinam, přes pas, který vyhublostí nijak nevynikl, k půvabným nohám a k zahrádce plavých kudrlinek pod bříškem.
Vábila ho, ovšem jen ve chvílích, kdy nevzpomínal na Lidku a její božské tělo. Tohle hubené vysoké dítě, tahle plavá labuť, se jí nemůže rovnat i kdyby měla sebenevinnější výraz.
Odkašlal si, nyní chtěl obratně vycouvat, jeho zvědavost byla nabažena a nechtěl se dál nechat byť jen pokoušet. „Zuzanko,“ pokusil se o smířlivý tón, „jsi statečná i hezká, ale musíš chápat, že tvoje sestra se svým zajetím souhlasí, že je tu štastná, žes přišla navzdory obětavosti nevhod!“
Hodně se přemáhal, když volil taková slova, nebyl zvyklý jemnému slovníku. Příliš se nebránila, když si ji posadil na klín a pokračoval: „Proč myslíš, že tě sestra nechce vidět? Pořád věříš, že je to jen můj výmysl?“
„Tak ať mi to alespoň řekne přes dveře, ale chci slyšet její hlas,“ namítla zničeně, že její cesta do Pováží přišla vniveč. Nebyla daleko od pláče. Trpělivě zopakoval, co řekl již prve: „Nenech jí myslet na minulost, přihodilo se jí příliš mnoho věcí! Ať když si na tebe vzpomene, vzpomíná v dobrém!“
Věděl, že z většiny bohapustě lže, ale zároveň tušil, že kousek pravdy přece jen vyřkl. Zuzka se nemínila vzdát: „A nevzal by mě urozený pán jako služku? Někam do stájí, nebo...“
„Tady bys neměla dobrou službu, jsi pěkná, chlapi by si nebrali servítky a hned by tě někde stáhli na seno,“ uchechtl se při představě, jak by si naběhla, „a Lidka by neměla klid a to přeci nechceš!“
Zase byli v bludném kruhu, který Balašovi vyhovoval. Zuzaně nikoliv, nechávala se hladit a tupě zírala na protější stěnu. Rádoby procítěně ji přesvědčoval: „Vždyť ty se hanbíš, jen na tebe kouknu! Takové oběti bys pak litovala a já nemusím slzy... “
„Nelitovala,“ ihned se ohradilo děvče. Balaša ji k sobě něžně přitiskl: „Poslyš, vrať se domů, nebo kamkoliv, tvoje místo není tady, na hradě!“
Zuzka zklamaně vstala z jeho klína, aby se oblékla. Jako by najednou procitla a už se pod zdánlivě klidným pohledem Balaši soukala zpět do šatu.
„Pokud chceš dobrou radu,“ zvedl k ní oči od vína, „vyhýbej se Olšici, nevracej se tam! Leží na tobě obvinění kvůli těm šperkům...“
„Ale já je neukradla!“ ohradila se.
„Na tom přeci nesejde,“ lhostejně odvětil, „jen bych nerad, aby ses dostala do potíží. Zatknou tě už jen proto, že jsi byla z panství vyhoštěna... to ti za to přeci nestojí!“
Co mu na ní tak záleží? Cítí se snad vinen za tragédii sester Pleškových?
Zuzka měla velký nepořádek ve vlastní hlavě, natož aby ještě řešila Balašovy vrtochy.
„Děkuji za přijetí, osvícený pane,“ správně vycítila, že její přítomnost již není žádaná. „I za vaše rady... “
„Vezmi si víno, na posilněnou! Pošlu ti někoho, aby ses bez nehody dostala z hradu.“
Zuzce Balašovo víno najednou zachutnalo, než přišel dráb, vysrkla další dvě číše. Odcházela s třeštící hlavou a červenýma ouškama i nosíkem. Žigmund Balaša za ní zkoumavě hleděl.
Když měl jistotu, že děvče odešlo, přikradl se do pokoje k Lidce. Otevřela oči a blaženě si ho přeměřila, vyměnili si polibek na ústa.
