|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-17 ::
 Annún |
publikováno: 14.10.2009, 7:13
|
Tak po kratší odmlce je tu další díl příběhu o elfech.
Jakýpak bude výlet Diriela a Mëllindy?
Copak se dnes přihodí?
Jak se projížďka vyvede?
Čtetě a uvidíte. |
| |
|
|
XVII. – Zimní projížďka.
Diriel si Mëllindy všiml a sledoval, jak se k němu blíží. Prohlížel si ji od hlavy až k patě hodnotícím pohledem. Její jezdecký oděv se skládal z volných hnědých kalhot, jejichž spodní lem měla zastrkaný do vysokých bot, z hnědé tuniky přepásané černým opaskem a z černého vlněného babátku, jenž jí sahal do půli stehen a kolem krku, zápěstí a dolního okraje byl lemovaný liščí kožešinou. Plavé vlasy si nechala volně rozpuštěné a mírný větřík, který vál do severozápadu, si s nimi něžně pohrával. Barvy jejího ustrojení byly smutné a strohé, přesto jí to svým způsobem slušelo. Připustil v duchu Diriel. Za několik okamžiků došla až k elfovi, jehož jezdecké odění mělo mnohem veselejší barevnost. Upnuté šedé nohavice obtahovaly patřičně tvarované svaly na jeho dlouhých nohou. Halenu nebesky modrého odstínu, jež halila pěkně vypracovanou hruď, překrýval temně modrý sametový kabátec zdobený zlatými přezkami a zlatou výšivkou s emblémem draka na levé straně. Usmál se na ni okouzlujícím úsměvem.
„Koně už jsou nedočkaví. Jsi připravená vyrazit?“ otázal se, když přistoupila k osedlané klisně.
Přikývla na souhlas.
„Tak můžeme nasedat.“
Podal jí uzdu a ona si ji s obezřetným pohledem převzala. Přehodila ji kobyle přes hlavu, chytila se sedla, dala nohu do třmenu a ladně se vyhoupla na koňský hřbet. Diriel neotálel a učinil totéž s veškerou svou elegancí a graciézností. Pobídl svého hřebce do slabin a vesele zavelel.
„Jedeme.“ Podíval se na elfku. „Mëllindo, drž se mě, povedu tě.“
Přitakala hlavou.
Uvedli koně do pohybu, objeli kašnu a vyklusali z ozdobné palácové brány na cestu táhnoucí se do města. Koně opatrně našlapovali, aby neuklouzli na náledí, a kopyta zvonivě klapala na mrazem ojíněných dlažebních kostkách. Silnice se obloukem stáčela pod terasové zahrady elfího paláce a v další zákrutě se rozdvojovala. Jedna cesta stáčející se do leva směřovala do středu Ladérionu na náměstí Sérë Mirima, druhá se táhla mezi domy severním směrem ven z města. Odbočili doprava a vedli koně užší ulicí. Diriel držel opratě jednou rukou a podíval se na svou společnici. Zdálo se mu, že se soustředila na jízdu po lehce namrzlé cestě a prostředí kolem sebe nevnímá.
„Mëllindo?“ oslovil ji, aby upoutal ženinu pozornost.
Elfka pootočila hlavu a upřela na něho tázavý pohled svých smutných modrých studánek.
„Máš ráda vyjížďky?“ zeptal se na první věc, která ho napadla.
Dívka přikývla.
Byla to hloupá otázka, ale potřeboval s ní nějak komunikovat.
„Máš ráda zimu?“ položil jí další banální otázku.
Elfka pozvedla ramena, zas je dala dolu, přitakala a prsty pravé ruky udělala gesto, které vyjadřovalo, jak moc se jí zima zamlouvá.
„Aha, takže zima ti nevadí, ale ve velké oblibě ji nemáš, je to tak?“
Mëllinda přikývla hlavou v odpověď.
„No, já ji mám docela rád, i když musím připustit, že jaro nebo léto mám o poznání raději. Přesto má tohle roční období své kouzlo, nezdá se ti?“
Opět souhlasně přitakala.
