|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: V den, kdy to nečekáš III ::
 Anna |
publikováno: 17.10.2009, 14:43
|
|
| |
|
|
(Robert)
Dopíjím kafe s příchutí plastu. V tenkém kelímku vystydlo děsně rychle.
Co je vůbec za den…? Jako bych nevěděl. Jasně, že vím. Nenávidím neděle, celé roky jsem posedlý touhle antiláskou. Ne a ne se vyprostit z osidel toho, co bylo a začít volně dýchat. Asi jsem měl poslední dny prožít jinak. Úplně jinak. A nejen ty poslední.
Dám ještě jednu cigaretu a pojedu, Helena určitě čeká. Neměl bych jí koupit aspoň kytku? Pokrytče!
Jakýsi průvan se motá na dně mého já. Fascinovaně zírám dovnitř. Příští rok mi bude třicet. Co jsem celé ty roky vlastně dělal? Kde jsem byl? Nechápu. Člověk tohle většinou neřeší. Pořád máme pocit, že všechno, na čem záleží, teprve přijde. Lepší práce. Rychlejší auťák. Skvělej vztah se spoustou sexu a bez pruzení.
- Právě si vobjevil Ameriku, usmála se Kamila, když jsem jí tuhle teorii v pátek vyložil.
- Že jo… než jsem stihnul poděkovat, došlo mi, že si ze mě utahuje. Normálně bych se urazil, na takové chytrolínky jsem býval odjakživa alergický… vždycky mi stačilo málo. Na poslední chvíli jsem se ovládl.
Jak strašně mě štvalo, že máma vyžadovala, aby se jí říkalo jménem, jsem si uvědomil už někdy v půlce první třídy. Ema má maso. My máme mámu. Ó my se máme…! Nenáviděl jsem ty deklamace, tak strašně mi ji připomínaly. A přitom jméno bylo jednou z mála věcí, za které fakt nemohla.
Ne že by na tom kdovíjak záleželo. Je to pryč. Jako ona. Jako všechno. Už roky.
Jsou to jen zářezy do nábytku. Pouhé kostky Lega, co se porůznu vytrácely při každém dalším stěhování, až jsem dal s bídou dohromady ohrádku pro dva poslední odřené panáčky. Pohled na to, jak se ten plast kroutí v ohni, jak se na něm vytvářejí černé bubliny a strupy. Ona a on. Kdo si hraje, nezlobí. To jsme bydleli na Žižkově, v Koněvovce. Pokoj přepažený skříněmi na dva kutlochy, kuchyň a v ní sprchový kout. Křivý oloupaný barák.
- Uvědomuješ si, co děláš???? Dyk sme málem vyhořeli! ječela na mě a já, oči zapíchnuté do zpola odřeného vzorku na lině, neznalý voodoo zákonitostí, ani nedutal.
- Chápeš, že to by se mu hodilo??? Víš, jak by nad tim zajásal tvůj tak zvanej O T E C ? Nad tim, že...
Kradmý pohled na její tvář zkroucenou stavem blízkým šílenství mě zcela paralyzoval.
- Já vím, maminko.
Pořád ještě byla o tolik vyšší, silnější než já.
- A neřikej mi tak…!
Kdy mě prvně udeřila? Myslím, že v tom bytě pod Petřínem. Byt… byla to jen jedna dlouhá nudle ve dvoře starého domu, ovšem na rozdíl od všech našich předchozích
i budoucích působišť tenhle byt voněl. Byl celoročně cítit zralými jablky. Nikdy jsem nepochopil, odkud se ta vůně bere, kde vyvěrá, ale byla tu a jen díky ní jsem se aspoň občas těšil domů.
Někdy v té době jsem taky pochopil, že máma s tátou vede válku. Přesněji – vede ji proti němu, jako Křižáci pronikající do hloubi Svaté země, jako masožraví amazonští mravenci, jako nyní ta moje původně osamělá zmutovaná buňka, proti jejímuž množení v útrobách dosud nic netušícího těla už není záchrany. Došlo mi, že je zbytečné těšit se, že mě někam táta vezme, protože Ema většinou na poslední chvíli rozhodla, že pojedem nakupovat. Nebo za babičkou. Babička byla nemocná a nemohla moc chodit, ale táty mi bylo líto skoro víc. Představil jsem si ho, jak zvoní před naším barákem (mobily v té době ještě nebyly k vidění ani ve sci-fi filmech) a čeká. A neví. Jsme zase odstěhovaní někam jinam? Nebo jen Ema předvádí další drama?
