» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."

Ludovico Ariosto

počet přístupů: 2141398

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Vina lásky I. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Vina lásky

Velvet tears	publikováno: 02.11.2009, 10:54

Nastává váš svatební den. Doufáte, že si vyberete správně? A co když ne? Jakou sílu má osud? Svede vás dohromady s člověkem, ke kterému patříte? Jak hrbolatá bude vaše cesta za štěstím?


	Nadešel můj svatební den. Chvíle, o které sní každá mladá dívka ve dne v noci. Představují si, že se oblékají do bílých krajkových šatů, ve kterých kráčí po boku otce uličkou mezi svědky. Jdou vstříc svému slunci, novému životu a lásce. Nastává magický okamžik, kdy si muž a žena řeknou své ano. I já poznala jeho magii, jen maličko jinak. Začněme ale od začátku: Jaro 2000: Slunce svítí, lidé se baví a já se hroutím nad hromadou knih. Maturita se blíží. Přemýšlím nad tím, kdo vymyslel maturitu. Vím určitě, že to musel být idiot. Měla bych se učit, ale v hlavě se mi honí úplně jiné myšlenky. Rozhodně s maturitou nesouvisí. Jsou Lukášovi oči zbarveny do hněda, nebo spíše do zelena? Náhle moje snění přetrhne Tanya: „Nat! Planeta Země volá Natalii! Slyšíš Natalii?“ „Co?“ probudím se a do očí mě udeří krutá realita spodobněná hromadou tlustých bichlí složených na stole přede mnou. Vzdychnu si a s pohledem na knihy si zoufale projedu vlasy prsty. „Přemýšlíš o učení, nebo tvoje myšlenky plují do zcela jiné dimenze, která se nazývá Lukáš? Ptala jsem se tě na hlavní postavy Shakespearova Hamleta!“ Tanya se usměje a je vidět, že mi mou lásku přeje. Už dlouho jsem nebyla tak šťastná. „Promiň, nějak jsem se zapřemýšlela,“ odpovídám s pousmáním. „Aha, takže to bude ta druhá věc,“ zasmějeme se spolu a zkoumavě si mě prohlédne. Vzdychnu a zase se naladím na frekvenci Lukáš. „Když on je tak… úžasný, roztomilý, laskavý, milý, hodný, romantický, věrný, vtipný,…“ mohla bych pokračovat celé hodiny a stejně by můj výčet předností nikdy neskončil. Podívám se z okna a přemýšlím, kdy ho zase uvidím. Určitě to nebude dřív, než přelouskám tyhle pitomé knihy. „Dojdu si zatím pro sváču. Tady to bude ještě na dlouho,“ prohlásí naoko znuděně, ale já vím, že mě jen škádlí. Znám ji už od mala. „Chceš něco přinést?“ „Dala bych si zmrzku, dík,“ vděčně se usměji. Tanya byla vždy má nejlepší kamarádka. Nedokázala bych si představit život bez jejích sarkastických poznámek a černého humoru. Tvoří její nedílnou součást. Bez nich by to nebyla moje Tanya. Měla ale pravdu, že nedokáži myslet na nic jiného, než na Lukášův úsměv. Strávila jsem s ním spoustu krásných chvil, ve kterých jsme se bavili, smáli, škádlili, líbali, ale také učili. Milovala jsem jeho metody učení. „Definice axiomů je…“ zkouší mě z matematiky, mého ne zrovna oblíbeného předmětu. Učíme se už dvě hodiny a oba toho máme plné zuby. Je vidět, že monotónní otázky už ho unavují. Zhluboka se nadechne a podrbe se na hlavě. „Základní věty v podobě tvrzení, která se prohlásí za pravdivá a tak dále,“ odpovídám. Zároveň obracím oči v sloup. Definice axiomů je snad kilometry dlouhá. Jako všechny definice v matematice. „Správně,“ pochválí mě a zatleská. „Zasloužila by sis nějakou odměnu, když ti to tak hezky jde,“ škádlivě se usměje. Hned pochopím, o jaké odměně mluví. Nedá se říct, že by mi byla nepříjemná. Nakloní se ke mně. Koukáme si z očí do očí. Slyším jeho teplý dech a bušení srdce. Miluji ten zvuk. Bez něj bych nedokázala žít. Blížím se k němu a ovinuji ruce kolem svalnatého těla. Přerývavě dýchám. Nepatně otevírám pusu, aby mi mohl vtisknout dlouhý, vášnivý polibek. Poté ještě chvíli zůstáváme u sebe a žádný jiný svět pro nás neexistuje. Jen my dva. Oči zůstávají zavřené a chtějí si vychutnat okamžik radosti. „Takhle se ale nic nenaučíme,“ namítám. Moje rty se vlní do patrného úsměvu. Odtahuji se od něj, abych mohla začít volně dýchat. Miluji ho a má láska nijak nezeslábla ani po zdolání únavné maturity, ani po čtyřech letech na vysoké škole. Po ukončení studia jsme se rozhodli oženit. Datum bylo stanoveno na 5. června 2005. Věřila jsem, že svatební den si budu navždy pamatovat jako nejšťastnější den v životě. Jako malá holčička jsem více přemýšlela nad výzdobou, šaty a velkolepostí, než nad hlavním důvodem. Svého prince jsem si představovala neurčitě. Jako někoho, kdo mě spíše doprovází, než kvůli kterému se celý obřad koná. Dnes už nesdílím názor holčičky, co milovala růžovou barvu a panenky Barbie. Už vím, že hlavním důvodem je slib, který nastávajícímu složím. „Kam přijdou ty červené růže?“ ptá se jedna z mých kamarádek, co mi pomáhá s přípravou hostiny. Má na sobě blankytně modré šaty, koupené speciálně pro tuto příležitost. Její soustředěný výraz mi prozrazuje, že je zaujatá svatbou a chce mi co nejvíce pomoct. Vážím si všeho, co pro mě dělá. Nedokáži si představit, jak bych celou svatbu zvládla zorganizovat sama. „Přinesu ti vázu,“ nabízí se další. „Vždyť vy mi nenecháte žádnou práci. Co já budu celý zbytek dne dělat?“ usmívám se a posadím se do křesla v obýváku, abych měla přehled, co se v domě děje. Všude panuje zmatek. Každý něco hledá, uklízí, nebo zametá. Všechno dění jde mimo mě. Nedokážu se soustředit na konkrétní věc, aniž by mě za chvíli neomrzela a nepodívala se jinam. „Radši si svatbu pořádně rozmysli, než do ní po hlavě skočíš. Dnes jsi do něj možná zamilovaná, ale představ si ho za padesát let, až bude bezzubej a vrásčitej: Láfko, můvef mi podat vuby? No řekni, není to hrozná představa?“ šeptá mi spiklenecky do ucha Tanya. Naklání se ke mně, aby nás nikdo neslyšel. Jsem ji vděčná, že se mě snaží rozptýlit. Nikdy nezklame. Nastal čas upravit se. Stoupám po schodech do ložnice, kde už na mě čekají svatební šaty. Kontroluji, jestli je vše v pořádku. Na světle vypadají ještě hezčí, než v potemnělém obchodě. Lem zkrášluje krajka s květinami. Nabíraná sukně se třpytí třpytkami na průhledné, síťované tkanině. Úzký pas zdobí zezadu velká mašle, která zepředu vypadá úchvatně. Zvlněný živůtek kopíruje křivky mých ňader. Chtěla jsem šaty bez ramínek, ale raději si pod ně vezmu podprsenku. Budu se cítit jistější. Už za pár hodin se ze mě stane paní Natalie Staňková. Těším se, ale zároveň mě zaplavují obavy. Občas si tak říkám: Co kdybych ho nikdy nepotkala? Jak by můj život vypadal? O kolik by byl ošklivější? Mračím se. Takové myšlenky se mi nelíbí. Snažím se je vypudit z hlavy. Nechci myslet na život bez Lukáše. Když se líčím, dávám pozor na každý tah a každý detail. Všechno musí být perfektní. Nepřipouštím jedinou chybičku. Volím zelené oční stíny a voděodolnou řasenku. Předpokládám, že ukápne nejedna slzička radosti. Na rty nanáším jemný balzám, aby vypadaly co nejpřitažlivěji. Naposledy se kontroluji v zrcadle. Jsem spokojená. Z přízemí volá táta: „Holčičko, je čas jet,“ po našem dorozumívání přes schody se mi bude stýskat. Občas jsem mohla předstírat, že neslyším. Například když šlo o úklid, který jsem bytostně nesnášela. Táta ale nebyl vždy vzorný. Když jsem něco potřebovala, občas se vykrucoval. Někdy jsme se pořádně rafli a byli na sebe naštvaní. Nevydrželi jsme dlouho a další den přišlo odpuštění. Obouvám střevíčky a ladně vycházím se dveří svého rodného domu. Naposled jako Natalie Vaiseitlová. Dnešek vše změní.