Koně klidným krokem postupovali dál ulicí a Diriel přemýšlel, co dalšího by řekl. Byla to dost jednostranná konverzace, ale co čekal, když vzal na vyjížďku němou dívku. Zahnal tyhle úvahy pryč. Pozval Mëllindu na výlet ne proto, aby s ní hovořil o filozofických otázkách, ale aby jí udělal radost, přivedl ji na jiné myšlenky a zároveň provětrali koně. Chtěl přerušit to tíživé ticho, které mezi nimi vládlo, ale nějak nevěděl, co říkat. Přemítal a pak ho něco napadlo, a tak to vyslovil nahlas.
„Mëllindo, nechtěla by sis jít zítra zabruslit na jezero?“
Udiveně na něho koukala a v jejích očích mohl číst nechápavý dotaz. ‚Bruslit?‘
„Ty jsi ještě nikdy nestála na bruslích?“ překvapeně se otázal.
Zavrtěla zamítavě hlavou. Na takovou zábavu nikdy neměla čas. Když byla v chrámové škole, tak tyto zajímavé sporty měly všechny svěřenky zakázané, neb nesměly opustit chrám a mezi jeho zdmi se tato zábava provozovat nesměla. No a potom se dostala do Werdenu, kde měla na starost jiné věci, než se v zimě prohánět na bruslích či na saních a v Údolí pramenů pro změnu nikdy nemrzlo ani nepadal sníh.
„Takže ty neumíš bruslit?“ Byla to zbytečná otázka, spíš jen zhodnotil situaci. „V tom případě je nejvyšší čas, aby tě to někdo naučil. Pokud budeš ovšem chtít, tak se rád tohoto úkolu ujmu. Co ty na to?“
Podíval se tázavě na elfku, ale žádnou odpověď nedostal. Zahleděl se na její obličej a viděl, že je zamyšlená a zřejmě rozvažuje, zda jeho návrh přijmout, či odmítnout.
Mëllinda dumala nad tím, co jí Diriel řekl, a nad tím, že za svůj dosavadní život si již odepřela mnoho věcí, které ostatní považovali za zcela přirozené a velmi zábavné. Kdyby její rodiče nezemřeli, jistě by vedla úplně jiný život. Mnohem veselejší, bezstarostnější a kromě jízdy na koni by ovládala i jiné zábavné sportovní dovednosti. Jediné, co se mimo vědomostí v chrámu naučila, bylo plavání a jezdectví. Tak zvažovala, jestli má na to přistoupit, vnitřní hlásek ji nabádal k nesmírné opatrnosti, ale pak si řekla, proč ne, vždyť bruslení jí určitě ublížit nemůže.
Elf ji stále pozoroval a po chvilce se dotázal.
„Tak jak ses rozmyslela? Byl jsem odmítnut?“
Zavrtěla hlavou.
„Souhlasíš tedy s mou nabídkou ohledně bruslení?“
Nejistě přikývla.
„Báječně,“ výsknul si jako malé dítě. „Uvidíš, že až ti ukážu, jak na to, a ty se naučíš bruslit, bude se ti to moc líbit. Je to jako tanec na ledě. Zítra tě vezmu na jezero a …“ větu však nedokončil, neboť ho přerušil zpěvavý ženský hlásek, který volal jeho jméno.
„Dirieli! Ayá Dirieli!“
Elf přitáhl otěže a zastavil koně. Odvrátil zrak od Mëllindy a pohledem pátral po osobě, jež ho oslovila. Hledal původce toho hlasu, rozhlížel se po svém okolí a po domech, které stály podél ulice, a pak ho našel v prvním patře domu, u něhož zrovna zastavil. Z otevřeného okna nad jejich hlavami se vykláněla rudovlasá elfka se zářícím úsměvem a mávala na něho, jako kdyby šlo o život. Pozvedl ruku a pokynul jí na pozdrav a v paměti hledal správné jméno, jež by k této zrzce přiřadil. Myslí mu proběhlo mnoho jmen, až se upamatoval na to správné.
„Ayá Amon.“ Zavolal v odpověď.