Bylo mi ho líto, fakt. Ale pak nastalo to nedělní ráno, kdy si máma sedla na okraj mé postele a podezřele hebkým hlasem začala přímo před mýma očima štrikovat příběh o Úplně Jiném Tatínkovi. Temný a děsivý příběh. To nebyl táta, jak jsem ho znal - ten, který stával na protějším chodníku a teskně se usmíval do prázdna, kapsy baloňáku vyboulené zaťatými pěstmi. Nebyl to ten, co jsem ho jednou nečekaně potkal ve městě, oči měl jak skleněné a hlas podivně zastřený. - Mám rýmu, víš? Di už, ať to nechytneš. Pohladil mě po vlasech, snad jen omylem zavadil, co já vím.
Tenhle táta, von, jak mu Ema důsledně říkala, podle všeho skrýval za tichým úsměvem něco stokrát horšího než upíří tesáky. Možná byla víc než jen trochu střelená, ale po tom, co mi ukázala tu fotku, jsem neměl důvod jí nevěřit.
- Už seš dost velkej kluk, řekla, abys todle pochopil.
A mně v ten moment došlo, že teď, počínaje touhle hnusnou nedělí, jsem na celém světě sám. Už navždycky.
- - -
(Ema)
- Jé, ty jsi zkrásněla… Prohlíží si ji na délku paže, jako to dělají dalekozraké penzistky se vzpouzejícími se vnoučaty, což ji trochu znervózní. Kdy se naposledy líčila? Navlečená do flanelové sukně, starého trika a několika hipísáckých svetrů se vydala odevzdat další várku pletenin a spáchat víkendový nákup. Zrovna Jindru by na téhle ulici nečekala. Desítky kilometrů od rodného města. Nemíval na škole brýle? Plochý obličej posetý uhry? Matinku věčně za prdelí? Mávne nad tím rukou. Odjakživa ji něčím přitahoval. Možná proto, že o holky moc nestál.
- Rozjíždím takovou malou firmu, víš… A co Ty? Vdaná? Šťastná?
Ještě to tak, pomyslí si Ema. Kožená bunda, kterou přehodil přes opěradlo židle, vydává při každém jeho pohybu vrzavé zvuky.
- No, nějak se to zamotalo. Ale prcka mám krásnýho.
- Mockrát jsem si na tebe vzpomněl.
Jasně. Prvně a naposled dnes odpoledne.
- Já na tebe taky.
Ale kdybys do mě nevrazil jak balík ze Lhoty, asi tě nepoznám.
Mělo to být jedno capuccino. Měla se vrátit za slabou hodinku, slíbila Pavlíně. Nakonec běží celá říčná domů až za tmy – což v tuto roční dobu není zas tak těžké, stmívá se kolem čtvrté. Něco se stalo. Navzdory počátečním ošklebkům je jí do zpěvu. Slabá hodinka. Kdykoliv si na Jindřicha vzpomene, cítí se, jako by na ni svítilo slunce. Velké, teplé, laskavé slunce. Emino srdce tančí a ona, nakolik jí to plná nákupní taška dovolí, kopíruje jeho radostný rytmus - světe, jásej, chce ji opět vidět! Chce to co nejdřív. A jak se při tom usmíval….
- Jako idiot, konstatuje Háňa Brandová, když si ještě zatepla vyslechne novinky. H.B. ví ovšem o lásce pendrek. Ta ze strachu, že si nezvládne zapamatovat jméno aktuálního partnera, raději volí bezpečnou neutrální variantu „Zlato-Miláček-Starej-Hajzl“. Ne tak Ema. Štěstí z ní přímo tryská, není před ním úniku. Sousedka nakonec rezignuje.
- No vidiš, tak seš ráda, ne?
Ráda… ?
Dají si panáka Becherovky na oslavu. A ještě jednoho. Z pokojíku se ozývají houkavé zvuky. Pavlína předvádí vláček, Bobek nadšeně výská. - Nezastavujéééééém…
- Ale kdyby tě votravovala, fak´bys mi to řekla, že jo? Háňa ve snaze předvést se coby maximálně starostlivá matka prská bublinky slin všude kolem sebe a vrtí se na nepevné židli z plastu, jako by se chystala zahnízdit. Ema by dneska slíbila cokoliv.
