obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915489 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39728 příspěvků, 5764 autorů a 391401 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Bez obětování není život ::

 autor ivanka.suhinka publikováno: 03.11.2009, 13:41  
Námět je z jednoho mého naprosto šíleného snu :-D
 

Ohromná rána. Třeskot skla. Zdušené výkřiky. Otočila jsem se od svého auta a batoh, který jsem svírala ve své pravé ruce jsem upustila na zem. Před sebou jsem měla výjev jak ze špatného snu. Dvě auta v sobě, z níchž jedno patřilo mé starší sestře. Nebylo pochyb, že je její. Ta barva, ty potisky na bočních stranách. Několik vteřin než jsem přinutila dát své nohy do pohybu, mi připadaly jako celá věčnost. Doběhla jsem k nim a to už se všude kolem sbíhaly ostatní lidé, překřikujíc jeden druhého. Jejich slova nebyla důležitá - jen věty, jen shluk písmen bez významu. Pamatuji si, že všude byla jen krev, pamatuji si jak někdo zakřičel, aby se přivolala pomoc, pamatuji si jak někdo volal, že je již na cestě. V tu chvíli se mi již podařilo otevřít dveře a vytáhnout ven svou sestru. U druhého auta byl již muž a vytahoval ven mladou dívku. Mě však zajímala ona. Ta, která mě vychovala, ta která mi vždy dokázala poradit, pomoct. Ta za kterou jsem mohla kdykoliv přijít a nebát se jí říct cokoliv.

Její obličej byla samá krev. Vím, že jsem jí odtáhla o několik metrů dál a co nejjemněji jsem jí položila na zem. Její tep jsem však nenahmatala. Klepaly se mi dlaně, když jsem je přitiskla na hruď a začala plynulými pohyby masírovat. Je to jen sen, jen ošklivý sen, ze kterého se brzy probudíš, říkala jsem si a modlila se, aby to tak bylo. Realita je ale krutá a né vždy, když si něco přejeme se to splní. Nevím jak dlouhá doba uplynula než její tvář opět zahltila barva a ona se zprudka nadechla. Vím jen, že ve chvíli, kdy namáhavě otevřela své modré oči, někdo zavolal: ,,Vypadněte od těch aut, bouchne to!!" Její ledová ruka mi pevně sevřela mou. ,,Amálka ..." Ne tohle nemohla být noční můra, tohle byl život. Můj život, její a Amálčin a ta o něj měla přijít. Dřív než mě postávající muž u nás stačil sevřít, jsem se rozeběhla k jejímu autu. Jeho ruka se jen svezla po mé bundě. Běžela jsem, běžela jak nejrychleji to šlo. Nešlo o můj život, šlo o něco neskutečně cennějšího, o život sotva půlroční holčičky. Její tvář a její oči, dvě věci, na které nikdy nezapomenu. Nevím jak je možné, že si jí nikdo nevšiml. Její pláč nabíral oprátek, ale co bylo nejdůležitější, žila a mě hlavou probleskla myšlenka, že jakmile někdo křičí či pláče, je na tom dobře. Opatrně jsem jí vytáhla z autosedačky a rozeběhla se pryč. Pak ohromná rána, třeskot skla a zdušený výkřik - můj výkřik. Její oči se na mě dívaly a i přes to jak byla maličká, jsem v nich četla všechno. Bolest, strach a nezdolnou vůli žít.

Byly to však její oči? Když jsem všude kolem slyšela hluk sirén a pak vrtulník? Když jsem několik minut poté, viděla pobíhat nemocniční personál? Když všude okolo mě byly jen přístroje, hadičky a oči. Oči, které se neusmívaly, oči ve kterých byly jen slzy. Bylo to jako by zdálky. Vím, že existuje citát, který tvrdí: Bez obětování není život, ale je to skutečné? Co když musíte obětovat to nejcennější co máte, pro někoho koho milujete? Uděláte to? Já to udělala a nelituji toho. Vím, že jsem zachránila lidský život. Mou krev - mou vlastní dceru, které jsem se po po porodu vzdala, protože jsem byla příliš mladá a kterou přijala za vlastní má sestra. Jsem přesvědčená, že bych opět obětovala svůj život za její, kdybych si měla vybrat. Nic bych neměnila. Snad jen mít možnost říct ty poslední slova: Sbohem. Miluji tě!


 celkové hodnocení autora: 73.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 32 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tonyend 28.07.2010, 21:50:38 Odpovědět 
   Jo jo, i já jsem pro sny! Může se v nich všechno, nic není nemožné, ale i sen má mít svůj vývoj, gradaci. A kdo si jej zapamatuje celý, tak by se dal dobře popsat. Ten tvůj by se ti asi měl zdát znovu a znovu a pak jej zapsat. Byl by "uvěřitelnějším a působivějším". O tom sny mají být.
Závěr tvého snění je ale silný. Nutíš tím k zamyšlení. O to ti jistě šlo a tady se ti to myslím i povedlo.
 Allainila 10.11.2009, 15:06:11 Odpovědět 
   Celkový nádech dílka je fajn. Poselství bych taky hodnotila jako velké plus.
Škoda, že to bylo pojato trochu neobratně. Závěr o tom, že je to její vlastní dcera mi přijde rušivý a na takovýhle kratčí textík zbytečně komplikovaný.
Nemám ráda slovo "klišé", takže to pojmu trochu jinak: Příběh ničím moc nepřekvapí, jde spíš o smršť emocí. Copak o to, pocitovky se taky píšou, ale i ty potřebují nějaký silnějí náboj.
Je to trochu drastická myšlenka, jenže možná by posloužilo líp, kdyby hrdinka i s dítětem v autě uhořela. Fuj, ani se mi nechce pomyslet. Avšak podobné věci vyvolají u čtenáře pořádnou reakci...
Bla bla. Zase dělám rozumbradu, i když sama nedám dohromady žádný pořádný kus textu.
Je to emocemi přošpikované dílko, které v sobě nějaké to kouzlo má.
 Dawnie 04.11.2009, 20:40:20 Odpovědět 
   Souhlasím se všemi předcházejícími komentáři. Navíc mi přišlo velice divné, že si najednou zničehonic uvědomila, že to dítě miluje. Já vím, má to být sen, ale moc tak nepůsobí... Myslím, že se to dalo zpracovat úplně jinak... Neohlížet se na to, jak to mělo být, ale jak by to vypadalo lépe. Bohužel se tady nedá hodnotit, je to přece sen.
 Amater 04.11.2009, 9:02:30 Odpovědět 
   Budu asi trochu tvrdší, ale jako matka bych nejprve zachránila své dítě a potom sestru. Možná o ní nevěděla, ale dítě muselo křičet od začátku.
Ale je to jenom sen
 Ariadne 03.11.2009, 17:31:59 Odpovědět 
   víš tvůj text má přesně opačný účinek, než jsi zamýšlela ... a ještě to Sbohem. Miluji tě!..pouze vrstvíš klišé...
 čuk 03.11.2009, 13:40:49 Odpovědět 
   Pokud se autor stylizuje do vyprávění snu, pak může psát všelicos, a logika rozvíjení nemusí být dodržena, mohou se objevit fantasmagorie. Úsečný styl tady odpovídá. Pokud se čtenář vžije do děje s plným uvědoměním, že je to sen, uvítá spíš obrazy pocity než myšlenky. Závěrečné filozofování a sebechvála, byť se snahou kontrastovat ji vzdáním se dcery, je příliš patetické a kazí dojem. Tohle by si čtenář domyslel a sám ocenil předchozí čin. Objevuje se další motiv, který děj zašmodrchává- i když v životě se děje leccos Ve stylistice jsou rezervy.
sbíhaly lidé? lépe:u nás postávající muž, oprátek?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Prohra nebo výh...
Kordula
České řeky
D. V. S.
Soukenice Abrah...
Gilbert Cunninghamm
obr
obr obr obr
obr

VEĎ TI UŽ ZASE VYSKAKUJÚ
Adam Javorka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr