» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."

Luigi Pirandello

počet přístupů: 2141401

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Muž bez tváře ::

Rimmerka	publikováno: 04.11.2009, 18:13

Vzniklo na základě skutečné události. Doufám že se to bude líbit a předem se omlouvám za interpunkci a jiné chyby. Inspiraci k poslední větě jsem načerpala na hodině fyziky. A jakože ten předmět nemám ráda, vidím, že alespoň k něčemu užitečný je...


	Dnes, když jsem jela autobusem domů, jsem měla mizernou náladu. Celý den, a vlastně i týden, byl nanic. Nebo mi tak alespoň připadal. A když máte na cestě za sebou tolik hrbolků, jako jsem měla já, hledají se vám klady opravdu špatně. Každopádně jsem se mračila, hlavu mi halil mrak deprese a oči zvládaly jen civět kamsi do prázdna. Ještě celá zmrzlá jsem nastoupila do autobusu a v touze alespoň trochu pookřát se uvelebila na sedačce u topení. Chvíli jsem jen tak nepřítomně zírala, ale pak mi můj zvyk nedal a začala jsem pohledem pátrat okolo sebe. Normálně to v autobusech nedělám, tedy alespoň ve dne ne, je tam moc lidí a většinou váš zkoumavý pohled opětují, což já nemám ráda. Nejradši bych se dívala, ale nebyla viděna. Tedy alespoň v některých chvílích. Ale teď bylo okolo sedmé, na okna venku se tlačila temnota a v autobuse vládlo příjemné příšeří. Protože jsem seděla v zadní části, měla jsem volný výhled na všechny, kteří byli přede mnou. No, ono jich vlastně moc nebylo, respektive byl jeden. Nejdřív jsem ho vůbec nezaregistrovala, tak nevýrazný byl, ale při druhém rozhlédnutí jsem si všimla tmavé bundy, vykukující přes okraj sedačky. Nad límcem byla vidět část krku a na něm seděla hlava s neurčitou barvou vlasů. Znáte takový ten šedohnědý odstín? Já nikdy nedokážu rozhodnout, jakou barvu má. Je to spíš šedá nebo hnědá? Chvíli vypadá docela černá ale když zachytí záblesk světla, rozzáří se skoro plavě. Ta barva se mi moc líbí, je tajemná, proměnlivá, ale přesto naprosto konkrétní, já jenom prostě nejsem sto ji přesně rozeznat. Přesně takovéhle vlasy měl. Jeho obličej jsem neviděla, ale typovala jsem věk kolem třiceti, protože na šešulce hlavy se mu začínalo tvořit řídké kolečko. Brzo mu tam vlasy vypadají a začne se řadit do skupiny plešatějících, napadlo mě. Chvíli jsem ho zezadu jen tak pozorovala a všimla si, že klimbá. Hlava se mu na krku bezvládně bimbala, občas se obloukovým pohybem zhoupla na prsa, občas se zase narovnala, aby po chvíli opět sklouzla a opsala svůj pravidelný půlkruh. Jednu chvíli jsem se hrozně lekla, protože se jeho hlava nepřirozeně, skoro hadrovitě svezla ke straně. Nevím, co mě to popadlo, ale já se nebála jeho, ale o něj! Většinou se mi honí hlavou katastrofické scénáře, čekala bych spíš strach, že je to opilec nebo feťák na tripu a každou chvíli vyskočí a půjde mi ublížit, ale mě se mihla hlavou spíš starostná myšlenka. Není mu něco? Je v pořádku? Celé tělo se mi napjalo jako bych po něm chtěla skočit a zatřást s ním, přesvědčit se, že je opravdu v pořádku, ale potom ten pocit zmizel a já jsem zase seděla v autobuse a upřeně pozorovala zátylek cizího muže. Než jsem si však stihla začít dělat starosti s tím, co mě to vlastně popadlo, stalo se něco zvláštního. Jeho ucho mu popojelo o dobré dva centimetry výš a potom sklouzlo zase zpátky. A znovu. Stříhal ušima! On ve spánku stříhal ušima! Nejsem moc chichotací typ, respektive takřka vůbec, takže mi nezbývalo než zdusit řehot, který mi probublával v hrdle, a v tomto okamžiku by jistě pro zbylé dva cestující zněl naprosto nepatřičně. Navíc jsem ho nechtěla vyplašit. Bylo to jako když se přibližujete k plaché kočce. Musíte opatrně a neslyšně, nesmíte jí dát jediným zvukem nebo pohybem znát že se plížíte, jinak by se lekla a utekla. Stejně tak jsem já nechtěla dát tomu stříhajícímu muži bez tváře znát, že ho pozoruji. Celou cestu než vystoupil jsem pozorovala jeho ucho a roztahovala pusu do stále většího úsměvu. Když vstal a já uviděla jeho tvář, hezky jsem se na něj usmála. Neměl nějak výrazné rysy, vypadal naprosto průměrně a spíš tak nějak opotřebovaně a ošoupaně, jako kdyby používal svojí tvář příliš moc nebo příliš dlouho. Můj úsměv si musel probojovat cestu přes závoj starostí a únavy, který mu halil obličej. Nakonec to zvládl. Muž cukl jedním koutkem, potom druhým a nakonec se usmál i očima. Měla jsem radost, že jsem mu nějak oplatila to, jak mě rozesmál, že jsem se zaculila ještě víc. Jeden jeho koutek sebou škubl, jako by se pokoušel svůj opotřebovaný obličej přinutit k většímu úsměvu, ale nepodařilo se mu to. Přesto mu ten jeho úsměv slušel. Jakmile vystoupil, zmizel mi jeho obličej z paměti, ale já stejně celý zbytek cesty zhypnotizovaně koukala na to místo, kde ještě před chvílí bylo jeho ucho a usmívala se od ucha k uchu. Když jsem vystoupila do mrazivého večera, konečně jsem se nahlas rozesmála, až mi od pusy odletovaly obláčky páry a z očí mi tekly slzy. Teď, když se nad tím zamýšlím, nevím co na tom bylo tak legračního, ale v tu chvíli jsem se nevázaně rozesmála a přišlo mi to tak přirozené jako dýchání. Když mi došel dech, stejně jsem se pořád usmívala. A v tu chvíli jsem byla moc ráda, že jsem i jemu vyloudila na tváři úsměv, i když trochu kostrbatý. I když z ní nejspíš zmizel hned, jak vykročil do tmavé noci. I když už si na mě už nikdy nevzpomene, přestože já na něm myslela tolik, že jsem o něm dokonce napsala. Jsem ráda že i on se díky mě usmál. Teď jsem si kvit. Dodržela jsem zákon. Zákon, který jsem vymyslela hned po vystoupení z autobusu. A který se budu snažit dodržovat celý život. A budu doufat že se ho budou držet i jiní lidé. Zákon Zachování Radosti.