celkové hodnocení autora: 80.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 28		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Sidonie Kermack	24.02.2011, 17:50:57

Dávám za 2 a to jen proto. že mi tam nesedí jména. České Lukáš a jakési německé či anglické Tanya. Tak buď se to odehrává v Česku a aktéři jsou Češi a pak by měla být Táňa nebo v cizině a pak by to měl být Lucas. Nebo dovysvětlit, že rodiče Tanyi jsou cizinci. Jinak já jako nevěsta jsem se uměla nalíčit sama, nepotřebovala jsem k tomu nikoho. Jedině vlasy mi upravil kadeřník - resp. kadeřnice a to den před svatbou. Ale jsem zvědavá na pokračování.

Velvet tears	02.11.2009, 23:19:13

Děkuji moc za komentáře =) Připadám si trochu trapně, když čtu na jaké důležité věci jsem zapomněla, nebo je popletla. Příště je zkusím napravit, ještě jednou děkuji

Amater	02.11.2009, 11:04:18

Čuk už řekl svoje. Hmm, co jsem se zúčastnila svateb, tak například nikdy jsem neviděla malovat se nevěstu sama. Musí se kvůli fotkám i upravit dekolt například. Taky vlasy - kadeřník. Většinou se vstává už kolem sedmé někdy i dřív ranní. Pokud nemáš svatbu ve 3 hodiny nebo večer. Obchody jsou většinou osvětlené hodně, aby vynikla právě krása šatů. Prostě na to, že je to její den D, moc to nepopisuješ. Je to na můj vkus odbyté. Celkově se to četlo příjemně. Ale je to začátek.

čuk	02.11.2009, 10:53:13

Vcelku příjemné počtení, jako úvodní bez pointy. Trochu holčičí a študentské, trochu úsměvné. Za ty studia na vejšce jsi se moc nezměnila a kamarádka mohla vložit víc vtípků. K detailu tě nabádali. Vložila jsi je sem. Ale jsou spíš vnějškově popisné (móda ach móda), málo odrážejí tvůj vzhled, mohly být víc metaforické, vtipnějkší nebo "situační." Počátek větší práce se těžko hodnotí, ale psát umíš (snad jen, zda jsi se viděla z nadhledu, což by bylo dobře) nebo důsledně setrváš v realistické,( a tím trochu naivní), ich formě. rozhodli oženit?