|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (30. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 16.10.2009, 6:36
|
| *** |
| |
|
|
Vetřelec
Krvavá stopa na zemi nás dovedla zpátky do vesnice.
„Neměly bychom Antonia ošetřit?“ napadlo mě. „Slíbily jsme, že dorazí do Taggu živý.“
„Postarají se o něj, občas mu přineso i jídlo, co by ještě nechtěl. Dají nám vědět, až bude schopen převozu,“ pronesla Kaileen s nezájmem. „Nemusíš se tím zabývat.“
Kupodivu jsme našly Katherine u koní, čekala se psem kousek od nich.
„Chtěla jsem je odstrojit, ale on,“ ukázala na Darta, „nemá Atira rád. A když se mi tam pořád pletl…“
„Nevadí,“ řekla Kaileen, „měly jsme to udělat hned.“
Když nás T´han uviděla, chtěla zase jezdit. Do večerního rituálu bylo času dost, vyhověla jsem jí a Kaileen nevrle pozorovala, jak se po ní postupně vystřídalo několik dětí i dospělých. Přemýšlela jsem při tom, jak asi rituál proběhne, ale byla jsem zklamaná. Nic závratného. Starší něco mluvili, pak kolem nás oběhli pár koleček s ohněm a bylo po všem.
„Říkala jsem, že je to jen symbolické,“ pokrčila Kaileen rameny.
„Myslela jsem, že třeba budou něco s ohněm předvádět a ono nic,“ přiznala jsem.
„Tady nejsi na zábavě,“ vynadala mi a očividně jsme si obě vzpomněly na zážitek z Taggu. „Oni si ohně váží, něco pro ně představuje. Nebudou tu šaškovat jen proto, že tobě se to líbí.“
„Ty bys to tenkrát taky neudělala zbůhdarma, že? Proč jsme to od té doby nezkusily? Přece nám to šlo.“
„Protože řeči ohně nerozumíš. A už o tom nechci nic slyšet,“ dodala rychle.
Barbaři se hodlali Antonia co nejdříve zbavit, přesto se o něj chtěli postarat, dokud nebude schopen cestovat a hlavně se potřebovali dozvědět, co všechno o jejich domově ví, případně komu to řekl. Měly jsme příležitost využít těch pár týdnů jinak, než jen neustálým cvičením a zatímco Kaileen se učila vařit, což neudivilo pouze mě, já jsem se věnovala práci se dřevem.
Pořád se kolem nás někdo motal, celý kmen sledoval, jak si poradíme s činnostmi, které by k nám na první dojem nejspíš nepřiřadili. Nešetřili mě, musela jsem dělat všechno co muži, včetně kácení stromů. Nejvíc mě bavilo vybírat vhodné dřevo k výrobě, protože každý strom skýtal tolik tajemství, která jsem musela odhalit, abych správně zvolila. Dlouho jsem se neradovala, hned první den jsem přišla k úrazu.
„Který odvážlivec tě nechal pracovat? Přežil to?“ popichovala mě Kaileen, když mi ošetřovala zraněnou dlaň.
„Náhodou, to jsem si udělala, když jsme táhli kmen.“
„Že ty si musíš vybírat vždycky to těžší.“
„Když mě to baví.“
„Potom je to v pořádku,“ přikývla a zavázala obvaz. „Hotovo. Vrať se k nim a dávej větší pozor,“ plácla mě po zádech.
„Uvař něco dobrého.“
„Já vím, hlavně ať je toho hodně, co?“
Kaileen dobře věděla, že budu mívat větší hlad než obvykle, sama se musela postarat, abych měla co jíst, protože zbytek kmene využíval pouze to, co přinesli lovci a plodů, které si ženy nasbíraly. Dělili se rovným dílem, jejich malé porce by mě nenasytily ani omylem. Zatímco já jsem se učila, co jí nemohlo být prospěšné, ona mi ani jednou nevyčetla, jak každý den obstarávala jídlo a že pokaždé musela přinést něco navíc pro ženu, která za ni mezitím dělala její práci. Cítila se mezi barbary dobře a bylo jí jedno, jakou cenu za to zaplatí.
