|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Z pekla štěstí ::
| Uf, dokončeno na poslední chvíli v den uzávěrky. Snažil jsem se nic neuspěchat. Je tam jedna komplexnější narážka na Danteho Božskou komedii... |
| |
|
|
Prosklené automatické dveře budovy se líně roztáhly jako zívající ústa. Muž, který se z nich vynořil, vypadal unaveně a zanedbaně. Jeden pramen světlých, prořídlých vlasů mu spadal do propoceného čela, dlouhé seprané tričko mu překrývalo rostoucí pupek a směšné krátké kalhoty měly svá nejlepší léta dávno za sebou. V podpaží si nesl nevelkou krabici zabalenou v barevném papíru. Na okamžik se na prahu zarazil, neboť ho omráčil závan horkého a suchého vzduchu zvenčí, když v tom ho zavírající dveře málem přiskříply. S vyjeknutím vyskočil na chodník před budovu a ztratil rovnováhu. Levačkou zašmátral ve vzduchu a zachytil se nedalekého sloupu veřejného osvětlení. Krabice se mu však při složité akrobatické kreaci vysmykla a dopadla na chodník. Křách.
Petr se chvíli smutně díval na pozůstatky opožděného dárku od spolupracovníků ke svým třicátým narozeninám. S neotřesitelnou jistotou věděl, co je uvnitř. Nový (a větší) květináč na jeho úžasný kaktus (jmenoval se Evžen a už ho jednou přesadil!). Shýbnul se a znovu vzal krabici do podpaží. Třeba pro ni najde ještě nějaké využití.
Narovnal se a přemýšlel, kam vyrazit. Nechtělo se mu dnes večer patlat se špagetami na večeři a na návštěvu oblíbeného fast foodu bylo ještě příliš brzy. Pokrčil rameny a rozhodl se pro krátký exkurz po okolí. Jako první mu do oka padl stánek se zmrzlinou. Drobná zmrzlinářka seděla ve stínu rozložitého slunečníku a vyhlížela zákazníky. Petr nasadil světácký výraz a s ledovým klidem se k ní dokolébal. Pomalu k němu zvedla zpod černých vlasů šedivé oči. Nepatrně se usmála. Petr se zarazil a s obtížemi vykoktal:
„Č-č-č-čo-koládovou, prosím. Velkou“
Zmrzlinářka se natáhla pro prázdný kornout a Petr se marně snažil, aby jí nehleděl do výstřihu. Suše polkl a o minutu později už jako ve snu kráčel od stánku pryč. Ochutnal zmrzlinu. Byla dobrá. Dobrá jako každý parný letní den kdy chodil z práce.
Povzdechl si. Zase den jako každý jiný. Třicítka pro něj znamenala jen další rok nudy a osamělosti. Stále doufá v změnu, ale ta zamrčená trojka, která definuje dalších 9 let jeho života, ho děsí. Jeho „americký sen“ zůstával snem. Postavit dům se ukazuje finančně neúnosné, sázení stromů bylo prozatím redukováno na kaktus a plození synů… No, jediná bytost ženského pohlaví v Petrově domácnosti byla malá samice hroznýše jménem Julie. Žádná velká dobrodružství a nesmrtelné lásky, které zažíval Old Shatterhand. Musel se sám sobě zasmát. Dětská naivita ho neopouštěla.
Zrovna chroupal kornout, když na protější straně ulice zahlédl vchod do zverimexu. Nebylo by od věci koupit nějakou lahůdku pro mazlíčky. Zamířil tedy k přechodu pro chodce a oddával se neškodné melancholii.
Čvacht.
Kde se vzala, tu se vzala, kaluž. Jediná uprostřed ulice, která byla vyschlá jako troud. Petr cítil jak mu chladná voda smáčí ponožku. Vždy nosil v sandálech ponožky, aniž by věděl proč. Jeho mozek se poprvé po dlouhé době odhodlal k unáhlenému protestu. Den ztratil ten šedivý matný odstín a Petr začal vidět rudě. Mrštil s krabicí o zem a zhluboka se nadechl. Chvíli stál zkoprněle jako při tajemném záchvatu a nakonec tiše vyprskl:
„K čertu s tím!“
Když ze sebe dostal jednu ze svých nejostřejších nadávek, zavřel oči a snažil se stabilizovat pocuchané nervy. Potřebuje změnu, snad dovolenou nebo se aspoň jít večer bavit místo sezení doma. Jenže kam jít a s kým? Jediné jeho občasné výlety ho zavedly na koncerty Led Zepelín a dalších skupin, kde jen postával a užíval si hudby svého mládí. Nakonec se vždy vytratil stejně bezradně, jako přišel.
