» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska neotáčí světem."

F. Jones

počet přístupů: 2141398

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Status Omega: Genesis (6-7) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Status Omega: Genesis

MC_Kejml	publikováno: 28.10.2009, 14:51

V minulém díle byla jednotka branců poražena v brutální bitvě s Asyřany a na straně PHF zbývají pouze dvě lodě, pilotované několika nám známými hrdiny. Z hyperprostoru se vynořuje osm neznámých stíhačů a právě ty přinesou radikální zvrat do boje...

Kohorta - ve starém Římě nejmenší taktická jednotka pěchoty, desetina legie (složená ze tří manipulů), ve starém císařském Římě pak samostatná jednotka pomocných sborů; skupina; podpůrný voj
Konsorcium – spolupráce několika firem nebo společenství na určitém podniku


	VI „To je PVS, ne?!“ polekal se Paullus. „Speciální jednotky!“ „Pomoc, canis! Konečně ňáká pomoc!“ zaslechl jsem Morina. „Vybočte z bojové zóny,“ pronesl ocelově chladným hlasem stíhač v zaměřování označený jako Obsidián jedna trochu nesmyslný povel, „a vyčkejte na naše další pokyny.“ „Tady Rudý dva, díky, že jste se objevili, canis, díky, Leviatani s vámi!“ A tak supermoderní stroje začaly řezat zbytky Asyřanů hlava nehlava. „Čum na ty stíhače, ani nevim, jak se menujou,“ řekl Morinus zamyšleně. „To jsou myslím že Excelsiory,“ pronesl zahloubaně Paullus. „Maj je jen speciální jednotky...“ Při pohledu na černé lodě tvaru komolých jehlanů se mi vyvalily oči. Kokpit v popředí širokého jehlanu, svítící temně rudě, nastoloval dojem skutečného létajícícho ďábla. Na obvodu stíhače se neslo osm dlouhých kanonů a raketovou kapacitu jen těžko odhadovat, ale soudě podle nevysunutých úchytů po stranách bych řekl, že byla značná. Takové stroje bitvu obrátily, než jsem stačil říct Konsorcium. Za každého rozpadnuvšího se Asyřana mi do nitra vnikalo cosi příjemného. Něco, co mě pročišťovalo od každé hrudky a šmouhy strachu ze smrti. Pomalu jsem vydechnul a cítil, jak s sebou proud osvobozující látky vynáší pryč černé, odporné smetí. „Hej... Julie, canis,“ ozval se Morinův hlas, zatímco stíhače PVS dorážely poslední zbytky Asyřanské jednotky, „co tu vůbec dělaj špióni?“ „Já fakt nevim,“ pronesl jsem s nesrovnatelným nepořádkem v hlavě, „hele, slyší nás dva eště někdo?“ „Nene, je to nastavený jen mezi náma, canis,“ na to Morinus. „Co? Nevíš?“ „Pochybuju, že by sem šli zachránit jen pár branců,“ ozval se za mnou Paullus. „No to je jasný, že ne,“ na to já. „ale sou tu.“ Konečně bylo bitevní pole prázdné. Vše, co z naší skvadry po zuřivé bitvě zůstalo, se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Nebylo mi z toho zrovna příjemně, tak nezbylo než doufat, že PVS jenom letěla okolo na nějaké rutinní prohlídce a všimla si rozpoutané bitvy. V takových krávách, určitě. „Odvedeme vás na Olympos. Potřebujeme vám položit pár otázek.“ Tak přeci jen to nebyla náhoda. VII Cestou zpátky na stanici v polorozpadlém stíhači, doprovázený jednotkami rozvědky, jsem měl v hlavě pěkný bordel. Nechápal jsem toho až příliš moc. Co se to tam vlastně stalo? Nabrali nás, pak hurá do beznadějného boje jako potrava pro Asyřanské kanony. Málokdo tam dokázal skutečně bojovat. Sám jsem neměl ponětí o tom, jak se ovládá stíhač, který se nám dostal do rukou a nebýt Paulla, dost možná bych skončil jako zbytek letky. Ano. Přišel jsem tam o své kamarády a známé z akademie, se kterými jsem na ni chodil po tři dlouhé roky. Tumultus. Illarius. Patuleius. Přátelé popadali jako slaměné figurky když se do nich opře vítr a bylo jasné, že je znovu nevztyčí. Teď, i bez táty, jsem byl... Sám. Ne, to není pravda. Ještě stále zbyli tři. Morinus, Paullus, a Alerius. A zbytek rodiny ve Sluneční soustavě, která ale teď byla tak daleko. Máti a bratři. Dlouho jsme nebyli v kontaktu, od té doby, co jsem studoval na akademii. Jediná spojnice mezi námi byl otčím. A pak... ta rozvědka. Jak se vedle nás náhle ocitly ty supermoderní stíhače z PVS? A proč? Už předtím mi došlo, že kvůli pár brancům, které by zase nahradili další, by tam přece elitní armádní jednotka neletěla. Teď si nás dokonce odváželi neznámo kam. Věděli snad o nás něco, co my ne? A pokud ano, co to bylo? Netrvalo dlouho a naše rozlámané stíhače přistály v šedivém hangáru Olympu. Okamžitě po příletu do vyhrazeného doku přiskočila k Albatrosům opravářská četa v reflexních vestách a její příslušníci nervózně čekali, až vylezeme ze svých strojů ven, aby se mohli ujmout korábů a začít na nich makat jako diví. Po stisku jednoho z mála tlačítek palubní desky, které mi ještě něco říkaly, jsem uvolnil kryt kokpitu a odvážným úderem zad ho vyrazil nad hlavu. Ze stíhače se zvedla špinavá zpocená bytost s tmavými vlasy, měřící skoro dva metry. Vyčouhlá štíhlá postava ve stříbrné uniformě pilota PHF se nejdřív dobelhala několik metrů po žebříku do prvního patra na úzký výstupek z hlavního ochozu a po něm dál ke dveřím na stěně hangáru, kudy do přístavu vcházeli letci. V zádech se mi objevil Paullus a drcl do mě. Ohlédl jsem se a spatřil kopilota se zděšeným výrazem, upřeným kamsi před sebe. Můj pohled ho následoval a to už před nás předstupovali čtyři auxilia ve zlatých stejnokrojích, připomínající středověká brnění. Naše jednoduché kombinézy k nim měly daleko, přesto dodržovaly podobnou stavbu. Dojem hlavně doplňovaly prýmky na ramenou, odhalující symboly PVS – siluetu vlčí tváře s rozevřenou tlamou. Předstoupil před nás malý, plešatý muž s vystouplýma očima, jehož rysy ne nepodobné soše odhalovaly autoritu a nelítostnost. Mezi třemi gorilami byl zřejmě “ten, co mluví“. „Jsem Vipsanius Gneius,“ představil se neskutečným jménem. „Půjdete s námi. Potřebujeme se vás zeptat na pár otázek.“ Podřízenecky jsem přikývl a Paullus pokrčil rameny. Na jejich hřišti jsme neměli na výběr. „Pak nás následujte.“ Sjeli jsme výtahem o několik pater dolů a nějakou chvíli se procházeli koridory se zdmi plnými svítících diod a kontrolek. Vrtalo mi hlavou, jak na tom jsou asi Morinus a Alerius. Zanedlouho už jsme spočinuli na prahu jakési kajuty, kde se muž-socha zastavil. „Počkejte tady, než naši lidé vyzpovídají jednoho z vašich pilotů. Mělo by to proběhnout rychle,“ ujistil nás a odebral se i s kohortouna konec šedo-modrého průchodu, kde zmizel za automaticky zdvihanými dveřmi ve tvaru trojúhelníku. Zklamaně jsem se podíval na Paulla a zamával dlaní před bílými dveřmi kajuty. Čtyřdílná vrata vjela do vzduchových pouzder a my vešli do místnosti, sloužící zřejmě jako obyčejný pokoj pro čtyři se sterilně bílými postelemi v každém rohu. Na palandě hned u dveří už seděl Morinus. Vypadal zle. „Canis, kde ste byli?“ prohlásil, jako by nic. „Jak jako,“ vzpamatovával jsem se, „sme přijeli skoro stejně.“ „No jo, asi jo,“ zamrkal zmateně. „Si vzali Aleria, nevim na co...“ Morinus zívl. „Mám z toho blbej pocit.“ Paullus přikývl a sedl si na protější postel. „Nechápu, jak se to semlelo,“ pronesl to, na co jsme všichni mysleli. „Přesně, no,“ odvětil jsem, „Proč myslíte, že nás sebrali?“ „Chtěj z nás něco dostat, ne? Ale já nic nevim, canis,“ odpověděl zmateně Morinus a ironicky se zasmál. Obličej měl skoro zelený, těžko říct, zda byl jen tak osvětlený. „Paulle, co myslíš?“ Můj kopilot pokrčil rameny a prsty si protřel obličej. „Hele, a to...,“ naklonil jsem se k chlapcům s troufalou ideou, „vim, že je to asi blbá otázka, když nás sledujou, ale nebylo by lepší zdrhnout?“ Ani nevím, jak se mi v hlavě taková kravina urodila. Jsme přece na základně rozvědky, nejpokročilejší vojenské organizace. Zkusit utéct by bylo jako skočit do zdi a výmluva, že hledáme toalety, by asi nezabrala. Jako by byli kluci domluvení, současně pronesli dvě tvrzení – „Jo. Jo, canis, to bysme mohli zkusit,“ přikývl horečnatě Morinus a narovnal se. „To ne,“ zamračil se Paullus. „By nás chytli. Stejně nevim, jak bys jako chtěl zdrhnout.“ A teď to rozsoudit. Tohle byla přesně jedna ze situací, kdy se dva kamarádi a spolužáci prostě nemohli shodnout. Rozhodl za nás ale někdo jiný.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	28.10.2009, 19:31:05