Nikdy jsem neřekla, že mi nechutná, i když někdy jsem k tomu musela vypít tolik šťávy, až mi bylo špatně. Maso pokazila málokdy, zato placky se jí sem tam drobátko přichytly a z kašovitých jídel buď nešla vytáhnout lžička nebo se daly přímo pít.
„Původně to vypadalo dobře,“ zatvářila se nešťastně, když obrátila misku s „kaší“ dnem vzhůru, ale obsah ne a ne vypadnout. „Zůstanu u masa, beztak je to nejvýživnější.“
„Třeba to rozředíme,“ navrhla jsem.
„Myslím, že nic tak silného zatím neexistuje.“
Kmenu naše bezradnost neunikla, T´han se obětovala a podala mi svoji malou porci. Rozdělila jsem se s Kaileen, i když to bylo spíš symbolické na podráždění žaludku, výsledek byl stejný, jako kdybychom nic nedostaly, ale ocenily jsme vstřícné gesto. O Katherine se postarali barbaři, mezi dětmi měla spoustu kamarádů, kteří se rádi podělili.
Na nás se v ničem příliš nevázala, až jsme nabyly dojmu, že bude potřeba ji hlídat, abychom ji do Taggu nepřivezly s přírůstkem. Ovšem už od prvního dne byla jediná, které se nic nemilého nepřihodilo.
„Jsem ráda, že tě to tak baví, ale k večeři mi to netahej,“ smála se Kaileen a sundala mi z oblečení pár třísek.
„Co jsi zjistila?“ zajímalo mě, jak dopadlo sledování.
„Je to divné, tři dny za ní chodím, ale pořád se drží u menších dětí,“ zakroutila hlavou. „Cvičili psa, ale moc času jsem na ni neměla. To není samo sebou, aby dva týdny byla tak záhadná, pořád mlčí a píše. Buďto nám v noci utíká nebo opravdu nevím.“
Víc jsme nestihly probrat, Katherine už se řítila, před ní se batolil Atir. Jedno jeho ucho konečně nabylo správné polohy a stálo, jak mělo, ale druhé pořád neposedně plandalo.
„Je z něj pěkný cvalík,“ poznamenala Kaileen.
„Pochlub se, cos dnes uvařila,“ pobídla jsem ji a v tu chvíli ji humor přešel.
„Maso,“ zatvářila se rozpačitě a podala mně i Katherine velký list, v němž se její výtvor skrýval, „asi jsem to špatně zamotala.“
„Vidím,“ potvrdila jsem přítomnost poněkud větší díry. „Víc toho nemáš?“
„Mám, ale všechny dopadly stejně.“
„Teď to mám obírat?“ ozvala se Katherine.
„Jez, co je. Jestli nechceš, já to dorazím,“ nastavila jsem ruku.
„Ne,“ chránila si svůj podíl, „spálené to není, trocha hlíny a popela mi nevadí.“
„Potom že je někde problém,“ pustila jsem se do jídla.
Co nešlo vybrat, sežral Atir, jemu to nevadilo. Olízal i pečínkou navoněné listy a byl by spořádal víc, kdyby zůstalo.
„Lee,“ oslovila mě Katherine, „nevadilo by vám, kdybych dnes spala jinde?“
„Kde budeš? Našla sis kamarádku?“
„Kamaráda,“ upřesnila. „To je I´n,“ ukázala naproti na chlapce, kterého matka krmila. I Kaileen zvedla oči a prohlédla si objekt princeznina zájmu. Podívaly jsme se na sebe, protože ve zhruba deseti letech by snad mohl jíst i sám. „Je slepý,“ vysvětlila Katherine.
