» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."

Victor Hugo

počet přístupů: 2141398

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Stud stranou, přátelé, smrt je nablízku ::

dimitrij	publikováno: 30.10.2009, 6:26

Povídka se ve skutečnosti jmenuje "Stud stranou, přátelé, smrt se potlouká poblíž", ale tak dlouhý název se do příslušné kolonky nevešel.


	Malá jednotka ruskejch partyzánů někde u kraje lesa. Laskavá náruč pro všecky, kteří potřebujou úkryt, božskej klid nebo jenom trochu voňavýho vzduchu. Hrobový ticho, nesmělý cvrlikání sojky v dálce, vlezlá zima a všudypřítomná hustá ranní mlha. Vasil se choulil za keřem, jeho kostnatá ruka pohodlně podepřená trouchnivějícím pařezem svírala rezavej samopal. Vedle se krčilo pár dalších ozbrojenců. Dlouhý pušky, bajonety a granáty za pasem. Vasil se držel starejch mazáků a sledoval jejich fígle a triky, naučil se jíst zelený borovicový šišky a měkkou kůru ze stromů, odkoukal, jak se krejt před deštěm a jak udržet tabák a střelivo v suchu. Jeden z mazáků zobal pražený slunečnicový semínka, kterejch měl plnou kapsu, Vasil zaujatě sledoval, jak se jeho chlupatá tlapa pravidelně boří do vytahanejch kalhot, aby vydolovala pár těch dobrot. K naší skupince se neslyšně přicupital prcek Julja, kabát na něm vesele plandal a puška vypadala v jeho úzkejch prstíčkách nepřirozeně velká a masivní. „Za pár minut vyjde slunce,“ šeptl. „Před náma je statek plnej německejch oficírů. Spousta konzerv a zásob, chápete,“ pokračoval. Mazáci kývali zarostlýma hlavama a sliny se jim začínaly sbíhat. „Zbejvá asi dvě sta metrů nekrytýho terénu. Budeme se potichu plížit až ke statku. Rozumíte?“ odplivl si Julja. „Signál je dvojitý soví houkání, jdu to vyřídit dál. Buďte ve střehu,“ řekl ještě, než zmizel v houští. „Určitě tam budou mít celou bednu rumu,“ usoudil mazák. „Nejmíň tři,“ odfrkl další vousáč, když vytahoval žmolek tabáku z náprsní kapsy a začal ho přežvykovat. „Jenom aby se nezvedla mlha,“ řekl zas ten první. „Připadám si jak v sauně,“ uchechtl se někdo. „Hele mladej, dej si loka na zahřátí,“ řekl mazák směrem k Vasilovi při pohledu na jeho rozklepaný prsty. Vasil si dopřál pár doušků. „Vůbec nevypadáš jak jeden z nás,“ řekl mazák. „Vypadáš spíš jak spokojenej sedláckej synek, proč nejseš doválenej, zarostlej a celej rozbitej jak my vostatní? He? Vojáčkuješ si s náma docela dlouho. Dýl než ten špunt Julja. Spíš s náma, jíš s náma, uleháš do stejný hlíny a okusuješ stejný stromy, abys přežil. A stejně to na tobě nejde poznat, čím to je?“ Vasil znechuceně pokrčil ramenama a nevěnoval jeho kecům pozornost. „Tvářičku máš růžovoučkou jak prdýlku třináctiletý holky,“ pokračoval mazák a surově si hrábl do kapsy pro další hrst semínek. „Jenom Julja je ještě hezčí holčička než ty,“ olízl si suchej rozpraskanej ret mazák, zatímco Vasil do sebe vpravil další doušek vodky. Konečně se ozvalo soví zahoukání. „Jde se,“ řekl někdo. Vojáci se plížili mýtinou, hustá mlha je milostivě skryla a slunce v zádech oslepilo případný ranní ptáčata ze statku, bylo to dobře naplánovaný, velitel nebyl žádnej zelenáč ve svým řemesle. Vasil potichu našlapoval a vyhejbal se větvičkám, který tak rády praskaj v nejnevhodnější chvilky. Koutkem oka registroval svoje fousatý spolubojovníky a snažil se bejt pár metrů za nima. Nestál o to, chytnout kulku jenom kvůli tomu, že se dral moc dopředu. Pevně svíral svůj starej samopal a byl připravenej bleskově odjistit, zamířit a vypálit klidně celej zásobník směrem k nepříteli. Krev v něm vřela, vodka se začala projevovat a Vasil začínal bejt lehce přiopilej, nebyl totiž zvyklej. Když se v peřině mlhy začínala rýsovat silueta statku ozvalo se štěkání samopalu, následovalo řinčení rozbitýho skla, ženskej jekot a jednotlivý výstřely z pistole. Mazáci se kryli za nízkou zídkou a snažili se zorientovat. Vasil padl mezi ně. Na pár vteřin zavládlo ticho. „Co to znamená? Co to bylo za křik?