» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."

George Sandová

počet přístupů: 2141399

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Povstane z popela ::

Allainila	publikováno: 30.10.2009, 9:29

Poněkud abstraktní a depresivní kousek. Na obojí, stejně jako na použitý styl vyprávění, nejsem příliš zvyklá, takže si připravte o něco víc rajčat a dlažebních kostek. ;)


	Popelavé nebe. Šedé vločky se snášejí k zemi. Připomínají pošpiněné chmýří. Černé siluety krkavců tančí na umouněné obloze. Pod nimi jen holá pláň, zkreslený odraz chmurných nebes. Odraz plný střepů, jehož osu tvoří chátrající strom. Starý dub se už dlouho nepyšní svým listím. Holé větve se prosebně vztahují k výšinám, jako by toužily po vysvobození. Omšelá kůra pláče, na jejích vráskách zasychají smolné slzy. Kořeny vyvěrají z půdy a trnou v křeči. Uprostřed spárů jejich sítě sedí muž. Třese se. Není divu, přichází zima. Výraz jeho tváře však naznačuje, že by se třásl, i kdyby se mohl ohřát v žáru samotných hvězd. Rysy se mu stahují bolestí. Světlo očí se topí v beznaději. Jeho hrdlo se svírá žalem, místo dechu jen sípe. Už nikdy nebude takový jako dřív. Nemůže. U jeho nohou leží marnost a ta mu nedovolí být nikým jiným než mladým starcem. Země je ztěžklá krví, sníh a popel se snoubí s jejím šarlatem. Nad ní se tyčí trosky lidství. Člověk je člověku vlkem. Táž ruka, kterou jsi ráno vřele tiskl, ti večer vrazí dýku do zad. Doutnající budovy jsou toho svědky. Dřevo v popel. Kámen v prach. Kolik je třeba ctižádosti, aby k tomu došlo? Pramálo, pramálo. Mladý stařec to už ví. Vina ho tíží. Neměl si zahrávat s tak silným nepřítelem. Měl vědět, že spojenectví je jen utopie. Město umírá. Ne, už je nějakou dobu mrtvé, ale on si to odmítá připustit. Touží po tom, aby slyšel zvuky hrůzy – nářek, chroptění, pláč třeskot zbraní, hukot ohně – tak jako jim naslouchal předtím. Vše, jenom ne to trýznivé ticho smrti. Z šedého prázdna se vynoří cizí postava. Podává mu ruku. Mladý stařec se jí bez rozmyslu chopí. Tak přece není sám! Bílá dlaň studí. Mladý stařec hledá tvář náležící osobě, jejíž ruku tiskne ve svých. Odpovídají mu stíny kápě. I z nich čiší chlad. Zůstal tedy sám. Ale ne nadlouho. Smrt vyslala svého posla, aby ho zachránil. Mladý stařec tu před ním klečí. Po nekonečné době cítí úlevu. Je připraven se odevzdat zapomnění. Kápě spadává na ramena. Z jejího skrytu se vynoří ženská tvář. Smrt má velmi krásné posly. „Výsosti,“ zašeptá posel. Mladý stařec si málem zakrývá uši. Už příliš dlouho dlí v sevření ticha. Z dotyku dlaní se vykřeše jiskřička tepla. Pálí to. Ne však tolik jako vědomí, že před ním nestojí posel věčnosti. Úleva hořkne. Dlaně se odloučí a pohled mladého starce se stáčí jinam. Falešný posel naléhá: „Musíme jít, Výsosti.“ Mladý stařec neposlouchá. Nechce. Najednou se mu stýská po chmurném tichu. V něm se mu lépe utápí hanba. Zastřený zrak pátrá po zemi. Kmitá od jednoho kořenu k druhému a nenalézá nic než rozmazané šedavé kontury. Opouští ho zrak, anebo za to mohou slzy? Pokroucené dřevo se mu vysmívá. Mezi jeho spletitými úšklebky se však schovává ještě něco jiného. Záblesk uprostřed temnoty. Malá ušlápnutá květinka. Kvítek, který vzešel z popela. Mladý stařec na ní může oči nechat. Jak to, že si jí nevšiml dřív? Z náhlého popudu vzhlédne k tváři falešného posla. Duhovky té ženy mají barvu okvětních plátků. Důvěřuje jim, plátkům i očím. Jsou hřejivé. Je čas jít. Mladý stařec se zvedá a nechá se vést ženou s květinovýma očima. S její pomocí dokáže povstat z vlastního popela. Povstane-li on, povstane i město. Ne dnes. Ne zítra. Ale jednou…


celkové hodnocení autora: 97.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 8		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.3		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 20		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 52		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Evelína Nová	12.10.2010, 21:43:50

Zdravím :-) pochmurné příběhy nejsou můj šálek čajíku, ale početla jsem si jedním dechem :-)))


ze dne 13.10.2010, 19:29:58
Allainila: Každý máme svoje oblíbence. Jelikož tohle dílko nepatří k těm tvým, tím víc mě těší, že sis vůbec početla. ;-) Trochu hořce děkuji za moji premiérovou trojku, patří mi to! :-D

Sidonie Kermack	22.11.2009, 10:32:39

I když je to depresivní, končí to nadějí. Moc se mi to líbí a dokonce to je pravá četba pro mně v téhle chvíli. Před půlhodinou jsem se dozvěděla, že jsme přišli o milovaného kocourka, který sice nebyl náš, ale byl. A tak tu pláču pro zmařený mladý (3 roky) kočičí život a říkám si proč. Stalo se to v malebné vísce, která pro mně je rájem, ale jak vidno, i v ráji je had. Ne jenom v tom biblickém.

Anne Ross	22.11.2009, 8:26:39

Odpověď na příspěvek od uživatele: Anne Ross* ze dne 10.11.2009, 22:02:16* Writers cannot live in peace :() Wenn wir sie in Ruhe lassen, dann wachsen sie kaum und produzieren immer nur Schlamm! :D P.S.: Nächstes Mal schreib ich nix mehr, dann kannst du net sagen es ist zu lang. PUNKT ;)

Anne Ross	10.11.2009, 22:02:16

Pro momentku je přítomný jako stvořený, přestože to zřejmě není přímo autorčino pole působnosti, ani pesimistické ladění jí tolik nesluší. Je to jako rychle promítnutý diapozitiv, sotva se v něm stačíme zorientovat, zanícený fotograf jej podsvítí proudem světla, ujistí nás, že naděje zůstává i v Německu po roce '45 a vytratí se ze scény ;) Dalo by se na tom pracovat, nebo se k tématu vrátit později a vzít je trochu jinak... Prozatím tu máme alespoň ten rychlý dojem, že jde o něco silného a že spoušť se nezmáčkla nadarmo - a co má přijít, jistě přijde: to už tak bývá, že se v letech studentských živíváme polotovary, abychom o mnoho let později dokázali docenit chuť poctivé domácí práce. která se musí vystát nebo vysedět. :) Také léta řeším stejný problém jako Alasea, jen s tím rozdílem, že se musím poohlížet po zbrani, jež by se shodovala s mým greenpeacovským smýšlením a zanechala co nejméně nevyužitelného odpadu :D Posílám motivační jedničku - za vyhlídky, které jsi vnesla do té (dobře popsané) šedi. Je čas jít dál, hezký večer! ;)


ze dne 21.11.2009, 17:25:47
Allainila: O tu úryvkovitost šlo, ale i tak jsem opět prokázala svoji lenost. (Stějně jako u odpovídání na tvůj dlouhý koment.) Achich ach. Peace 8-)

Alasea	02.11.2009, 19:23:14

Ne, hele, s tou atomovkou jsem to nemyslela vážně! Žádné takové slovo jako atomovka jsem neřekla! Ne! :-)

honzoch	01.11.2009, 16:46:24

mě se to líbilo, hezký popsany moment. je dobře, že tam byl ten konec s trochou naděje


ze dne 02.11.2009, 19:20:26
Allainila: Děkuji, jsem ráda, že ses necítil předávkovaný tím naivním optimismem. ;)

Alasea	31.10.2009, 18:37:15

Žádná rajčata a žádné kostky. Kdepak. Kdybych to měla použít na tebe, musela bych si, až budu psát svoje dílka, někde sehnat atomovou bombu. A myslím, že na to nemám dost peněz a kontaktů. :-)


ze dne 02.11.2009, 19:19:10
Allainila: Ty vždycky vidíš moji pseudotvorbu z té lepší stránky, věčná optimistko. ;) Atomovku? Myslíš, že by zabrala? To zkusím, aspoň nebudu redaktory týrat svými polotovary! :D

Melvej	30.10.2009, 23:45:17

Velmi hezky napsané, skutečně se mi to líbilo, ale osobně mi tam chybí začátek. Myslím si, že kdyby autorka použila tento text jako konec nějaké povídky, působilo by to celé lépe. Pro mě za 2.


ze dne 02.11.2009, 19:17:21
Allainila: Nezasazovala jsem to do žádného příběhu záměrně, ale na to asi nemám dostatečně vypsanou ruku. Neměla bych se flákat s podobnými útržky, to je fakt. Dík za ten tip a dostaveníčko. ;)

Amater	30.10.2009, 21:30:31

Na můj vkus přilíš mnoho obrazu, které nejsou pospojované a tak musí člověk číst opravdu pozorně čímž mu uniká atmosféra. Takhle to vidím já. Asi mi tu chybí záchytný bod, realita, sama nevím. Ale jinak pěkně zpracováno.


ze dne 02.11.2009, 19:14:06
Allainila: Příště navléknu pevnější vypravovací nit. ;) Ale říkala jsem, že to bude trochu nekonrétní. To ale nic nemění na tom, že je to ladácké. Díky za návštěvu.

Šíma	30.10.2009, 20:22:41

Ehm... Trochu silné kafe, které nutí k pozornosti, ale jinak je v textu hodně chmurných obrazů a celková atmosféra je dost temná a děsivé, přestože nějaká naděje tu je, možná ne pro "starého" vladaře, ale možná pro ostatní. Lidé mají určitou schopnost vstát z popela, ale kdo ví? Vrhnu se na to ještě jednou a uvidí se... Moment! ;-) Jo... Rajčata i dlažební kostky došly! Je to síla, ale něco tomu chybí... Nějak to není ono, přestože jsem vše viděl před očima a líbilo. Asi nevím co chci, nebo nevím, jak se s tímto textíkem vypořádat! ;-) Jedna až Dvě. P.S. Že bych měl napsat také něco konstruktivního, co by sis mohla jako autorka vzít? Hm... Přelouskal jsem Tvé dílko i potřetí a pořád nic... Možná by stačilo napsat jen: Zajímavé a pěkné! Stačilo by to? Jde sice jen o takovou "momentku", ale zachycuje dost silný pocit beznaděje a poraženectví a zrady! Má to svou atmosféru. Přítomný čas mi moc nevadí, ale ne každý se patrně bude lehce orientovat v textu, bude muset číst velmi pozorně a dívat se na jednotlivé obrazy, které se slévají v jeden velký obraz... Přeji hezky večer a tiše doufám, že tento komentík bude k něčemu! ;-)))


ze dne 02.11.2009, 19:10:59
Allainila: Prospělo, děkuji moc. Chtěla jsem vypadnout ze svého stereotypního min. času, což se povedlo, takže se ho můžu zase pevně chytit. Úleva to bude pro všechny. Není ono? Safra, to rozhodně není poprvé (ba ani potřetí). měla bych se nad sebou zamyslet, já vidlák lajdavá!

Alasea	30.10.2009, 12:06:04

Ó, ó, jaká toť nádhera! Skvělý temný popis a na konci hle, naděje! Depresivní depresivita má přeci jen celkem nadějně veselý konec, což má maličkost velmi oceňuje. :-)

čuk	30.10.2009, 9:28:36

Hustě nanesená atmosféra zmaru. A v ní člověk snad poražený vojevůdce...Záblesk světla je tam hezký, Květinka ( to už by k optimismu stačilo. Povstání z popela za pomocí dívky (zřejmě varianta na ptáka Fénixe), to se mi už zdá trochu víc naznačené, mohlo být napsáno básničtěji, snivěji. Takový optimistický konec se mi zdá být trochu nepřirozený. Stačily by náznaky a ne předjímaný konec. Možná, že moc rychlé ukončení, mohlo být vypsanější, méně rozhodné. K předchozímu tónu zmaru příliš zhurta.


ze dne 02.11.2009, 19:03:45
Allainila: Děkuji za publikaci atd., čuku. Zapomněla jsem přednést, že šlo o trénink té atmosféry a o jakýsi maniodepresivní filtr. V polovině tohohle mini "dílka" jsem se sama zhrozila a zatoužila jsem po optimismu. Trochu jsem to s ním předávkovala. Jsem zkrátka zbrklý jedinec. A nepoučím se a nepoučím! Máte to se mnou kříž.