„Barbaři ho opatrují?“ divila se Kaileen. „Čím jim může být prospěšný?“
„Překvapil by vás. Je šikovný, umí vyrobit spoustu hezkých věcí. Co teprve, až vyroste.“
„Jak se domluvíte?“ nechápala jsem, že ona by se tak rychle naučila jejich řeč a on nemohl vidět posunky.
„Snadno,“ pokrčila rameny a v tu chvíli jsem se jí zdála asi divná, že tomu nerozumím.
„Vrátím se k boji, než si mě přestanou vážit. I tak už jsem zkazila, na co jsem přišla,“ prohlásila Kaileen, když jsme zůstaly samy u ohně, ostatní šli dávno spát.
„Prosím tě, vždyť se neděje nic strašného. Vesnice ještě stojí a že sem tam něco připálíš, to se přece stane.“
„Sem tam?“ zasmála se smutně.
„Mně taky k ničemu pořádnému nepustí,“ přiznala jsem. „Těžké práce zvládám, ale jak mám něco vyřezat… Kolikrát už jsi mě ošetřovala, věčně mám nějaký úraz.“
„Tak proč to děláš?“
„Myslela jsem, že nemusím jen bojovat. Přece je něco kromě zabíjení, co bych zvládla. Snažila jsem se zabavit, ale ať dělám, co dělám, pořád na to myslím. Chybí mi to, ráda bych zase někoho porazila.“
„Nemůžeš zapřít, co je ti přirozené,“ zavrtěla hlavou.
„Takže od zítra začneme zase cvičit?“
„Nejspíš. A lovit a jíst jako vždycky.“
„Pojď spát,“ vstala jsem a nabídla jí ruku, abych ji mohla zvednout. „Dnes jsme samy, můžeš se rozvalit.“
„To je tvoje záležitost. Kolikrát jsi mě kopla,“ chytila se a vytáhla se nahoru. „Beze zbraní vypadáš divně.“
„Ani nechtěj vědět, jak bezbranně vypadáš ty.“
Jakmile jsme dorazily do chatrče, potěšila se se svým miláčkem a od té chvíle měla lepší náladu. Vytáhla dýku z pochvy, zadívala se na čepel, usmála se a spokojeně ji odložila.
„Hned vypadáš jinak,“ poznamenala jsem.
„Bodejť.“
Konečně jsme nemusely nikoho hlídat, nepršelo na nás, vítr nám nebral přikrývku, žádná šelma na nás nečíhala. Kaileen klidně ležela, ruce za hlavou a blaženě se usmívala.
„Taková pohoda, to se nám jen tak nepoštěstí,“ protrhla jsem ticho.
„Hm, brzy budeme muset odjet,“ konstatovala. „Rušíme chod kmene, to čarodějka nebude snášet dlouho.“
„Mohly bychom zajet do Skari, až doprovodíme Katherine do Taggu.“
„Třeba už Soy nežije,“ otočila se na mě.
„Chtěla bych si být jistá, chápeš?“
„Zajedeme tam.“ Odmlčela se a já jsem tiše čekala, co z ní vyjde. „Myslíš, že to měl Raam promyšlené od začátku?“
„Co?“ nepochopila jsem, na co se ptá.
„Tady to všechno,“ rozhodila rukama. „Přemýšlím, jestli se dá cokoliv předem připravit a jestli to pak člověk pozná, že to tak má být.“
„Nevím, asi se to musí zkusit a podle toho, jak to dopadne, to prostě poznáš, jestli je to správné.“
„Předem to poznat nejde, když to nechceš zkazit?“ zadívala se na mě.
„Záleží, co máš na mysli. Některé věci je lepší nechat, jak jsou, jiné prostě musíš zariskovat.“
„Nestačí počkat, až to ta hvězda splní? Jak dlouho to vůbec trvá?“
„Různě.“ Ta otázka mě opravdu zaskočila. „Vždycky je rychlejší, když tomu člověk pomůže.“
„Nemusely jsme tam tenkrát trčet, když si nakonec stejně musím poradit sama.“
„Kdybys pořád nechodila kolem a rovnou mi řekla, o čem se bavíme… Chceš tu zůstat nebo co?“
„Asi to nepůjde.“
Že by toužila zůstat s barbary? Chovala se, jako by konečně byla mezi svými, ale přece mi tenkrát řekla, že si přála to co já, jenže já jsem tu nechtěla trčet navěky, to musela poznat. Proč jsme tedy čekaly na padající hvězdu?
„Vstávat!“ budila mě nadšeně.
„Bože, to je elánu hned po ránu,“ otočila jsem se zády k ní.
„Ranní ptáče dál doskáče,“ smála se a odkryla mě.
„Víc sežere a brzy chcípne,“ znova jsem se zakryla.
„Nikdo nesní víc než ty,“ vytáhla mě z brlohu.
„Kaileen, ty mě chceš zabít nebo co?“
„Jenom porazit,“ ušklíbla se.
Na bojišti jsme znovu získaly respekt, který jsme neuváženými pokusy skoro ztratily, měly jsme více volného času a hlavně jsme jedly, kolik jsme potřebovaly a kdykoliv jsme chtěly.
„No, tak to bysme měly,“ rozdělila jsem se o poslední kousek masa s Atirem a kost hodila do ohně. „Vidím, že jsme všechny spokojené, teď už jen dovézt Antonia živého do Taggu. Co myslíš,“ obrátila jsem se na Kaileen, „kdy budeme moci odjet?“
„Ty se odtud nějak těšíš,“ reagovala, jako by chtěla zůstat déle.
„Tady na nás štěstí nečeká. Stejně tu nemůžeme být věčně, slíbily jsme ohlídat Katherine a přivézt Antonia. Je to tak?“ kývla jsem na Katherine.
„Přesně tak,“ přisvědčila a vytáhla psa na klín. „Ty jsi ale těžký,“ zabrblala.
„Není divu, podívej se, jak vypadá,“ rozčilovala se Kaileen. „Že se vůbec unese.“
„A kdo ho tak vykrmil?“ zeptala se nevinně.
„No kdo?“
„No já,“ přiznala potichu, „ale ostatní mu taky pořád něco hází,“ dodala rychle, aby v tom nebyla sama.
„Víc běhat, méně krmit,“ doporučila.
„Ty, Kaileen, ani my už necvičíme jako dřív. Pořád to samé co dávno známe, taky nejsi tak pohyblivá...“
„Chceš říct, že jsem přibrala?!“
„Ne, klid, vypadáš báječně. Jen jsem myslela, že bychom mohly vyzkoušet zase jiné zbraně než meče.“
„Jaké třeba?“ ptala se nedůvěřivě.
„Třeba hůl.“
„Proč zrovna tu?“ podívala se znechuceně.
„Zkoušela jsem to a líbí se mi.“
„Mně ne.“
„Navrhni něco jiného.“
„Popřemýšlím,“ odbyla mě. „Času dost.“
Za dva dny muži zachytili stopu šelmy, které se báli, pro ochranu kmene bylo nutné sestavit zvláštní skupinu lovců. Podle jejich chování jsme odhadly, že stát se členem družiny je považováno za výsadu. Zaujalo nás, jaké zvíře je jim tolik nebezpečné a přestože jsme v kladný výsledek příliš nevěřily, požádaly jsme, zda bychom se honu nemohly zúčastnit. Trvalo, než se dohodli, ale nakonec souhlasili. Nemusely jsme se líčit jako oni, ale pár spirálovitých znaků červenou a hnědou barvou nám nakreslili.
Sestoupili jsme až na úpatí hory a ani Kaileen nevěřila tomu, co uviděla. Nenašli jsme, pro co jsme původně přišli, cestu nám zkřížil jiný vetřelec. Byl sám, ale měl dost síly k tomu, aby naše řady značně oslabil. Naštěstí se omyl vysvětlil, než došlo ke střetu. Nestačilo, abych se obětovala já, podle pravidel barbarů se musela projevit i Kaileen.
