obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915549 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39820 příspěvků, 5772 autorů a 391816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: V den, kdy to nečekáš II ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: V den, kdy to nečekáš
 autor Anna publikováno: 14.10.2009, 23:12  
Pokračování
 

(Robert)

Bože, tolikrát. Do nosu mi vniká zvláštní vůně zánovního polstrování vozu, zpola umělá, zpola smyslná. Občas se na vnitřním skle mihne odlesk části mého obličeje. Jsem to ještě já?
Počítám do stopatnácti. Hmmm. Tak nic. Zapaluju cigaretu, průvan hned vyrve stuhu kouře pootevřeným okýnkem kamsi pryč. Stodvacetsedm. Z namodralého semaforu na železničním přejezdu na mne uličnicky mrknou Kamiliny oči.

Přes zřetelnou pachuť banálnosti tohle funguje s téměř krutou přesností: ten, o koho jevíme zájem, nás většinou považuje za téměř neviditelné, nepohlavní cosi.
Kdybych se ukřičel, Kamilo, byl bych býval jen broučkem na rubu platanového listu v parku, kam nikdy nezabloudíš ani ve snu. Na druhé straně osobu, pro niž jsme sami atraktivní, často nemůžeme při nejlepší vůli vystát. Helena je hodná holka. Nedá se říct, že by byla ošklivá nebo jinak závadná. Tichá a slušná pipka ze spořádané středostavovské rodiny. Uf. Právě. Trochu moc úhledná na svůj věk a můj vkus. Kdyby věděla… ! Kdyby tušila, že ještě nedávno jsem ji bral na milost pouze z toho důvodu, že kamarádila s Kamilou! A že ani teď mě nezajímá ona sama, jako spíš…

Chvíli se mi daří soustředit se výhradně na řízení, přemílám si polohlasně periodickou soustavu prvků, závazné podmínky prodeje, obehrané písně a mantru všech neurotiků: Bože, dej mi trpělivost, abych…
Ne. Neujel jsem ani tři kilometry - a je to zpátky. Kamila. Kamila. Kamila!

Po několika týdnech němých nadějí a nenápadných manipulací jsem tehdy konečně dosáhl svého – pod záminkou, že Kamilu seznámím se svým kolegou Pavlem, ji Helena vytáhla na společnou akci do Porto baru. Pavel nepřišel. Jaký div. Datlil jsem jednu esemesku za druhou v přestírané snaze zjistit proč. (Nejspíš proto, že žádný Pavel neexistoval. Všechny ty zprávy šly do prázdna. Jak prosté.)
Později jsem váhal, zda přiznat barvu nebo pokračovat v té pitomé hře na průtahy, letmé pohledy nad sklenicemi divoce barevného pití a věčně plným popelníkem. Nenápadně jsem se odtahoval od Heleny a směřoval své repliky pokud možno výhradně Kamile. Smála se jim. Ať už byly vtipné nebo ne, strašně krásně... skoro vyzývavě... se smála. Zíral jsem na ni jako zhypnotizovaný. Už to nešlo zastavit.


Silnice je v tuhle hodinu příjemně vyprázdněná, aspoň tedy směrem ven z Prahy. Umožňuje mi to v podstatě vypnout – i když jen zdánlivě. Některé detaily nelze vymazat. Jak sekera padající do živé tkáně. Milionkrát tentýž pohyb na zacyklené filmové pásce. Zachvácen panikou sám v sobě tápu. Jak to vypnout…?! Nevím. Neumím to zastavit, neumím nesledovat… tím pádem se mi dělá znova zle. Nemůžu si pomoct. Benzínka OMV, dvanáctý kilometr. Preso, Cola, cigareta. Parkuju kousek od vysavače, okýnko stažený, kouřím a ignoruju popel, co špiní palubní desku i moje džíny. Záleží na tom ještě? Mně už ne. Ne?
Ty ses tak strašně změnil, řeknu do prázdna polohlasem. Strašně. Fakt.
Rozkašlu se a zavalitý muž v teplákové soupravě vylézající právě z dodávky se řvavě zeleným nápisem Lush se prudce ohlédne mým směrem. Namísto abych se jako jindy přikrčil ve snaze stát se neviditelným, po něm mrsknu vyzývavým pohledem.