„No, že si mě taky všimneš, mohla bych si ruku umávat a ty nic.“ Vyčetla mu jemně elfka a ještě víc se vyklonila z okna, div jí ňadra nevypadla z výstřihu jejích velmi odvážných fialových šatů.
„Promiň, má ohnivá krásko, ale neviděl jsem tě.“ Kál se elf.
„To jsem zaregistrovala.“ Utrousila uštěpačně a hned na to změnila tón svého hlasu na přívětivější „Kdy mě přijdeš konečně navštívit?“ otázala se, jako by přítomnost jiné ženy dole vedle Diriela vůbec nebrala v úvahu.
„Já nevím, květinko.“
„Jak to, že nevíš? Copak jsem ti úplně ukradená?“ Zamrkala koketně řasami a našpulila rty.
„Samozřejmě, že mi nejsi lhostejná, jen mi to nějak nevycházelo. To víš, mám hodně povinností, krom obšťastňování půvabných, vnadných a vášnivých žen.“
Elfka se polichoceně uculila.
„Tak co kdybys zašel dnes večer?“
„Nemám zdání, jestli budu mít čas. Večer je v paláci rodinná sešlost.“
„Dirieli,“ lítostivě zkroutit ústa a udělala ukřivděný kukuč. „Slíbil si mi to už před měsícem a úplně jsi na mě zapomněl. Copak se ti již nelíbím?“ Zafňukala uraženě a její obličej se protáhl do utrápené grimasy.
„Bezpochyby se mi stále líbíš, sluníčko.“ Snažil se ji ukonejšit. „Uvidím, co se dá dělat, a když to půjde, tak přijdu.“
Rusovláska se zářivě usmála, až vycenila své bělostné zoubky.
„Báječně, skvělé. Budu tě čekat, miláčku a těšit se na tebe.“ Zacvrlikala a v mžiku zmizela uvnitř domu a zavřela okno. Diriel si rezignovaně povzdechl a vrátil svůj smaragdový zrak na Mëllindu, jež ho nenápadně pozorovala a poslouchala jejich konverzaci.
„To byla má přítelkyně Amon.“ Osvětlil jí, s kým si to vlastně povídal.
‚Ai, jedna z těch mnoha přítelkyň, co zde máš, o nichž mluvila Anneris.‘ Pomyslela si Mëllinda. ‚Jen by mě zajímalo, kolik těch takzvaných přítelkyň ještě po cestě potkáme,‘ dodala v duchu trochu otráveně.
„Omlouvám se, že jsem vás nepředstavil, bylo to ode mě nespolečenské.“
‚Zdá se, že to té tvé krásce nevadilo, neb mě naprosto přehlížela, jako bych byla vzduch anebo ještě míň. Zkrátka ve mně neviděla konkurenci, jež by ji ohrožovala,‘ poznamenala v myšlenkách.
„Nevadí ti to?“ zeptal se s tázavým pohledem.
Mëllinda zavrtěla hlavou.
‚Čím míň pozornosti budím, tím je to pro mě lepší. Nesnáším být středem zájmu,‘ pronesla v duchu, což Diriel neslyšel.
„Dobře, můžeme tedy pokračovat v cestě.“
Přikývla, a tak pobídli koně, rozjeli se a dál směřovali ven z města.
Netrvalo to dlouho, ani ne deset minut, a projeli severním vjezdem do města Ladérionu a octli se na zasněžené polní cestě, jež vedla skrz pole k lesu a k sněhem pokrytým loukám. Bílá peřina jiskřila ve slunečních paprscích a mrazivý vítr štípal do tváří a nezbedně si pohrával s rozpuštěnými vlasy našich elfů. Jeli v tichosti, neboť Diriel nevěděl, co by jí povídal, ale musel si přiznat, že mu to zvláštní ticho zas až tak nepříjemné není. Ba naopak byla to změna, protože ostatní dívky, které znal, neustále něco štěbetaly a poťouchle se culily. Někdy se mu tyto projevy ženského zalíbení zamlouvali, ale jindy mu to krajně lezlo na nervy. Měl rád přirozený dívčí smích, jenže některé elfky ho měly strojený a hihňaly se, i když nebylo čemu. V tomhle se od nich Mëllinda lišila. Nesnažila se nijak poutat pozornost, spíše se držela stranou, což ho přitahovalo víc než to, když se mu ženy viditelně vnucovaly a nabízely. A ten smutek v její něžné tváři a zkroušený pohled těch nebesky modrých očí ho lákal, aby udělal něco, čím by jej zapudil a rozveselil ji.