„Měla jsem zlý pocit, že potřebujete pomoc a vidím, že přijíždím pozdě, když i ty, Kaileen, přede mnou klečíš,“ ušklíbla se Corita.
„Moc si od toho neslibuj, zachraňuji ti život,“ opáčila a vstala.
„Čekala jsem kdeco, ale vy jste se překonaly,“ uznala, schovala meč a obdivně se rozhlédla po divoších, kteří jí rovněž prokazovali úctu, protože dobře věděli, kdo před nimi stojí. „Navázat vztah s barbary, to bylo dodnes jen zbožným přáním mnoha vládců.“
„Proč to nevyužít, když už jsi tady,“ navrhla jsem, byla jsem si jistá, že domorodcům nebude vadit, když ji přivedeme do vesnice.
„Nuže, dámy, veďte mě,“ pokynula.
„Copak jsem lokaj?“ zavrčela Kaileen.
„Nikoliv,“ zaslechla ji, „pouze máš příležitost vykonat něco pro svou zemi i pro ně,“ ukázala na divochy. „Vím, že je obdivuješ. Když si vyměníme pár slov a zvyků, možná najdeme vhodné řešení, abych je nemusela vybíjet.“
„Ty se v tom vyžíváš,“ nevěřila Kaileen.
„Ne, nevyžívám. To bylo dřív, když jsem honila tvé…“ Uvědomila si, že se nechala unést. „Časy se změnily.“
Lovci kolem Cority zvědavě kroužili a co teprve, když vstoupila do osady. Náčelník byl nadšen, na jeho pokyn ji celý kmen náležitě pozdravil, on se mírně uklonil, po něm i královna. Než ji však stačil pobídnout, aby šla s ním, zaměřila přicházející čarodějku.
„Ať se ke mně nepřibližuje!“
Náčelníkovo těžké kladivo bylo hned připraveno stejně jako zbytek osazenstva, my jsme naopak byly v obranné pozici. I proti přesile bychom královnu hájily.
Vědma svůj lid uklidnila. Věděla, že Corita ji nehodlá napadnout, pouze se chrání, aby se díky své schopnosti nedozvěděla víc, než bylo nutné, Narat na ni i tak naložila příliš velké břemeno, které už dlouho nesla sama. Poté, co barbaři složili zbraně, promluvila krátce s náčelníkem a než odešla, mírně na Coritu kývla, ona vděčně opětovala.
Dali nám dostatek prostoru, abychom mohly s královnou promluvit. Přinesli jí jídlo a nechali nás.
„Čím to že přijíždíš sama?“ začala Kaileen.
„Neměla jsem čas vyslat posly a ohlásit se, přítomnost sebemenší armády by tedy mohla vyvolat válku,“ osvětlila Corita. „O toto území nestojím, jakékoliv roztržky jsou zbytečnou ztrátou mužů.“
„Jak jsi nás našla?“ zajímala jsem se.
„Nenašla, byla to náhoda,“ zasmála se. „Myslela jsem, že budu muset cestovat déle, alespoň podle Reddových slov, a vy si tu užíváte s barbary. Nezdá se, že byste měly potíže.“
„Kdybychom čekaly na tebe,“ ušklíbla se.
„Už je to v pořádku,“ potvrdila jsem. „Chtěla jsem se s tebou spojit, ale nemohla jsem tě najít.“
„Velmi bych se divila, kdyby se ti to podařilo, ovšem i snaha se cení,“ pousmála se. „Tvůj pokus mě sem zřejmě přivedl, nevěděla jsem, že máš takové schopnosti,“ zatvářila se, jako by naznačovala, že si později soukromně popovídáme. „Když vám tedy nic nehrozí, mohly byste mi říct něco o nich,“ kývla k obyvatelům, kteří nás pozorovali a zvědavě si ji prohlíželi. „Ta nevypadá, že by k nim patřila,“ všimla si princezny, „spíš je podobná…“
„Na Lany,“ dokončila Kaileen a královna bezděky objala jílec meče. „Také jsem si to myslela, ale není to pravda. Katherine, pojď za námi!“ přizvala ji. „Yrova dcera,“ upozornila Coritu, než dívka doběhla.