Znova ta otázka: jsem to ještě já?
Kdy tohle začalo?
Má cenu to zjišťovat? Změním tím něco na tom, co se stalo? Ne, tady už ne.
Najednou smlouvám sám se sebou. Fakt ne? Ani ponořím-li se do minulosti, tak hluboko, jak jen je to možné… ? Ani když…?

To už tady přece jednou bylo. Co pro vás ta která skvrna na papíře představuje, jak často souložíte, v kolika letech jste se přestal pomočovat? ptala se psycholožka. Ani ji nenapadlo bádat nad tím, jestli třeba nejsem barvoslepý panic, co na prahu dospělosti objevil, že nejsilnější rozkoš mu poskytuje močení do matrace. Nad čímkoliv dostatečně bizarním mimo vymezené tabulky. A to možná měla.

Na druhém konci ticho, tma, spleť mrtvých kabelů. Zapomněl, tolik jsem toho zapomněl. Nebo jsem si to aspoň myslel.

- - -

(Ema)

Co dělám blbě? přemýšlí Ema. Vzápětí nachází odpověď: Asi že všechno.

V radiátoru hladově škrundá, Bobek po obědě spí a ona sedí u okna a plete stodesátou šálu. Jak stará bába, ušklíbá se. Za každý kus dostane od Kellnerky padesát korun. Jsou dny, kdy má pocit, že se umotá k smrti. Léto skončilo, nepozorovaně se rozpustilo v polích a zahradách, najednou je tma a chlad proniká za límec. Adam se víceméně nastálo přesunul na kolej. Budu mít víc klidu na učení, tvrdil, aniž jí pohlédl do očí. Ema jen nesouhlasně potřásala hlavou - bydlela tam s ním přes půl roku a dobře zná ten klid. Ne, už se ani nehádají.
Asi že všechno, zopakuje polohlasem a pokračuje hladce, obrace, jehlice tiše lupou a občas cvaknou jak hladové čelistky, úplně malinkaté.

Kdesi v domě lomcuje celým světem pračka. To bude u Sezimů. Kdyby prali Brandovi, už nám to teče v koupelně stropem, povzdechne si a nahodí další řadu. Myslí při tom na první dny tady, jak celá nadšená po nastěhování obešla všech pět zdejších partají a představila se: Já jsem Ema, Emilie Kroupová, budem teď bydlet v prvním patře… A snažila se uložit do paměti jména a tváře a přiřadit jim stisky ruky. Jen ve druhém patře zůstaly dveře zavřené. - Nojó, ty sou eště u kiosku, vysvětlila jí vzápětí korpulentní ženština, co jen povystrčila horní polovinu mohutného těla ze dveří… - Sou tam a budou tak do půla, s tim nic nenaděláte, mávla znechuceně utěrkou směrem k Brandovic bytu. - A mě se to pálí, já sem Fousková, dodala ještě. - Těší mě, hlesla Ema směrem k prudce přibouchnutým dveřím.

Později si zvykne, na všechno. Na pláty bahna na schodech i opilecký kravál od odvedle od Pištů i zhora od Brandů a věčný pach vařeného zelí a kdovíčeho ještě linoucí se z Fouskovic kuchyně. Na rodinnou mánii Sezimových všechno rozebrat a žádnou svépomocnou opravu nedotáhnout do konce, takže v domě věčně panuje tma, z vypínačů trčí barevné drátky a o zámku u vchodových dveří by bylo možno hovořit jako o okrase, kdyby nebyl tak ohyzdný.

Zvykne si na to, že v místní Jednotě je ve čtvrtek maso a v pondělí zákusky.
Na svou vlastní samotu, na tu nepatřičnost. - Evo, a kde máš Adama, komolí jí sousedky jméno a ona by se nejraději propadla dva metry do země. Eva - Ema, všechno jedno.
Zvykne si uhýbat výčitkám rodičů: ... to bylo keců, že budete bydlet spolu, jestli ti nebylo líp doma....
Nebylo, mami. FAKT nebylo.