Otevřel oči a málem uskočil. Před ním stál drobný klučina v černé „metalové“ mikině s kapucí. Planoucí nápis „Metallica“ a obrázek jakési ještěrkovité bestie dával tušit cosi o jeho vkusu. Kolem krku měl uvázaný šátek „palestinu“ a Petra sledoval jemně přivřenýma tmavýma očima, koutky úst jemně stažené do podivného úsměvu. Tmavě hnědé vlasy mu zplihle visely podél oválného obličeje. Evidentně si je teprve nechával narůst proti vůli rodičů. Petr toho kluka tipoval tak na čtrnáct roků.
Okamžitě se mu začaly hlavou honit otázky. Kde se tu vzal? Proč ho tak sleduje a hlavně: jak může být v tom vedru navlečený jako uprostřed zimy? Ale nevěděl jak se zeptat. Vše bylo tak absurdní.
„Stalo se vám něco, pane?“ zeptal se kluk lehce žvatlavým a v koncovkách nepříjemně vysokým hlasem.
Petr si uvědomil, že posledních několik minut jen nezdvořile civí na toho prapodivného kluka. Otevřel ústa a pak je sklapl. Co chce vlastně říci?
„Ne, vše v pořádku… To jen to vedro,“ zablekotal.
Kluk pomalu přikývl.
„Tobě není vedro?“ dodal Petr rychle otázku, která ho zajímala.
Chlapec okamžitě odpověděl:
„Ne, není. Doma je celkem zima, ač si většina myslí pravý opak,“ pravil nevině. „Četl jste Danteho, pane?“ vypálil náhle.
„Prosím?“
„Dante Alighieri. Italský spisovatel. Jeho Božská komedie je v popisech neobvykle… výstižná. Doporučuji.“
„Aha…“ zašeptal naprosto zmatený Petr.
„Je vám dobře? Měl byste si odpočinout,“ řekl chlapec a posadil se na vysoký obrubník. Petr k němu přisedl a marně se snažil zorientovat v té podivné situaci. Všiml si, že kluk má mokré obě nohavic černých riflí, jakoby se prošel v oné kaluži.
„Jak se jmenuješ?“ otázal se tajemného kluka.
„M-Milan, pane,“ odvětil kluk. Petrovi neušlo jeho zaváhaní po prvním písmenu.
„Dobře… Milane. Co tu tak děláš?“
„Sleduji lidi a hlídám, zda někdo nepotřebuje pomoct,“ odvětil chlapec zcela upřímně. Petr se musel zasmát.
„Takže tu čekáš na staré babičky, které přecházejí rušnou silnici, jo?“
„To ne, dovedou být hodně nedůtklivé, nechápavé a navíc strašně staromódní a puritánské.“
„A koho tedy vyhlížíš?“ zeptal se nechápavě.
„No tradiční klientela jsou studenti, často též doktoři a podobně ctižádostiví lidé.
„Jak jim ty asi tak můžeš pomoci?“ podivil se Petr.
„No každý člověk má spoustu problémů, to nelze popřít,“ pravil Milan školeně. „Třeba ta zmrzlinářka, která se ti tak líbí. Ta se bojí hadů, ale zato pěstuje myšky. Celkem prekérní situace, co?“
Petr na něj hleděl s otevřenými ústy.
„Ale nechme pomluvy. Co ty? Co mi povíš o svých problémech?“
„Já…“ zamumlal vyděšený Petr.
„Jo, ženský. Všichni o tom neradi mluví, ale už jsme zvyklí to přikládat jako bonus. Znáš to, marketing. Balení tři plus jeden zdarma. Co si přeješ k tomu?“
Petr hleděl omámeně na Milanovu mikinu. Chlapcovy rty se vůbec nepohybovaly, celý jeho obličej se mihotal v jakési mlze. Zato ještěrka s netopýřím křídly na černé mikině se pohybovala a pošilhávala po Petrovi hadíma očima. Nápis „Metallica“ se zakalil a částečně se přetvořil. Stálo tam: „Mefistofeles“
„Omluvte mi tu drobnou lež, ale moje jméno trochu nepříjemně proslulo díky tomu snílkovi Faustovi a to pro náš diskrétní byznys není příliš výhodné. Přesto věřím, že se nyní dohodneme,“ zabručel démon a protáhl se.