Královna vstala, nerada, ale podle etikety musela. Katherine se zarazila, zaklonila hlavu a ne příliš sebejistě se na Coritu zadívala. Doufala jsem, že jí Kaileen odpustila, jak se o její učitelce nedávno vyjádřila, protože pokud ne, tak Katherine princeznou bývala.
„Princezna Katherine,“ představila ji Kaileen po chvíli ticha, „královna Pealu.“
„Buďte vítána, královno,“ mírně se uklonila.
„Vítáš mne na území, které ti nepatří?“ zeptala se přísně.
„Klid,“ ukončila Kaileen zbytečné zastrašování. „Ani ty nejsi na svém území.“
„Odkdy bráníš děti?“
„Od té doby, kdy ty si na nich dokazuješ svou sílu,“ odsekla.
„Provokuješ?!“ postavila se těsně před ni, mírně povytáhla meč. „Nebudu tě šetřit věčně, máš zájem prohrát před všemi těmi lidmi?“
„A ty máš zájem o poslední souboj?!“
„Jsi si jistá, že bude poslední?“
„Nechte toho,“ zkusila jsem je od sebe odstrčit, ale zatímco Kaileen se zastavila, Coritě se moje ruka na břiše příliš nelíbila. Pustila meč, ohnala se a krutě mě stiskla. „Udělej to ještě jednou, malá Lee,“ zasyčela.
„Nedávno jsem jednu ruku usekla,“ upozornila Kaileen.
„To neuděláš,“ reagovala s jistotou. Nic jiného jí nezbývalo, pravačkou mě držela, levou by nemohla tasit ani náhodou a stejně by nebyla rychlejší než Kaileen. Odhodlaný výraz přítelkyně ji zřejmě přesvědčil a pustila mě. „Čím mi může být prospěšná?“ Rozzlobeně kývla ke Katherine.
„Rozumí si s barbary,“ odpověděla jsem. „Narozdíl od nás ona se s nimi snadno domluví.“
„Zajímavé,“ uznala.
„Bude mi potěšením provést vás místem mých předků, královno,“ vzpamatovala se Katherine.
„Tvých předků?“ vysmála se jí, ale naše tiché přikývnutí ji uvedlo do rozpaků. „Tvé kořeny sahají až k barbarům? Pak ti dám příležitost.“
„Vážím si toho,“ pousmála se Katherine, ale pořád měla z Cority strach a ona to dobře věděla.
Napadlo nás, že by si měla popovídat i se staršími, určitě by o to měli zájem. Příliš jsme se nespletly, z jednání ovšem byli všichni vyloučeni, královna s náčelníkem rozmlouvala sama, tak si to přál.
„Nevím, odkdy Corita dělá chyby,“ vzala si mě Kaileen stranou, „ale tím spíš si dávej pozor, půjde po tobě.“
„Chyby? Taková rychlost, neměla jsem šanci.“
„Chytila tě pravou rukou, aniž by následoval úder, sama zůstala bezbranná, to je pořádná chyba,“ zatvářila se pohoršeně, že jsem hned nepochopila, o čem mluvila. „Neviděla jsem, že by ji něco tak rozhodilo, jako když sis dovolila na ni sahat. Bude se pár dní vztekat, raději se jí vyhni.“
Královna a náčelník spolu zůstali až do soumraku, kdy po povinné očistě těla následovala večeře. Nanosili všelijaké pestrobarevné lahůdky, ale položily je jen před Coritu, ona si mohla vybírat, podlézavě pobídla i barbarskou vrchnost, my ostatní jsme měli čekat, co zbude.
