» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."

Publilius Syrus

počet přístupů: 2141398

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Neocortext17 ::

kilgoretraut	publikováno: 22.10.2009, 9:24

Hurá!


	Odněkudyjak se přikolébali havrani, těsně před setměním, na večeři. Jsou tak tlustí, nemohou vzlétnout, ani ultralehké kosti nepomáhají, ale povinnost plnit musí. Teď je také jejich příležitost: V ulicích hromady odpadu, nikdo neházel zbytky z oken, jako to dělávali bohabojní vazalové. Nikdo si nepřišel pro smrt, ta totiž přišla pro ně. Živí se živí mrtvými, toť zákon ulice. Škub zobákem tam a hned zas tuhle, očíčko, ty jen tak neuvidíš, pojď, já tě sezobnu, budeš vidět, u mě projdeš rájem, přeskupím tvé tyčinky, polechtám tě tam, kde máš skvrnu. Naučím tě znovu lapat světlo, přepočítávat vzorce, je to snadná aritmetika, stačí jen chtít. Tak hovořil posel Boha k oční bulvě, ve které se uhnízdila jiskra, cosi jako součet všeho, co bylo před ní. Nikdo to neuslyšel, úmluva se tak, aniž by to sama chtěla, stala tajnou. Oko v ptačím traktu zapustilo kořeny, a můjtybože, s tím zvířetem se děje změna! Nejprve za sluchorvoucího křiku svléklo kůži i s černými brky jako to dělají hadi, aby se navrátili, poté tělíčko získá potřebnou hmotu k další přeměně, kostra uvnitř se počne organizovat k jiným hrám. Dutiny se plní kostní dření, obratle bytní, v mozku bují zase jednou život, jedna polokoule se vyhraňuje vůči druhé, tak jako to bývá v každém řádně zkonstruovaném systému. Nakonec mezi žrouty ční humanoid lesknoucí se zrodem, ale moment! Prvotní bolest je z proražených zad: postava klesá s nadzemským křikem do kolen, drží se za holeně, bělení kloubů, ale průběh: dvě řady čerstvých ran, každá po třech krvácejících jizvách. Jizvách? Ty se přeci hojí, tyto však kvetou do krásy! Co byste čekali: Tři páry bělostných křídel, ó jaká nádhera, čistota holubic míru atakdál. To přeskočme. Seraf s penisem & vaginou, vyslanec nebes, konfident boží. Máme pocit, že jsou ulice regulerně vyprazdňovány, jako kdyby prostě nechtěly přijmout potravu, každého chodce poctivě vyzvracet do kanálu, jen ať si tam shnije, zaslouží si to. Nebo ne? Kdo všechno si zasluhuje být spláchnut, zameten pod dlažbu? Asi ten, kdo není podivín kráčející teď proti nám. Mužská to postava: kosti už viděly lepší maso, zdá se, že příčně pruhovaná se drží kostních stěn doslova způsobem zuby-nehty, ačkoliv by kůži v těchto místech nikdo nečekal. Když si nás všiml, strnul. Bělma vytřeštěná, panenky jsou středobod šílenou křečí staženého obličeje, pokouší se je zabodnout nám do útrob, vyvolat v nás strach, roztřást vnitřnosti tancem, proč to tak popisuji, záchvatem, ale je nám spíš k smíchu. Je vyzbrojen klackem, šlehnutí může být bolestivé, avšak nikoliv smrtelné, muselo by dojít k jistému bujení hmoty, lépe by působila zbraň kyjovitého charakteru s tuhými ostny na konci, tak by se strach neusadil jen v plicích, kde by nafukováním sklípků bránil ve vdechu a výdechu, takže bychom ani nemohli pořádně vykřiknout, natož okysličovat krev, že ano, ale rozlezl by se do kapilár, tloukl by na stěnu nervů, vyvíjel tlak na svědomí, vnucoval by slova „ať už to skončí“, jenomže: utržená větévka nemá zdaleka zastrašovací účinek. Rozeběhl se. Já a Madona: výměna pohledů. Běží k nám. Je slyšet hlasité provolávání v nám cizím jazyce, nepřipomíná nic, co jsme kdy zaslechli, něco jako hudba hraná pozpátku - nebo kázání, zachytil jsem v jedné komnatě-mozku, to