|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (31. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 22.10.2009, 6:28
|
| *** |
| |
|
|
Je-li žák připraven, učitel se dostaví
„Jé, ty ale vypadáš,“ smála se mi ráno Kaileen.
„Asi jako vždycky, ne?“
„Dnes je to lepší. Včera mi to nepřišlo, ale nesmyla sis ty symboly, co ti nakreslili před lovem a teď…“
„Stačí,“ zarazila jsem ji, „chápu. Radši mi to očisti, já na sebe nevidím.“
„Mám já nějaké mládí?“ brblala, odsunula závěs, aby se dovnitř dostalo více světla a ujala se mě.
„Buď ráda, že to nechci namalovat znova.“
„Na to bych byla ta pravá.“
„Od tebe všechno, mohla by ses vyřádit.“
„Nemel pořád,“ zamračila se. „Ještě do toho začni šermovat rukama a budeme tu do večera.“
„Co tu ještě děláte?“ Corita si přivstala, aby nám mohla být v patách. „Máte málo práce?!“
„Až nad hlavu,“ odpověděla Kaileen. „Snažím se pod tou barvou najít člověka, tak mi ustup ze světla.“
„Možná jsem ti to večer špatně vysvětlila!“
„Možná jsi to večer špatně pochopila,“ zvedla se Kaileen. „Vstupuješ na moje území. Tady platí moje pravidla a chceš-li tu být, budeš se jimi řídit.“
„Na tvé území?“ potlačovala zlost. „Tento příbytek sdílíte tři, což mě přivádí na myšlenku popovídat si s Katherine. Nyní nepochybuji, že mi bude užitečná,“ vytočila se a odešla.
„Že by byla tak urážlivá?“ zmateně se na mě zadívala.
„Něco ji žere.“
„Taky se mi zdá,“ přikývla. „Nerada bych, aby to odskákala Katherine. Tebe s ní bez dozoru nenechám, sama na ně dohlédnu. Rychle to dorazíme,“ vrátila se ke mně, „ať můžu jít.“
Byla jsem volná, a tak jsem hned oslovila T´han, zda by mě neseznámila s válečníkem, který by mě naučil bojovat s holí. Malý vousatý Samy se mě ujal, bral to jako oplátku za to, že my jsme jim ukázaly boj s mečem. Moc dobře jsem se necítila, když byla zbraň větší než já, ale ujistil mě, že je to v pořádku. On tomu rozuměi, tak jsem neprotestovala. Netrvalo dlouho a nafasovala jsem pár modřin a poté i menší hůl, se kterou se učily skoro ještě děti. Hned jsem se cítila jistější, i Samy uznal, že je to o něco lepší.
S válečníky se dalo celkem dobře popovídat, i když bez rukou bychom se nedomluvili. Povídali jsme si o spoustě běžných věcí, přišla řeč i na Samovu rodinu. Chtěl mě seznámit se svými syny, ale všichni čtyři byli lovci a zrovna nebyli v osadě. Dva už měli svoje rodiny, jeho žena zpracovávala kůže a s několika dalšími z nich šily oblečení pro zbytek kmene, případně i z jiných materiálů, pokud se válečníkům podařilo něco ukořistit. Chytila jsem se příležitosti obstarat si něco nového na sebe a zeptala jsem se, zda by mohla ušít taky něco pro mě. Usmál se, přikývl a ještě před večeří mě za ní zavedl, abychom se domluvily.
Večer nebylo na Coritě znát, že by dříve byla rozladěná. Cokoliv se jí zezačátku nelíbilo, zdálo se odpuštěno, dokonce se pozvala na návštěvu a přinesla niyté, Katherine samozřejmě pila šťávu, nedovolily jsme si opít princeznu. Čtyři lidi a neposedný pes byli sice na jednu malou chatrč až dost, ale ani to jí nevadilo.
Rozdělaly jsme oheň, abychom na sebe viděly a přestože Kaileen s Coritou se na sebe pořád nedůvěřivě dívaly, snesly se bez výměny názorů. Probraly jsme všechno možné, akorát mě královna namíchla, když si dělala legraci z toho, že jsme zkoušely pracovat. Kaileen dala k dobru několik mých úrazů, Katherine vzpomenula její kuchařské pokusy a Corita pobaveně sledovala, jak se předháníme, která z nás na tom byla hůř.
