|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: 6. Tma ::
 montana |
publikováno: 30.10.2009, 0:16
|
|
| |
|
|
Usmívala se na děti a její myšlenky jí uklidňovaly. Byla spokojená s tím, co prožívala. Vážila si každé vteřiny života, který mohla prožít tak, jak ho žije, tak obyčejně, normálně, v klidu. Tak o hodně jinak, než dřív.
Když odjížděla ze školy, bylo pořád teplo. Krásný večer, ještě nebyla úplná tma, jako na podzim, nebo v zimě, byly ještě dlouhé dny, večery teplé, jen občas povával příjemně chladný větřík. Chvilku přemýšlela, kam zaparkovala auto, protože parkovala pokaždé jinde a ve spěchu, takže se na parkování nesoustředila. Většinou si obtížně vzpomínala, kde zaparkovala zrovna dnes. Tentokrát jí to netrvalo dlouho, stála přímo před budovou školy, přes ulici, a své zabahněné zaprášené auto poznala hned. V řadě ostatních relativně krásně čistých, slušných automobilů.
Domů jezdila ráda, ale ty cesty zpět jí moc nebavily. Silnice byla všude stejná, všude tma, nikam vidět, a hlavně, pořád ta stejná. Znala ji jako své boty. Přesně věděla, kde je jaká zatáčka, kde je jaký kopec, kde může čekat podnapilé chodce, kde jí přeběhne přes cestu kočka nebo pes. Znala každou díru... tím víc jí občas překvapilo něco nenadálého, jako například práce na silnici nebo zúžení vozovky. Byl to pocit skoro jako by vám někdo lezl do soukromí. Co člověk dělá pořád, nebo zná tak dobře, se mu stane vlastním a tak to splyne s ním samotným, že každý zásah potom vnímá osobně... Pokaždé přemýšlela nad spoustou nesmyslů.
Vítr, který dovnitř auta proudil otevřenými okénky jí čechral vlasy. Nejela rychle, prohlížela si silnici a upřeně hleděla do tmy před sebe. Těšila se domů. Těšila se na Luboše.
Když sjela ze silnice na rozbitou starou kamenitou asfaltku, tvář se jí lehce rozzářila, byla blízko domova. Auto se houpalo, jak projíždělo díry vymleté vodou, vyrvané traktorama a harvestorama. Pružiny lehce vrzaly, celý podvozek na tom nebyl nejlépe, ale zatím držel a nikde Janu nenechal, a to bylo podstatný. Dokud se viditelně nehlásil o údržbu, Luboš s tím odmítl cokoli dělat.
Les tu voněl jinak. Tak domácky. Znala tu vůni. Bylo tu chladněji, sjížděla k rybníkům, od kterých se po zemi tiše válela bílá mlha. Jela ještě opatrněji, věděla, že srnky mají večer největší chuť přebíhat cesty zrovna, když tudy chcete jet...
Zahnula z rozbité staré cesty na obyčejnou lesní cestu a sledovala pozorně každý kořen, který přejížděla, než spatřila jednoduchou bránu z neopracovaných klád u panelového, travou zarostlého mostku přes potok. Světlo auta dopadalo jemně na ohrady, na dům. Zaparkovala vedle stodoly, zavřela obě okénka a vylezla z auta. Tiše zavřela dveře a šla přes dvorek k domu.
„Luboši?“ Tiše pronesla do tmy. Teprve teď jí došlo, že se doma nesvítí. Zastavila se. Přiběhl k ní psík a tiše jí vítal. Pohladila fenku po zrzavé hlavě, ale její zájem se upíral trochu jiným směrem. Nevěděla, co se děje, jestli něco. Bylo jí divné, že by už spal. Nikdy nešel spát dokud nepřijela.
Otevřela dveře. Tiše vrzly, zamčeno nebylo. Ostatně, často nezamykali. Snažila se rozkoukat ve tmě. Oheň v krbu nebyl rozdělaný, nebyly tam ani žhavé uhlíky. Ničeho neobvyklého si v místnosti nevšimla. Stále nahlížela ostražitě dovnitř, stála na verandě, na kterou dopadalo jen slabé měsíční světlo.
