» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2141399

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Mladý muž a bílá žába - 1/3 ::

Sakora	publikováno: 23.10.2009, 12:46

Toto je můj původní příspěvek do WS: A Petr šlápl do kaluže..., tohle zadání se mi tak moc líbilo, až jsem délku příspěvku více než dvakrát přetáhla :-), proto jsem pro WS napsala povídku jinou a tenhle text předkládám ve třech dílech mimo WS.
Příjemné počtení!


	Páteční odpoledne se vleklo jak šnek po silnici. Petr se ze zvyku těšil na víkend, ačkoli ho svoboda volných dnů spíš děsila. Autosalón zel téměř prázdnotou, většina ostatních prodejců už odešla. Ještě čekal poslední dva zákazníky, co si měli vyzvednout auto po servisní prohlídce. Měl rád ten klid a ticho, kdy bylo slyšet jen šumění klimatizace. Volný čas trávil jako vždy na internetu. Času na snění měl v práci dost. S vášní projížděl své oblíbené stránky, cestovky nabízející safari v Austrálii. Jenže to by musel prodat aspoň čtyři auta denně, aby na ten výlet dokázal našetřit. Austrálie, země s primátem v počtu jedovatých hadů, jeho vysněný cíl. Letos bude muset ještě počkat. S pohledem upřeným na krásy krajty zelené, žijící na severovýchodě Austrálie, váhal, zda jet v sobotu na herpetologickou burzu, nebo se nechat zlákat na bujarou oslavu narozenin kolegy, svého nadřízeného. Dotyčný naplánoval na dopoledne cyklistický výšlap a na večer pánskou jízdu. Všichni jedou, tak nad čím přemýšlíš, hustili do něj v práci. Nevěděl, jak jim vysvětlit, že ho to neláká. Pít moc neuměl a žádný sportovec taky nebyl. Čokoládové zmrzliny se na chatě určitě nedočká a nevšední barevné variety Morelia viridis tam těžko bude s kým probírat. Slunečné počasí za okny se nečekaně změnilo na zataženo s vlezlým deštěm. No nazdar, a zrovna dneska jsem se nechal přesvědčit a jel do práce autobusem, nadával Petr sám pro sebe. Den bez aut, hlásili v rádiu. Že on tu výzvu v návalu euforie poslechl… Díky tomu teď kličkoval s límcem vytaženým nahoru mezi kalužemi na chodníku. Rozhodl se zkrátit si cestu zkratkou skrz nevábnou čtvrť kolem nádraží. Staré, napůl vybydlené činžáky ladily svou špinavě šedou barvou s ocelovou oblohou. Vítr se tu proháněl rozbitými okny v opuštěných nádražních halách. Petr se trochu nejistě rozhlížel, rozhodně si nepřipadal jako kdovíjaký hrdina a nehodlal si to ani dokazovat. Raději přidal do kroku. „Konečně jsi tady,“ ozvalo se tiše, ale naléhavě. Petr se překvapeně zastavil a rozhlédl, co to bylo? Nikoho neviděl. Zrychlil. „Čekal jsem tě.“ Vyčítavý hlas mu zazněl přímo za zády. Lekl se, otočil… a šlápl do kaluže. „A sakra! Ztraceně.“ „Ty mě nevidíš?“ V tom ho spatřil, asi desetiletého kluka, ve vytahaném triku, promočené mikyně a roztrhaných džínách. Petr nevesele podupával, jako by to nějak mohlo pomoci vyždímat vodu z ponožek a bot. Koutkem oka pozoroval klučinu. Co tady dělá? Sám? Nebo ho zdržuje schválně a za chvíli se na něj vrhnou chlapcovi kumpáni? Pro jistotu se Petr obezřetně rozhlížel, ale kromě depresivního vzhledu rozpadajících se budov tu nic strašidelného a nebezpečného neviděl. „Copak, jak ti můžu pomoct?“ vlídně se usmál na hocha. „Mně? Proč? Jsi tu přece kvůli Albě.“ „No, podívej, prší, ty bys měl být už dávno doma a já žádného Albína neznám, takže…“ „Musíš ji najít. Chápeš?“ „Ne, nechápu, ale jak myslíš. Hledej si tu tvou Albanu sám, já jdu domů,“ odpověděl a ostentativně vyrazil rázným krokem pryč. Nešlo si nevšimnout, že se chlapec klepe zimou. Petr si byl jistý, že ho kluk bude následovat. Ušel asi padesát metrů a otočil se zpět. Chlapec nikde. Asi se mi to jen zdálo, rozhodl se. Na konci ulice se nerozhodně zastavil. „Kruci, zatracenej kluk!“ zanadával a rozběhl se zpátky. „Hej, chlapče, jsi tu ještě? Neboj se, vylez, pomůžu ti!