|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Zn. prodám hady ::
 Lyrie |
publikováno: 15.10.2009, 20:51
|
| Opožděný příspěvek do WS - na net jsem se dostala teprve dneska, den po uzávěrce. |
| |
|
|
A ještě zaběhnout do zverimexu, připomněl jsem si mezi pekárnou a novinovým stánkem, kde jsem se rozpačitě přikrčil ke zdi. Míjela mě partička rozjívených sedmnáctek a já se nezapomněl ohlédnout a civět na jejich kulaté zadečky narvané v džínách po mladší sestře. Jedna starší paní do mě vrazila deštníkem a zasyčela syčáku, šmíráku nebo něco podobného. Chtěl jsem se ohradit, ale měla částečně pravdu. Šmíroval jsem, ale že bych u toho syčel?
Přitáhl jsem si límec ke krku a vešel do obchůdku. Okamžitě se mi zamlžily brýle, do nosu mi vnikl pach psího krmiva, pilin a myších exkrementů, do uší nazdááááár, kááámo, a měl jsem co dělat, abych neuklouzl na mokré podlaze. Kývnul jsem směrem, kde jsem tušil zelenou aru a vydal se opačným, kde jsem tušil prodavačku.
„Honza tady není?“
„Ne, pane, odjel pro zásoby. Potřebujete něco?“
Tři myši, pomyslel jsem si, a možná tebe jako zákusek. Pak jsem se vzpamatoval, i když nadšený jsem nebyl. Ženská a myš nešla nikdy dohromady, i když co já vím, tak myš vyděšená ječící ženskou si z toho setkání odnáší mnohem větší psychické trauma. Na zvířata se přece neřve. A to ani v případě, že je chcete sníst. Zářným příkladem jsou moji hadi. Ti na myši neřvou. Vlastně neřvou vůbec. Proto je mám rád. Mají tak tiché, rychlé, přesné pohyby. Neměnný výraz. U hada stejně jako u ženský nikdy nevíte, na čem jste. Rozdíly tu však jsou. Had na rozdíl od ženské nevyhledává lidskou přítomnost. Had miluje myši. Had vás nemiluje a ani se nesnaží předstírat opak.
Sakra, co bych dal za pořádnou ženskou! Jenže co si budeme nalhávat, Brad Pitt jsem nikdy nebyl a neočekávám, že se tak stane přes noc. Vkus a paní Móda mě už v dětství obešly tak dokonale, že je podezírám ze schválností. Někdy ale podezírám i módní návrháře a módní časopisy, že si obě božstva vymysleli jen proto, aby před světem obhájili pokročilou formu šílenství projevující se tvorbou modelů z čokolády, pavího peří a zátek od piva.
„Máte nějaké speciální přání?“ zeptala se mě prodavačka – celkem pěkná ženská, tu jsem tady ještě neviděl – trošku zvědavě, ale ne netrpělivě.
„Myši.“
„Myši. Dobře. Pojďte se mnou.“ Zavedla mě k teráriím s křečky, morčaty, laboratorními potkany a drobnými pidimyšmi, džungaráky. „Pro koho mají být ty myšky? Doporučovala bych Jožina, je milý a umí pískat.“ Ukázala na skoro kilové morče a já se v duchu zaradoval při představě, jak se Jožin a moje korálovka pěkně pomuchlují. Pak jsem se zamračil, přece jen kilo morčete je kilo morčete a přestože je Hugo – moje korálovka sedlatá – opravdový zabiják, tohle bych neriskoval. V omezeném prostoru terária by to asi fakt byl boj na život a na smrt.
„Spíš bych potkany. Tak dvouměsíční.“
„Výborná volba, potkani jsou úžasně inteligentní, čistotní a učenliví. Lidé se jich štítí, ale naprosto zbytečně. Dají se ochočit a…“
Bezva. Takže si s nimi bude Hugo povídat, možná společně skočí do jezírka, kde si láskyplně zaplavou, jeden druhému umyje záda a pak si společně dají partičku šachu. Ale ženským se neodporuje, mám své zkušenosti. Jakmile jí řeknu, že myši jsou obědem pro mé hady, zavolá ochránce zvířat, policii a dietoložku, která předepíše mým krajtám celer a kedlubny. Moje fotka bude viset ve všech zverimexech a já si začnu lovit myši na poli. Nebo bych je musel začít pěstovat a to v žádném případě. Když vám totiž zdrhne had, je to něco jiného, než když vám zdrhne myš. I když… při setkání uprchlíků se ženskou to vyjde nastejno. Akorát myš má větší psychické trauma.
