|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: V den, kdy to nečekáš IV ::
 Anna |
publikováno: 19.10.2009, 10:20
|
|
| |
|
|
(Robert)
S pocity děravého korábu, vyplouvajícího na rozbouřené moře opouštím čerpačku. Zbývá mi ještě nějakých dvacet kilometrů. Nechápu, jak Helena tuhle trasu může jezdit každé ráno tam a večer zpátky. Myšlenky zběsile vířící, nezadržitelné. Neznámý kraj ponořený nyní již do tmy se tlačí okénky do auta. Zkouším zapnout rádio, ale řičivý hlas moderátorky, co vzápětí vytrysne jako proud špinavé vody, dělá své.
Vypnul jsem ten krám a klouzal pomalounku tmou vstříc svému přiznání.
Troufám si tvrdit, že kdysi dávno byla máma jiná. Dřív, než se z ní stala Ema, před tím, než ji navždy pokřivila zášť. Nikdo by byl nečekal, že ta křehce působící bytost, celým svým sněhurkovským zjevem volající po ochraňování a hýčkání ze strany velkorysých rytířů – a že jich našimi životy prošla pěkná řádka – dovede vřeštět jako zkušená veteránka front v samoobsluhách, čekáren u doktorů a vůbec všude tam, kde byla zapotřebí bezohlednost a dravost. Že umí vrazit facku, až člověk vezme druhou o zem. Dovede, umí. A lhát…. A jak!
Tátu jsem po několikaleté pauze potkal prvně v nákupním centru. Šli jsme do kina. Poslušen Eminých pokynů jsem ho celou dobu pečlivě sledoval. Jak se usmívá. Jak se mračí. Jestli nemá zjevně nebezpečné myšlenky. Přestože mi ten záběr tenkrát podržela před očima jen na kratičkou chvíli, vryl se mi navždy do paměti. Díval jsem se na otce skrze něj jako přes poloprůhlednou fólii. Každým dalším nadechnutím ztrácel body. Tohle nemohl vyhrát.
To, jak se jeho pohled nad naší třídní fotkou zastavil u pár holek, na dvanáct let celkem vyspělých. Jak chvílemi v mysli odplouval mimo můj dosah a vracel se, tvář obtíženou úlovky záhadných úsměvů, jen a jen svůj a nečitelný, takže libovolně přeložitelný.
To, jak se snažil vyhovět mi, nadeběhnout tomu času, kdy jsme nebyli spolu, protože.
Protože mě od něj Ema separovala.
Prosadil, že jsme se začali jsme vídat každý druhý víkend. Vyhřebelcován Emou do plocha, napjatý jako tenký drát přes jedinou přístupovou cestu, jsem se na ten nejistý led pouštěl. Do Technického muzea. Na Matějskou pouť. Do McDonaldu. Dřív, než jsem začal pochybovat nahlas, jsme si udělali výlet do Divoké Šárky.
Kráčel dva kroky přede mnou, týl s již řidnoucími vlasy orosený jemným potem. Napříč levou nohavicí vyšisovaných outdoorových kalhot se táhla šmouha blankytně modré barvy.
Stoupali jsme do strmého kopce divočinou jak z indiánek. V batůžku na zádech mi těžkla lahev s oranžovou limonádou. Nezvyklý podobné námaze jsem se navzdory svému mládí těžce zadýchával. Jakkoliv jsem mu neviděl do tváře, cítil jsem, že je šťastný. Tady a teď. Zasáhla mě nečekaně silná vlna odporu. Jak si vůbec může dovolit… radovat se? Být bezstarostný a volný? Jakým právem?
Protože mu na tobě nezáleží. Protože je sobec. Protože je to hnusnej úchyl, šeptala má ďábelská nápověda. Černá semínka nenávistí, bourající chrámy i vojenská opevnění bez rozdílu.
A já si vybral.
Na vrcholku rozeklané skály se zastavil a přes rameno na mne vrhl letmý pohled plný až nemístného nadšení:
-… paráda, cooo? Zkrátil jsem vzdálenost ze dvou kroků na necelý jeden. Pak kdosi ve mně natáhl ruce dopředu a ze všech sil prudce strčil.
- - -
(Ema)
Ema cupuje v prstech jízdenku z autobusu. Rozladěně odfrkává. Od Adama jede rovnou za Jindrou, malého svěřila hned ráno Brandovic holkám. Naprosto akutně si dnes potřebuje spravit náladu. Rozmluva s Adamem rozhodně nedopadla tak, jak si přála. Vůbec to nedopadlo dobře. Díval se na ni přes otevřená skripta.
- Ty už mě nemiluješ?
- Ale jo, proč bych… odporovala vlažně.
- Chceš jenom prachy, a nic víc.