“ „A dokážeš to?“ „Jak se jmenuješ? Bydlíš tu někde?“ „Milan, přece. Jsi Petr, ne?“ „Ne! Teda jo. Jak to víš? Co se to tu děje?“ „Jdeš se mnou?“ kývl na něj kluk a zmizel za vraty jedné dřevěné boudy. Petr se zarazil. Co to vyvádí? Měl by fofrem pokračovat k domovu, pomyslel si, než se nachomýtne k něčemu nesprávnému. Nudný život, na který si pravidelně stěžoval, mu nyní připadal lákavý a hodný následování. Měl mokro v botách, prázdný žaludek a neodbytný pocit, že to tu zavání průšvihem. On jednal vždy podle pravidel. A proč by ne? Půjde domů, ohřeje něco instantního, zapije to něčím ostřejším a bude. A pak vykročil, za zrezivělý zámek otevřel těžká vrata dřevěné boudy a vstoupil do cizí tmy. „To je on? Má hadí šupinu?“ „Samozřejmě, to jsem poznal hned.“ „Milane, ručíš za něj! Můžeme mu věřit?“ „Slíbil jsem, že ho přivedu. A udělal jsem to!“ Menší plešatý tlouštík s nezdravě bledou tváří si Petra zkoumavě prohlížel. „Ehm, dobrý den,“ ozval se Petr. Asi by se měl bát, ale on si připadal jako v absurdním snu. „Víš, proč jsi tady?“ „Ani omylem, ale doufám, že mi to vysvětlíte,“ zasmál se. Asi jsem zešílel, blesklo mu hlavou. „Následuj mě,“ pravil muž důležitě a druhou stranou ztrouchnivělé budovy vyšli všichni tři ven. Petra překvapilo šero a dusivé ticho, které se všude kolem rozprostíralo. Jako by někdo celý svět převedl do odstínů šedé. Uvažoval, jak daleko to nechá zajít. Ještě dvacet metrů a vracím se. Nejdál k té kamenné zídce a konec. Maximálně na břeh rybníka a jdu od toho. Tlouštík a chlapec kráčeli rychlým krokem před ním a tiše se přeli. Zdálo se, že ani jednoho z nich nenapadlo, že by se mohl Petr dát na útěk. Jakmile znovu šlápl do kaluže schované pod vzrostlou trávou, došla mu trpělivost. „Rozmyslel jsem si to, jdu zpátky, ano?“ „Počkej, prozradím ti tedy naše tajemství,“ zareagoval tlusťoch okamžitě vstřícným hlasem. Než však stačil cokoli říct, Milan komusi v dálce zamával a najednou je obklopila skupinka lidí. Petrovi se zatajil dech. Teď to přijde! V hlavě se mu honily scénáře večerních detektivek. Je to v pr… „To je on!“ obdivně k němu vzhlédla malá holčička s velkýma zelenýma očima. „Chovej se uctivě,“ napomenula ji žena, která ji držela za ruku a rozpačitě se na Petra usmála. Jeho strach pomalu ustupoval. Všichni na něj zírali pátravě, stejně tak, jak on na ně. Někteří se usmívali, hodně z nich si něco šuškalo, mnozí na něj z povzdálí hleděli s bázní a nedůvěrou. „Nevypadá jako hrdina!“ „Legenda říká, že Petr bude vysoký a silný, unese skálu na ramenou, jedním krokem přejde celá údolí… a tenhle, to má být vážně on?“ „Milan ho poznal podle hadí šupiny, přesně jak Bufina předpověděla.“ „Ty vaše legendy! Jsou to jen pohádky pro děti.“ „Ať dokáže, že je ten pravý!“ „Mně se líbí, já mu věřím.“ „Pchá, ty bys věřila i supovi, kdyby se na tebe usmál.“ „Má zelené oči, to je znamení, ne?“ „Ticho!“ utnul debaty tlouštík rázným hlasem, „neslyšíte se? Kvákáte tady jako… to je jedno, je to ten správný Petr, tečka. Je tady a pomůže nám.“ „Máme málo času Fabiane,“ připomněl se tlouštíkovi stařec v zeleném kabátě. „Já vím, najdeme ji, neboj se.“ „Alba je moje dcera,“ obrátil se starý na Petra. „Ano? To mě těší,“ odpověděl neutrálně. Co od něj ten děda čeká? „Tušil jsem, že se to jednou přihodí, ale stejně…“ vzlyknul stařec, „na ztrátu jediného dítěte není jeden nikdy připraven.“ „To mě opravdu moc mrzí.“ „Jsi vyvolený. Jenom ty dokážeš Albu najít,“ vysvětloval mu pomalu Fabian. „Zbláznili jste se?“ lekl se Petr, „s někým jste si mě spletli. Nevím, kdo jste, a neumím hledat lidi!“ A ženského pohlaví už vůbec ne, dodal pro sebe v duchu. „Věříme ti!“ zvýšil Fabian rozmrzele hlas. Petr se pátravě rozhlédl. Jen co uviděl Milana, chytil ho za cíp špinavé mikiny a dovlekl před tlouštíka. „Kdo sakra jsi, kluku? Nechal jsem se sem nalákat jak úplnej blbec!