Bobek se chruje v postýlce, za chvilku bude vstávat, zabalí ho do fusaku a půjdou se projít. Znamená to vrazit hlavu mezi ramena a doufat ve vlastní neviditelnost. Nebo naopak vynést vlajkoslávu své sporné hanby, zářící a hlučnou a jít středem.
Pračka u Sezimů konečně ztichla, nebem se řítí fialová mračna. Na první pohled hebká příze Emu trochu kouše do zpocených prstů. Spočítá dokončené výrobky - čtyři.
Odnesou je, snad vyfasují penízky a udělají si aspoň trochu pěkný den.
Je úterý, to bývá čerstvé ovoce. Nebo by aspoň mohlo. Být.
Čistě hypoteticky...

Ve chvíli, kdy obléká synovi čistou košilku, zadrnčí zvonek. Tenhle zvuk neslyšeli tak dlouho, až oba nadskočí. Na chodbě přešlapuje Brandovic Pavlína. Copak bude chtít sousedka půjčit tentokrát?
- Tetóó? Nemohla by sem si u vás napsat úkoly?
Ohromené mlčení. Tohle fakt nečekala. Sůl, bílé nitě, dvě kostky cukru, brambory, stokoruna, mlíko… to všechno už tu bylo, ale tohle…
- … von je u nás strejda Roman, dodá Pavlína a Ema ustoupí stranou.
- Ale jo, tak poď dál… Pohlídáš malýho, já skočim aspoň do Jednoty pro Pribináčka jo?

Počítá obsah peněženky a Pavlína důležitě přihlíží. Je jí deset nebo jedenáct?... Ema nedovede říct. V podstatě na tom nezáleží. Strejda Roman není žádný strejda, ale nejnovější „objev“ sousedky Brandové. Starého zavřeli před necelým měsícem. Říká se, že tomu poměrně dost napomohl i Roman, snad aby měl volné pole…
Pribináčky nakonec koupila dva. Zbylo jí pět padesát. Dívá se na Pavlíninu hlavu skloněnou nad umolousaným sešitem. Bobek se batolí podél kuchyňské linky a něco si brouká. Stojedenáctá šála. Emu zamrazí. Kdy naposled viděla Adama? Neměl by náhodou přispět něco na malýho, když už s nimi nebydlí? Hladce, obrace. Venku se stmívá zase o fous dříve.


(Pavlína)

Nevím, o čem mluvíte. Nebo:
Prosím pomozte mi. Nebo:
Ach, taková banalita… Nebo:
Jistě, všichni je viděli…
Něco z toho. Bych asi měla říct.
- Mohla bych se… napít? Poprosím a ona mi z kohoutku v rohu místnosti natočí vodu.
V nepříliš čisté sklenici plné vlažné tekutiny víří jakési částečky. Pozoruju je, jako by na tom závisel můj život.
- Máte děti?
Ještě se můžu dívat na podlahu. Má barvu tisíckrát vyždímaného hadru.
Nohy psacího stolu objímají náramečky nahnědlé špíny.
- Ne, vždyť…
- Jistě. Promiňte. Já jen… existujou přece organizace, kde vám pomůžou…
Organizace?!


(- Ty kurvo, s kym to zas máš… Lubošovy pěsti dopadají vahou několika vodek a mnoha zmařených nadějí. Uhýbám, dokud je kam. Nepříčetný vztekem mne vtlouká do zdi. Bože to bolí! Špinavá, krvavá a polámaná se plazím k telefonu.
Rve mi aparát z ruky.
- Žádnýmu amantovi volat nebudeš!

- Ano, co nejdřív prosím,
dolehne ke mně po chvíli starostlivý hlas hodný růžové košile s jemným lila proužkem… - ... ano, jistě. Ne, opravdu se necítí dobře… ne. Ne, to ne. Ze schodů, víte…
Z koupelny pak vyjde usměvavý a voňavý pan účetní. Tašku mám sbalenou jeho přepečlivou rukou za pár minut. Nejedu přece poprvé….)