Sledoval jsem, jak zručně chytila kroutící se potkany, a v duchu to ocenil. Strčila je do krabice, převázala špagátem, přihodila jedno krmení s vitamínovými lupínky, nejvyšší kvalita, čtvrt kila obilí bratru za sto padesát korun. Mám takový pocit, že si to müsli večír zaleju mlékem, aspoň nějaká změna oproti špagetám nebo polívkám čin-su.
„Podestýlku máte?“
„Postýlku?“ fakt jsem nechápal.
„Ale vy jeden! Po-de-stýl - ku!“ zahrozila mi prstem a přitom se docela hezky usmála. Tipoval bych takových třicet, trochu za zenitem, ale tam už jsem dávno. Poprvé jsem si ji pořádně prohlédnul. Byla skoro o hlavu menší, taková hubená s vlasy do culíku, voněla psím žrádlem, kočkolitem a čímsi jako frézie. Ve tváři měla dolíček.
„Podestýlku? Na co?“
„Pod co. Pod ty potkany přece. Nebo dáváte přednost pilinám?“
„Pilinám?“ Připadal jsem si jako idiot. Tak to dopadá, když člověk celé dny pečuje o hady, kteří nejenže neřvou, ale ani nemluví. I když Josabella vypadá, že jen jen promluvit. (Josabella je moje jedovka - mamba zelená, úplně první jedovatý had, kterého jsem si pořídil a který si mě podřídil.) Když na mě kouká těma svýma hnědýma očima s hlavou položenou na plochém kameni, mám pocit, že mi dokonale rozumí. Že rozumí mojí muzice, která se vymyká běžnému tuc-tuc, které se ozývá z vedlejšího bytu a z jejíž produkce jakoby obviňuje mě, že miluje stejně jako já Zepelíny, Párply, Dórs a Marušku Rotrovou, na jejímž nádherném soulu ujíždí i Hella, moje Lampropeltis mexikana. Jeden by řekl, že si potrpí na sambu, mambu a chilli con carne, ale opak je pravdou. Potrpí si na Marušku, na Josabellu syčí a nejradši má mladé ještěrky rodu Sceloporus.
„Pane?“
„Ah, promiňte,“ zamumlal jsem a určitě zrudnul. Neumím to se ženskými. Tady jedna se na mě usmívá a já místo, abych si vzal pytel pilin a pokusil se ji dostat na rande, myslím na své miláčky. Jenže copak to jde? Přijít do krámu, koupit myši a jen tak mimochodem se optat, slečno nemáte večer čas? Proč by ho měla mít? Proč by ho měla mít na mě? Koutkem oka jsem se zahlídl v zrcátku, které viselo u ary v kleci a to, co jsem spatřil, mě jen utvrdilo v názoru, že vytahaná bunda maskující mé povolené břišní svalstvo a vyboulené džínsy o mně vypovídají mnohem více než červený diplom, který mi vlastní matka sebrala a zarámovaný si ho pověsila v obýváku.
„Takže piliny. No já nevím, co myslíte vy?“
„Já bych piliny nedoporučovala. Víte, je v nich spousta prachu a myši z toho pak mají záněty spojivek.“
Při představě, jak Hugo pojídá myš se zánětem spojivek mi bylo opravdu nevolno.
„Zkuste hobliny.“
„Tak dobře.“
Odběhla do skladu a já se mezitím nervózně rozhlížel. Chodím sem celkem pravidelně, Honza je můj kamarád, půjčuje mi mayovky, dokonce mi dovolil, aby si tady vyvěsil svůj inzerát na prodej guttan, užovek červených, které mi povila Carlise, absolutně klidná, neagresivní samička, jedna z mých nejmilejších. To mi připomnělo, že včera volalo nějaké děcko, že přemluvilo mamku a jestli by nemohli odpoledne přijít. Mrknul jsem na hodinky, zbývala celá hodina. Slečna nebo snad paní prodavačka byla stále ve skladu a já se sklonil nad Jožinem, strakatým a neuvěřitelně rozčepýřeným morčetem. Připomínal mi sebe, jen mu v domku chyběla analogová televize.