“ „Lidi jako ty,“ ohrnul prcek ret, „ty hrozně pomalu chápou.“ „Jasně, za to ty jsi génius!“ Petr se na sebe v tu chvíli koukal jako zvenčí. Co to vykládám? Vždyť já se nikdy nehádám. Nekřičím na lidi. A už vůbec ne na desetileté děti! Ať už se z toho šíleného snu probudím, přál si zoufale. „Podívejte, omlouvám se, ale zmýlili jste se. Je mi líto té Alby a rád by ch vám pomohl, ale…“ Cítil se jako mizera a raději se rozpačitě stáhl do pozadí. Neměl odvahu rozhlédnout se po tvářích ostatních. Fabian odtáhl Milana kousek stranou a vzrušeně spolu rozmlouvali. Jedna z mladých děvčat se na Petra usmívala a něco šeptala své kamarádce. Stařec seděl na zemi, hlavu v dlaních. „Představíme tě Bufině,“ nabídl Petrovi po chvíli Fabian, „pak se rozhodneš sám.“ Doprovodili už se vším smířeného mladého muže k rozložité vrbě na břehu rybníka. U paty stromu seděla zahalená do barevných šátků vrásčitá žena. Měla široký úsměv, tlustý podbradek a pronikavé černé oči. „Vítám tě,“ pokynula mladíkovi, když spolu osaměli. „Ehm, dobrý den.“ „Čekáš, že ti poskytnu nějaké odpovědi, že?“ „Asi jsem se zbláznil, nevím, kde jsem a co jsou ti lidé zač! A hlavně ode mě kdoví co čekají…“ „Prozradím ti tajemství, nevím jistě, zda jsi ten pravý, ale na tom až tak nezáleží. Máš schopnost Albu najít, to jediné je důležité. Pokud…“ „Pokud… co?“ „Pokud to uděláš dobrovolně.“ „A co když se mi to nepodaří? Začarujete mě, nebo utopíte?“ „Ne,“ zasmála se žena, „změním naše legendy.“ „Noc pokročila, musíme jít,“ vyrušil je stařec s Milanem. Vzali mezi sebe Petra a zamířili k nedaleké silnici. „Tady by se měla objevit, víš? Už tu ale měla dávno být. Její otec si dělá starosti,“ hovořil tiše Milan. „Jak ji poznám?“ „No, je to pěkná žába,“ pokrčil rameny kluk. Petr se nahlas rozesmál. Tak tohle od takového prcka pobavilo. „Co je tady k smíchu?“ zamračil se stařec, „nevěříš, že je pěkná?“ „Ne, to ne, jistě je krásná, já se smál…“ „Nebo ti snad vadí, že je žába?“ „Nezlobte se, mě jen pobavilo, že takový malý kluk… ech, cože?“ Petr se zastavil v půli věty, kdy ho dostihla starcova slova. Váhal, zda se nepřeslechl. Chudák děda, pomátl se ze ztráty své dcery, napadlo ho. Soucitně se na muže usmál. „Vy si myslíte, že vaše dcera je žába?“ „No jistě, čekal jsem takový tón! Pán tvorstva, že?“ Petr naléhavě s prosbou v očích mrkal na Milana, ať mu pomůže, ale ten se tvářil jako by nic. „Tak jinak, jak vlastně Alba vypadá. Abych ji poznal?“ „Je jiná, než všechny ostatní,“ začal starý, „je bílá.“ „Aha, chápu.“ Doufal, že chápe. Ale zdálo se, že marně. „Ropuchy samozřejmě normálně bílé nejsou, ona je výjimka,“ přispěl svou troškou do mlýna Milan. Petr se na něj dotčeně otočil. Ještě ten si z něj bude dělat blázny!


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	23.10.2009, 16:13:43

Pěkné! ;-))) P.S. Přerostlé WS-ko? No... Když musíš, tak musíš!!! ;-))) Jaké asi budou další části? Jednička.


ze dne 26.10.2009, 18:42:21
Sakora: Znáš to, jak se člověk rozjede... Díky za zastavení, doufám, že se ti budou líbit i zbylé dvě části.

Ekyelka	23.10.2009, 12:46:21

Zdravím :) Tvoje jméno pod povídkou je vždycky zárukou dobrého textu a skvělé zábavy - a ani dnes jsi nezklamala. Sice mi chvílemi v hlavě na strunu vzpomínek drnkal Neal se svým Neverwhere, jemuž se první setkání Petra s lidmi kolem Alby podobalo, nicméně zvědavost velí prozatím odsunout brblající sestřičku do pozadí a nechat se překvapit, co se z toho vyvrbí. :)


ze dne 23.10.2009, 13:09:18
Sakora: Zdravím, říct, že děkuju za tvá slova mi přijde jako slabý odvar toho, co cítím. Neverwhere od Neila Gaimana jsem sice četla, ale už je to dost dávno, moje povídka se vážně narodila jen ze zadání WS :-)