Koně cválali po udusaném sněhu a sem tam jim od kopyt odlétl kus bílé hmoty. Opustili polní cestu a vstoupili do řídkého lesa ze vzrostlých borovic a mezi nimi se nacházeli nízké smrčky a kapradí. Okolí cesty bylo posypáno lehkým pokryvem ze třpytících se vloček a ojíněné namrzlou jinovatkou. Vše jiskřilo, jako by to bylo pohlceno stříbrnými plameny. Místy mezi kmeny stromů se dali spatřit ve sněhu vyšlapané cestičky od zvěře. Otisky srnčích kopýtek, stopy zajíců, koroptví, veverek, lišek anebo větších dravců třeba vlka či medvěda. Les byl ztichlý, snad jen vzdálené krákání vran narušovalo ten božský klid. Diriel vedl koně po Mëllindině boku a po očku ji sledoval. Hlavu měla pozvednutou, tvář nastavenou proti chladnému vzduchu, jenž jí laskal líčka a oči mírně přivřené a vychutnávala si jízdu. Kdyby nevěděl, že je vzhůru, myslel by si, že ji ten pomalý cval uspal, ale pevně sevřené ruce na opratích a těsně tisknoucí se nohy k bokům klisny vypovídaly o něčem jiném.
„Jsi spokojená s vyjížďkou?“ Otázal se náhle princ.
Elfka otevřela přivřené oči dokořán, natočila hlavu bokem a podívala se na něho a přikývla.
„Les vypadá kouzelně, když je celý takhle krásně zasněžený, viď?“
Mëllinda znovu přitakala.
„Mëllindo, až dojedeme na rozcestí, tak zahneme doprava. Rád bych ti ukázal Ledový vodopád.“
Plavovláska pokývala hlavou na znamení souhlasu. Víc Diriel neřekl a v mlčenlivosti pokračovali v cestě. Někde uprostřed lesa se stezka začala rozdvojovat, a tak na rozcestí stočili koně na pravou stranu a nasměrovali je ke skalám, které se tyčily za hvozdem. Princův hřebec a Mëllindina klisna vedle sebe poklidně cválali lesní pěšinou, jež kopírovala zamrzlé koryto potoka, který se vinul po jejich levé straně. Ledová krusta nepatrně poprášená sněhem zakrývala malý vodní tok. Přesto se v této skořepině našla i nezamrzlá místa, kudy bylo vidět i slyšet bublání a zurčení divoké horské bystřiny. Sledovali tok potoka proti proudu tak dlouho, dokud je nevyvedl ven z lesa na louku, jež se rozprostírala pod třicet metrů vysokou rozeklanou šedou skalní stěnou, z jejíhož horního okraje prýštil vodopád. Nyní nebyl příliš viditelný, neb ho skoro celý zahalovat ledový plášť, ale přesto na něj byl úchvatný pohled. Odshora až k hladině malé tůně, ze které vytékal potok, zakrývala vodopád krápníková hradba z průzračného ledu, za níž se dala spatřit proudící voda a mezerami mezi jednotlivými krápníky a rampouchy se vznášela třpytící se mlha z drobounkých kapiček a na zem dopadala, již jako krystalická jinovatka.
Ledový vodopád z dlouhých i krátkých stalaktitů a stalagmitů duhově pableskoval ve slunečním svitu. Naši jezdci zastavili koně a sesedli z nich. Mëllinda byla tou ledovou krásou doslova unesena a oči se jí rozšířili údivem. Diriel věděl, že tahle nádhera ze zmrzlé vody očaruje každého, kdo ji poprvé uvidí, ale i ty, jejž ji dobře znají. I jemu ledový vodopád bral dech pokaždé, když sem v zimě zavítal, neb byl pokaždé jinak tvarovaný a slunce na něj dopadalo v jiných úhlech a vytvářelo tak různobarevná duhová spektra. Princ stočil zrak od vodopádu na elfku po svém boku a chtěl se jí otázat, zda se jí líbí to, co vidí, ale stačilo mu podívat se na její upřený pohled a hned mu bylo jasné, že se jí tento zimní úkaz velmi zamlouval, takže ani svou otázku pokládat nemusel. Mëllinda stála před tím velkolepým přírodním výtvorem a oči poulila v úžasu. Pozorovala tu hru světla na ledových krápnících a duhově pableskující vodní tříšť, jež se vznášela v ovzduší nad vodopádem. V té chvíli nevnímala nic jiného než uchvacující scénu před svýma očima.
Diriel dosud stojící vedle ní couvl dozadu, ale ona si toho nevšimla. Sehnul se a do dlaní nabral velkou hrst načechraného sněhu a vyhodil jej do vzduchu. Vymrštěná kupka sněhu se rozptýlila na jednotlivé drobné vločky a ty se začaly opět snášet k zemi. Poletovaly v jemném vánku jako malá bílá chmýříčka a s lehkostí dopadaly na Mëllindiny plavé vlasy a na ramena zahalená v kabátku. Elfka pozvedla nechápavě obličej a zadívala se na snášející se sníh a přemítala, odkud se vzal, neboť na nebi nebyl jediný mráček, z něhož by se bílé vločky mohly sypat. V témže okamžiku jí nad hlavu vylétla další kupka sněhu a větřík ji rozdělil na jednotlivé sněhové hvězdičky, které jí v momentě zasypaly tvář. Něco jí tu nehrálo, proto se rychle otočila na místě a vrhla pohled na elfa za svými zády, který se zrovna shýbal pro další hrst nadýchané bílé hmoty. Hned jí bylo jasné, kdo je původcem toho poletujícího sněhu.
Diriel se narovnal a v rukou držel bílou kopičku. Zpozoroval, že se na něho Mëllinda dívá, a tak se rošťáčky usmál a řekl.
„Není to krásná sněhová nadílka? Skvěle by se z ní dal postavit třeba sněhulák, anebo by šla bezva koulovačka.“
V jeho sytě zelených očích zaplály podezřelé šibalské ohýnky a ďábelské pousmání se mu usadilo na rtech.
‚Ale ne. To nemůže myslet vážně?‘ Pronesla otázku v duchu Mëllinda.
Postřehla, že Diriel pomalu započal nabraný sníh tvarovat do koule.
‚Jo, myslí to vážně.‘ Odpověděla si a hned na to započala ustupovat do bezpečné vzdálenosti od elfa. Couvala, zamítavě vrtěla hlavou, napřáhla před sebe nataženou ruku s pozdviženým pravým ukazováčkem. Upřeně hleděla na Diriela a její modré studánky říkaly:
‚Ne, neopovažuj se to po mně hodit! Rozumíš?‘
Elf na ni rozpustile mrkl a vesele se uculil. Lehce si nadhodil sněhovku v dlani, napřáhl se a krásným velkým obloukem hodil kouli do vzduchu. Mëllinda celá zdřevěněla, zavřela oči a očekávala, že ji uhodí, ale koule ji těsně minula a přistála ve sněhové závěji u jejích nohou. Vydechla si úlevou, neboť na krátký okamžik zadržela dech a v zápětí ustoupila o několik kroků vzad. Mezitím princ už pěchoval další sněžnou střelu a vrhnul ji do vzduchu. Koule opět opsala pravidelný oblouk a bezpečně zapadla do závěje hned vedle Mëllindiny kožené boty. Náhle plavovláska pochopila, že jí Diriel nechce v žádném případě ublížit, nýbrž ji pouze vyprovokovával ke hře. Elf si nabral další hrst sněhu a utvořil z ní kouli, s níž si ležérně pohazoval mezi dlaněmi a vrhal po Annerisině plaché společnici vyzývavý pohled, jenž jí nabádal, aby přijala jeho výzvu.
‚Nu dobře, když si chce hrát, tak si budeme hrát.‘ Pomyslela si Mëllinda a sehnula se, aby si mohla též připravit střelu.
Za okamžik už měla v ruce upěchovaný sníh, který nepatrně studil do dlaní.
„Tak házej a ukaž, co v tobě je,“ vybízel ji Diriel.
Mëllinda se napřáhla a poslala sněhovku princovým směrem, ta prolétla vzduchem a s žuchnutím se zaryla do sněhu necelý metr od elfa.
„Hmm, to nebylo špatný, ale příště se víc snaž.“ Pronesl a hodil po ní další střelu.
Tentokrát Mëllinda ustoupila a dva kroky vzad a koule se rozprskla o špičku její boty. Neváhala a utvořila si další střelivo. Zamířila a vrhla kouli vpřed. Ta zasvištěla povětřím a řítila se přímo na Diriela, ten však uskočil a uplácaný sníh se jen mihnul kolem jeho pravého lokte.
„No, to už bylo lepší.“ Pochválil ji a vzápětí po ní hodil novou kouli, která se jí otřela o rukáv kabátku.
Mëllinda se pomalu začínala nořit do zápalu zimní hry. Hbitě se shýbala pro další sníh, uplácávala střelu a se vší vervou ji mrštila po Dirielovi. Elf špatně odhadl dráhu letu, a než se stačil uhnout, tak ho sněhovka zasáhla do ramene a zbytky roztříštěné koule mu dopadly na skráň. Vesele se zasmál a rukou setřel kousky sněhu z tváře.
„To tedy byla skvělá trefa.“ Prohlásil a hned se sehnul pro sníh na odvetný úder.
Pohybovali se v kruhu po malé louce u vodopádu, házeli po sobě sněhové koule a uskakovali před jednotlivými hody. Diriel schválně všechny hody mířil buď těsně vedle ní, před ní anebo na nohy, to aby ji nechtěně nezranil a nevyděsil ji. Zato Mëllinda koulované doslova propadla. Tváře jí krásně zrůžověly od chladného vzduchu, ale i od zápalu ze hry, a v očích jí zářily šibalské jiskřičky. Zdálo se, jakoby před princem stála malá bezstarostná dívka místo té posmutnělé ženy. Rozjařenost jí velmi slušela. Diriel si musel přiznat, že elfka měla opravdu dobrou mušku. Ačkoliv se rychle uhýbal před jejími střelami, několikrát ho zasáhla do nohou, paží či do boku. A byla i dost mrštná, neb se skvěle vyhýbala jeho mířeným ranám. Dumal a pohazoval si sněhovou koulí v rukou, když ho nečekaně zasáhla Mëllindina střela do hrudi. Probral se ze zamyšlení, lehce zavrávoral pod nenadálou silou úderu a ustoupil vzad. Tento netušený atak ho překvapil. Podíval se na Mëllindu a povšiml si, jak jí nepatrně cuká pravý koutek úst od zadržovaného smíchu.
„No, počkej, ty uličnice,“ zahudroval na oko pobouřeně a hned na ni hodil další ránu.
Střela prolétla vzduchem, elfka vypískla, uskočila bokem, koule se zaryla do sněhu u jejích nohou a Mëllinda na Diriela z ničeho nic udělala dlouhý nos, což se dalo přeložit jako posměšné povykování:
‚Netrefil, netrefil!‘
Tahle její veselá nálada se mu moc zamlouvala. Vypadalo to, že si vůbec neuvědomuje uvolněnost svého chování a to, že se začíná usmívat. Chtěl ji ještě poškádlit, a tak se hraně zamračil a řekl.