Udělala jeden malý krůček směrem dovnitř. Vrzlo jedno prkno v podlaze. Zastavila se. Ticho. Nebylo, čeho se bát, z čeho mít strach, ale přeci něco takového pociťovala. Svíralo jí na hrudi, měla divný pocit, že se něco děje. Odložila batoh tiše na podlahu vedle dveří. Pomalu kráčela tiše velkou místností, a chvíli jí procházela, než rozsvítila světlo. Znovu se rozhlédla kolem sebe, prošla pod kamennou klenbou do ložnice a pak zase kolem krbu zpět do obytné kuchyně. Nervózně se rozhlížela, prohlížela si každý kousek domu, přimhuřovala oči. Připadala si najednou tak bezbranná, tak hrozně nejistá. Neměla ráda ty stavy, když nevěděla, co se děje.
Znovu prošla domem na verandu a posadila se na lavičku. Na něco si sedla. Ta obálka! Plácla se do čela. Luboš jí tu nechal, ani si jí nevšiml. Byl tady vůbec? Nestalo se mu něco? Poposedla a vzala obálku do rukou. Na nic neviděla, jen poznala, že obálku otevřel. Takže doma byl. Foukal chladný větřík, les tiše šuměl, za domem zaštěkal srnec. Chvilku se zaposlouchala do toho nočního ticha. Připadalo jí najednou tak hrozně děsivé, když tu byla sama…
„Luboši…“ Zašeptala do ticha a upírala oči do tmy, jakoby měl najednou odněkud přijít, jakoby ho tady měla čekat. O nohu se jí otřelo chlupaté tělíčko kocoura. Automaticky se k němu shýbla a pohladila ho od hlavy až k ocasu, který jí jemně omotal kolem dlaně.
Vstala z lavičky a šla domů. Dveře za sebou zavřela, aby se dovnitř nedostal chladný vlhký vítr. Posadila se na pohovku, přes kterou byly přehozené ovčí kožešiny. Bylo v nich příjemně, teplo. Složila si nohy pod sebe a stále v ruce držela velkou otevřenou obálku. Zamračila se na ní. Co jiného mohlo být příčinou toho, že tu nebyl? Nic jiného, neobvyklého, se nedělo. Jo, stávalo se, že se sebral a odešel, jen tak, prostě potřeboval být sám… ale většinou to bylo, když byli oba dva doma… že se prostě ztratil, a vrátil se za dva tři dny, nebo za týden. To znala. Ale tohle bylo něco jiného. Ještě nikdy jí nenechal přijít domů, aniž by na ní čekal. Aniž by aspoň rozdělal oheň v krbu… Ne, tohle se jí nelíbilo, na tohle nebyla zvyklá, tohle jí nebylo vůbec příjemné.
Nikdy se mu nehrabala v jeho věcech, ale tohle bylo jiné. Tohle se jí týkalo. A to víc, než si přála. Dlouho seděla a přemýšlela, jestli má zkoumat obsah té obálky, kterou už teď nenáviděla, i když nevěděla proč, nebo jí má nechat být a čekat. Odložila obálku na dřevěný stolek. Koukala před sebe, upírala oči do prkenné podlahy. Připadala si najednou hrozně malá, hrozně zranitelná. Přitáhla si kolena k bradě a schoulila se. To ticho okolo bylo hrozné. Čekala, že zaslechne jeho kroky na verandě, ale nic. Ticho. Čekala, že na ní promluví, ale nebyl tu nikdo, kdo by mluvil. Ticho.
„Do háje…“ Vstala z pohovky a prošla se dvakrát tam a zpět po místnosti. Podrbala se ve vlasech a znovu se posadila. Sebrala ze stolku obálku a dvakrát jí převrátila v rukou. Nic, jen Lubošovo jméno. Mísilo se v ní spoustu pocitů. Věděla, že dít se může cokoli, nic není nemožné. Ale také věděla, že Luboše zná a on zná jí, že jí věří. A ona měla důvěru v něho. Nechtěla, aby se něco dělo, ale podvědomě tušila, že něco se děje… Tohle nebylo běžné. Najednou měla pocit, že jí dohání něco, o čem vůbec netuší, že by mohlo, že jí šlape na paty minulost. Vkrádaly se jí do hlavy myšlenky, kterým nechtěla už dávno ani věřit.