- Organizace? opakuju nevěřícně. Krev vsákla, rány se zacelily, modřiny žloutnou.
Voda ve sklenici na dosah mé ruky zprůzračněla.
Na dosah ruky s naraženým zápěstím.
- Já bych…
Mlčky se dívá. Pak mi podá jakýsi prospekt. Zdravou rukou ho rozložím na kolena a snažím se číst. Trvá to nekonečně dlouho. Jako by mi písmenka lezly do hlavy po jednom.
Z hloubi ulice sem otevřeným oknem doléhají hlasy tramavají, hudrání autobusů a celý ten shon. Sklenice na stole je prázdná.
- Já bych… slyším se z dálky kovově a cize... - já... já to zkusím.


 celkové hodnocení autora: 99.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 9 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 28 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 52 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 sperglovka 04.01.2012, 1:20:26 Odpovědět 
   Nemůžu se odtrhnout! :-)
 Sakora 31.12.2009, 17:28:09 Odpovědět 
   Dlouho jsem si říkala, že si tohle pokračování musím přečíst a dnes mám volný den, jdu na to. Tento způsob rozvíjení příběhu je mi blízký. Fascinuje mě tvá slovní zásoba, práce s jazykem, poetické příměry. To vše mi aktéry povídky dokáže neuvěřitelně přiblížit.
 ze dne 31.12.2009, 17:42:19  
   Anna: Děkuji za povzbudivý koment - v současné době je příběh již vložen kompletně - takže až budeš chtít projít všech deset kapitolek, jsou tu ,-))
Doufám, že se Ti bude líbit i pokračování.
 ospre 11.11.2009, 11:54:23 Odpovědět 
   Tvůj první díl jsem okomentoval, že mi to připomíná Terezu Boučkovou. Musím se opravit, tohle je lepší...
Krásné, jako živé obrazy, to bych nesvedl. Ale na druhou stranu, já jsem zvyklý trochu víc koncentrovat děj. :-)
 ze dne 11.11.2009, 13:54:09  
   Anna: Děkuju za Tvůj koment... a nerouhej se.
Já taky ještě před pár lety měla za to, že napíšu maximálně báseň na pět řádků. Fakt.
 Hordek 24.10.2009, 20:54:55 Odpovědět 
   Nejméně stejně tak dobré jako díl první, četlo se fajn, ahoj, R.
 ze dne 24.10.2009, 20:56:37  
   Anna: Děkuju, další díly čekají ,-) Snad se Ti ten příběh bude líbit i nadále.
 Charlotte Cole 20.10.2009, 16:15:45 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Charlotte Cole ze dne 20.10.2009, 16:12:53

   Vypadlo mi tu: (Pavlína) tuším, že měla být před: "Něco z toho. Bych asi měla říct." Další záměr?
 ze dne 20.10.2009, 18:32:20  
   Anna: jo, správný odhad. tohle nezměním ani za nic - ona ta tečka totiž je na místě, kde bys ji měla vidět, jak polkne, nadechne se. a...
A tak.
 Charlotte Cole 20.10.2009, 16:12:53 Odpovědět 
   Ahojky,

tak jsi mě vůbec neodrazila, ba naopak.

-----------

(Robert)

"stopatnácti/stodvacetsedm" číslovky se píšou zvlášť myslím - "sto patnácti/sto dvacet sedm"

"osobu, pro niž" - níž

Pak je tu opakování v druhém odstavci slova byl ("byl bych býval", "by byla ošklivá")

Pak ty tři "že"... přiznávám, že tohle slůvko dělá problém i mně (stejně jako slova byl/bylo/byla/byli/byly). =/ je to hrozná potvůrka... =D

Chicht... říct o holce, že je závadná... tak to mě pobavilo =) Ale třeba to tak kluci říkají =)

"Zapomněl, tolik jsem toho zapomněl." - tady mi první věta (Zapomněl) evokuje použití třetí osoby, ale vzápětí v druhé větě (tolik jsem toho zapomněl) píšeš v první osobě... asi je to jen kosmetická vada. =) Anebo záměr? =)

(Ema)

"stodesátou" - "sto desátou" sice mi word hlásí, že je i první varianta dobře, pořád si říkám, že nás učili slovně psané číslovky rozdělovat…

Pak se ti tu usadil pravděpodobně neuzavřený tag...

Víc bych si pohrála s odstavci. V podstatě celou část ("V radiátoru" až "malinkaté") jde docela slušně rozkouskovat.

Další část textu ("Kdesi" až "dveřím") by šla také "rozodstavcovat", minimálně když se změní ten, co zrovna mluví

"A mě se to pálí" - mně?

"kravál od odvedle od Pištů" to "od" mi přijde nadbytečné

"nepatřičnost. - Evo," - po slovu "nepatřičnost." bych odřádkovala

"chruje" tomuhle slovu nerozumím... vysvětlíš mi ho, prosím?

"...doufat ve vlastní neviditelnost. Nebo naopak vynést vlajkoslávu své sporné hanby, zářící a hlučnou a jít středem." - moc hezké!

"Nebo by aspoň mohlo. Být." Záměr?

"Stojedenáctá" - sto jedenáctá. Možná ale ty řadové číslovky být dohromady můžou… tady si nejsem jistá… určitě mi ale poradíš, jak to je =)

"Něco z toho. Bych asi měla říct." Další záměr?

"Bože to bolí!" - možná "Bože, to bolí!"? Oslovení?

-----------------

Rozhodně mě potěšila délka a to, že sis více pohrála s odstavci. Přesto by sis mohla hrát ještě mnohem víc. ;-)
Velice povedeně rozvíjíš psychologii postav, což se mi opravdu líbí, neb já psychologii moc ráda. Postavy se nezdají být ploché, naopak se rozvíjejí a dokonce přemýšlejí! Tohle je u spousty jiných povídek docela problém…
Jinak mě znovu ohromilo nejedno fantastické slovní spojení (a s tím spojená slovní zásoba).
Obzvláštně příběh Pavlíny je napsán opravdu dobře (a začínám jí držet palečky).
Jinak ty „že“ vadily jen na začátku, kde byly poblíž sebe asi tři nebo čtyři, ale jinak jsem si jich skoro ani nevšimla.

V tomto díle ani nepřemýšlím o jiné známce, než krásné Jedničce. Hezké to bylo…

Ch.
 ze dne 20.10.2009, 20:21:26  
   Anna: Díky za všechny připomínky, trochu dýl mi trvalo, než jsem zareagovala. Práce a tak ,-))
Je fajn vidět ten text takhle skrze něčí pohled. Snad se mi povede aspoň v dalších částech
zohlednit Tvé připomínky…
Jednotlivé věci viz dole:

Ad číslovky – podívám se zítra v práci, co na to norma ,-)

"osobu, pro niž" – níž – promiň, ale tam fakt patří pro NIŽ – pro tu

opakování v druhém odstavci slova byl ("byl bych býval", "by byla ošklivá") – souhlas, tady to šlo upravit, stejně jako můj evergreen "že"

"Zapomněl, tolik jsem toho zapomněl." – je záměr.

Ten tag mě štve. Proklikávala jsem to k publikaci někdy v půl druhý ráno a už jsem pro oči neviděla… výsledky vidíš ,-(((

"A mě se to pálí" – mně jo, máš pravdu, jsem ostuda ,-)

"kravál od odvedle od Pištů" to "od" mi přijde nadbytečné – myslím, že ne…

"chruje" – chrout se – vrtět se… takové to stadium, než se děcko probudí, tak ještě spí, ale už se v té postýlce různě převaluje a vrtí, tomu moje maminka říkala, "chruje se"…..
Odstavce – souhlasím, že to asi šlo více rozsekat, problém vidím v tom, že tím pádem by byl co odstavec, to dvě – tři věty a možná by to působilo jako celek až moc

"Nebo by aspoň mohlo. Být., stejně jako: Něco z toho. Bych asi měla říct." - Záměr

"Bože to bolí!" – jo, tady mi vypadla čárka. Uf. ("Bože, to bolí!"?)