„To je něco na tebe, viď?“ popíchla mě Kaileen. „Ani Atir se na to nedívá tak mlsně jako ty.“
„Pořád má nějaké výhody a teď zase. Vidíš, jak se cpe? Nikdy tolik nejedla, copak to hodlá sníst sama? Kdyby si aspoň pospíšila, ale to ne, ona u toho bude klábosit a smát se. To snad můžou dělat i po jídle, ne?“
„Přijímají její zvyky, oni u jídla nemluví, ale snaží se jí přizpůsobit. Zítra od nás budou očekávat, že jí vysvětlíme, jak to u nich chodí a potom se královna zařídí podle nich.“
„S prázdným žaludkem nikomu nic vysvětlovat nebudu. Proč jim to tak dlouho trvá? Já jsem přece taky host.“
„A proto tě nakrmí, ale smíš jíst, až co zůstane. Je-li přítomna osoba jejího významu,“ pokynula ke královně a rozhodila rukama, jakože to musím vydržet. „Zítra to možná bude lepší, ale dnes je tu první den, nediv se, že ji chtějí jak se patří uctít. Nedá se nic dělat.“
„Dá. Všude kolem je zvěře a dřeva dost, můžeme si někde bokem upéct svoji večeři.“
„Chce se ti lovit?“
„Chce se mi jíst,“ zvedla jsem se.
„Sedni si, mohla bys je urazit,“ snažila se mě strhnout zpátky.
„Já jsem je cvičila a oni mi jako vděk dají zbytky? Mohla bych být uražená, ale jsem přímo nas…“ ovládla jsem se. „Jdu si něco chytit.“
„Počkej,“ doběhla za mnou, „nebudeš se tu courat sama.“
Po dlouhé době jsme si užily noční lov bez jiných povinností, bez jiných lidí, jenom spolu jako dřív. Kaileen se postarala o oheň, zatímco já jsem připravila kořist.
„Dlouho jsme nebyly samy,“ vzhlédla ke mně.
„Hm, naposledy než jsme dojely do Taggu,“ vzpomínala jsem, „od té doby máme pořád někoho za patami.“
„Ani dnes nebudeme mít klid, stejně zas někdo přijde.“
„O kořist se nedělím.“
„To bych ani nečekala,“ zasmála se.
„Přespíme tu?“
„Měly bychom se vrátit,“ nepotěšila mě. „Vzhledem k tomu, že je přítomna vladařka, jako její poddané bychom měly být u ní.“
„Doufám, že mě zase bude chtít cvičit.“
„S tím počítej,“ přisvědčila. „Teď tě nechá, bude se zajímat o barbary, ale za pár dní si na tebe zasedne.“
„Mohla by ses mě zastat.“
„Trocha tréninku ti nezaškodí,“ rýpla si.
„No jistě, mám toho málo.“
„Tiše,“ zaposlouchala se.
Ani mně neunikly přibližující se kroky a povědomé funění, přestože k nám z dálky doléhalo veselí barbarů. Ze tmy se vyloupla Katherine i s Atirem.
„Co tu děláš?“
„Když vy jste odešly a já jsem vám chtěla něco dát a dlouho jste se nevracely, tak jsem vás šla hledat…“ vysvětlovala nešťastně.
„Jak dlouho se tu potuluješ sama? Vždyť se ti mohlo něco stát, co kdyby ses ztratila?“ vynadala jí.
„Nejsem sama, mám Atira,“ odpověděla svým jedinečným odzbrojujícím způsobem.
„Máš hlad?“ nabídla jsem.
„Ani ne, ale vzala bych si,“ řekla nesměle a pes se olízl.
„Tebe se neptám, ty bys to sežral celé sám.“
„Dnes nemáš štěstí,“ smála se mi Kaileen.
I když jsme pečínku rozdělily na čtyři díly, byl to hezky strávený večer. Katherine se s námi líbilo a protože si pamatovala, že Kaileen posledně nic hmotného nedostala, předala jí tenký náramek z kůže, který sama vyrobila, tedy za pomoci kamaráda I´na. Proto taky původně přišla. Dostala ji, chudák nevěděla, co na to říct, naštěstí nezastavitelná pusa princezny opět zasáhla a odvrátila rozpačité mlčení vodopádem slov. Do vesnice jsme se musely vrátit s ní, v divočině jeden nikdy neví.