„Možná ses měla raději učit šít,“ popíchla mě.
„To už umí,“ zastala se mě Kaileen, „ale mohla by ses zlepšit,“ zašklebila se.
„Ne, ne, Narat mi to pohaněla,“ zamítla jsem. „Tobě by to neuškodilo,“ vrátila jsem jí poznámku.
„To určitě, přece řekla, že my dvě bychom si s jehlou neměly hrát.“
„Já bych vám šila, kdybyste potřebovaly,“ přidala se Katherine. „Vy byste lovily a tak a já bych vám sem tam zašila díry, to by nám to šlo.“
„Snad si nemyslíš, že s tebou zůstaneme navěky?“ zhrozila se Kaileen. „Další členy nepřibírám, jeden tajtrlík mi stačí,“ podívala se na mě.
„Tajtrlík?!“
„Vidím, že se to mezi vámi hezky vyvíjí,“ rýpla si Corita. „Nechápu, co se ti na tom nelíbí, Kaileen, víš, jak by ses měla?“
„Hm, náramně,“ zavrčela. „Na děti si nepotrpím.“
„Nebude věčně malá,“ připomněla Corita.
„Nejsem malá,“ bránila se Katherine. „Náhodou už mi bude patnáct let.“
„Tak vidíš. Brzy bude dospělá, jenom Lee bude mít možná komplex, že je z vás tří nejmenší, Katherine má oproti ní ještě šanci, že trochu poroste.“
„Mně to vůbec nevadí,“ zlobila jsem se, že si utahuje z něčeho, co se nedá ovlivnit.
„Ovšem rozhodně budeš spokojenější, pokud tě Katherine nepředroste,“ odtušila Corita.
„Nebudeme spolu tak dlouho, abych to zjistila. Ona se vrátí k otci a my si půjdeme po svých,“ ukončila jsem hloupou debatu o mojí výšce.
„Tebe to nějak rozladilo,“ neodpustila si. „Bavme se tedy o něčem jiném. Mohly byste mi laskavě vysvětlit, jak mě barbaři poznali? Přece jen podle toho, že vy dvě jste mě pozdravily, nemohli tušit, že jsem královna.“
Kdo jiný by se toho mohl ujmout než Katherine. Vysvětlovala, jak jsme si zahrály divadlo, jak Kaileen hrála hrdinku, zatímco já draka a poraženou královnu – tehdy Corita zpozorněla a nasupeně se na svou žákyni zadívala. Aby toho nebylo málo, nezapomněla princezna zmínit, jak ochotně Kaileen barbarům ukazovala všechny rozdíly mezi mnou a Coritou.
„Chápu,“ poznamenala, ale nebrala to jako urážku. „Klidně jsi to mohla ukázat i na sobě, Kaileen, kromě výškového rozdílu jste na tom přece stejně.“
„Přesně to jsem jí říkala,“ chytila jsem se. „Že to tak bylo, Kaileen?“
„Vy dvě jste se tedy sešly,“ zavrčela.
Nevěřila jsem, že to uvidím, ale Kaileen byla šťastná – konečně měla pocit, že je mezi svými a hlavně měla smečku pohromadě, dokonce jsme spolu i další den vydržely beze sporů. Občasné špičkování během dne ji ujišťovalo, že se mezi mnou a Coritou nemusí rozhodovat. Ani neprotestovala, když jsem delší dobu strávila se Samyho ženou. Sem tam jsem jí něco přidržela nebo jinak pomohla za to, že byla ochotná věnovat se mi ve svém volném čase.
Katherine nikdy s ničím nepřišla včas, všechno nechávala na poslední chvíli, ani toho večera to nebylo jinak.
„Lee, šla bys zítra se mnou?“ zeptala se Katherine.
„Kam?“ zbystřila Kaileen.
„Na lov,“ odpověděla pyšně.
„Ty budeš lovit?“ nevěřila jsem.
„Proč by ne?“ vypnula hruď. „Já budu chytat a ty to potom zabiješ.“
„Už jsem se skoro lekla,“ prohodila Kaileen.