Jinak jsem tam narazila ještě na nějaké přešlapy z oblasti interpunkce... tak se vynasnažím, aby jich v příštích pokračováních ubylo... a ještě jednou díky.
 skraloup 16.10.2009, 20:27:18 Odpovědět 
   druhý díl lepší prvního?.. nevím... asi by šlo o spor, jestli může být něco lepší než "skvělé"... :-)
teď jen doufat, že bude pokračování.... 1
 ze dne 16.10.2009, 20:31:06  
   Anna: ... upřímně, pokud bych si nastavila laťku AŽ TAK VYSOKO, nemůžu si dovolit víc nežli tři díly.. výš už nedoskočím...
ale díky za tu víru.
 Te Bi 15.10.2009, 20:53:30 Odpovědět 
   Tak druhý díl mě skutečně nezklamal.
Nenapadá mě nic, co bych mohla vytknout, ani kdybych chtěla. Píšeš s obrovskou samozřejmostí a jistotou, to obdivuju.
 ze dne 15.10.2009, 20:57:53  
   Anna: ... děkuju. Teď ještě zajistit, abych vždycky vložila správně html znaky a přímá řeč končila na těch správných místech... a máme vyhráno ,-)
 Lyrie 15.10.2009, 20:12:16 Odpovědět 
   Máš to perfektně rozepsané, postavy jsou uvěřitelné, na tak malém prostoru jsi jim dokázala vtisknout jedinečné charaktery. Příběhy na pokračování tu moc nečtu, ale tohle si nenechám ujít. Hodně ispirace :_)
 ze dne 19.10.2009, 21:11:50  
   Anna: Od Tebe takové uznání potěší - četla jsem Tvůj text do ws-ka a lituju jedině, že nelze nominovat 1 příspěvek 2krát.
 Šíma 15.10.2009, 20:05:49 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 15.10.2009, 20:03:39

   P.S. Mezi námi, já bych se na tento díl vrhl už když vyšel, ale zmizel mi v textech právě probíhajícího workshopu! Hihi, není to špatné! ;-)))
 Šíma 15.10.2009, 20:03:39 Odpovědět 
   No... Já Ti do toho nebudu kecat a jsem zvědavý na pokračování! ;-)
 ze dne 15.10.2009, 20:04:45  
   Anna: Klidně kecej! Proč myslíš, že to tu visí?
 Dawnie 15.10.2009, 19:56:57 Odpovědět 
   Moc hezké... I když vlastně taky trochu smutné... Určitě jsi mne navnadila na další díl:)
 ze dne 15.10.2009, 20:01:36  
   Anna: ... veselé čtení to asi nebude ani v budoucnu... ale snad se bude líbit i nadále.
 Ariadne 15.10.2009, 18:06:59 Odpovědět 
   opravuji se: poeticky temné psaní, ale to nic nemění na kvalitě
 ze dne 15.10.2009, 20:04:18  
   Anna: Díky za pochvalu ,-)
Minulost se tam prolíná se současností, čistě teoreticky si ty postavy měly jít skrze tok času vstříc - Robert se řítí současností a vzpomíná na minulost, Pavlína totéž... a Ema...? No, uvidíš sama. Snad nebudeš zklamaná.
S přímou řečí Tě ale asi nepotěším.
Jako sepisovatel konverzačních úseků zoufale selhávám.
 Ariadne 15.10.2009, 17:57:13 Odpovědět 
   píšeš moc dobře, jen bych ten rozjezd trochu pokrátila... hrdinové stále rekapitulují, víme o nich vše podstatné (to s Pavlínou je drsný), teď by to chtělo už zasadit do přítomnosti a spustit nějaké zápletky a taky více přímé řeči .. nicméně tvoje poetické psaní se velmi dobře čte
 ze dne 19.10.2009, 21:13:41  
   Anna: ... víš, ono to bez té minulosti asi fakt nejde- teď už to sem můžu napsat, nechtěla jsem předbíhat a odkrývat karty, ale třeba vztah Roberta a Emy (matka- syn) prostě vysvětlení potřebuje. a hlubší než pouhé "stálo to za bačkoru"... o Pavlíně ani nemluvě.
 fin 15.10.2009, 9:40:14 Odpovědět 
   Výborné...
 ze dne 19.10.2009, 21:13:59  
   Anna: díky za čtenářskou výdrž ,-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Snívanie
niecoakoclovek
Oslíci v černýc...
Jan Urban
Idylka ideálu
kimberly1995
obr
obr obr obr
obr

Krychle
Alan de la Pont
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr