|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Hřbitovní strašidlo ::
 honzoch |
publikováno: 16.10.2009, 6:23
|
Zuzka Plešková se po čtyřech měsících vrací do Olšice, ale sama neví, co ji tu čeká. A co hůř, přichází noc a podzimní noci bývají studené a deštivé...
Pátý a předposlední díl celé série se rychle blíží ke konci. |
| |
|
|
9) Hřbitovní strašidlo
Tma se vnutila do komnaty s tichou samozřejmostí a udělala ze stolu se svíčkou jakousi žlutavou oázu světla. Mdlá záře dala povstat hrůzným stínům na stěnách a osamělý muž u stolu, ruku pod hlavou, chvíli co chvíli bázlivě vzhlédl.
Promnul si ztrápené oči a prohlédl si hrozný nepořádek, který tu vládl. Hleděl apaticky na rozházené papíry, zmuchlanou pokrývku i rozevřenou skříň, jejíž uvolněné dveře vrzaly ve slabém průvanu. Ján Szendrei si znovu a znovu prohlížel tu spoušť, než mu oči zavadily o obraz, který si u něj ukryl Martin Schiller.
Stál tam, pohozen a trestuhodně nepřikryt, i v šeru dobře znatelný.
„Ne, už ne!“ skoro zavyl pandurský kapitán a zakryl si žilnaté oči, „už mě nemuč!“
Musel za každou cenu zahnat ty dvě vzpomínky, ty dva duchy, kteří na něj vyčítavě hleděli z obrazu, jako by připraveni každou chvíli vyskočit a sledovat každý jeho krok. Jak plamen svíce neklidně poskakoval, obraz rychle ožíval a sestry byly jako živé, o to krásnější a strašnější. Tisíckrát mohl Szendrei zavřít oči a odvrátit se, ale pokaždé jen pro to, aby se po chvilce opět vrátil k Schillerovu hrůznému dílu.
Zuzčin úsmev nocí zesmutněl, jako rozmazán venkovním mrholením, Lidka smutně kývla hlavou ve své melancholii. Szendrei se chytil za hlavu, pak popadl láhev s kořalkou a chlemtal.
Musí utéci, ale kam? Venku za oknem na něj jako vlkodlak číhá černá noc a v chodbách kaštělu se jeho přízraky cítí jako doma.
Záblesk chladné mysli, Szendrei zauvažoval.
„Musím ten obraz zničit, nebo se zblázním!“ horečně si opakoval ve smrtících výčitkách. „Bude mě strašit už navždycky, vždyť jsem zavinil její smrt! Buď obraz, nebo já!“
Pohlédl na to čertovo plátno, Zuzčina podoba se najednou rozpila v zohavenou tvář mrtvé dívky z považského břehu, ten tam byl půvabný nosík, pryč byly veselé oči. Ján Szendrei spatřil smrt, neboť to ona sama se na něj zubila ze Schillerova díla a kynula mu kosou.
Vytasil meč a zamířil jeho hrot k plátnu, rudo před očima a nejisto v hlavě. Než se však mohl ozvat ohavný zvuk páraného plátna, ruka s kordem mu poklesla. To ďáblovo dílo je jako pravoslavná ikona, nesmí bodnout, nesmí se jej dotknout nečistou rukou!
Zbraň cinkla o podlahu, Szendrei zavrávoral a s vypoulenýma očima hleděl do tváří obou sester. Nabyly zpět svého dřívějšího vzhledu, přelud byl pryč.
Vysmívají se mu! Jaký trest, jaké utrpení za liknavost! Nechal ji shnít v žaláři a zavraždit, tak ať pyká! Rozhlédl se bázlivě kolem sebe a poznal, že zlí duchové, tančící po stěnách, jsou ve skutečnosti jen výplody jeho ztrápené mysli, dosti poznamenané kořalkou.
Dodal si odvahy, a uchopiv obraz špickami prstů, aby se snad nespálil, přešel s ním k oknu. Položil jej na stůl a otevřel dokořán okenní tabulky. Vyvalilo se na něj husté mrholení, hnané větrem a bodající do tváří jako jehličky. Spolu s ním vtrhl dovnitř dravý vítr, udolal sotva hořící svíci a rozfoukal papíry po celé místnosti, znenáhla uvržené do tmy.
Sám, bez obrazu, vyhoupl se do okenního rámu, poryvy větru mu cuchaly vlasy a mlátily s uvolněným oknem, div jej nevytloukly. Szendrei pohlédl pod sebe, do chladné hloubky, utopené ve tmě, pak se ohlédl na stůl, kde tušil obraz.
Ležel tam, výjevem nalíc a Zuzčin obraz před ním povstával jako stvořený z jemných kapiček mrholení, jako obraz z mlhy. Ján se jako štvanec připravil ke skoku, již viděl ten ohavný přelud, jak po něm z černého prázdna za oknem natahuje kostnaté ruce. Byla to ONA-přelud, nečistá zlá víla, vlasy z plískanice, šaty z mlžných par...
„Jdi ode mě! Jdi pryč!“ zapotácel se v okenním rámu než s údesem přepadl vzad, zpět do místnosti. Dopadl tvrdě, hlavou na okraj stolu. Přísahal by, že viděl jiskřičky, kdyby je neuhasily kapky, valící se do místnosti.
Někdo zabouchal na dveře.
Ján zbělel děsem, nedbaje, že mu teče krev, přikrčil se pod stůl, šátraje pravačkou po podlaze, hledaje kord. Třásl se strachy, zpocená ruka nenalézala nic, než holou podlahu.
„Pane kapitáne! Kapitáne Szendrei!“ zaslechl hlas, který rozhodně nepřicházel z onoho světa. Naopak, všichni záhrobní běsové i duši pomsty se jako krysy rozutekli na všechny strany, skrývajíce se pod postel i do všech tmavých děr, jen aby je nezasáhlo světlo z chodby.
Ján pookřál, v mžiku byl u dveří a s obrovskou úlevou přivítal pana faráře s hajdukem, oba promoklé a se zjevnou naléhavostí ve tvářích.
„Jste v pořádku, kapitáne?“ nejistě se optal Boží služebník, když s vypětím všech sil zavíral otevřené okno, skrz které se dovnitř nemilosrdně drala sychravost podzimní noci.
„Ale jistě, důstojný pane, povolilo okno, tak jsem chtěl... “ vzpamatoval se Szendrei a honem si rukou zakryl krvácející ránu na hlavě. Netrvalo dlouho a blahodárný plamen svíčky opět povstal. Ne však, aby pomaloval stěny zlými přízraky, ale jako pomocník dobré věci.
„Mysleli jsme,“ promluvil roztřeseně farář, snad stále vyděšený tou strašnou spouští, „že byste nás mohl zachránit! Križanová, ta stará, co bydlí na dohled od hřbitova, za mnou přiběhla celá zděšená, že prý tam straší! Šli jsme tam a vskutku jsem nabyl dojmu, že slyším ve větru nářky! Hajduci se bojí, že je odnese čert!“
„A já se bát nemám?!“ paradoxně ožil Ján Szendrei, kterého lidská přítomnost změnila k nepoznání a vrátila mu setměním ukradený klid. „To se myslíte, že půjdu uprostřed noci na hřbitov?“
Farář s hajdukem na sebe bezradně pohlédli: „Kdo jiný by měl mít odvahu, než vy, strážce pořádku. A jestli Križanová zburcuje celou vesnici, pak ať je nám Všemohoucí milostiv!“
Pandurský kapitán najednou pocítil i jakousi touhu, především přímo prahl po tom, aby mohl co nejrychleji opustit vlastní pokoj, kde se jako doma zabydlely jeho nejhorší sny. Navlékl si uniformu, pak i plášť, a vzav kord, vykročil na chodbu za svými společníky.
„To jsme rádi, že už jste dorazili, vzácní pánové,“ soukali ze sebe úlevně dva hajduci, usazení u hřbitovní branky, čepice sražené do čela, „mysleli, že tu s Michalem vypustíme duši. Musí to být někde z rohu hřbitova! Až tam zezadu!“
„Sakra, chlapi,“ napomenul je Szendrei, „dávejte přeci pozor s tou lucernou! Je vidět široko daleko, probudíte celou vesnici!“
Pak nevrle pohlédl skrz černý otvor hřbitovní branky, ve kterém ve větru poskakovala otevřená mříž. Ján pocítil chlad, zachumlal se proto ještě více do teplého pláště, ale síť studených kapek, tříštěných větrem, na něj dopadala s hrozivou přesností.
„Půjdeme?“ optal se nebojácně, neboť měl až dosud za to, že se tam ve tmě nic neskrývá a že je potřeba mít záležitost co nejrychleji za sebou. Najednou zatoužil po teplé posteli a spíš než strach měl vztek, za jakou zbytečností ho to zatáhli. Jistěže není na opuštěném hřbitově ani živáčka, to jen vítr hučí v korunách otrhaných stromů.
Vkročil do branky, ale už po půl kroku se překvapeně ohlédl, jeho průvodci stáli jako solné sloupy, ne a ne se pohnout.
„Co je s vámi, vy baby?“ okřikl je, hněvivě vyrval hajdukovi lucernu a po několika osudných krůčcích už stál na nehostinném prostranství nočního hřbitova, bodán drobnými mrazivými krupkami do odkrytých tváří. Zprvu šel klidně, ale jak se jen trochu vzdálil od branky, v hrůze poznal, že všechny jeho ohavné předtuchy a stíny opět ožívají. A co hůř, opět slyšel ten vyčítavý hlas, výrazněji než kdy předtím! Ne, už nezněl vyčítavě, byl v tom kus nářku, nářku, který bodal do srdce a nechal se nést větrem daleko za hradbu, která dělí mrtvé od živých. Szendrei honem zakryl lampu pláštěm, měl strach, aby zcela nezhasla a neocitl se sám v hrozném lese křížů. Najednou měl pocit, že po něm natahují své bezprsté ruce, jak se po něm mračí hlavami bez obličejů. Přidal do kroku, cítě, že již dlouho nevydrží a obrátí se na panický útek.
Tam vzadu u zdi skutečně něco bylo, sotva to spatřil, strašně zavrávoral. Bylo to místo, kde pohřbili Zuzanu! Místo, kde ve tmě cítil hroby Pleškových. Že mu nedošlo dříve, do jaké pasti byl vlákán! Proklínal svou odvahu, odvahu, která se rychle obrátila v panický strach. A tu to něco tklivě zaskučelo, až mu vstávaly všechny chlupy na těle, až mu nohy zkameněly děsem.
Trčel na místě a v záři lucerny zíral před sebe, kde u malého dřevěného křížku sedělo cosi scvrklého a už od pohledu nevýslovně zlověstného a odporného. Stál tam jako přikovaný, když k němu ten záhrobní tvor otočil tvář. A hle, mlha a tma se rozestoupily a on tam ve větru a dešti spatřil známý a vůbec ne ohavný obličej. Až příliš známý, aby poznal, že je to duch, který s ním chystá zúčtovat.
Ale místo výhružných slov přišlo něco jiného, ta ubožačka u kříže na něj zoufale poulila velké oči a pak ukázala zkřehlou ručkou na jméno na kříži. Třesoucí se hlas pronášel chraplavá slova: „Kdo mi obsadil můj hrob? Proč mně pohřbili? Proč?!“
„Proč ty mě pronásleduješ?“ zašeptal a cítil jak se mu podlamují kolena. „Co jsem udělal?“
Div mu lucerna nevyklouzla z třesoucích se rukou.
Čekal zpola, že mu s dechem smrti vmete do tváře jeho vlastní svědomí, že uvidí její rozedraný rubáš a pod ní sinavé kosti. Jenže přišlo cosi jiného, cosi, na co chvilku poděšeně zíral.
„Jene, Jeníčku? Co se stalo? Co jste to se mnou udělali? Já přeci ještě nezemřela!“
S hrůzou sledoval, jak jej opouští vidiny, místo cárů spatřil promoklý živůtek, který se tiskl na zimou se třesoucí tělo. A smrt přeci nepodléhá zimě a tak pokud jej sama zlomyslně nemámí, má před sebou živou bytost.
„Co se nám stalo? Kde je v mém hrobě?“ zajíkala se a pološíleně na něj koukala, posazená na otcově hrobě jako na loži. Tak nemluví duch, došlo mu.
„Zuzko, ty ses vrátila?“ vyždímal ze sebe zbytky odvahy i sil. Nohy mu rázem povolily a on se k ní pomalu vydal. Napřáhl proti němu odmítavě ruku, sličnou ručku, která nalévala barončino víno.
„Nech, Jene, nech mne! Je příliš pozdě... noc bude chladná, zabije mě... až mě pohřbíte, chci spát tu... to je mé místo.“
Rezignovaně sklopila hlavu s obličejem, zpoza překrytým zplihlými vlasy. Ján se však vzpamatoval z úžasu a nemínil se skvělé příležitosti, jak umlčet svědomí, jen tak vzdát. I přes její zoufalý odpor k ní přistoupil a třebaže jej uhodila, zvedl ji do náruče. Chtěla zůstat u mrtvého otce, chtěla se bránit a tak drápala a kousala, její pokleslá mysl viděla spásu jen v smrtícím chladu podzimní noci. Její odpor netrval dlouho, záhy se uklidnila a Jánovi se zdálo, že se jí z očí vytrácí šílenství. Dostal pořádný strach, zda mu tu neumře v náručí, tak ji kvapem odnášel, jen aby už byl pryč z pochmurného hřbitovního rohu. Nesla se mu lehce, nejradši by ji zlíbal radostí, že ji našel.
„Jene, co to děláš?“ slabým hlasem se bránila a odvracela tvář před polibky. „Proč? A kam mě neseš? Copak nejsem psanec, což mě hned nezatknou?“
Pokládal za dobré znamení, že s ním mluví, že se jí poněkud ustálil dech a přestala vydávat tiché steny.
„Nesu tě do bezpečí, Zuzanko,“ ujistil ji. Zdálo se mu, že zahlédl náznak úsmevu a to jej jen povzbudilo, aby přidal do kroku. Již byl nedaleko od brány, když se skoro čelně srazil s Kamenským.
„Uf, to jsem se lekl! Je tu tma jako v pytli! To jsem si mohl myslet, že tě ti chytrolíni pověrčiví nechají jít samot...“
Zarazil se v půli slova a šokovane pohlédl do tváře, která mu vůbec nebyla neznámá. Udělal zmatený půlkrok. „Zuzanko!“ vydal ze sebe radostně a zlehka ji pohladil, aby se přesvědčil, že ho nešálí klam.
„Našel jsem jí na hrobě Martina Pleška, chtěla tam zmrznout,“ prohodil Ján a už veseleji opakoval sám pro sebe, „vrátila se, vrátila! Bože, zázrak.“
„Pavle,“ najednou promluvila Zuzka, „tebe pustili?“
„Pustili a tebe taky omilostní!“
„Nechceš, abych ji vzal?“ optal se pak, přeměřuje si roztřeseného Szendreie.
„Ne, je to lehké břímě oproti tomu, které ze mě spadlo!“
Za těch slov došli k bráně a opět na sebe starostlivě pohlédli. Tušili, že děvče jistě neprošlo růžovým sadem a tuze neradi by jí připomněli něco nepěkného, ale museli vědět alespoň něco.
„Brezničan a Rosina tě nezabili?“
„Ne,“ slabě pípla. „Vzali mě sebou, do Prešpurku.“
Pánové žasli. „A jak jsi se proboha dostala zpět? Takovou dálku!“
Netrpělivě čekajícího faráře i hajduky dívčino náhlé zjevení nepřekvapilo o nic méně, leč rychle odpřísáhli, že se o objevu nikdo nedozví.
„Nic jste neviděli a pokud ano, jde to na mou zodpovědnost!“ oznámil jim Szendrei a starostlivě pohlédl na Zuzku, která se zdála být tak spokojená, jak jen to v té zimě a tíživé situaci mohla být. Občas se plaše usmála, ráda, že je mezi svými a v relativním bezpečí. Nyní se zraky kapitána i doktora upřeli na pana faráře. Ten, již tak dost nejistý a vystrašený, div neposkočil na místě.
„Nechat ji přes noc na faře?“ bránil se, když vyslovili svůj návrh. „Toť holé šílenství! Véghovi mě strašně potrestají! Mějte rozum, pánové, to děvče je psanec, a kdo jí poskytne úkryt, bude rovněž psancem!“
„A není vaší prací milosrdenství?“ úsecne odsekl Szendrei. „Mohla být už dávno na faře a zatím tu mrzne kvůli nesmyslnému sporu!“
„Žena zešílí strachy, mám děti! Co si počnu, až na to někdo přijde?“ bránil se farář, který by, ač se za to upřímně styděl, nejradši děvče odvezl na okraj panství a tam ji nechal osudu, ať rozhodne Bůh.
„Je nevinná, což se brzy prokáže,“ ohradil se pandurský kapitán, „a krom toho, vše je na mou zodpovědnost, já to rozkázal...“
„Jen aby,“ poznamenal jeden z hajduků. Farář již neměl námitek, snad se mu rozsvítilo, neboť jej zalila další vlna studu, jakým příkladem právě byl svým ovečkách. Tiše, aby neprobudili farářku a děti, uložili mladší Pleškovou do postele. Kamenský a Szendrei si k ní sedli a farář je dlouho marně vyháněl. Zakryl okna, utlumil všechny svíce a pohlédl na děvče, zhroucené na lůžku: „Omlouvám se ti, Zuzano Plešková, omlouvám se za svůj strach...“
Oba pánové ve dveřích se překvapeně obrátili, Zuzana se vzepřela na loktech a slabě zavrtěla hlavou: „My všichni měli strach, důstojný pane!“
„Kdybys cokoliv potřebovala, zaťukej u vedlejších dveří,“ už s úlevou jí sdělil, „hned ti donesu něco suchého.“
Ján s Pavlem se unaveně, ale spokojeně rozloučili, věděli, že bude o jejich malé tajemství dobře postaráno a šlo se jim tak lehce, jako už dlouho ne. Ani necítili bodavou zimu.
„Zázrak, to byl zázrak, vrátila se nám,“ opakoval si Ján. Kamenský potřásl hlavou: „Zuzka má dobrou duši, Pánbůh ji nenechá na holičkách a my bychom si jí měli vážit.“
„Ale přemýšlel jsi už co dál?“ skočil mu najednou Szendrei do filosofování. Zastavili se nedaleko od kaštělu. „Jak to myslíš?“
„Aby nám ji baronka nebo Žofie nevyrvaly! Musíme co nejrychleji dokázat její nevinnu, jinak bude zle,“ varovně vysvětloval Ján Szendrei. Byli by jistě navázali další hovor, kdyby si najednou nezačal prohledávat kapsy a po chvíli, když evidentně neuspěl, zaklel: „Zrovna moje nejlepší pistole! Musela mi vypadnout někde na tom zatraceném hřbitově!“
„K čertu s pistolí,“ honem opáčil Kamenský, neboť se nechtěl za nic na světě vrátit na to ponuré místo, „zapomeň na pistoli, hlavně, že je Zuzče živé a zdravé a my také!“
„Asi máš pravdu,“ neochotně pravil Szendrei. Ztracená zbraň ho sice pořád hlodala v hlavě, ale i on už toužil po teplé posteli a čistém oblečení. Nakonec se mu usínalo dobře, duchové se vytratili a pleskání houstnoucího deště dodalo komnatě na útulnosti.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
