obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915449 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39666 příspěvků, 5755 autorů a 391119 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: (Ne)podařené dny? ::

Příspěvek je součásti workshopu: A Petr šlápl do kaluže
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky na smutnou ( i veselou) notu
 autor čertíček244 publikováno: 15.10.2009, 0:02  
Tak jsem se rozhodla trošku ty mé ospalé múzy potrápit v tomhle workshopu. Nevím, nevím, jestli se jim povedlo vytvořit něco, co se dá alespoň trochu číst. Uvidíme...
PS: Nevím jestli délkou splňuji zadání, ale snažila jsem se to napsat tak, aby tam nic nechybělo. :o) Za případné chybky a nepřítomnost kurzívy u myšlenek se omlouvám (počítač u kamaráda jaksi nepobírá HTML značky, chudáček :o) ). Komentáře potěší.
 

Prošel jsem pootevřenými dveřmi do kanceláře a vzteky jsem s nima křápnul až to zadunělo po celé chodbě. Má drobounká kolegyně naskočila na židli a upustila tužku.
„Co děláš, prosím tě!“ sjela mě ostře.
„Ještě ty začínej!“ odsekl jsem jí.
„Šéf asi nebyl moc milej, co?“ zeptala se opatrně a pomalu se ohnula, aby z koberce sebrala propisku.
Kdybys tak věděla, co to se mnou dělá! prolétlo mi hlavou, když jsem si nenápadně prohlížel její nožky schované v přiléhavé sukni pod kolena.
„Nezírej, jako bys mě chtěl sníst, hadaři!“ napomenula mě, ale na tváři jí pohrával pobavený úsměv.
„Neříkej mi tak,“ požádal jsem ji a ztěžka se posadil za svůj stůl.
„Vždyť je to pravda, ne!“ odvětila a pomalu se sklonila k počítači. „Tak, co ti dnes provedl, ten náš guru?“ zeptala se a jistými prsty vyťukala na klávesnici nějaký text.
Pche, guru… já bych mu dal guru, už zase se to ve mně začalo vařit.
Nadechl jsem se, a pak jí odpověděl: „Úplně mně ten článek strhal, idiot! A přitom se mi to povedlo. Sám z něho byl nadšenej ještě před tejdnem.“
„Ale jdi, vždyť víš jakej je. Nesnese, aby byl někdo lepší než on,“ odvětila mi a povzbudivě se usmála.
„Hm, ale nasral mě! Teda promiň, naštval… já zapomněl, že jsi dáma,“ popíchnul jsem ji a ona po mně hodila zmuchlaný papír. Triumfálně se usmála, když mi přistál na nose.
„No teda,“ vydechl jsem a začal se smát.
„Chtěl jsi něco říct, hadaři,“ uzemnila mě, a pak vybuchla taky.
Smáli jsme se jak blázni. Byla báječná. Věděla, jak mě uvolnit a zbavit splínů. Prostě ideální partnerka… ale zadaná a šťastně.
„Hele, tři! Pro dnešek padla, fešáku,“ plácla mě do zad a vypnula počítače.
„Jdeme s Martinem do kavárny, přidáš se?“ zeptala se, když jsem jí pomáhal do podzimního kabátu.
„Ne, děkuju. Určitě chcete být spolu sami a já bych Vám zavázel,“ odpověděl jsem.
„Ale běž, Petře. Víš, že tě Martin vždycky rád vidí. Začal být totální blázen do té plazivé havěti, kterou chováš a občas nemluví o ničem jiným. Mít doma nějakýho škrtiče, tak už mu ho vážu na krk jako kravatu, určitě by mu slušel, akorát, že by nedejchal… po chvilince,“ řekla a zase se začala smát.
S úsměvem na tvářích jsme vyšli do podzimního dne. Po dopoledních přeháňkách vykouklo na obloze sluníčko a snažilo se vysušit kaluže na chodnících.
Martin už na ni čekal, a tak mi zamávala a rychlým krokem zamířila k němu.