Za dveřmi z papundeklu duněly chodbou mlaskavé pantoflové kroky. Jak moc si přála, aby to byl Adamův spolubydlící David (ten samý, který v době, kdy spolu byli teprv krátce, kazíval jejich postelové radovánky záhy tuhle návratem z kina, jež ho krutě nebavilo, onde útěkem z rande s nechutnou Eminou spolužačkou Markétou… Ten samý David, kterého kdysi tolik proklínala, ji dnes mohl svou přítomností spasit. Anebo aspoň zbavit nutnosti popravdě odpovědět). Mlaskání se bohužel vzdálilo. Adam odložil odrbanou brožuru a neobratně se ji pokusil obejmout.
- Chtěla jsem víc. Ale…
- Ale co?
- To už je dávno, pokrčila rameny a vysmekla se mu. Dalo to celkem práci, držel ji, až to zabolelo. Po cestě ke dveřím sebrala hadrovitou kabelku a už mezi dveřmi dodala:
- Bobek má za dva tejdny narozky, to víš? Nebo ne?
Nečekala na odpověď. Než se Adam vzpamatoval, rázovala namrzlou pěšinou směrem k autobusové zastávce.
Trochu moc rychle, říkal si Adam při pohledu z okna.
Ale neuklouzla.
Tentokrát ještě ne.
- - -
(Pavlína)
Houpačka na dvoře jemně povrzává. Odrážím se špičkami nohou o prašnou zem a jen tak komíhám sem a tam, tam a sem. Myslím na svou dnešní návštěvu policie.
- Musíte mi věřit… to už jsem skoro křičela.
Znechuceně si mne měřili. Z hrnků vedle předpotopního psacího stroje nakysle páchla dávno vystydlá káva.
- Nemusíme nic... slečno Brandová... Úšklebky... nebo se mi to jen zdá?
Zatímco všechno ostatní se jakž takž dařilo, tady jsem selhávala.
- Nemůžu ti říkat, co máš dělat, ale když budete mlčet všechny, kdo myslíš, že bude mít navrch? Povzdechla si Aneta, když jsem jí vylíčila výsledky své návštěvy.
Tam a sem. Sem a tam.
Mít tak sílu se pomstít. Vrátit mu to i s úrokama… ty hodiny strachu.
To, jak se člověku sevře žaludek při každém zaskřípění klíče v zámku.
Buď ráda, že jste neměli děti.
Neměli. Řada z nich má. Já vím.
Normálně jich je na tomhle hřišťátku plno. Teď jsou nejspíš ve školách a školkách. Nebo někde... vlastně o dětech nic moc nevím. Vždycky to skončilo stejně. Měsíc dva nadějí a potom spousta horké krve… valící se ven, pryč. Nezadržitelně. A panika. A bolest.
Na parapetu nad mou hlavou hřadují holubi. Ospale vrkají. Něčím mi připomenou domov. Ne můj život s Lubošem, ale tu dávnou otlučenou bytovku, kde jsme s mámou kdysi žily spolu. A občas ještě někdo další. Táta. Roman. Kája. A já nevím.
Copak asi dělá Bobek? Ten už musí být dávno dospělej, uvědomím si.
Vybaví se mi jeho hebká tlapka. Vůně jemných vlásků šimrající mě pod nosem, když jsem ho obouvala. Nahrazoval mi brášku, kterého jsem neměla. Zatímco holky ze třídy tehdy na své mladší sourozence nadávaly, já si ho užívala. Možná i proto, že jsme se nevídali nonstop, dokonce ani v dobách, kdy mi ho Ema svěřovala hodně často, ne. A pak to skončilo.
Někde nedaleko třeskne rána, ptáci váhavě poposednou, dva z nich vzlétají a vzápětí se vracejí zpět na místa. Ano. Skončilo. Ze dne na den.
Ach Bobku, tolik jsi mi chyběl.
Dodnes se mi stýská.
Ale já nemohla jinak.
Máma našla ty věci. Vlastně to bylo celé postavené na hlavu. Máma, bordelářka non plus ultra, která se nikdy o nic nestarala a většinu času proseděla buď po návštěvách u sousedek anebo u kiosku, se dala do úklidu bytu. Nechápu co ji to popadlo. Stejně tak jako nevím, jak jsem mohla být tak pitomá, tak strašně neopatrná, a hodit ty špinavé kalhotky prostě a jednoduše za postel.
Nebyly by první ani poslední, které se tam ocitly.
Jenomže tyhle byly jiné.
Byla na nich krev. A kromě krve i nezaměnitelně páchnoucí stopy semene. Což zrovna jí nemusel nikdo dvakrát vysvětlovat.
Nedala mi čas na rozmyšlenou. Jediné, co jsem pochopila, zatímco jsem uhýbala fackám, bylo – jestli jí řeknu, že je to Roman, vyrazí ho. Nikdy už ho neuvidím. Nikdy nikdy nikdy.
- Adam, mami! Byl to Adam…
Zastavila se s rukou napřaženou na půli cesty k další ráně.
- Ale já nechtěla, mami, fakt jsem nechtěla!!!
Tam a sem. Sem a tam.
Ne. To, co přišlo potom, jsem doopravdy nechtěla.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 18 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 40 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