„Ty se mi budeš posmívat? Jen počkej, ty divoženko, až tě chytím.“
A rozběhl se k Mëllindě. Ta však neváhala a rozběhla se mezi vysoké borovice. Honili se jako malé děti. Elfka se rychle schovala za kmen stromu a vykoukla na Diriela a znovu udělala dlouhý nos. Elf se prokmitnul mezi stromy a blížil se k ní. Mëllinda vyběhla z úkrytu a schovala se za další kmen. Honěná ve sněhových závějích byla náročná a velmi zábavná. Nějakou dobu pobíhali v lese mezi borovicemi a pak elfka zamířila ven zpět na louku. Princ ji následoval. Neuběhli ani deset metrů od hrany hvozdu, když jí princ dostihl, chytil kolem pasu, strhl ji a společně zahučeli do nadýchaného sněhu. A jak byli rozjaření, tak na zemi dělali ještě několik otoček, než se zastavili. Celý oblepený sněhem se smáli perlivým smíchem a byli zadýchaní. Diriel ležel na zádech v bílé přikrývce a Mëllinda spočívala na něm jako na měkké matraci a srdečně se smála, až se jí u nebeských oči zatřpytily slzičky radosti. Plavé vlasy se jí vlnily kolem obličeje a zdobily jí je krystalické vločky sněhu, jež na nich ulpěly. Princ se na ni nemohl vynadívat, zářila jako slunce a rozverný úsměv jí krášlil tvář. Dotýkali se celými těly a jejich hrudě se mocně zdvíhaly při nádeších. Diriel ji lehce objímal v pase a držel ji, aby nespadla do sněhu. Její štíhlá postava přirozeně lnula k jeho a zapadala do jeho záhybů jako dílek do skládačky. Nevěděl proč, ale měl pocit, že se k němu hodí líp než jakákoliv jiná žena. Něco v ní ho okouzlovalo způsobem, který si nedokázal vysvětlit. Stále mu hleděla do smaragdových očí a její koutky byly pozdvižené vzhůru. Diriel spustil jednu ruku z jejího pasu a přiblížil ji k něžné oválné tváři. Opatrně prsty zachytil zbloudilý pramínek a zasunul jí ho za špičaté ouško. Zachvěla se a on ji pohladil po rozesmáté líci.
„Jsi krásná, Mëllindo. Úsměv ti moc sluší.“ Pronesl princ zastřeným hlasem.
V té chvíli začal zářivý úsměv z její tváře ustupovat, jako by si až nyní uvědomila, že se příliš nechala unést zimním dováděním. Koutky jemně vykrojených úst pomalu klesaly, až zůstaly v jedné lince a veselá zář z jejích očí v zápětí vyprchala. Jako by neměla právo na to se smát a mít radost.
„Ne, prosím, nepřestávej se smát.“ Požádal ji, ale ona zavrtěla hlavou. „Rozjasni opět svou tvář.“
Mëllinda jen opětovně zamítavě potřásla hlavou a vyraz, který se usadil nyní v jejím obličeji, byl provinilý.
„Proč? Řekni mi, proč se bráníš tomu být veselá?“ Otázal se nechápavě Diriel a zamračil se.
‚Nemám na to právo.‘ Pomyslela si, ale princi nijak neodpověděla.
Zapřela se rukama o Dirielovu mužnou hruď, nadzvedla se, elf jí nijak v pohybu nebránil, a odstrčila se od něj. Překulila se vedle něho do závěje a hned se posadila se skloněnou hlavou. Zlaté pramínky jí zahalily tvář. Diriel se cítil opuštěně, když její muší váha přestala tížit jeho tělo, a tak se též zvedl do sedu. Upřel na ni pohled, ale nic neviděl, neb ji zastíral plavý vodopád. Utrápeně si povzdechl.
„Proč mi neodpovídáš? Vysvětli mi to, prosím! Je to kvůli tvé minulosti?“
Zlatý závoj se rozvlnil, když přikývla.
„Děvče, to, co se kdysi stalo je pryč a ty tím nemůžeš stále žít. Měla by ses smát, radovat, odložit ty smutné barvy a konečně začít nový život.“
‚Nemohu.‘ Zavrtěla nesouhlasně.
„Proč?“
Mëllinda začala znakovat. Diriel pozoroval gesta jejích rukou, rozpoznal slova, jako nemám, smutek, radost, smích a srdce, ale nějak mu to nedávalo souvislost, takže netušil, co mu říká.
„Počkej, zabrzdi, já té tvé řeči nerozumím a číst ti myšlenky nedovedu.“
Teď si pro změnu povzdechla Mëllinda a začala prstem psát vzkaz do sněhové pokrývky.