“ ptal se Vasil zděšeně. „Mlč!“ Ozvalo se pár cupitavejch kroků, byl to Julja. „Jak to vypadá vepředu, prcku?“ ušklíbl se mazák. „Oficíři sou zabarikádovaní vevnitř, dostali sme jednoho nebo dva.“ „Kolik jich může zbejvat?“ „Ne víc než pět.“ „Co to bylo za ženskou?“ vyhrkl Vasil. „Rodina podle všeho zůstala na statku. Dělaj těm sviním posluhy,“ nadýchl se Julja. „Teď je řada na vás, první skupina vás bude krejt palbou. Třetí parta zatím zůstane v záloze,“ řekl Julja a zmizel sdělit zadní lajně radostnou zprávu. Mazáci se dlouho nezdržovali, zvedli zadky a pokračovali ke statku následováni Vasilem a jeho prorezivělým automatem. Ozvala se krycí palba, z dřevěnejch stěn odskakovaly ostrý třísky, z jednoho okýnka vykoukla hlaveň oficírský pistole a naslepo vyplivla pár kulek. Někdo tím směrem párkrát vystřelil a na chvíli byl pokoj. Jeden z mazáků vyrazil vstupní dveře stavení a vlítl dovnitř, dalších pár hromotluků hned za ním. Krycí palba v tom momentu ustala. Vasil nakráčel dovnitř jako poslední. Ostatní už běhali po domě jak šílení a hledali nepřítele, kterej se nejspíš skrejval v temnejch koutech s nabitou zbraní v ruce. Vasil se v tom nestíhal orientovat, točila se mu hlava a celej svět se s ním pohupoval. Z vedlejší místnosti se ozvala ohlušující střelba, Vasil tam nakoukl a zjistil, že jeden z mazáků právě potrestal ruskýho strejdu za svoji zradu. Chudák se svíjel v kluzký kaluži vlastní krve a snažil se vstát, vždycky se ale svezl zpátky na zem, aby mohl svůj pokus opakovat, nakonec ho toho trápení zbavila kulka přímo do hlavy. Z opačnýho koutu baráku se ozvalo další rachtání automatu a tentokrát následovalo i pár nesmělejch odpovědí z germánskýho lugeru. Němec něco křičel rodnou mateřštinou, plynule přešel do lámaný ruštiny, prosil o slitování a potom už jenom neartikulovaně vřískal. Nic z toho mu samozřejmě nepomohlo, protože nakonec zmlkl úplně. Vasilovi se na pár vteřin zatmělo před očima, zádama se opřel o stěnu a pomalu se svezl na podlahu. Přivřel oči před tou hrůzou kolem a snažil se bejt jinde. V duchu počítal do deseti a křečovitě svíral zbraň. Zase ho polekalo to ženský vřeštění, a když otevřel oči, zjistil, že jednomu z mazáků se podařilo najít její skrejš. Vytáhnul hospodyni na světlo, práskl s ní na podlahu a potom – potom Vasil raději zavřel oči. Další práskání se ozývalo z větší a větší dálky, aby po chvilce zmizelo úplně. Jediný co pak Vasil vnímal, byla lepkavá pažba toho starýho samopalu, kterej sebou odjakživa tahal a ze kterýho nikdy nic netrefil. „Vasil to koupil,“ řekl někdo. „Ten je hotovej, vem jeho zbraň a jde se!“ „Nechce ji pustit! No tak! Už ji nebudeš potřebovat, troubo!“ „Kašli na to. Stejně je to starej krám.“ Ticho. -------------------------- Vasil se odvážil otevřít oči. Nikde nikdo. Ženská i všichni ostatní byli pryč. Několik desítek vteřin si zkoumavě prohlížel zakrvácenou pažbu svýho automatu a dalších pěknejch pár okamžiků mu trvalo, než pochopil, že krev je jeho vlastní. Mrskl zbraní někam do kouta, nechtěl s ní už mít nic společnýho. Pokusil se vstát, ale nešlo to. Jakejkoliv pohyb pánví vyvolával vlnu nesnesitelný bolesti. Omdlel. -------------------------- Když se znova probral, skláněl se nad ním malej klučina a zavazoval mu ránu. Vasil sebou nervózně zavrtěl, ale kluk ho uklidnil tlakem svý drobný dlaně. „Kdo jsi?“ zašeptal Vasil. „Julek. Jsem odsud ze statku.“ „Co tady ještě děláš? Brzo tu bude horko.