„Slyšela jsem tě mluvit. Měl jsi návštěvu?“ přímo se optala a Balaša zaváhal. Snad neposlouchala za dveřmi! To by pak všechno věděla! Ale když ho znovu políbila a stáhla ho k sobě, poznal, že z ní mluví žárlivost a že o Zuzce pranic neví.
„Ano, přišel pan farář, ale už je pryč,“ odvětil po chvíli a vášnivě ji objal. (Chabá výmluva, jako by někdy na bystrický hrad chodil farář) Ač to před Zuzkou nedal znát, celá událost ho neobyčejně rozpálila, dokonce tak, jak jen rozpálit mohla. Zuzčina nahota a to, jak krotce se mu posadila na klín, v něm vyburcovalo pocity ryze mužské, či snad lidské, a musel se hodně přemáhat, aby naoko kvůli jedné noci či krátké chvilce rozkoše nepřijal její návrh. Nabízelo se mu tisíc zlotřilostí a hlavně ta nejjednodušší, ovšem obava z náhlého Lidčinu příchodu jej přiměla, aby nechal Zuzku jít a nezačínal si s ní.
Vrátil se pln vášně a protože se Lidka nebránila, stáhl jí košilku a ponořili se společně pod peřinu. Skutečně nechtěla nic jiného, než zapomenout, ale ne na staré časy, ale na sen, který jí trápil noc co noc. Osamělý pahorek s mrtvým stromem, šlehaný větry...
Zuzka zatím s těžkým srdcem pokračovala mezi považskými kopci. Šla pomalu, neboť pochopila, že Parniece už nedostihne a upadla do duševní marnosti. Bosýma nohama našlapovala pestrobarevné listí a každý z těch studených došlapů budil staré vzpomínky a hejna pochybností.
Odpoledne se zkazilo počasí, nejprve ji vítr donutil zakrýt si holá ramena šátkem a s šedými mraky přišlo lehké mrholení. Krajina postupně upadala do sychravosti, vzduch byl uchvácen dotěrným chladem blížícího se večera.
Jenže kdyby Zuzanu trápil jen podzimní chlad! Při Balašově odmítnutí se jí zbortil svět a navíc upadla do nejprve rozpačité a pak jíž sebeodsuzující hanby. Ne z toho, jak si před ním stáhla šaty a nechala se okukovat, ale z hrůzného poznání, které se snažila zadupat co nejhlouběji, snad až na dno své mysli. Ne, nepřišla vysvobodit Lidku, to byl jen postranní úmysl, ale přišla sama za sebe, a jen proto, že se jí zastesklo po panském pohodlí a snadném životě. Rozplakala se hanbou, protože čistota jejích úmyslů byla ta tam, stejně jako ušlechtilý cíl jejího počínání. Už neměla, jak odůvodnit svůj rozmar před sebou samou, a přála si, aby se nikdy nic takového nestalo a mohla se stále cítit obětí „zlého“ světa a tedy morálně čistou.
Jak tak kráčela směrem k Olšici, nedbajíc výstrah, mezi kopce zabloudila mlha a počasí bylo horší a horší. Jako by ani nechtělo, aby dorazila do cíle a vystavovala se nebezpečí.
Minula zátočinu, kde je tenkrát s Lidkou přepadli ti vagabundi, i místa, kde se v jarním sněhu pronásledovaly v bláznivém zajetí dětských her. A problém byl tu, neboť zjistila, že všechny vzpomínky jsou spojeny se starší sestrou a tu jí ukradl Balaša. Pomalu se smiřovala i s faktem, že Lidka skutečně podlehla Balašovým pokusům, a že tedy přišla zbytečně.
Zadumání a mlha jí nedovolily spatřit Štivianov a tak byla nesmírně překvapena, když se před ní náhle a jako na dlani rozevřela Olšice. Chvilku se zatajených dechem stála na okraji lesa, cítila jen zvláštní rozechvění a smrtelnou únavu. Dokonce takovou, jako by celou tu dlouho cestu od Dunaje dorazila po svých. Mladá Moravanka pomalu a zmámeně vykročila ze svahu, směrem k prvním domům.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