Ahoj, Kamile! ;-) Ti noví stíhači od "tajné služby" přišli jako na zavolání. Tak jsem si říkal, pročpak asi jejich piloti tolik pásli po našich čerstvých "odvedencích", které armáda (nebo vlastně letectvo) prostě jen hodila do víru bitvy a pomožte si, jak umíte... Trochu na "hlavu", zdá se mi (jeden myslí a nic nevymyslí), ale vysvětlení určitě přijde! ;-) Pevně v to věřím, protože nic se neděje jen tak náhodou (tedy skoro)... Jsem zvědavý, jak si naši (Tví) hrdinové povedou dál a co od nich vlastně ti lidé (ze speciálních jednotek) chtějí a jak z toho "absolventi akademie" vybruslí! + textík to není špatný, přestože by nějaké ty detaily navíc nezaškodily... + konec tohoto dílu navnadí, protože jeden neví, jak dopadne tato malá epizoda, která není jistě poslední! - přes všechnu "čtivost" mi v textu něco neštymuje, jako by dostatečně netáhl... Jak bych to... Představ si nově postavený komín, prostě krása, ale neplní svůj účel na sto procent, jako by někdo z dělníků, nebo řemeslníků na něco zapomněl, nebo v něm nechal špinavý hadr, či kdo ví co! Prostě na první pohled pěkný komín, ale když jeden chce zatopit v krbu, kouří to a nehoří, čili netáhne... - několik přehlédnutých chybek a překlepů by se našlo. I když sám vím, jak jsou skřítci Překlepníčci pěkní hajzlíci a nedají si říct a nedají... Ale myslím si, že to nemá cenu vypisovat, bo toho je fakt málo (tuším jedna tečka namísto čárky na konci uvozovací věty za kterou pokračuje přímá řeč malým písmenkem a v jedné větě u jednoho slovesa není čárka nad písmenkem "i" - čili dlouhé "í", ale třeba jde o hovorovou mluvu)... A víc jsem si toho nezapamatoval... Není o čom hovoriť! ;-) Nemíním Ti do toho kecat, ale chtělo by to více oživit. Více detailů prostředí a obrazů děje (kterým Tví hrdinové procházejí). Zdá se mi to malinko "sterilní". Vím, že ani já moc charakterům svých postav nedám, takže nemůžu kritizovat druhé za něco, v čem také sám hřeším. Takže co se týče té "dobré vaty, která by dopomohla k oné uvěřitelnosti příběhu", tady by se dalo ještě přidat. Chemik má určitě pravdu v tom, že by to chtělo více života (pobíhajícího komparsu) do samotného děje - života - na stanici. Tak velká stanice bude určitě jako jedno velké mraveniště. Také mám dojem, že dáváš svým čtenářům přílišný prostor pro jejich představivost, i když na druhé straně tu nejsi proto, abys je vodil za ručičku a všechno vysvětloval, ale Tví čtenáři nevidí před očima to, co vidíš Ty, když svůj příběh píšeš (a dáváš dohromady)... Chybí mi tu zatím také jasně vyhraněný hrdina - hrdinové - (nemusí být ani kladný, ani záporný). Určitě jimi jsou právě oni "noví rekruti", kteří byli chtě-nechtě vtaženi do víru bitev, ale prozatím se v ději nijak "nekrystalizují". Zatím jsou vyjukaní, ale třeba se časem otrkají a my poznáme (jako čtenáři) také více z jejich charakterů i minulosti. Prostě jsem si k nim nevytvořil (zatím) žádný vztah, stejně tak k záporným hrdinům tohoto příběhu, proti kterým lidé bojují. Jako by byli všichni bez minulosti a žili jen "teď a tady". Odosobnili se ze svých životů a žili jen pro boj s nepřítelem a Asyřané dělali to samé. Nechybí tu důvod, přestože není dobré předem vše prozrazovat? Třeba bojují o holé přežití, třeba je v tom i něco víc. Tví hrdinové jsou lidmi, kteří jsou živými bytostmi a také cítí nejen bolest, ale i strach a určitě v něco věří a doufají v dobrý konec... Uf! To jsem se zase rozjel, omlouvám se. Už ani nevím, zda je celý můj komentík k věci a zda se netočím v kruhu a to jsem jej už několikrát přepsal. Dlouhý příběh (sága) potřebuje pořádného tahouna!!! Ideu, myšlenku, nějakou potřebu a tak... Ale třeba to všechno ještě přijde. Ono je těžké hodnotit dílka na pokračování a doufám, že víš, že jsem vždy stál na Tvé straně! A fandil Ti a fandím Ti stále!!! Vždy jsem u Tebe obdivoval, jak dokážeš popsat jednotlivé obrazy šílených a poměrně rozsáhlých bitev, nebo rozhodíš osudy svých hrdinů do dlouhé ságy (viz SE) a čtenář má co dělat, aby se konečně dozvěděl, jak to nakonec dopadne, protože o překvapení není nouze! Tak a je to... Čili mé dojmy (černé na bílem)! ;-) Jedna až Dvě.