Petr zjistil, že se nemůže hýbat a černá barva Milanovy mikiny se začala plíživě rozpínat a rozlézat, dokud nezaplnila celé jeho zorné pole. Uzavřen v temné prázdnotě Petr tváří v tvář stanul Mefistofelovi.
„Tááák,“ zasyčel démon a posadil se. „Konečně trocha soukromí, abychom se mohli věnovat obchodu,“ pronesl přívětivě a po něčem se natáhl svým pařátem. Z nicoty se vynořil Petrův dárkový balíček. Mefisto drápem roztrhl balící papír a rozložil ho bílou stranou nahoru před Petra.
„Hmm, krev by na tom asi dobře nedržela. Zatracené moderní materiály,“ zabručel nespokojeně a podal Petrovi červený centro-fix.
„To bude asi omyl,“ oponoval Petr a jen zíral na nabízenou psací potřebu.
Mefisto mu s fixem neklidně zašermoval před nosem a oči mu zaplály.
„Dělám tuhle práci několik aeónů a zatím jsem nezažil, že by si někdo něco sobecky přál omylem. Ber to jako výhru v loterii, kterou jsi poslal omylem, jestli tě to přesvědčí.“
„A co jsem tedy vyhrál?“
„No konečně se dostáváme na správnou cestu…“
Petr se ve spánku zavrtěl a spadl z pohovky v obývacím pokoji. Tvrdé přistání na podlaze ho okamžitě probudilo. Vylekaně se posadil a udeřil se do hrany stolu. Zaúpěl a chytil se za hlavu.
Jak se vůbec dostal domů? Proč si nic nepamatuje? Začal tápat po bytě a hledat své věci. Batoh našel pohozený pod teráriem s Julčou a Brutem. Látka byla navlhlá, jakoby ležela v kaluži. V hlavní kapse našel krmivo pro hady (opravdu ho koupil?) a krabici s dárkem. Balící papír kamsi zmizel. Bez zájmu krabici otevřel a spatřil přesně to, co čekal. Hromadu střepů. Mezi nimi se však povaloval malý papírek. Byl to vyplněný lístek do loterie a k němu byla kancelářskou sponkou přiložena poznámka:
Pusť si dnes v sedm televizi a zkontroluj výsledky. –M.
P.S. A pořiď si konečně digitální TV! Nejlépe zítra po cestě ze sazkové kanceláře. Vlastně můžeš i plazmovku.
Petr položil papírek vedle své fosilní televize a pokračoval v inventuře. Polilo ho nepříjemné horko, neboť nemohl najít peněženku. Co když ho okradli? Obrátil batoh naruby, ale nenašel ji. Postupně prohledal celý byt, jenže po kožené šrajtofli ani stopa.
Naprosto zničeně padl do křesla a tupě zíral na zeď. V hlavě si dělal seznam všeho, co v peněžence bylo. Čeká ho zítra slušná honička. Zazvonil telefon.
Bezduše sáhl po sluchátku a do přijímače cosi nesrozumitelného zahuhlal. Odpovědí mu bylo zaražené ticho.
„Haló?“ přemohl se nakonec.
„Dobrý den,“ ozval se nejistý ženský hlas. „Já… volám na číslo uvedené v peněžence, kterou si dnes u mě nechal jeden zákazník…“
Petr ožil. Ten hlas poznal Byla to ta zmrzlinářka. Domluvil se s ní na schůzce v osm hodin před kavárnou nedaleko od svého bytu. Prý to i ona má kousek. Spokojeně zavěsil, protáhl se a mrkl očima hodiny. Za pět minut sedm. Podívá se na slosování v televizi a půjde se pomalu obléci.
„No nemám já dnes z pekla štěstí?“ otázal se Julči, která ho klidně pozorovala.
Odpovědí mu bylo tiché zasyčení a zkoumavý pohled hadích očí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 18 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 40 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