- Vůbec ne, Hani, je zlatá.
Hlavně hlídá zadarmo, bez keců a téměř kdykoliv.
- A co Adam?
No jo. Adam.
- Pojedu za nim zejtra. Měl by přece aspoň něco přispívat na malýho…
Zbytek věty zaniká v rachotu Sezimova nového Moskviče pod okny. Smontoval ho ze dvou starých, další součástky posbíral na vrakovišti, výfuk, který uletí jako první, pochází z družstevního traktoru. Hana s Emou se řehtají za záclonou jeho tanečkům kolem té podivné věci na kolech.
- Ty, hele, život je stejně krásnej.
Možná by právě v tuto chvíli měl někdo zazvonit u dveří a vstoupit. Někdo důležitý. Jindřich. Nebo aspoň ten Adam. Či věčně namol ožralý Pišta. Ale neděje se nic.
Venku tma jak o půlnoci. Jindřich i Adam jsou daleko, Pišta řve za zdí na psy povely v maďarštině a Sezimův hand made Moskvič osaměl v zatáčce pod jedinou naoranžověle blikající lampou veřejného osvětlení.
Stejně jako na vše kolem se na něj začíná snášet první letošní sníh. Na jeho dosud ohřáté a neštovičně zprohýbané kapotě netečně taje.
Z pokojíčku se dlouho nic neozývá. Hana dávno odešla o patro výš, a tak je Ema na ten pohled sama: Bobek s Pavlínou usnuli v medvídkovském objetí na koberci mezi kostkami stavebnice a hromadou autíček. Přehodí jim přes nohy prošívanou deku a vrátí se do kuchyně. Sněhové vločky konečně zalehly i vrak a ticho stoupá hrdlem do očí.
- - -
(Pavlína)
Žiju. Já žiju!
Ale třeba jsem umřela a jsem teď v nebi…? Třeba se mi to jen zdá, a jestli vykřiknu moc hlasitě, probudím se zas zpátky v tom bytě… v té posteli. Ve svých děsech.
Žiju. Jakýsi mezičas. Dokázala jsem to. Denně znova žasnu.
To nejtěžší tě teprv čeká, varujou mě všichni. Holky v azyláku, psycholožka… moje poučenější já. Co kdyby mě Luboš našel? Co když ho potkám někde ve městě? Praha není až tak veliká. Celý vesmír není dost velký…
Prý mě sháněl v nemocnici. Ten starostlivý nosič rudých růží, bachratých znamení viny. Pugétů k neunesení sáknoucích tajnými slzami. Co kdybych si to rozmyslela?
Dnes ráno jsem si za asistence sociálky dojela pro svoje věci. Pro jednu velkou, jednu malou tašku. Víc nevydal, a i tady vyváděl jako malý pejsek, který se prvně v životě smrtelně vážně přetahuje o klacek s bernardýnem. Pořád ho vidím:
- Taky ti nemusim dát nic! Rázuje obývákem a máchá rukama, jako by plaval vzduchem. Sakra, to musí být protivítr.
- Nic, hovno, prostě nic! Hlas mu přeskakuje do překvapivých výšek. Otevřu skříň. Na dně se krčí odřená sportovní taška Reebok. Můj starý život. S ní jsem před lety do tohohle bytu přišla.
- Dyť já to všechno platil, já to... Pavlo, posloucháš mě vůbec?
Pamětliva rad terapeuta a vůbec všech, s nimiž jsem tuhle situaci několikrát detail po detailu předem rozebrala, mlčím. Aneta, můj doprovod, čeká v předsíni. Mlčím a balím. Olysalé album z dětství. Výuční list, další papíry, pár kousků nejmilejšího oblečení. Hrnek s modrobílým větrným mlýnem.
Ten mi vyrve z ruky.
- Nesahej na to! Ten jsem ti přivez já z Amstru!
Velkoryse přecházím protimluv a beru jiný, s kočičí hlavou. Po mámě.
Opřený o zárubeň dveří mě po zbytek času bez jediného slova provrtává nenávistným pohledem.
I já mlčím.
Co kdyby… Odmítám se probudit právě teď.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 52 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