*
Jak já ti závidím…povzdechl jsem si a vykročil pomalu k domovu. Měl jsem to od redakce ke svému domku na předměstí docela kus, ale chodil jsem rád, i proto, že se při tom bezvadně přemýšlelo. A já teď přemýšlel čím dál víc, než dřív.
Jo dřív, to jsem byl jinej chalan, usmál jsem se. Buřič nad buřiče… tvrdá hudba, dýchánky s kočičkama.
„Jó, to byly roky,“ povzdechl jsem si polohlasně.
Ale zato teď. Škoda mluvit! Žádná kůstka na obzoru, na pokec jen kolegové a nebo moji milovaní hadi. A teď vlastně taky Popleta. Hm, nic moc bilance.
„A kdo by tě vlastně chtěl,“ optal se někdo uvnitř mě.
„To nevím, snad se někdo najde!“ odsekl jsem mu nejistě.
Tak vidíš, ty blázne, už si povídáš sám se sebou. Ach jo!
*
Cesta mi ubíhala docela rychle. Chodníky se pomalu naplnili lidma, naše malé městečko pomalu ožívalo a já sledoval všechny ty šťastné obličeje. A s každým dalším šťastným úsměvem mi bylo hůř.
To jsem teda dopad. Třicet roků na hrbu a… a dost! Nemůžu bejt přece takhle měkej.
Zabočil jsem do malé uličky a zastavil před svým oblíbeným obchůdkem s občerstvením.
Otevřel jsem dveře a nad hlavou mi zacinkal malý zvoneček.
„Ráda tě tu zase vidím, Petře!“ usmála se Mirka a kývla na pozdrav.
„Zdravím! Co máš dobrého?“ zeptal jsem se jí a usadil se k jednomu ze stolků.
„Připravila jsem ti svoji specialitu a samozřejmě i zmrzlinu.“ Další úsměv.
Páni, ona mě snad balí, ale to bys musela být, holka, tak o deset roků mladší, zašklebil jsem se pro sebe.
„Tak tady to máš,“ podala mi kouřící talíř a misku s čokoládovou zmrzlinou.
„Na tu si dám říct vždycky,“ řekl jsem a poděkoval jí za báječný oběd.
Po jídle jsem zase vyrazil k domovu. Venku se šeřilo a vzduch se ochladil.
*
Po půl hodince jsem dorazil na mé milované předměstí. Mezi záplavou řadovek a rodinných domků se tu krčil ten můj „Hadinec“, jak mu říkali někteří sousedé s úsměvem. Však už od dob mého otce se u nás vždycky říkalo „U Hada“. Některé geny se prostě nezapřou.
Vyšlapoval jsem se po úzkém chodníku směrem k domovu, když tu se náhle za mými zády rozlehl křik, a poté se ozvaly i nadávky.
„Ty chuligáne jeden!“ Poznal jsem hlas staré Jedličkové. „To se nedělá, jezdit po chodníku!“
Ohlédl jsem se, abych zjistil, kdo ji tak rozlítil a tak, tak jsem stačil uskočit z cesty klukovi na kole.
„Co se tu pleteš, pitomče!“ Slyšel jsem ještě, jak mi nadává, ale než jsem stačil zareagovat, byl pryč.
A moje čistě bílé kalhoty taky. Při té výhybce jsem nabral kaluž a ten syčák na kole zkázu dokončil, když mě ještě postříkal.
„Zatraceně!“ uniklo mi z úst procítěně.
Otřel jsem si obličej alespoň z toho nejhoršího a vykročil rázně k domovu.
*
Po pár krocích jsem si uvědomil, že musím ještě nakoupit jídlo pro Popletu. Zabrzdil jsem tedy ještě u zverimexu.
„Ahoj, Žako,“ pozdravil jsem známého prodavače hned ode dveří a před cestou k pultu jsem nejprve zamířil k nástěnce. Uprostřed všech těch inzerátů nabízejících různá zvířátka k odběru se skvěl ten můj, úplně odlišného znění.
*
„Vášnivý chovatel hadů… hledá někoho pro společnou cestu životem. Najde se tolerantní partnerka, která se nebojí syčení? Bližší informace a kontakt u prodavače.“
*
„Přihlásil se někdo, Žako?“ otočil jsem se k pultu a strnul jsem.
Na malé židličce tady seděl asi pětiletý chlapeček, v jedné ruce držel plyšového hada a ve druhé žmoulal rohlík. Na pultu před ním bylo rozložené pexeso a ten mrňous právě otáčel jednu kartičku.
„A mám další dvojici, vidíš? Našel jsem papouška, Žako!“ prohlásil ten prcek.
A Žako, ten hromotluk s přezdívkou po přerostlým papouškovi, kterého kdysi dávno choval, se jen usmál a pohladil ho po hlavě.
Pak se podíval na mě a pronesl: „Na ten inzerát se nikdo neozval, bohužel. A jak se má Popleta?“
„Jo, skvěle,“ usmál jsem se. „Je perfektní,“ dodal jsem.
„Kdo je Popleta? A proč máte tak špinavé kalhoty?“ ozval se najednou ten špunt.
„Popleta je malý štěně, které jsem našel tady u obchodu, víš,“ odpověděl mu Žako klidně. „A ty kalhoty… no asi pršelo,“ dodal a s úsměvem na mě zamrkal.
„Rád bych ti představil Milana, je to můj malý kamarád. Viď prcku?“
„Jo! A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se Milan se zájmem.
„Já jsem Petr!“ představil jsem se mu a podal mu ruku.
„Ahoj,“ usmál se na mě.
V tu chvíli se otevřely dveře a do obchodu nakoukla vysoká černovláska.
„Tak už jsem tady, Žako!“ pronesla. „Promiň mi zdržení, ale trochu se mi to jednání protáhlo. Nezlobil tě ten můj nezbeda moc?“
„Neboj se, Julie, byl úplně v pohodě,“ odvětil ji Žako a mrňous horlivě přikyvoval.
„Tak my jdeme. A zítra ti ho sem na chvíli přivedu, jestli bude hodný.“
„Kdykoliv, Julie!“
„Tak ahoj!“ rozloučila se.
Po celou dobu jejich rozhovoru jsem tam jen tak stál a pozoroval ji. Přišla mi hrozně povědomá, ale nevěděl jsem, kam ji zařadit. Poznal jsem ji, až ve chvíli, kdy se na mě s úsměvem na rozloučenou, otočila.
Ty jsi ale trouba, nepoznáš vlastní spolužačku, nadávala jsem si v duchu. I když není divu, že ti to nedošlo hned. Vždycky to byla taková šedá myška bez vkusu na hudbu, oblíkání a vlastně na všecko, pokračoval jsem v přemýšlení. Ale teď je z ní docela kočka.
„Potřeboval´s něco?“ přetrhl mi Žako monolog.
„Žrádlo pro Popletu,“ odpověděl jsem mu.
Nabalil mi granule a já mohl konečně zakotvit ve svém domovském přístavu.
*
Popleta mě přivítal radostným štěkotem, které střídal s veselým skákáním. Nakrmil jsem ho, potěšil se s mými syčivými kamarády, zkontroloval jestli jsou všichni v pořádku, a pak jsem se konečně v klidu naložil do horké vany. Po dnešním namáhavém dnu jsem to potřeboval víc, než kdy před tím.
V klidu domova se mi do mysli znovu vkradla Julie a já si už po několikáté říkal, jak to, že jsem ji nepoznal. Pravda, když jsem ji viděl naposledy, bylo to pro oba trochu trapné setkání, po ještě trapnějším večírku k ukončení studia, a byli jsme o několik let mladší.
Ona byla v posledním ročníku a já k nim do třídy přistoupil, abych si ho pro velký úspěch dal ještě jednou. Jak říkám, buřič. Ale to už je pryč. V té době bych o ní nezavadil ani pohledem, i když… no radši to nechám spát, a teď bych si snad dal i říct.
Jenže teď by se určitě zdráhala ona.
Takže hochu, zase nic, říkal jsem si, když jsem ztěžka vylézal z vany, a pak mrtvý padl do postele.
Poslední moje myšlenka patřila černovlásce s malým uličníkem a já se rozhodl, že se pokusím s ní alespoň zajít na kafe, pokud mi dá šanci.
*
Druhý den se mi to v práci neskutečně vleklo. Těšil jsem se, až konečně zamířím domů a uvidím ji.
„Jseš dneska nějakej divnej!“ popíchla mě Dita, ale když viděla, že to se mnou ani nehlo, nechala toho a už si mě nevšímala.
Přesně ve tři jsem vystřelil z redakce jako namydlenej blesk, u Mirky jsem si koupil jen bagetu a nedočkavě jsem se hrnul k Žakovi.
*
Když jsem tam dorazil, stála Julie právě u pultu a o něčem se tam dohadovala se svým synkem. A Žako se jejich rozhovorem evidentně bavil.
Potichu jsem přistoupil až k nim a poslouchal.
„Mami, alespoň užovku, prosím, když už nemůžu mít toho hroznýše,“ žadonil právě ten malý neposeda.
„Už máme, zlatíčko, doma hady dva. A víš přece, že víc jich mít nemůžeme, už takhle je z nich babička na mrtvici,“ odpověděla mu klidně Julie a pohladila ho po hlavě.
„Ach jo, já bych si toho hada tolik přál,“ pokrčil Milan smutně rameny a vykročil z obchodu.
„Počkej, broučku,“ zarazila ho Julie a malý se poslušně zastavil. „Měj se, Žako!“ rozloučila se a vyrazila ke dveřím.
Teď a nebo nikdy, prolítlo mi hlavou a než jsem si uvědomil, co vlastně dělám, už jsem stál u ní.
„Ahoj, Julie,“ pronesl jsem tiše.
„Ahoj, Petře,“ pozdravila vyčkávavě se na mě podívala.
„Já…,“ zarazil jsem se, ale pak jsem odhodlaně pokračoval, „chci se zeptat, jestli bys nezašla teďka na kafe?“ Uf, a je to venku.
„Promiň, Petře, ale nejde to. Čekáme, jestli se dnes neozve Milanův táta, víš,“ odpověděla mi po krátké chvilce ticha, a pak popadla svého synka za ruku a odešla. Sledoval jsem je, jak spěchají podvečerní ulicí a cítil jsem se hrozně prázdný.
„Ehm,“ odkašlal si Žako, „něco tady pro tebe mám!“ Podával mi malý lístek s nějakým číslem. „Je to telefon, jako odpověď na tvůj inzerát. A…,“ nadechl se, „nechala ho tu Julie. Měl bys jít za ní.“
A do mě, jako by náhle uhodilo. V tu chvíli se mi v hlavě spojilo pár dílků minulosti s přítomností a já jako blesk vyrazil ven.
*
Když jsem Julii s Milanem doběhl, byli už na konci ulice.
„Počkej Julie!“ Chytil jsem ji za ruku a otočil si ji k sobě. Klučina zůstal stát vedle své maminky.
„Co potřebuješ, Petře?“ zeptala se mě a trochu natočila hlavu.
„To číslo a ten…,“ zasekl jsem se, „a ten otec, co se má ozvat?“
„Ano?“
„Mají ty dvě věci něco společného?“ zeptal jsem se přímo a netrpělivě čekal na odpověď.
„A i kdyby, teď už na tom nezáleží. Nebo snad ano?“ řekla a hlas se jí zlomil.
Vzal jsem ji něžně pod bradou a pohlédl do jejich čokoládových očí, které se plnily slzami.
„Pokud je to, co si myslím, pravda, a ta jedna noc… takhle jsem to říct nechtěl. Znovu… pokud je ten prcek můj, tak mi na tom záleží. Tak mi na vás záleží,“ řekl jsem bez dechu a myslel jsem to vážně.
„Je můj?“ zeptal jsem se přímo.
Chvíli na mě hleděla, jakoby se rozhodovala, co odpoví. Pak jen sklonila hlavu a tiše řekla to jedno slůvko, které mi navždy změnilo život: „Ano!“
*
Náhody řídí nás život a s tím mým si pohrály opravdu dokonale. Chtěl jsem postavit dům, zplodit syna a zasadit strom.
Dům za mě už kdysi dávno postavil někdo jiný a syna jsem zplodil, aniž bych o tom věděl.
Takže teď jen zasadím ten strom a můj sen o šťastném domově bude konečně naplněný.


 celkové hodnocení autora: 96.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 34 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Cyrano 04.10.2012, 17:40:37 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Cyrano ze dne 15.10.2009, 15:04:43

   Jdu tedy...Ale já se vrátím a semnou přijde i touha přečíst si zase něco něžného...;o)
 Leontius 20.10.2009, 13:25:23 Odpovědět 
   Opět krásně napsaný příběh o šťastném shlédání, ale taky jsem se pozastavil nad stejnou věcí jako Silence Dog plus také se mi zdá, že Petr jakoby předpokládal, že Julie je svobodná. Ale možná to byl jen můj dojem. Jinak příspěvek příjemně potěšil. 1
 ze dne 03.10.2012, 21:07:16  
   čertíček244: Ahoj, Davide,
takže i tobě letí omluva od Čírtěte za hodně opožděnou reakci na tvůj komentář pod touto povídkou... A jedno velké díky k tomu.
Přeji krásné podzimní dny.
Čírtě
 Silence Dogood 18.10.2009, 21:43:54 Odpovědět 
   Happy end... jak ten mi tady chyběl. Působí to takovým zvláštním dojmem, necítím tam ale zas tak moc velké štěstí, i když úplný konec je skutečně dojemný.
Z hlavy nemůžu vyhnat jednu myšlenku: Když o ní přemýšlel, o Julii, nepostřehla jsem jedinou zmínku o tom, že by spolu něco měli. Takže čtenář potom jenom nevěřícně civí na obrazovku a jeho pusa jde do překvapeného "Oooo". Konec mi přišel dost rychlý a uspěchaný, myslím předposlední odstavec.
Osobně mne příběh moc neoslovil. Splnila jsi zadání, líbila se mi různorodost, ale něco mi tam prostě chybělo. Nevím, jak bych hodnotila známkou a proto se tomu radši vyhnu.
 ze dne 03.10.2012, 21:05:04  
   čertíček244: Ahoj,
nejprve se omluvím za hodně pozdní odpověď... děkuji za komentář. Vím, že teď bych příběh napsala jinak.
Čírtě
 skraloup 18.10.2009, 10:00:43 Odpovědět 
   to se tak někdo má, když dvě ze tří věcí jsou splněny jaksi omylem.. :-))
dopadlo to dobře, nemusím chmuřit, takže poděkuji známkou.... :-)
 ze dne 03.10.2012, 21:03:01  
   čertíček244: Ahoj,
omlouvám se za hodně pozdní odpověď na komentář, jen by mě zajímalo, co jsem dělala, že jsem ho překoukla... takže ti děkuji dodatečně.
Čírtě
 Cyrano 15.10.2009, 15:04:43 Odpovědět 
   Překvapilas mne a příjemně! Zrovna jsem teď toužil po nějakém tom příběhu s Happy endem a ejhle, vyslanec pekla jej splodil s andělskou něhou...;o)))
 ze dne 03.10.2012, 21:01:56  
   čertíček244: Ale jdi ty...
 Šíma 15.10.2009, 0:21:47 Odpovědět 
   Hm... Zajímavý "psychologický" příběh. Náhoda dělá s našimi životy divy a pokud je někdo "pěkné dřevo", dá to té náhodě hodně práce, aby se zadařilo... ;-))) Hezké dialogy, na chybky jsem nekoukal, dobrý konec mě těší (zase se někomu poštěstilo)... Hihi! Snad jen mi tam chybí nějaký ten kaktus, ale také nemůžu mít všechno...
 ze dne 15.10.2009, 6:50:31  
   čertíček244: Díky, Šímo, za komentář, návštěvu... ráda tě tu vždycky vidím pod mými literárními pokusy :o).
PS: kaktus? ehm, jaksi mi vypadl z paměti :o(. Snad to tolik nevadí...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
TO TIELKO MÁ TE...
Adam Javorka
Spokojený šelti...
Karolína K.
Melwin, 2.část
Kovik
obr
obr obr obr
obr

Gembler
pilniczek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr