» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"

estel

počet přístupů: 2141401

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Sestry Pleškovy-Zbojníkova matka ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sestry Pleškovy

honzoch	publikováno: 25.10.2009, 6:14

Tentokrát trochu klidnější díl. Zvlášť po událostech z olšického hřbitova potřebuji trochu uklidnit nervy čtenářstva a připravit si půdu pro závěr...
10/13


	10) Matka jednoho zbojníka a sestra druhého Třebaže probděli Szendrei s Kamenským skoro celou noc, nemohli nazítří ani dospat, jak se těšili, až znovu spatří Zuzanku. Hned se svítáním už klepali na faře, celí nedočkaví na své malé tajemství. Farář je honem vpustil dál, jen aby nevyvolali sebemenší podezření a strachuplně za nimi zabouchl dveře. Zuzce se vedlo dobře, přivítala je úsměvem, sice trochu mdlým jako podzimní sluníčko, ale přesto upřímným. Zlatavé vlasy měla hezky učesané a tvář čistou, ani památka po zuboženém stvoření včerejší noci. „Chudák, včera úplně promokla,“ podotkla farářka, sedící na okraji postele, „dali jsme jí nějaké šatstvo, snad bude v pořádku.“ „Od čeho tu máme doktora?“ vyloudil úsměv i Ján Szendrei. Kamenský přikývl a přistoupil k děvčeti. Dobře známými doteky a ještě známějšími otázkami ji vyšetřil, aby souhlasně kývl, že Zuzce nic není. Farář hned navázal: „To jsem rád, pořád se ještě stydím za ten včerejšek! Ale povězte, pánové, co bude dál? Kam ji schováme, aby jí nikdo neublížil?“ Společnost zmlkla. „Snad k nějakým příbuzným,“ navrhla farářka, „protože tady zůstat nemůže! Někdo cekne a máme na krku hajduky!“ Na to procitla z pasivity Zuzka: „Já ale nechci nikam jít! Chci zůstat v Olšici... nic jsem přeci nespáchala, jsem nevinná!“ „Už pouhá tvoje přítomnost zde je proti tobě, Zuzi,“ mínil Ján Szendrei, drbaje se ve světle hnědých vlasech, „podepsalas revers! A ten pořád platí!“ „A jak dlouho bude platit?“ nevěřícně vyhrkla a byla vidět, že se jí derou do očí slzy. Szendrei a Kamenský po sobě koukli, kruté odpovědi se nedočkala. Propukla v zoufalý nářek. Farářka ji honem utěšovala jako vlastní dceru, zatímco dávali mužští hlavy dohromady. „Napsat baronce je dobrý nápad,“ mínil Kamenský, „co jinak? Skrývat ji tu?“ Toho se děsil farář a tak honem kýval: „To ano! Napíšeme paní, aby jí udělila milost!“ „Jednu milost už dostala,“ na to Szendrei, „na to nekývne, ne, když bude mít po boku Žofii!“ „Jen klid, Jene,“ pravil Kamenský, „já taky dostal milost a Žofie byla přitom! Chce to chladnou hlavu! Zuzka nadiktuje dopis a my pak už paní nějak přesvědčíme, aby revers zrušila...“ „Když myslíš,“ sklopil Szendrei oči a obrátil se k uslzené Zuzce, „co ty na to?“ „Napíšu ten dopis sama,“ mínila, snažíc se o pevný hlas. Záhy však štkavě dodala: „Já už nechci jít nikam pryč! Nikoho nemám... což jsem tu strašnou cestu urazila nadarmo?“ Farářka jí opět soucitně domlouvala, aby se uklidnila. Ján Szendrei se přitočil ke Kamenskému a tiše mu pravil: „Milost jí možná vymůžeme, ale co pak? Baronka ji zpět k sobě nepřijme a farářovi jsou rádi, že se sami uživí!“ Doktor zachmuřeně přikývl, jako by mu kapitán viděl do hlavy. Ale nebyl by to on, kdyby si nezachoval ždibec naděje: „Zkusím to přes Dorku, rychtář by mohl vědět...“ „Hlavně opatrně! Takhle to budou všichni ve vesnici do klekání vědět! “ „Na Marčeka je spoleh, navíc ti dluží, žes mu dostal syna do Žiliny.“ „Málem bych na to zapomněl,“ konečně se usmál Ján, „nepustíme se do toho?“ „Tak to se Zuzkou napište, já jdu pro Doru,“ souhlasil Kamenský, a než mohl kdokoliv vyslovit námitku, odkráčel. Jistě v té naléhavosti jeho odchodu byla i jiná touha, snadno se zapomínalo, že se s rychtářovic dcerou zasnoubili. Zuzka slyšela, jak zmiňují Marčeka, ale marně si dávala do hlavy souvislosti a náhlý odchod Kamenského ji ještě více znepokojil. Ján Szendrei k ní přisedl a poprosil faráře o brk a černidlo. „Nevěs hlavu, Zuzko,“ vzal ji za ruku, „dokud ti něco nenajdeme, zůstaneš tady, v bezpečí!“ Zatímco tiše rozmlouvali a Zuzce se vrátil plachý úsměv, byl důstojný pán zpět. „Radši pojďme na stůl, Zuzka a černidlo, to je pohroma na světě,“ usmál se Szendrei, třebaže vzpomínka na kaňkami postříkaný dopis byla spíš k pláči. „Zvládneš to?“ „Já jsem v pořádku, Jene,“ ohradila se, „tys mě chtěl přenést, že ano?“ Načež vrávoravě vstala a přisedla ke stolu. „Až budeš hotova, hned to vezmu baronce! Pokud budeme mít štestí, tak Žofie ještě spí.“ „Přejete si, kapitáne?“ zvedla baronka oči od snídaně a pohlédla na obálku. „Copak to je?“ Szendrei byl nervozitou bez sebe, nyní už nebylo kam couvnout. „Milosti,“ pravil zkormouceně, „osoba, která bývala vašemu srdci drahá, vás žádá o odpuštění! Ztratila všechny, na kterých jí zaleželo, a jste její poslední naděje.“ „Ale?“ podivila se Véghová a s nedůvěrou zvedla obálku ze stolu. Pohlédla tázavě na Szendreie, poručila si od Jozefa ozdobný perořízek a přejela jím po její horní hraně. Pandurskému kapitánovi bylo, jako by ho někdo škrtil, sledoval každý záškub v barončině obličeji, hleděl si každého jejího gesta. Její Milost zatím vytáhla psaní, ale hned jej odložila. Z bílé obálky totiž vykutálelo cosi drobného lesklého. Véghovský prsten, který se ztratil oné osudné noci. Překvapeně vzhlédla ke kapitánovi, pomalu jí docházelo, že tohle nebude jen tak nějaké psaní. Nedočkavě rozbalila list a přelétla očima těch pár neúpravných a zakaňkovaných řádek, které sotva uschly. Osvícená paní baronko, posílám Vám tento dopis v krajním zoufalství. Dočtěte jej, prosím, až do konce, i když vím, že máte právo jej hned odložit a poslat pro mě hajduky. Mé jméno bylo očerněno Rosinou a Brezničanem, ukradli Vaše šperky a unesli mě do Prešpurku. Jako důkaz posílám Váš prsten, který jsem jim uzmula. Vím, je to důkaz chabý, ale já již nevím kudy kam. Můj otec je mrtvý, sestra mě už nechce znát a nikoho dalšího nemám. Snažně prosím Vaše osvícenost o prominutí všech mých pochybení a zrušení rozsudku, který mi zakazuje pobývat na Vašem panství a dělá ze mě psance, odkázaného na cizí pomoc. Jestli mě i nyní uznáte vinnou, jednejte se mnou, jak uznáte za vhodné, nemám sílu utíkat, ani se skrývat. Odevzdávám se do Vašich rukou. Zuzana Plešková, Vaše ponížená služebnice Jestli si Szendrei myslel, že na první pohled pozná, jak se baronka rozhodla, spletl se. Její milost nad dopisem chvilku přemítala, snad se jí vybavila usměvavá, dětsky bezstarostná tvář té, která ji zradila. Vzpomínala se záští? S nedůvěrou? Či se jí připomněly ty veselé dny, kdy si přála, aby bylo to stvoření její vlastní? „Kapitáne,“ pravila konečně, div ne se slzami, „ten rozsudek zruším, neboť nemyslím, že by mi chtěla Zuzka škodit. Ať dělá, co uzná za vhodné, a pokud se chce usadit v Olšici, ráda ji přijmu jako svojí poddanou!” V barončině tváři byl bol, třásla se a stírala si už viditelné slzy. Pomyslela snad v té chvíli na bouřlivou noc, kdy byl zastřelen Martin Plešek, a Zuzka upadla v nemilost? Pomyslela na Sarkányho tribunál, kam již přišlo děvče jako vyměněné, uplakané a vystrašené? A kde Zuzaně vyhrožovali mučením a různě jí sužovali, a ona sama nic nepodnikla? Tak či tak se ovšem ulevilo Szendreiovi. „Děkuji mnohokrát, Milosti! Jsme všichni vaši dlužníci.“ „Byla mi drahá,“ na to tiše odvětila baronka, „ale čas nelze vrátit. Vyřiďte jí, že ráda sejmu z jejích beder tíhu toho prokletého papíru! Čas vrátit nejde, opravdu ne...“ Szendrei se měl k odchodu, všecek zpocený, ale s duší lehkou, že by mohl létat. „Kapitáne,“ zadržela ho ještě, „dejte zaprotokolovat vše o té krádeži, ať na ní, pokud chce zůstat v Olšici, nezbude ani smítko vinny. A že prosím Jeho důstojnost, pana faráře, aby Zuzčinu nevinu zdůraznil při kázání, neboť lidé jsou zlí a říká se všelicos. Pak se stavte, vystavím jí list, že je omilostněna!“ „Ještě jednou děkuji, urozená paní,“ řekl a vykročil ke dveřím. Sotva však zaslechl její tlumený vzlyk, znovu se zastavil: „Opravdu nic nepotřebujete, Milosti?“ „Ať mi přivedou Cilku, nechci být sama,“ váhavě pravila a nechala Szendreie odejít. Byla obrovsky překvapena a kdyby necítila jakousi hrdost a nebyla přísně vychována, jistě by kapitána zasypala vlnou otázek ohledně Zuzčina nečekaného návratu. Kapitán se vrátil dřív než Kamenský a zastihl Zuzku, navzdory kárání o opatrnosti, přímo v kuchyni, s farářkou a hospodyní. Seděla za stolem a sotva jej spatřila, pochopila jak pochodil. A jen co to vlídným slovem potvrdil, radostí ho objala: „Jene, to je snad zázrak! A co mi ještě baronka vzkazuje!“ „Že se máš naučit psát, že drápeš jako kocour!“ sdělil jí a mimoděk pohladil její ruku. Nasyslila dotčeně tváře: „Chtěla bych vidět tebe! Utopil by ses v černidle, jen bys na to šáhl!“ Pak, jako by odkudsi náhle přiletěl střípek a zabodl se jí do srdce, zvážněla: „A co Žofie? Co říkala ta?“ „Nic, ještě spala,“ vcelku popravdě jí vyložil, „a Žofie se neboj, jen co se pan Kristián trošku uzdraví, už zas bude vládnout její matka!“ Pan Kristián! Jak by mohla Zuzka zapomenout na sestřina milence! Od farářky již vyzvěděla, jak parné a rušné bylo léto u Váhu, a s lítostí si uvědomila, co všechno bylo nenávratně rozvráceno a co pohltil čas. „Bylo to s ním nahnuté, ale co jsem slyšela od Dory a co ona slyšela od Kamenského, tak bude brzy zdráv,” vysvětlovala farářka a hned Zuzku vlídně napomenula, aby se nepletla u plotny. Oknem zazněly blížící se hlasy, a hle, to se vracel Kamenský a s ním nejen Dorka, ale rychtář Marček, a také, světe div se, Martin Schiller. Zuzanku udivilo a potěšilo, že se o její věc zajímají všichni, kteří na vsi něco znamenají. Rychtář, farář, pandurský kapitán, doktor... Do vzácné společnosti se dostala Pleškova dcera a zdálo se, že by budoucnost nemusela být tak beznadějná. „K nám za děvečku?“ optal se Marček a pochybovačně zavrtěl hlavou, „to radši ne, Tomáš, můj prostřední syn, je hrozné číslo! Poslední děvče, co u nás sloužilo, přivedl do jiného stavu... vždyť víte, jaké pozdvižení z toho ty babky jedovaté udělaly!“ „Kolik mu je?“ živě se zajímal Kamenský a po očku pozoroval, jak se Szendrei pochechtává. „Sedmnáct, ale jak říkám, pane doktor, je na ženské jako divý.“ „Aha,“ odtušil Kamenský a pozoroval, jak se plavovláska vítá s Martinem Schillerem a jak se s dětským zaujetím přetahuje s Jánem Szendreiem, div si nedali hubičku, „to by neklapalo...“ V tom někdo zaklepal na venkovní dveře a důstojnému pánovi rázem ztuhly rysy. Aby to tak byli hajduci! Dokud nemá Zuzka listinu, mohlo by ji ještě potkat nějaké bezpráví! „Už jdu!“ vykřikl farář a posuňky nabádal Zuzanu, ať se rychle schová. Jenže děvče bylo v nejlepším a jeho zuřivou gestikulaci přehlédlo. Ještě nebylo nejhůř, kdyby ovšem ten neznámý počkal, až mu hostitel otevře. Tetka Belláková neměla v povaze čekat. Matka uprchlého zbojníka Petera Belláka byla sice stará, šedovlasá, ale neodbytná a energická. Ne jako Reháková, spíš v kladném slova smyslu. „Pozdravpánbůh,“ uvízlo jí v hrdle, tak byla překvapená shromážděnou společností. „Ach! Pan farář, pan rychtář, pan kapitán...“ A aby přehlédla cizí děvče, to by snad musela přijít o zrak. „Omlouvám se, pane rychtář, já nechtěla! Já myslela, že neruším...“ „Osobo,“ přerušil ji Boží služebník, kterého rychle opustilo prvotní zděšení, „jste na církevní půdě! Proč jste nepočkala, až přijdu?“ „No právě! Proto se omlouvám! Pán farář omluví, vždyť se snad nic tak zlého nestalo!“ skoro až žalostně vyhrkla, jako by se jí někdo chystal ztrestat. „Nebo snad stalo?“ Zkoumavě se rozhlédla a zrak jí utkvěl na dívce: „A copak to tu máte za roztomilé dítě, pojď ke mně, ať vidím tvoji tvář!“ Zuzana přistoupila jako uhranutá, pánové stáli kolem ne nepodobni solným sloupům a neschopni zasáhnout. „Neviděla jsem tě u baronky na dvoře? Nejsi Zuzana Plešková?“ vyslovila to, čeho se báli jako čert kříže. „Není možná, abys ty ukradla barončiny šperky!“ „Neukradla je a Její milost to ví,“ honem přispěchal Ján a skoro výhružně pohlédl babce to tváře, „a jestli o ní jen ceknete...“ „Však já vím, že je neukradla, a nevěřím, že by mohla,“ nenechala se Belláková zastrašit, „vždyť jí z očí kouká poctivost.“ Pánům už lezl tetčin hlas i její řeči na nervy, ale nemohli ji jen tak vyhodit, ne bez rizika. Vesničané dosud neví, že je Zuzka nevinná, farářova plamenná řeč ji u všech očernila a mohlo by se klidně stát, že přijdou až na faru, aby na ní vykonali spravedlnost. „A co s tebou bude, moje dítě?“ pokračovala stařena. „Vrátila ses, ale máš kam?“ „No právě,“ přisvědčil Szendrei, „to jsme řešili, než jste sem vpadla!“ „Pánbůh odpustí,“ sklopila provinile zrak, „nechtěli byste mi ji svěřit?“ Ostatní na sebe tázavě pohlédli, načež vzal Ján Zuzku za ruku: „Chtěla bys tady... ehm, k tetce?“ Děvče přemýšlelo a bylo hezké ve svém přemýšlení. Szendrei na ní mohl oči nechat a pocítil touhu políbit ji, tak jako tehdy, před víc než rokem. Tehdy mu rozkousla ret a jistě by to zopakovala. „Pojď se mnou, zavedu tě k nám,“ brala stařena vše jako hotovou věc. Chytila nejistě postávající Zuzku za ruku, za tu druhou, kterou nedržel Szendrei, a snažila se ji přimět k odchodu. „Chceš tady k Bellákové?“ hučel jí do ucha Ján. Zuzanka dál mlčela, klopíc modré oči a tisknouc rty. A proč ne? Což takhle nežila, než se s otcem vydali z Moravy? „Půjdu s vámi, tetičko,“ pravila konečně a ohlédla se po mlčícím shromáždění. Než však udělala první krok, Marček ji zadržel: „Počkej, děvče! A co když tě někdo pozná?“ „Pan rychtář má pravdu,“ uznal farář, „zítra je neděle, představím tě celému kostelu! Dnes ještě přespíš u nás.“ Zuzka, ač nerada, musela s domácím vězením souhlasit, ale ani to jí nezabránilo, aby rozzářenýma očima nemrkla po Szendreovi a Kamenském. Ján vyloudil prazvláštní grimasu. „Jsi nějaký nesvůj,“ rýpl do něj Kamenský, když se sami vraceli do kaštělu, „copak to ještě může být lepší? Baronka ji přijala, našli jsme jí domov...“ „Víš co, já se jí bojím kouknout do očí,“ přiznal se Szendrei, „copak jsem nezpůsobil, že byla tak dlouho zavřená? Což nejsem vinen tím, že jsem nic nepodnikl?“ „A cos měl podniknout? Copak nevidíš, že ti buď odpustila nebo ti to nikdy nedávala za vinnu?!“ „Vidím-nevidím,“ neurčitě kroutil rty, „nemám z toho dobrý pocit... “


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 6		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Gracian	25.10.2009, 17:18:27

Dobrý, oddechový díl. Trochu nám přibrzdil příběh, což je podle mě docela dobře, ne vždy je hezké, když je akce od začátku do konce. Těšim se na další Zuzčiny osudy. - Málem bych zapomněl - taky na Lidčiny :-) Ta se v příběhu teď moc nevysktuje. Škoda.


ze dne 25.10.2009, 18:08:57
honzoch: Díky za komentář, možná Lidce skutečně dávám málo prostoru, ale příště jí to dvojnásobně vynahradím. Situace kolem ní je totiž navenek velmi stojatá

Šíma	25.10.2009, 8:12:10

Držel jsem Zuzce palec, i když lidi jsou lidi a určitě bude mít ještě problémy... Líbilo, začetl jsem se (jako vždy). Myslel jsem na to, zda se obě sestry ještě někdy setkají jako rodina. Když Zuzka psala o tom, že je její otec mrtvý... Není v Polsku? Nebo mám "vlčí mlhu"! ;-) Hezky odpočinková část!!! Jednička je tam a jsem zvědavý, jak dopadnou ostatní hrdinové a co pan Kristián? Nezamíchá se ještě do děje? Ono žít s tou baronkou... Stará ženská s mladým chlapem, ale nikde není psáno, že nemůže koukat (tajně) po mladších! :-DDD P.S. Na co ten šíma nemyslí? Ale kdo ví, s kým se dá třeba i Zuzka dohromady, pokud se v Olšici skutečně usadí. To jsou spekulace, autor bude zcela jistě spokojen... ;-)


ze dne 25.10.2009, 17:19:36
honzoch: Díky za komentář, Šímo, v tomhle případě máš bohužel "vlčí mlhu" protože otce zastřelili v tu noc, co byla Zuzka zatčena (ale kdo si to má pamatovat, když mám tolik postav :) Myslím, že Kristián ještě neřekl poslední slovo a hlavně, stará láska nerezaví...

amazonit	25.10.2009, 6:14:23

Zdá se, že to tu je obrat k lepšímu, mnohem lepšímu, než se mohlo na začátku zdát. Vítám i to, že jsi se nesnažil to celé ,,ztížit", překombinovat ve snaze vytvořit ještě něco napínavějšího, a nevystavil jsi Zuzku dalším strastím. Nechal jsi ji očistit. Je jasné, že tak jednoduché to mít jistě nebude a vyskytnou se nějaké ty překážky, příkoří...


ze dne 25.10.2009, 17:17:07
honzoch: Díky za publikaci, máš pravdu, nějaké potíže ještě Zuzku utkají, ale myslím, že budou ve velké většině zcela jiného rázu :)