“ „Hledám rodiče. Otec je mrtvej, ale matku jsem nenašel. Určitě se sem vrátí.“ Vasil se zarazil. „Tvoje matka odešla s partyzány. Viděl jsem ji. Musíme zmizet.“ „Vstaneš a rozsypeš se,“ prohlásil Julek. „Je mi líp,“ řekl Vasil a pokusil se pohnout. Bolest se ozvala, ale dalo se to vydržet. Vasil přivřel oči. 1..2..3..4..5..6.. „Jak se s tím zachází,“ vytrhl ho Julkův hlas ze soustředění. Vasil otevřel oči a zjistil, že kluk si potěžkává jeho samopal. „Polož to!“ okřikl ho. „Najdu partyzány a přidám se k nim,“ prohlásil. „Pomstím svýho tátu. Pobiju stovky těch germánskejch zrůd.“ Ozval se zvuk nákladního auta. „Zmiz odsud pryč, kluku,“ sykl Vasil před tím, než zavřel oči a předstíral posmrtnou stuhlost. Pár německejch povelů, zvuky těžkejch bot, tření koženejch pásků, zvýšenej tep, odjištění snad tuctu železnejch pojistek. Kroky všude okolo, vojáci procházeli jednu místnost za druhou, konečně někdo vyrazil i ty poslední dveře, aby pak nastalo ticho. Vasil zamžikal a zvědavě se koukal drobounkýma štěrbinkama. Ve dveřích bylo několik vojáků, samopaly namířený přímo na Julka, kterej odhodlaně stál a házel nenávistný pohledy, samopal měl naštěstí spuštěnej podél těla. Jeden z vojáků se klidně vydal přímo k Vasilovi a nakopnul ho do obvazu, aby se přesvědčil, že je po něm. Vasil zaúpěl. Teď už moh klidně otevřít oči a čekat, co bude dál. „Jsem jenom civilista,“ zkusil. Pár německejch tváří na něj zvědavě pohlédlo. „Ich bin Freund! Staral jsem se o vaše důstojníky. Jsem na vaší straně!“ Julek ho probodával pohledem. „Pak sem přiběhli tidleti a všecky postříleli!“ cukl hlavou směrem k Julkovi. „Patří k nim! Já jsem přítel! Ein Freund!“ Vasil se ztěžka posadil. „Jenom jsem se staral o vaše důstojníky!“ Julek začal zápasit s pojistkou. Několik Němců zpozornělo, ale zbytek se jenom královsky bavil. Vasil chytnul Julkovou tenkou nohu a trhnul s ní. Dětský tělíčko sebou prásklo o zem. „Todle je ten parchant, kterýho chcete! Ne já! Já jsem spojenec! Heil Hitler!“ Julek zatnul pěstičky a začal do Vasila zuřivě tlouct. Někteří Němci už to nevydrželi a vyprskli smíchy. Vasil zahodil veškerej zbylej stud a začal Julka škrtit. Nejdřív jenom trochu, aby ho zklidnil, ale nakonec pořádně přitlačil, dokud se to drobounký tělíčko nepřestalo cukat. Pak se Vasil rozplakal, po tváři mu tekly slzy jako hrachy. Přivřel oči a počítal. Rty se neslyšně chvěly. 1..2..3..4.. Jeho soustředění přerušilo krátký zarachtání německýho samopalu. Poslední, čeho si Vasil ještě všiml, bylo to, že jedna z kulek zasáhla obvaz, kterej Julek tak hezky utáhl. Na setinku vteřiny mu bylo líto tý zbytečný práce.


celkové hodnocení autora: 96.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	30.10.2009, 20:57:10

Pěkný válečný příběh bez příkras, líbilo! Zbytek komentáře jsem smazal... ;-)

amazonit	30.10.2009, 6:26:42

Velmi lidský příběh, ukazuješ lidské slabiny ve vypjaté situaci, kdy je pud sebezáchovy opravdu silný, ale ne každý by se zachoval jako hlavní postava a samozřejmě by byli i tací, co by jednali jako on. V příběhu zůstáváš nad věcí, příliš se v tom emočně neangažuješ, takže je to zbavené patosu nebo melodramatičnosti, ke které to má vlastně hodně blízko. Tobě to do ní ovšem nespadlo. - sojka cvrliká, vídám je v místech, kde bydlím každý den a zatím jsem od nich tento zvuk neslyšela -vodka se začala projevovat a Vasil začínal bejt lehce přiopilej, nebyl totiž zvyklej. - na co - pít, na sílu vodky...? -Ostatní už běhali po domě jak šílení - šílený -Němec něco křičel rodnou mateřštinou - mateřština je vždy rodná, jiná není, takže je tu jedno slovo navíc - křičel mateřštinou nebo svou rodnou řečí - kterej sebou odjakživa tahal - s sebou