mi Má promlouvala do ducha. Běžíme. Ale opačným směrem než blázen mávající haluzí. Bojíme se toho, že máme strach, že jsme vylekáni z tvora, který neumí ublížit, nejspíš slabomyslného, toho, že nevíme, co nám chce, na co se asi chce zeptat a proč tak divoce huláká? Ano, lekli jsme se sami sebe. Proto jsme prchali: před naším strachem z nicoty - v tu chvíli byl zosobněný chvátajícím kolohnátem. Když o tom tak přemýšlím: copak se v nás nevytvořil odpor? Myslím: odvaha postavit se? Něčemu? Čemu? Jak to pojmenovat? Střetnutí a potom poznání. Ovšem. A pak pochopení a pojmenování. Což takhle si podat ruce na znamení prolnutí našich intelektuálních paradigmat, vašnosto? Krátký pohled do očí a budeme vědět, že jsme oba na stejné lodi. Jsme tu žádaní, tak nač ta zášť? Můžeme se učit od sebe samých, probádat každý neuronový uzel, přetnout ho ne větvičkou, ale něčím archetypálním, třeba mečem. Anděl se nese prostorem. Kdo ho asi vymyslel? Možná touha všech lidí jen tak z ničeho vzlétnout, nechat se unášet. Sloužit Bohu a přitom hlídat lidské pokolení. Být arbitrem ve věcech morálky. Ano, pomáhat šněrovat, utahovat, škrtit. To bylo vždy cílem pozemského snažení. A kde se vzal Bůh? Proudí tato otázka a mnohé další Andělovým tělem? Rozechvívá snad slinivku břišní, prostory mezi chrupavkami, plotýnku pod levým-dolním-pátým křídlem? Asi ne, náš okřídlenec je inertního druhu. Poznal jsem to ze způsobu utváření: odkdy se z oka rodí hloubavec? Nene, jediné, na co je Anděl schopen myslet, je sex. Všeho druhu a se všemi živočišnými – i těmi vymyšlenými. Hraje si tak: má mé sympatie: imaginace rodí rozličné formy života, nejroztodivnějších otvorů a výrůstků tak, aby mohl Seraf vnikat a nechat do sebe cosi pronikat. Ani to nevíte? Heraldi božího slova mají jedinou náplň volného času: kopulují mezi sebou – Bůh tak vstupuje mezi ně, stává se otcovským dotykem, slinou, co plivne děvka děvek na úd, aby metafyzicky omládnul, jakkoliv chcete. Žádné vracení k původu Všeho, i když bych mu rád vnuknul toto: „Bůh vznikl tak, že si Adam zničený nudou a touhou po duchovním zážitku v objevitelské radosti zpřerážel všechny kosti v těle, poprosil Evu, aby jej zručnýma rukama vykostila, přinesla z chatrče ten veliký moždíř a všecky je rozemlela na moučku, kterou následně 10 minut povařila v dešťové vodě, mezitím si připravila čerstvé bylinky, ty pak přidala a za stálého míchání nechala na mírném ohni vařit přibližně 20 minut, dokud směs nedostala plnou chuť polního kvítí, hotový pokrm podala muži, jenž poté za postupného mohutnění s pýchou v hlase prohlásil, že Bůh jest, což byl prvotní hřích, a tak byl sám sebou proklet i se svým semenem.“ Ale jak jsem již napsal, není mělčího stvoření, než je ledajaký Anděl, tak ho nechme plachtit nad městem, co mu síly a větry stačí.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	22.10.2009, 13:48:58

Zajímavé, líbilo! ;-)

čuk	22.10.2009, 9:23:56

Trochu morbidní děje v napadání živých struktur se snahou rozkladu a přeměny, absurdní patologie. Strach hledá protilék nebo náhradu. Anděl? Ano, ale i on je pitván, pak trochu úleku z tohoto směru, rajská kuchyně je už paradií s trochou humoru, jako odklon od teistického motivu. Opět metaforicky překvapující s větší dynamikou pseudodějů a vyhraněnějšími pocity svázanými s příslušnými objekty (tedy uvažování nad něčím téměř reálným). Neustálý průzkum toho, co je pod kuží skutečnou i obraznou. A nalezení? Autor by ho asi moc chtěl, ale je vůbec? Toť otázka.