celkové hodnocení autora: 95.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 6		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.2		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 22		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 44		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Tlouie	28.06.2010, 19:02:57

Pěkný zážitek. Závěr je moc fajn-optimistické, potěšení z maličkosti. Je to docela hezky napsané, ale nic výrazného jsem nenašla. "Mrak deprese" mi nějak nejde přes jazyk, líbilo by se mi tam něco víc rafinovanějšího-je to však pouze můj pocit.


ze dne 28.06.2010, 21:44:19
Rimmerka: Děkuji za pochvalu, vyjádření názoru a konstruktivní kritiku :-) Na ten mrak se mrknu a zapřemýšlím nad ním :-)

Allainila	10.11.2009, 15:22:05

Takhle ošklivě si hrát se čtenářem! Já jsem čekala, kdy tomu "střihačovi" upadne hlava, zhroutí se ze sedačky... něco! Já naivka jsem se nechala snadno ošálit. Skvělá práce! Tohle dílko (stějně jako ZZR) bych ordinovala jako sérum proti listopadové depresi. Je to vážně povzbuzující kousek. :) typovala=tipovala


ze dne 10.11.2009, 19:31:35
Rimmerka: Děkuji :-) Možná z toho udělám spíš očkování než sérum. Aby se u lidí deprese ani neobjevovala... Nadruhou stranu jak bychom poznali že jsme šťastní kdybychom nikdy nebyli smutní? Možná si to přeci jen patentuji jako sérum...

iwka	09.11.2009, 20:50:27

Veru, toto dobre poznám!:) Krásne!:))) Ďakujeme Ti, Svet, za ľudí, ktorí dodržiavajú "Zákon zachovania radosti" v každej chvíli:)


ze dne 10.11.2009, 19:29:07
Rimmerka: Já děkuji Tobě za milý kometář a dodání nové vnitřní energie do koloběhu ZZR :-)

Das	09.11.2009, 1:21:34

mam vyhrady ke spojeni "prilis moc" - zni to kostrbate Ale jinak jsem okouzleny a nic bych nekratil. Je z toho citit trochu unava a samota, ale zaroven ohromny potencial si uzivat. Je to drama vsedniho dne, protoze, kdbyby se nechytil a zamracil se, mozna to mohlo cely den zkazit, mozna bys pak ve spatne nalade mohla udelat spatne rozhodnuti, ktere by ovlivnilo cely tvuj zivot. Kdokoli se v hromadne doprave usmiva, ma muj hlas.


ze dne 10.11.2009, 19:27:01
Rimmerka: Já mám výhrady k podprsenkám pro muže. A když se může utnout i mistr tesař proč by to nezvládlo literární pachole jako jsem já? Děkuji za upozornění na nedostatek ve větné sklatbě a kladné hodnocení (páni, za tuhle větu by na mě byl náš češtinář pyšnej!!). Pravdu díš, že kdyby se neusmál neinspirovalo by mě to k napsání tohohle textu, následné kladné ohlasy by mi nezlepšili den o 300%, neusmívala bych se díky tomu jako měsíček nad hnojem a možná tím nedodala trochu radosti těm, kteří mě viděli a skáceli se na zem v záchvatu smíchu nad tím, jak někdo může vypadat jako výše zmíněný měsíček nad hnojem... A teď už se v tom ztrácím i já...

Ariadne	06.11.2009, 22:46:47

Odpověď na příspěvek od uživatele: Ariadne* ze dne 04.11.2009, 21:44:05* Je mi to jasný, že jsi použila, co tě napadlo a nebyl v tom žádný úmysl ... vypadá to, že dnes je těžké nejen přijít s originální zápletkou do povídky, ale i s ještě nikde nepoužitým názvem díla:-)) Já mám pro jednu povídku název Bertík.. no ještě mi z televize nevolali, že to byl ten čertík od Štěpánky Haničincové a já si ho takto přivlastnila:-))


ze dne 10.11.2009, 19:20:59
Rimmerka: Ulevilo se mi že jsem byla, alespoň co se týče tebe, zproštěna viny z kopírování. Nikdy bych něco takového neudělala (teby alespoň ne úmyslně), protože už se mi jednou stalo, že mi někdo ukradl text a potom se jím chlubil. Proto se omlouvám všem, které jsem tím nějak pohoršila. Mimochodem "Bertík" říkáme i jednomu bratranci, není to porušení autorských práv?? :-)

ospre	06.11.2009, 19:48:24

Odpověď na příspěvek od uživatele: ospre* ze dne 04.11.2009, 19:33:32* O.K. byl to jen můj osobní, neodborný názor. Stojíš si za svým, to se dá také ocenit. :-)


ze dne 29.06.2010, 10:52:51
Rimmerka: I tak děkuji za osobní neodborný názor, veškerá konstruktivní kritika tu má své místo :-)

Ariadne	04.11.2009, 21:44:05

no je to spíše takový fejeton.. ale hezky napsaný, i když nám neříká nic objevného.. lidé úsměvy vesměs opětují... a také mě napadá, že tvář je zrcadlem duše.. Zaujal mě však název tvého díla.. u jiných děl se zde rozhořela diskuse o tom, že si kdosi vypůjčil název již existujícího díla. A ty ses báječně trefila. Muž bez tváře je film od Mela Gibsona a taky se tak překládá kniha od japonského spisovatele Kobo Abe. Inu haupttrefa:-))


ze dne 06.11.2009, 19:22:14
Rimmerka: Aj, to sem si asi měla zjistit autorská práva na tenhle název což? Přísahám že název jsem nikde neokopírovala, přišlo to samovolně, text i s názvem byl stvořený během půl hodiny a hned putoval na veb. Film jsem neviděla, kniha mi nic neříká, budu si asi muset doplnit mezery v základním vzdělání... :-(

Dawnie	04.11.2009, 20:22:15

Vyplatí se přečíst až do konce:)


ze dne 06.11.2009, 19:27:10
Rimmerka: Díky :-)

Alasea	04.11.2009, 19:48:28

Ze začátku to vypadalo ne příliš nadějně, ale ten od stříhajících uších jsem se už usmívala až do konce. Skvělý závěr! Tohle by si měla přečíst spousta lidí, tak užitečný a chytrý zákon se hned tak nevidí. :-)


ze dne 06.11.2009, 19:27:01
Rimmerka: Děkuju moc! Pro mě je hlavní že to potěšilo alespoň jednoho člověka :-)

ospre	04.11.2009, 19:33:32

Špatně se to čte. Zkrať to, zkoncentruj děj, udělej odstavce. A spojuj krátké věty do souvětí, pokud možno.


ze dne 06.11.2009, 19:26:06
Rimmerka: Tak zkrácení se obávám konat nebude, já si libuju v delších popisných textech. Samozřejmně se najdou i lidi, kterým to nevyhovuje, ale mě se to líbí, takže v dohledné době se asi budou špatně číst všechny moje díla...

čuk	04.11.2009, 18:13:15

Zprvu běžné autobusové pozorování, ale pak text dostává pointu. Smích je vzácný a tys udělala dobře i s tím vymyšleným zákonem ZZR. Milé počtení, zprvu se mi zdálo trochu pocitovka tak nic moc, ale byla tam perlička schovaná. Jenže co s těma lidma co neumějí stříhat ušima? mě se mihla?


ze dne 06.11.2009, 19:24:38
Rimmerka: Děkuju :-) Jo, fyzika se občas k něčemu hodí. A co s těma co neumějí stříhat ušima? Tak to nemám páru. Já to třeba taky neumím, ale dokážu hýbat s jedním obočím... počítá se to?