‚Nemám právo být šťastná. Ztratila jsem vše, co jsem milovala. Smutek je mým osudem, ne radost. Jak se mohu smát, když mi srdce stále krvácí?‘
Elf si to přečetl, pak natáhl ruku, jemně uchopil její bradu a natočil si její obličej k sobě, aby mu hleděla do očí.
„To, co říkáš, je hloupost. Ano, zažila jsi krutou ztrátu a chápu, že tvé srdce kvůli tomu pořád bolí, ale ty žiješ. Tvé srdce potřebuje smích a radost k tomu, aby se mohlo zotavit. Po všem, co se ti přihodilo, máš právo se opět radovat a být šťastná. Nebraň se tomu a směj se, když se ti přihodí něco, co tě rozveselí. Smích léčí tělo i duši, nezapomínej na to.“
Elfka uhladila sníh, aby mohla prstem znovu nakreslit další písmenka.
‚Ale mrtvým život nevrátí.‘ Podotkla větou vepsanou do sněhu.
„To je sice pravda, ale těm, o které jsi přišla, by se určitě nelíbilo, že pro ně neustále truchlíš a odpíráš si i to sebemenší povyražení. Smích není hřích, Mëllindo. Je to přirozenost, stejně jako dýchání. Nikdo tě nenutí, aby ses neustále tvářila vesele, ale pokud cítíš, že máš chuť se smát, třeba tak jako před chvíli, tak se tomu nebraň a směj se.“
Držel ji za bradu a cítil, jak polkla a přerývavě se nadechla, upřeně sledoval její modré oči, které nyní byly hluboké jako dvě studny a plné podivného smutku. Nejraději by ji teď k sobě přitáhl a pevně ji objal, jenže věděl, že ona by o to nestála. Rád by ji nějak ukonejšil, avšak elfka by ho od sebe stejně odstrčila. Předtím jeho objetí tolerovala, neboť to bylo v zápalu hry a neuvědomovala si to, ale teď při plném vědomí, by si ho tak blízko k tělu nepustila. Všechno chtělo svůj čas a ten správný okamžik. Dokud mu nebude dostatečně důvěřovat, nebude ochotná ho přijmout za přítele. Musí na tom pečlivě zapracovat. Pravda byla ta, že od té doby, co přijela s mistrem Ewerionem do Ladérionu jistý pokrok udělala. Už se nelekala každého stínu a každého nově příchozího, držela se sice zpátky, ale ten příšerně vyděšený pohled, který u ní viděl v Údolí pramenů, když ji nechtěně překvapil při trhání lučních květin, již od té doby nezahlédl. Princ dumal a bezeslova pozoroval její tvář. Seděli ve sněhu a dívali se na sebe, po několika dlouhých minutách Diriel odsunul ruku z její brady a položil ji do sněhu.
„Inu, asi bychom se měli zvednout a vyrazit okružní cestou zpět k městu.“
Mëllinda souhlasně přikývla.
Elf se svižně postavil a oprášil si oděv od prašanu a podal nápomocnou ruku elfce. Ta na ni nedůvěřivě hleděla a přemítala, zda ji má přijmout, či nikoliv.
„Ai, bože můj,“ posteskl si teatrálně Diriel. „Ta ruka tě nekousne, když se jí chytneš. Kdybych toužil po tom ti ublížit, tak už jsem k tomu měl nesčetné množství příležitostí, nemyslíš? Ale jak vidíš, jsi pořád celá. Ode mě ti žádná újma na zdraví nehrozí.“
Mëllinda si nepatrně provinile skousla spodní ret, natáhla ruku a chytila se jeho paže. Princ ji jediným mocným tahem postavil na nohy a začal i z ní otřepávat přilepený sníh. Během pár okamžiků byli oproštěni od zbytků bílé pokrývky a zamířili ke koním. Odvázali je, nasedli, naposledy se podívali na ledový vodopád a po lesní cestě vedoucí podél potoka se vydali zpět k rozcestí. Na rozcestí se dali na opačnou stranu, než odkud předtím přijeli, a vyrazili na krátkou okružní cestu podél jezera a pak si to namířili nazpět k Ladérionu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