ze dne 30.10.2009, 0:34:15
MC_Kejml: Díky ti za vše, udělám, co půjde, dějově snad nezklamu, vždycky do toho jdu naplno a když to nejde takhle, spáchám aspoň nějaké pokusy do budoucna...

m2m	28.10.2009, 14:50:42

Ahoj. Tak se zpožděním (však víš) jsem odpálil druhou část s tím, že první komentář byl hodně podrobný a hodně dlouhý, nakonec jsem ho ale přepracoval na tenhle: (nebudu vychytávat konkrétní drobky, ale budu pokračovat v našem session) Když jsi psal lavičku v parku, popisoval jsi ji postupně a komplexně, tak, jak's ji viděl. Když popisuješ nějakou činnost (líčíš), měl bys postupovat úplně stejně. Dejme tomu, že vystoupíte z letounu a někam jdete. Popis šedivýho hangáru je opravdu strohej, stejně tak následující cesta koridory. V tvém podání ty koridory byly jen plné diod a kontrolek, takže by se na první pohled mohlo zdát, že je prázdná. Někdo ale ty kontrolky a diody sleduje, ne? Jinak by tam asi nebyly. Tak kde jsou človíčkové, kteří je sledují? Není na škodu jednou větou zmínit, že jsou tam kontrolní roboti, mechanici, zelený gumy s nízkejma hodnostma, který se tam motaj a páchnou vojenskou čistotou, stejně jako ty koridory, že během tý cesty se ti něco honilo hlavou, žes měl nějaký pocity, všechno ale postupně vykládat. Protože pokavaď dodržuješ koncept postupnýho vyprávění, je třeba skutečně vyprávět a nemít hluchá místa. Potom jsou lékem dvě možnosti - ta hluchá místa proškrtat a z rozsáhlého románu se tak může stát novela nebo rovnou povídka... Anebo zaplnit ta hluchá místa nějakými popisy, líčeními, vcítěním se do dané osoby, ostatně jak jsem ti to říkal v tej taverně. Celkově vzato zatím SO nevybočuje ze svého stylu, ten styl je prostě na poměry Saspi dobrý, pokud míříme výš, je stále jen průměrný. Dohromady je text v tuhle chvíli jen změtí neuspořádaných odstavců, ve kterých se kloubí uspěchaná líčení a popisy se suchými místy, která je potřeba namazat nějakým olejem, tedy absorbováním pocitů hlavního hrdiny, aby byl uvěřitelný; popisností a akcí. Trénuj na lavičkách v parku a věřím tomu, že až si dáme v půlce listopadu dalšího spicha v naší literární dílně, bude to zase o kus lepší.


ze dne 30.10.2009, 0:30:22
MC_Kejml: Díky za publikaci, no kdybych se měl tak rozbásnit jako u lavičky, tak by to čtenáře uspalo, ne.. ? :/