„Taky jsem vám chtěla říct,“ začala nesměle, když už jsme stály u vyhaslého ohniště, „že budu dnes zase spát u I´na.“
„Jeho rodině to nevadí?“ ujišťovala jsem se.
„Naopak, nabídli mi to a já bych s nimi ráda zůstala, ale když vy jste se o mě staraly…“
„Rozhodně nejsme proti,“ zarazila ji Kaileen, a tak Katherine zamířila do příbytku ve větvích, kde bydlel I´n, my jsme pokračovaly přes vesnici do svého obydlí. Atir se chvilku rozmýšlel, ale nakonec doběhl za námi.
„Myslíš, že Corita bude spát u nás?“ napadlo mě, než jsme vstoupily.
„Nestraš,“ zhrozila se, odsunula závěs a nahlédla dovnitř. „Máš štěstí,“ oddechla si a vstoupila do prázdné chatrče.
„Já mám štěstí?“ nechápala jsem.
„Říkala jsem ti, že máš být zticha, jinak ji bohové přivedou a zase jsem měla pravdu,“ rozčilovala se a potichu dodala: „Miláček bohů.“
„V tu chvíli už to bylo jedno, stejně byla dávno na cestě,“ bránila jsem se.
„Hm, ona musí být vždycky tam, kde je jí nejmíň potřeba,“ zavrčela a protáhla se, skoro jsem se jí nestačila vyhnout.
„Ten náramek ti sluší,“ poznamenala jsem, když mi její levačka proletěla před očima.
„Myslíš?“ zadívala se na něj. „Nemohla bys mi ho zavázat na pravé zápěstí? Přes meč se mi na něj přece jen nikdo nedostane.“
„Ukaž,“ chtěla jsem jí vyhovět. „Trochu víc světla by neškodilo.“
„Ty si poradíš.“
„Poradím. Pojď ven, tam to bude lepší.“
Opřela se o stěnu a pobaveně sledovala, jak se mi nedaří konce rozsukovat.
„Myslíš, že to stihneš ještě dnes?“
„Nevím, ta to přitáhla.“
Kaileen chtěla pomoct, ale spíš se mi do toho pletla.
„Hurá!“ zaradovala se, když mi to konečně povedlo. „Už jsem myslela, že si budu muset ustlat venku.“
„To tak, ty si budeš vyspávat a já se budu trápit s uzlíkem,“ vzala jsem ji za pravou ruku, abych měla kam náramek přivázat. „Znova si s tím takovou dobu hrát nebudu. Jsi si jistá, že to tak chceš?“
„Určitě to tak chce,“ odpověděl známý hrubý hlas.
Před sousední chatrčí se objevila Corita. Na to, jak bujaře slavili barbaři její příchod, vypadala až moc střízlivě a hlavně nevrle.
„Nezdržuj a zavaž to, ať můžeme jít spát,“ odpověděla mi Kaileen netrpělivě.
„To bych vám radila,“ reagovala podrážděně, „zítra si totiž popovídáme o vašich povinnostech. Je přítomna královna a vy se chováte, jako bych byla pouhá podkoní! Před nimi mě budete ctít, jinak si budu muset poradit po svém!“
Možná čekala omluvu nebo aspoň ujištění, že na její postavení budeme myslet, ale ani jedna jsme se na nic nezmohly.
„Na co čekáte?! Zmizte!“
Kaileen se ten tón příliš nezamlouval. Zatímco já jsem okamžitě vyklidila pole, ony si vyměnily pár ostrých vět, než se rozešly. Corita měla mnohem horší náladu než Kaileen, slovní přestřelku jasně vyhrála, své žákyni nedovolila žádný větší vzdor, ale nezdálo se, že by to přítelkyni nějak zvlášť vadilo. Jako by se s ní hádala jen pro udržení kondice – na přivítanou a na dobrou noc.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