„Co tedy budeme chytat?“
„Děti smí lovit pouze tol´torg, které pak dospělí zabíjí, aby děti zůstaly nedotčeny smrtí,“ odpověděla mi přítelkyně a nebyla jsem sama, koho to udivilo. „Přítomnost tol´torg ohlašuje období, kdy se dcera odvděčí svému národu za to, že ji přijal. Měsíc ustoupí záři slunce, přijde čas hromů a pekelného horka. Čarodějka bude na vrcholu sil a ti, kdož utrpěli smrtelná zranění, mohou být její mocí vzkříšeni. Těla i duše vyvolených budou uzdraveny, rány se zacelí, jizvy zmizí, slabí nabudou odvahy.“
Někteří domorodci zamyšleně přikyvovali, jako by jí rozuměli.
„Nepustí mě tam, pokud se mnou nebude jedna z vás. A když Kaileen cvičí s válečníky…“ ozvala se zase Katherine.
„Klidně jdi, na ostatní máš času dost, vždyť ještě neodjíždíme,“ vložila se Corita.
„Neodjíždíme?“ nepochopila jsem použití množného čísla.
„Oni ví, že jste moje poddané, musíte tu se mnou zůstat,“ vysvětlila. „Neuznali by, že tu budu sama a vy pojedete s Katherine, i když je pochopitelné, že tolik nás neuživí a nejméně Antonia se budou chtít co nejdříve zbavit.“
„Ty o tom všem víš?“ udivila mě, Kaileen pozorně sledovala, kam debata míří.
„Ovšem, co myslíš, že jsem tu celou dobu dělala? Myšlenky nejsou omezovány řečí, nemusím znát jejich jazyk, abych jim porozuměla. Kdyby tě to zajímalo, mluvila jsem i s Antoniem.“
„Katherine ale nemůže jet sama,“ oponovala jsem, jakmile jsem strávila největší překvapení. „Pomůžeme s lovem, potom bychom s ní mohly jet všechny, když budeme mít stejnou cestu,“ navrhla jsem.
„I tak se to dá řešit,“ přikývla. „vysvětlím jim to, pokud tedy nic nenamítáš, Kaileen,“ obrátila se na ni a ráda viděla, že přítelkyně neprotestuje. „Jsme tedy domluveny – zítra jdeš s Katherine, potom ti zadám úkol.“
Úkol pro mně? Copak je samozřejmé, že poslechnu? Asi ano.
Nechtěla jsem kazit zatím klidný den, tak jsem se o to víc nestarala.
Ráno jsme se shromáždily před jedním domem ve větvích, jen ženy a děti. Vyzbrojeny pouze velkými koši jsme šly daleko od vesnice, celou cestu do kopce, až jsme narazily na svah bez keřů, bez stromů, pouze pokrytý mechem. Na kraji jsme zastavily a čekaly. Slunce se objevilo vysoko na obloze, když se země začala pohybovat. Mech se nadzvedl, z malých děr vytékaly tenké pramínky vody a vylézala zelená malá havěť podobná rakům.
„Pojď, honem!“ Popadla mě Katherine a vběhla mezi stovky korýšů.
Byli hbití a slizcí, těžko se dali udržet. Musela jsem to zabíjet hned, jak mi Katherine nějakého podala. Když jí utekl čtvrtý, rozhlédla se po ostatních, jak chytají a dobře postřehla, že oni drží kořist uprostřed těla, aby se to nemohlo tolik kroutit a zachytit se za prsty.
„Sundej to ze mě!“ snažila se jednoho setřást a barbarčata se smála na celé kolo.
„Nechci ti do toho mluvit, ale ty máš chytat je,“ rozevřela jsem klepítka a posléze zvířátku zakroutila plochou hlavičkou. Šlo to snadno, krk byl spíš jen krček, až jsem se divila, jak může hlavu unést.
„Dej ho sem,“ chňapla po něm, „ten je můj.“
„Nic jiného by mě nenapadlo, než že ho budeš bránit vlastním tělem, abys ho mohla nakonec sníst.“
Potom už si dávala větší pozor, stejně ale si z ní každý prcek dělal legraci a pořád dokola si ukazovali, jak na ní ta potvůrka visela. Katherine si z toho těžkou hlavu nedělala a na zpáteční cestě tuto veselou příhodu ještě několikrát dala k lepšímu, dokonce to předváděla s konkrétní mrtvolkou. Myslela jsem, že je spořádáme hned, ale ne. Ponořili chudáčky do zeleného nálevu a nechali je naležet.
Společný trénink jsem zmeškala, nejen tajemství hole jsem tedy objevovala sama na prázdném cvičišti.
„Jde ti to,“ ozvala se Corita.
„Co tu děláš?“
„Napadlo mě, že bychom se měly lépe poznat. Víš, najít něco společného, když vynechám Kaileen, tak toho mnoho není.“
„Když vynecháš Kaileen, zbude jenom boj.“
„Dej mi příležitost,“ žádala, „hned tě naučím jeden trik, který se ti bude vždycky hodit. Chceš?“
Ukázala jsem, že nejsem proti. Postavila se proti mně a upozornila, že zaútočí. Pravou ruku jsem snadno vykryla a instinktivně se chtěla vrhnout do protiútoku, ale v půlce pohybu mě kopla do nechráněného břicha.
„Chytré,“ uznala jsem a byla jsem ráda, že nepoužila všechnu sílu.
„Znovu, už s tím budeš počítat.“
Pravá ruka jako napoprvé v pořádku, nohu jsem taky zastavila, ale vzápětí mi chyběla možnost, jak se ubránit levačce.
„Vyměníme se, ukážu ti, jak se chránit.“
„A přijdu o zuby, ne?“
„Ne,“ zasmála se. „Útoč.“
Zase měla v záloze jednoduchý trik. Nohu mi nastavila křižně před sebe, koleno nechala pokrčené, takže jsem ji nemohla kopem nijak ohrozit a jí stačilo jen mírně se vyklonit a nakopnout mě.
„Jsou i jednodušší způsoby, jak mě to naučit.“
„Tento si budeš nejlépe pamatovat,“ zasmála se a pomohla mi vstát. „Vidíš?“ ustoupila a znova předvedla, jak snadno mě dostala. „Zkus to, nic na tom není, jenom zpevnit boky, aby ses nepřevážila, až pořádně kopneš. A nezapomeň na ruce.“
Snadno se řekne. Bez použití síly bych žádnou ránu nezastavila, to mi Corita hned názorně předvedla, v opačném případě jsem ztrácela rovnováhu.
„Neboj se pořádně kopnout, budu tě držet,“ postavila se za mě a položila ruce na boky. Stejně byla najednou až příliš milá, něco po mně chtěla, celou dobu jsem si připadala, jako by mi vzápětí měla položit dýku ke krku. Rozhodně bych se cítila lépe, kdyby si stoupla tak, abych ji měla na očích. „Uvolni se, budeš pohyblivější.“
„Pochybuju, že jsi tak učila i Kaileen.“
„To bychom si rovnou mohly podat ruce,“ zavrčela. „S ní to nešlo, s tebou je to jiné.“
„V čem? Sama jsi řekla, že nejsme přátelé.“
„Ale máme dohodu,“ připomněla. „Musím se ujistit, že ji za všech okolností dodržíš.“
„Proto musíš stát tak blízko?“
„Znervózňuji tě?“
Abych se jí co nejdříve zbavila, kopla jsem, jak to po mně chtěla. Jednou, dvakrát, znova a znova… Vzteky jsem nemohla zastavit. Pro Kaileen jsem byla hračka a dvakrát děvka, Antonio si mě chtěl koupit, Corita si nejspíš myslela ještě něco lepšího. Brzy jsem přišla na to, jak neztratit rovnováhu. Když už mě držela, zkusila jsem rovnou přejít do útočného kopu, aby viděla, že mě konečně může pustit nebo se pustím já do ní.
„Zkus přejít pomalu,“ zase mi do toho kecala. „Schválně, že spadneš.“
„Budu na zemi, no.“
„Nejsem na to zvyklá na takové jednání, snadno se zapomenu.“
„Nevyhrožuj,“ otočila jsem se, abych jí to mohla říct do očí. „Jestli se potřebuješ vybít, posluž si.“
„Nestojím o odevzdanou kořist,“ odmítla. „Kvůli tomu jsem nepřišla.“
„Tak co po mně chceš?“
„Nic. Zajímalo mě, čím se bavíš ve volném čase a chtěla jsem ti poradit. Ale když o to nestojíš, půjdu, stačí říct,“ zadívala se na mě ublíženě.
„O něco bych přece jen stála.“
„Mluv.“
„Nauč mě bojovat s holí, ať nemusím obtěžovat válečníky.“
„Kaileen se do toho nechce pustit?“ podivila se. „Proč?“
„Prostě odmítla.“
„Nelži,“ řekla výhrůžně a dívat se jí při tom do očí byla pěkná hloupost.
Snažila jsem se, skoro jsem se ubránila, ale nakonec mě udolala. Posloužila si a našla si vzpomínky na Tagg, na oslavu, na Martina. Řekla jsem jí i to, na co jsem sama nerada myslela.
„Přestaň!“ přerušila ji Kaileen.
„Skončila jsem,“ odpověděla Corita a se spokojeným úsměvem odešla.
„Upozornila jsem tě, aby ses od ní držela dál,“ vynadala mi. „Ty si nedáš říct, pořád ji musíš provokovat! Uvědom si, že nemohu být všude.“
„Ona provokuje mě!“
„Určitě,“ odsekla. „A tu hůl nechej napokoji, to není zbraň pro tebe, jasné?“
„Ne, to mi opravdu není jasné. Proč tě to tolik rozčiluje?“
„Protože v tom nevidíš zbraň, pořád máš v hlavě jen ten oheň!“
„No a? Spousta lidí…“
„Spousta lidí mě nezajímá!“ přerušila mě. „Ty s tím přestaneš a hotovo!“
„Jsem domluvená s válečníky, naučí mě to.“
„Oni mají své povinnosti, neobtěžuj je s tím. Zřejmě máš málo práce, když ti zbývá tolik volného času a sil, hned zítra s tím něco udělám, jen se neboj. Teď pojď, ať na nás nemusí čekat s večeří.“
Do rána se to Coritě rozleželo v hlavě a svolila, že se mě ujme, přestože jejím hlavním zájmem samozřejmě zůstali barbaři.
„Nebude ti to vadit, Kaileen?“ ujišťovala se.
„Posluž si,“ odpověděla s hraným nezájmem, ale přitom se na mě rozzlobeně podívala. „Doufám, že ji naučíš bojovat a ne ty hlouposti kolem.“
„Spolehni se, nebudu ji šetřit.“
Měla se mnou svatou trpělivost. Nejdřív jsem po ní jen opakovala základní postoje a cviky, než došlo k prvnímu lehčímu souboji. Ani jednou mě nepraštila, vždy zastavila úder těsně přede mnou.
„Zapomeň na meč,“ rozčílila se nakonec. „Hůl vychází z točivého pohybu, zastavíš ji až při úderu nebo bloku, nikdy jindy. Ona nemění směr, pouze ty měníš svou pozici vůči ní,“ sleduj mě. Ukázala pár pohybů, nakonec se postavila, hůl zapřela o zem. „Jasné?“
„Jasné, ale když je to o tolik větší než já,“ namítla jsem. „Původně jsem…“
„Na tom nezáleží. I kdybych ti ji zkrátila, způsob boje zůstane pořád stejný. Znova a mysli na to, co jsem ti řekla.“
Nelíbilo se mi, jak měnila tempo a rytmus. Kdybych se měla čeho držet aspoň ze začátku, možná bych se do toho rychleji dostala.
„Teď to nebylo špatné,“ zastavila. „Zaútoč na mě.“
Nijak zvlášť jsem ji neohrozila, ale vypadala celkem spokojeně a nechala mě, ať se snažím. Ustupovat nemusela, snadno si se mnou poradila, nakonec mi podrazila nohy. Podala mi ruku, pomohla mi vstát a prohodily jsme si role. Nejdřív si mě pomalu vyzkoušela, ale postupně zrychlovala. Docházel mi dech, neviděla jsem jinou možnost než sama ukončit. Jak se dalo čekat, nepodařilo se mi to, zato jsem si naběhla na pěknou ránu do boku.
„Asi nic příjemného,“ zasmála se.
„To tedy ne,“ potvrdila jsem, ale k úsměvu jsem měla pořádně daleko.
„Pro dnešek skončíme, mám ještě nějaké povinnosti. Zítra to vezmeme z opačného konce, ale nesmíš zapomenout, že pořád držíš zbraň. Jestli poznám, žes na to přestala myslet, vrátím se k původnímu způsobu. Platí?“
„Když nevím, co máš v plánu, tak nejspíš platí.“
„Líbí se mi, že se snadno shodneme.“
Dostala jsem se k tomu, abych se seznámila se Samyho syny. Tři jako by matce z oka vypadli, jen ten nejmladší byl podobný otci. Byli celkem fajn a když jsem poznala i jejich rodiny, měla jsem dojem, že znám snad půl osady.
K večeři konečně připravili tol´torg. Katherine si pohlídala, aby jí přinesli právě toho jejího drzouna, který ji cvaknul do prstu. Já jsem taky sáhla po tom, co jsem neznala, Kaileen jediná raději zvolila to, co přinesli lovci.
„Opravdu nechceš ochutnat?“ nabídla jsem jí z dalšího klepetáče. „Ono je to vážně dobré, takové sladké. Zkus,“ nabízela jsem.
„Trváš na tom?“
„Jeden kousek,“ uloupla jsem a strčila jí maso do pusy.
„Hm, není to špatné, ale raději zůstanu u…“ zarazila se a zkoumala, co vlastně dostala.
„Já aspoň vím, co jím,“ popíchla jsem ji.
„Já aspoň nevím, jak to předtím vypadalo. Na,“ cpala mi část svého masa, „a teď jsme na tom stejně.“
„Pořád mě udivuješ, Kaileen,“ oslovila ji Corita.
„Čím?“ Obrátila pozornost k ní.
„Zatím ses vůbec nezeptala, jak pokračuje trénink. Copak tě nezajímá, jak se Lee se mnou líbí?“
„Kdyby o tom chtěla mluvit, sama by začala,“ odbyla ji.
„První lekci jsme rovnou přeskočily,“ pokračovala Corita, „Martin se určitě hodně snažil. Kdyby vás povinnosti neodvedly z Taggu, zřejmě by získala spoustu zajímavých zkušeností. Což mě přivádí k další věci, která mě překvapila. Odkdy necháváš její vývoj na jiných?“
„Odkdy ty se o to staráš?!“ Vztekle odhodila jídlo a odešla, kupodivu i pes se zvedl a šel s ní.
„Ty její nálady,“ zatvářila se Corita pohoršeně. „Co ty, Katherine, pořád bydlíš s nimi?“ kývla ke mně. „Viděla jsem, že jsi přespala u jiné rodiny.“
„Pozvali mě, ale jinak jsem pořád s Lee a Kaileen. Nechtěla jsem obtěžovat někoho jiného a jim nevadím.“
„To je přece v pořádku, když slíbily, že se o tebe postarají. Jen se pro jistotu ptám, usměrnila bych je, kdyby se k tobě chovaly nevhodně,“ pousmála se.
„Není třeba, chodím spát skoro dřív než ptáci,“ zasmála se i Katherine.
„Jste vzorné,“ promluvila na mě, „to vám chválím. Nechtěla bych, aby o nás Yro špatně smýšlel. Vidím, že svoje povinnosti si plníte.“
„A proč bychom neměly?“ namíchla mě.
„Co já vím, stále máte ztřeštěné nápady, obzvlášť ty.“
V tom máš náhodou pravdu, zrovna teď jeden mám. Snad nečekáš, že se mi jen tak budeš špacírovat hlavou a využívat to proti Kaileen? Však já ti tu procházku zpříjemním, to se budeš divit.
Omluvila jsem se a i když jsem věděla, že se mi to hodně nevyplatí, neodpustila jsem si nepodniknout malou pomstu za dnešní večer a nepozorovaně jsem si k tomu „vypůjčila“, čeho měla královna sama pro sebe příliš.
„Napiješ se se mnou?“ nabídla jsem Kaileen niyté, když jsem dorazila zpátky do naší chatrče.
„Nemám chuť,“ ani se po mně neohlédla, dál ležela zády ke mně.
„Nepovídej,“ strčila jsem jí pohárek až pod nos.
„Kde jsi to vzala?“ ožila.
„Záleží na tom? No tak, přece mě neodmítneš.“
„Víš, že si to pořádně odskáčeš?“ převzala pohárek a sedla si.
„Co bych pro tebe neudělala.“
Přiťukly jsme si, napila se, zadívala se na mě a nevěřícně zakroutila hlavou. Doufala jsem, že Corita sem nebude doprovázet Katherine, protože kdyby zavětřila, co pijeme, hned by mi zpříjemnila noc.
„Jak pokračujete?“ zeptala se Kaileen, možná spíš z přinucení.
„Dobře.“
„Jsi stručná.“
„Co ti mám říct?“ Cítila jsem se bezradně, tak divně, v pasti. „Stejně se ptáš jenom proto, že tě Corita dráždila, jinak by ti to bylo jedno.“
„Není mi to jedno,“ zlobila se, „ale o Martinovi se vážně bavit nechci,“ dopila zbytek. „Nakonec mi řekni, že jsi ji udolala a bude tě učit ohněm, to bys mě opravdu dorazila.“
„Ne, vždyť nic moc neumím. Jedině že by chtěla zkusit, jak hořím.“
„Ty bys ukecala i ten oheň,“ usmála se konečně. „A nalij, přeci jsme to nemohly tak rychle vypít?“
„Pojď se projít, nerada bych, aby nás tu nachytala, jak si pochutnáváme na tom, co je její.“
„Stejně ti to spočítá, ale nemusíme sedět tady, to je pravda,“ zvedla se. „Zítra se přijdu podívat, jestli to nepřehání.“
„Ty se taky umíš rozčílit, kolikrát sis mě pěkně podala pro menší hlouposti,“ připomněla jsem.
„Sebrat něco královně pod nosem, to není zrovna menší hloupost, to je pořádná blbost, ale cením si té odvahy.“
„Pojď se mnou, budeš zírat,“ chtěla jsem jí ukázat, kde jsme chytaly tol´torg, „akorát bych uvítala trochu světla, musíme kus lesem.“
Pohotově chytila dlouhou louč, kterých bylo po osadě rozmístěno nespočet, a vrchní půlku odsekla. Říkala jsem si, proč ji jednoduše nevytáhne celou, ale zase jsem byla ráda, že se nemusím tahat s tak velkým klackem.
„Můžeme už vyrazit?“ předala mi ji.
„Já mám nést všechno?“
„Ne, pití ponesu já,“ usmála se, „ty strašně pomalu naléváš. Doraž to, ať nemusíme vláčet i ten pohárek a jdeme.“
Nemusela jsem být vědma, abych vytušila, jak asi dopadneme. Snažila jsem se to usmlouvat, ale Kaileen byla proti.
„Nedáme si raději až přijdeme?“
„Šílíš?! Corita to najde a máme po pití. Když už jsi to ukradla, tak ať to stojí za to.“
„Neukradla, jenom přemístila.“
„Když myslíš.“
„Kaileen, ale s mírou. Pořád si živě vzpomínám, jak jsme vypadaly prvně.“
„To první bývá vždycky nejživější,“ přikývla zasněně. „Málo pijeme,“ vzpamatovala se. „Dej si jednu cestovní a už nezdržuj a veď.“
Společnosti jsme se zdaleka vyhnuly. Dál od Cority se Kaileen zdála klidnější, přitom Corita by měla být nesvá z přítomnosti Kaileen, ne naopak. Chvílemi dokonce mluvila skoro jako já a v duchu jsem se musela pousmát, že ani ona není dokonalá a nejvíc se mi líbilo, jak pomalu mluvila.
„Kam mě vedeš?“ zeptala se v půlce cesty.
„Ukážu ti, kde jsme byly s Katherine.“
„Co je tam zajímavého?“
„Uvidíš. Odkud znáš tu legendu o tol´torg?“ využila jsem situace, protože Kaileen se s pitím rozhodně neloudala a byla už poněkud vláčnější.
„Povím ti, až se víc napiju.“
„Proč až pak?“
„Se mi teďka nechce. Kdy už tam budem?“ zeptala se otráveně.
„Ještě kousek.“
„Kousek, kousek,“ zabrblala, „takový kopec, kdo to má šlapat v tom horku?“
„Šlo by se ti líp, kdybys tolik nepila.“
„Když se to pronese,“ pozvedla měch, „ty nepiješ, tak si musím sama ulehčit. Což mi připomíná… Podrž to,“ předala mi břemeno. „Počkej na mě a ne aby ti to někdo sebral.“
„Vždyť tu nikdo není.“
„Ještě aby,“ zamumlala a odběhla.
„Žiješ?“ zavolala jsem na ni, protože se mi zdálo, že jí to nějak trvá.
„Žiju.“
„Nechceš na to svítit?“ doufala jsem, že ji to popožene.
Ozvalo se podrážděné: „Ne,“ a vzápětí se objevila, ještě po cestě se snažila zapnout přezku na opasku.
„Myslela jsem, že ses mi v tom kapradí úplně ztratila. Mám to udělat?“ nabídla jsem.
„Na to snad ještě vidím,“ odmítla nevrle. „No ale posviť mi, na co tě tu mám?!“
„Už ti nedám napít, jsi protivná.“
„Dej mi a já ti povím, odkud znám tu legendu,“ smlouvala a snažila se mi sebrat niyté.
„Nejdřív povíš, pak ti dám napít. A neseš světlo,“ vnutila jsem jí louč.
„To jsem dopadla,“ prohodila polohlasem a vykročila za mnou.
„To už bylo ono?“ otočila jsem se a ukázala jí, co chtěla dostat.
„Ne,“ zamračila se. „Jsi vyděračka.“
„Ještě jedno ošklivé slovíčko a už si ani necucneš, tak mě nedráždi a spusť.“
„To vydržím, než tam dojdem,“ umínila si.
„Jak myslíš,“ napila jsem se.
Vzápětí se kolem mihl oheň a než jsem se stačila ohlédnout, ležela Kaileen mezi zavřenými květy čehosi velkého skoro ve stejné pozici, jako onehdy Katherine.
„Sakra!“ ozvalo se. Pohotově se přetočila, aby aspoň zvedla ruku s ohněm a osvětlila místo, kde zapadla. „To je nápad hrabat noru uprostřed cesty.“
„To zvíře určitě vědělo, že tudy půjdeš. Máš se dívat pod nohy.“
„Dívala jsem se na kytky.“
„A musela sis čichnout, co? Máš dost, už nedostaneš ani kapku,“ pomáhala jsem jí na nohy. „Dej sem to světlo, než si něco uděláš a opraš se.“
„To se ti směje, když ti nic není,“ řekla uraženě. „Tak na co jsi to přemisťovala, když nepiješ?“
„Piju, ale kdybych nasadila takové tempo jako ty, budeme se tu válet obě,“ vytáhla jsem jí z vlasů ulomenou větvičku.
„To by byla hrůza,“ ušklíbla se.
„Kde máš tu kytku, co tě tak zaujala?“
„Kde máš to místo, cos mi chtěla ukázat?“
„Teď nevím, jestli tě tam můžu zavést, když hledáš díry už po cestě.“
„Tvoje starosti…“
„Pojď, ať tam dojdem ještě dneska,“ vykročila jsem.
Už jsem jí nedala ani trochu a nasadila jsem svižnější tempo, aby se trochu vzpamatovala. Samozřejmě nemohla úplně vystřízlivět, ale dostala se do přijatelné nálady.
„Jsme tady.“
„Páni, to je děr!“ užasle se rozhlížela kolem. „Těch muselo být!“
„Mračna, měla jsi to vidět.“
„Myslela jsem, že jsou to legendy nebo tak něco, když mě tím Narat uspávala. Teď vidím…“ odmlčela se. „Musím odejít.“
„Vrátíme se.“
„Myslím, až se měsíc ztratí. Pak k tobě zase přijdu.“
„Proč?“ žádala jsem vysvětlení.
„Podívej se na nebe, brzy se proroctví naplní, nechci tu být.“
„Přece ne všechno, co se změní, musí být špatné.“
„Všechno asi ne,“ pousmála se a zase mi zkoušela sebrat měch s niyté. Musela jsem dávat pozor, abych ji nepopálila, a tak se nemusela příliš namáhat, aby uspěla. „Odlož to, než si ublížíš, a radši se napij. Jak vydržíš být tak vážná?“
„Já a vážná?“ nabodla jsem louč do jedné z děr. „Dej to sem,“ natáhla jsem ruku, ale ona uhnula a zase měla náladu mě zlobit.
„Schválně, že mi to nesebereš,“ zvedla ruku.
„Určitě ne, když tam nedostanu.“
„Vyskoč si,“ popichovala mě.
Vyskočila jsem si. Zapřela jsem se jí o ramena a levou rukou jsem rychle sáhla po vaku. Nestačila uhnout, překvapením pití pustila.
„To jsem nečekala,“ přiznala a zatvářila se poraženě.
„Škoda, žes mi to sama poradila,“ lokla jsem si a vrátila jí to. „Pij, nebo je mi z tebe smutno.“
„Tobě je smutno? Neexistuje,“ zašermovala rukama, „s tím se musí něco udělat. A učit tě taky budu sama.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