Věděla, že tohle jí Luboš zazlívat nebude. Pomalu vytáhla obsah obálky a začala si jej prohlížet. Nebo prohlížet. Stačilo jí vidět, o co se jedná. Věděla totiž moc dobře, co držela v rukou. Pár obyčejných fotografií. Zdánlivě obyčejných… Z očí jí vyhrkly slzy. Teď už je zadržet nedokázala. Možná ani nechtěla, ani nebylo nutné je zadržovat, byla tu sama. A najednou se tak sama i začala cítit. Věděla, že ho potřebuje, a že tu prostě není. Najednou. Otírala si slzy do rukávu. Odložila fotografie na stůl a obličej na chvíli složila do dlaní a tiše vzlykala. Po chvíli bezradného obviňování se a vyčítání si skoro všeho, se zvedla a pohlédla ven z okna.
„Nikdy ses nevzdávala… tak nebuď blbá a nedělej to ani teď!“ Vynadala sama sobě. „Vždyť se vlastně nic neděje… vůbec nic… všechno ví…“ Snažila se přesvědčovat sama sebe o nevážnosti situace, ale zas tak moc si nevěřila.
Svlékla si věci, ve kterých byla ve škole, natáhla si své staré pracovní džíny a košili a bosky vyšla na verandu. Ani chvilku nezůstala stát, aby se ve tmě rozkoukala a po paměti zamířila ke stodole, kterou prošla na druhou stranu a otevřela malé dveře ven do výběhu ke koním. Teď už ve tmě rozeznala siluetu jednoho koně. Jeho kůň byl pryč. Doběhla ke své kobylce a odvedla jí do maštale. Uvázala jí na staré špinavé vodítko a znovu doběhla na verandu. Natáhla si boty, které měla pod lavicí, nasadila klobouk a spěchala osedlat kobylu, která tiše přešlapovala ve svém stání. Netušila, co se chystá, takhle pozdě, ale klidně stála, a nechala se nastrojit.
Jana na tom byla v podstatě stejně. Také netušila, co se chystá, netušila, kde ho bude hledat, ale nemohla sedět doma a začít se bát. Nechtěla mít strach. Opřela se kobyle o bok, aby jí trošku odstrčila. Potom zvedla pokrčené ruce k obličeji a pomalu se zvedala s řemenem podbřišníku v rukou, aby ho pořádně dotáhla, a hbitě na něm udělala uzel. Zbývající konec zastrčila do kovové přezky. Možná ho ani nenajde, kdo ví, kam jel. Vždyť může být kdekoli… Nasadila kobylce uzdečku, udidlo vzala do huby hned, byla zvyklá, byla poslušná. Přetáhla jí řemínek přes uši, zapnula pod bradou a otěže hodila přes sedlo, každou z jedné strany. Každý konec otěže švihl kobylku přes plece, ale ani nemrkla. Možná, že se za chvilku vrátí, možná se jen zdržel na projížďce, možná…
Jana vzala svého koně u huby a vyvedla ho na dvorek, kde se hbitě vyhoupla do tmavého koženého sedla. Zasunula nohy do třmenů a jemně tmavou hnědku pobídla. Srovnala si na hlavě černý plstěný klobouk a koukala upřeně do tmy. Nevěděla, kudy jet, nechala kobylu, ať si vybírá sama. Poslouchala to noční ticho, občas houkla sova, někde zašelestilo křoví. Kožené sedlo tiše vrzalo. Jana cítila, jak jí buší srdce. Ostražitě hleděla kolem sebe, snažila se vidět něco, cokoli, aniž by věděla co vlastně.
Pobídla kobylku dolů z kopce k jednomu z rybníků. Od vody šel chlad, při zemi se válela bílá mlha, měsíc se od temné hladiny tančivě odrážel. Šustot rákosí se ztrácel v šustění loňského listí pod koňskými kopyty.
Jana chytila otěže do jedné ruky a druhou si položila na hrušku sedla. Běhal jí mráz po zádech. Hlavou se jí honilo spoustu věcí. Spoustu různých myšlenek. Nedokázala vůbec pochopit, proč se něco takového děje. Vyčítala to sama sobě, obviňovala se. Znovu se jí všechno připomínalo. Snažila se všechny tyhle chmurné myšlenky zahnat myšlenkami na něj. On jí vždycky povzbuzoval, vždyť přeci o všem ví. On jí vždycky utěšoval a nevěnoval tomu přílišnou pozornost. On byl ten, co říkal, že minulost ho nezajímá, když je pryč…
Kousek před ní se zachvěly lístečky na nízkém keři. Zastavila kobylku jemným zatáhnutím za otěže. Hleděla před sebe. Nic. Ticho. Tma. Znovu pokračovala pomalu úzkou pěšinou mezi stromy. Co když už se nechce vrátit? Co když odjel a nechtěl, aby ho viděla? Co když už nechce vidět jí?