„Je roztomilý, že?“
„Ah…“ rychle jsem se narovnal a posunul si brýle na kořen nosu. Roztomilý? No nevím. Přemýšlet o žrádle jako o něčem roztomilém mi přišlo docela ujeté. Copak se chovatel psů také rozplývá nad barevnými granulemi? Ťuťuťu, ty jsi ale roztomilá granulka, pojď, já si tě pohladím. Grrr. Ale slečna vypadala moc hezky, jak se tak usmívala na tu chlupatou kouli, takže jsem se usmál také. Což byla chyba.
„Víte, Jožin je tu už moc dlouho. Budeme ho muset dát do zoo. Nechtěl byste ho? Je vážně moc…“
„Roztomilý,“ doplnil jsem rezignovaně. „Když si ho vezmu, přijala byste…“
„Vezmete si ho? To je úžasné. Hned vám ho připravím!“ Vrazila mi do náruče pytel hoblin a já s nevěřícným výrazem sledoval, jak obratně přemístila pískajícího Jožina do krabice. Odvaha pozvat ji na kafe mě dočista opustila. Tak rád bych ji někam vzal, čichal ten její parfém a díval se jí do očí, jako to občas vídám v televizi těsně před tím než usnu, ale při představě, jak do kavárny nese další opelichané hlodavce, abych jim poskytl domov, se mi nedýchalo zrovna nejlépe. I když… kdyby se usmívala, možná bych ty hlodavce i přijal.
Zaplatil jsem a v duchu se odvažoval k dalšímu návrhu, ale do obchůdku přišel nějaký pán a slečna se začala věnovat jemu. Popadl jsem pytel s hoblinami, krabici s večeří pro hady a krabici s hystericky fňukajícím Jožinem, loktem jsem si otevřel dveře, pozpátku vycouval do ulice, šlápnul do kaluže a srazil do ní nějaké dítě.
„Týýý jó!“ vykřiklo spíš pobaveně a já si uvědomil, že je to chlapec. Zvedl se, začal se smát a poskakovat v kaluži jako opice na gumě. Civěl jsem na něho jako na přízrak. S dětmi nemám zkušenosti. Když je potkám, neregistruji je, spíše tak nějak podvědomě vím, že se kolem mě pohybují malé bytosti. Ale tenhle kluk byl něčím děsně zajímavý. Přistihl jsem se, že bych si v té kaluži s chutí zarajtoval s ním.
„Milane!“
Oba jsme se prudce otočili po výkřiku. Já v něm poznal hlas prodavačky, klučina hlas matky. Oba jsme ustrnuli v pohybech a jako u vytržení hleděli na její blýskající se oči.
„To von, mami!“ ukázal na mě ten malý práskač. „Von mě strčil!“
„Omlouvám se, já… já nechtěl. Neviděl jsem ho.“
Byla dlouho ticho. Cítil jsem, jak mi rudnou uši a jak se mi potí sklíčka brýlí. „Samozřejmě, že zařídím vyprání.“ Sakra, copak vím, jak se pere? O tyhle věci se mi stará máma. Ale snad by neměl být problém to oblečení nějak namočit a nasypat na něj ty věci, co se objevují v reklamách.
„Mazej dovnitř!“
„Kdo?“ zeptali jsme se oba.
„Ty!“ ukázala na syna. „A vy už taky běžte domů. Jožin je nervózní.“
„Ale ty věci…“
„Nechte to být.“ Nečekaně se usmála a než zavřela dveře, tiše mě pozdravila. „A přijďte zas.“
„Přijdu,“ zamumlal jsem a najednou mi bylo úplně skvěle. Už jsem věděl, že se stanu hrdým majitelem všech nechtěných myší, morčat a králíků, že budu kupovat obilí a napáječky, že se dám na rozmnožování a budu v tomhle zverimexu vyvěšovat inzeráty na prodej malých inteligentních potkanů a uvřískaných morčat. To mi zase připomnělo to dítě, co si přijde pro hádě, a tak jsem běžel domů jako blázen.
Za necelou půl hodinu zazvonil zvonek. Mezi dveřmi se usmívala slečna (či paní?) prodavačka a za ruku držela svého zmáchaného syna.
„Ono mu nestačí, že máme doma štíry! On chce ještě hada!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 20 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 52 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