Blbost! Přeci se znají léta. Přeci to, že je jim dobře, nemůže zkazit něco, o čem oba vědí, ne, on takový není. Věděla to, přesto se bála. Bála se, že by takový mohl být… Ne! Nemohl. Copak o něm chtěla pochybovat? Copak chtěla pochybovat, že když si jí vzal, že jí nemiluje? Že by jí jen tak opustil? Chtěla pochybovat o něm? Ne, to ne.
Zhluboka se nadýchla a vzdychla. Dech se jí chvěl. Teprve teď si uvědomila, že je jen ve slabé košili, a že je jí docela chladno. Naskočila jí husí kůže. Pobídla znovu kobylku, jakoby její rychlejší tempo mělo zahřát i Janu.
Měsíc se schoval za tmavé mraky. Najednou byla všude hrozná tma. Nebylo vidět na krok. Jana se spoléhala na zvířecí přirozenost. Mnohem lepší zrak, čich, sluch, i chuť pracovat pro člověka. Věřily si. A kobyla okolí dokonale znala. Každou pěšinku měla projetou. Jana si dávala pozor na větve stromů, které viděla vždy až na poslední chvíli, nebo až když jí švihly do tváře nebo ramen. Ztrácela přehled o tom, kudy jede, ale nedbala na to. Stále pozorně naslouchala jakémukoli známému zvuku. Dusot koňských kopyt, zaržání, odfrknutí. Lubošův krok, jeho dech. Neslyšela ale nic z toho. Děsila ji představa prázdného domu. Nechtěla se vrátit domů bez něj. Nechtěla otočit kobylu na cestu zpět, dokud neuslyší jeho hlas, ať by jí říkal cokoli.
Netušila, jak dlouho projížděla krajinou. Jak dlouho se její myšlenky toulaly různými směry. Věděla jen, že je to dlouho. A že už je unavená. Oči se jí zavíraly. Seděla v sedle jak starý kovboj, který jede, žíznivý, mnoho dní. Připadal si tak. Otřásla se zimou. Zamrkala do tmy a jemně otočila kobylku otěží. Signál pro cestu zpět. Hnědka pohodila hlavou a tiše krátce zaržála. Těšila se domů. Na rozdíl od Jany.
Po příjezdové cestě ke stavení kobylka přidala do kroku. Znovu zařehtala a na dvorku zastavila. Jana otevřela unavené oči a zavedla jí ke stodole. U stání z ní sundala sedlo a uzdečku a pustila jí druhou stranou ven do výběhu. Dívka se za ní chvíli dívala. Ona měla radost, že je doma. Ona tuhle situaci nebrala jinak, než jako noční výlet. Neměla proč.
Jana uložila sedlo na místo, uzdečku pověsila a loudala se přes dvorek k verandě. V okně spatřila sotva znatelné jemné světlo. Zastavila se a pozorně si prohlížela okna. Dveře byly zavřené. Vystoupila po třech schůdkách na verandu a tiše se vyzula z kožených bot. Klobouk pověsila na velký ohnutý hřebík šikmo natlučený v dřevěném sloupku. Obešla dveře a nakoukla dovnitř oknem. Nikde nikdo… jen… v krbu pár doutnajících polínek.
„Luboši?“ Vešla dovnitř. Ticho. Viděla, že nikde není, že je dům prázdný. Ale byla si jistá, že ten oheň tu předtím nebyl. „Doprčic.. kde jsi?“ Sesunula se na pohovku. Únava jí přemohla. Dvěma ledabylými pohyby si upravila jemnou ovčí kožešinu pod hlavou a postupně ztrácela vědomí. Nohy i ruce jí ztěžkly a víčka nedokázala udržet. Kéž by se z toho všeho probudila! Kéž by nic z toho nebyla pravda…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
