|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: V den, kdy to nečekáš V ::
 Anna |
publikováno: 23.10.2009, 14:09
|
|
| |
|
|
(Robert)
Za světelnou křižovatkou probleskují první domy. Ve většině z nich září nějaké to okno – není ještě zdaleka pozdě. Jsem skoro na místě - a možná právě proto nemůžu náhle dál.
Těsně před městem s tím prapodivným jménem tedy na další čerpací stanici kupuju aspoň bagetu a malou lahev toniku. Při pomyšlení na další kafe se mi dělá mdlo. Kouřit už nemám co, a hlavně – taky mě přešla chuť. Není divu, od rána jsem porazil dvě krabičky. V obchodě mimo mne a celkem nezajímavou pokladní nikdo další není. Dívám se na její štíhlé prsty. Míhají se nad klávesnicí překvapivě ladně a mě napadá, co všechno jiného ještě mohou umět…? Dokázaly by… zabít?
- Sedumdesát pět, oznámí suše.
Její tři pětikoruny výměnou za moji papírovou stovku hlučně tančí po plastovém tácku. Několik let stará reklama na ovocné bonbony prosvítá už jen velmi spoře pod odřeným plexisklem. Jak zmražený tupě zírám. To ženu přiměje pohlédnout mi do tváře. Přátelský, i když trochu neosobní kukuč je rázem tentam.
- Hledáš Ivetu, co?!
Poslední mince padla. Všechny tři zlomyslně odolávají mým prstům. Měl bych mít asi delší nehty. Kratší vedení. Nechápu. Prostě.
- Pamatuj si: eště JEDNOU to zkusíš, a seš mrtvej!
Báječná chuť ovoce vás zbaví slov – čtu, byť s jistými s obtížemi. Bon pari.
Proč mi, sakra, tyká? A kdo je Iveta? Zmatek mnou cloumá jak přívalová vlna.
Strnulý tou náhlou panikou se jí ani neodvažuju pohlédnout do tváře. S někým si mě plete? Nebo jsem tu už… byl? Mám se bránit? Ignorovat ji? Slušně se zeptat?
Nakonec nechávám tu poslední blbou pětikorunu být a s nákupem v hrsti odcházím.
Téměř fyzicky cítím její pohled, provrtává má záda a dopodrobna zkoumá jednotlivé vnitřnosti. V hlavě mi hučí a rád bych něco řekl, aspoň na závěr, aby to nevypadalo jako útěk. Aby si nemyslela, že mě dostala. Nic efektního mě ale nenapadá. Dřív, než mě automatické dveře vyplivnou zpátky do noci, jen nepatrně vzdálen vysvobození, poznám, že hukot za čelem už zase sílí.
Poslední, co jsem viděl, byl můj vlastní vytřeštěný obličej zrcadlený pokřiveně na skle dveří a mastný otisk čísi dlaně.
A tma. Venku i ve mně.
- - -
(Ema)
Ponurým tunelem prosincových dní proplouvá, jako by žila v celkové anestezii. Ustálí si rytmus brzkého vstávání. Poránu vždy doplétá práci načatou předchozího dne - teď před svátky jdou její šály celkem na odbyt a Kellnerka je ochotná odpustit i nějakou tu nepravidelnost. Prodá se všechno, každej šunt, míní bez obalu. A tak Ema plete celé hodiny jak zhypnotizovaná. Sní s očima upřenýma na nekonečná vlákna modré, zelené a černé vlny (příměs akrylu 65%). Stále dokola si ve svém soukromém kině promítá ten film... jehlice klapou, šedé nebe zvenčí si jí lehá k nohám. Jsem šťastná, uvědomí si s pachutí lehké nepatřičnosti.
Část dopoledne vyhradila Bobkovi. S poněkud nepřítomným úsměvem sleduje jeho hry, pokládá padající kostky, a donekonečna cestuje ukazovákem po drobné dlaničce … vařila myšička kašičku… Náhle se uprostřed věty se odmlčí.
Bobek chvíli vyčkává.
Pak se vrací ke kostkám na podlaze.
Okolo půl třetí bývá předán Pavlíně spolu s nachystanou večeří a instrukcemi.
Bytem se táhne pach připálených brambor.
Ema chvátá na autobus do městečka. Jindříšek čeká.
Život je krásnej, pobrukuje si do kroku. Život je ex-cé-lennn-tnííííí … Chvílemi si dokonce poskočí. Pak zvážní. Včera přišel dopis od Adama. Dosud ho neotevřela. Netroufá si. Dnes večer, slibuje sama sobě. Dnes, hned jak přijdu domů. Fakt.
Utlouká tu zákeřně doutnající myšlenku, zaskřípění hořkosti. Zimní povětří ji zčerstva štípe v nose. Kdesi v hloubi pociťuje ovšem jakousi nasládlou malátnost, nejraději by se položila do vzduchu v naději, že ji to – samo – donese až k cíli.
Po několika dnech se jí nezvykle brzké vstávání vymstí. Namísto, aby navečer úderem půl šesté vystartovala na poslední autobus, probouzí se v Jindřichově náručí pár minut před desátou. Zmateně pobíhá v pološeru jediné lampičky malým bytem a shledává svršky. Rozhodnutá sehnat taxi – anebo ujít ty čtyři kilometry pěšky, což nakonec udělá.
Od úst jí divoce vlají chuchvalce páry. Pod oblečením, pomačkaným a rozhaleným, se potí. Za necelou hodinku už supí do schodů. Chudák Pavlína, ustele jí u sebe a…
V pokoji sedí Adam. Tak nějak zapomněla, že má pořád ještě klíče.
- Kde je Pavlína? A co Bobek? vyrazí místo pozdravu.
- Bobek spí, co jinýho by dělal v tudle hodinu? Pavlína je doma. Vypakoval jsem ji. Měla bys udělat to samý…
Tázavě na něj pohlédne, ale mlčí.
- Psal jsem ti.
- Já vím.
- Četlas to?
- Eště ne.
- Hmm.
Neptá se jí, kde byla až doteď. Kde, proč a s kým.
- Nepudem si lehnout?
- Nepudem. Mám pučený auto. Pojedu. Chtěl jsem jen… vidět malýho. Řikalas, že má dneska narozeniny, ne?
- - -
(Pavlína)
V salónu Bertička se čas zastavil a jen tichounce šplouchá. Podobně jako uvnitř kulatého akvária na stolečku v poměrně rozlehlé vstupní místnosti. Jarča, co je tu už roky - možná snad odjakživa - jí říká ta ratejna . Šéfová hala. Mně připomíná čekárnu u doktora. Podstatné ovšem je, že sem patřím.
Po tolika letech mám zas skutečnou práci. Už jsem ani nevěřila, že dokážu vzít nůžky do ruky.
Jasně, stříhávala jsem Luboše. Do jisté doby.
Občas nějakou sousedku.
Sebe. Vlastně není jediný důvod, proč bych to najednou neměla umět.
Na čerstvě založeném účtu v bance mi přistály už dvě výplaty. Po neděli čekám třetí.
Pořád ještě mám pocit, že to nejsem já. Že sleduju nějaký zvláštní film, jehož konec se nedozvím. Nebo takový ten příběh s naaranžovanýma fotkama z časopisů, jakých máme štosy hned vedle akvária.
S fotkama, kde je všechno jenom "jako" a nikdo nikoho doopravdy nebije ani neškrtí. Ona má řasenku rozmáznutou vždycky tak akorát, aby to podtrhlo křehkost a půvab dvacetileté tvářičky. Ani zmínka o tom, jak doopravdy vypadají oči po několikahodinovém pláči. Nebo stopa ošklivosti v geometricky přesném rozložení modřin. A On, v decentně rozostřeném záběru někde v pozadí snímku, ani na vteřinu neztrácí esprit mužnosti a až sem z té fotky na vás dýchne drahá kolínská. Těm, kdo to nezažili, snad připadají reálné. Mne popouzejí. Chci zapomenout.
Jsem na nejlepší cestě - celé dny se nezastavím.
Ještě v půl sedmé večer, když už je zameteno a definitivně zavíráme za poslední zákaznicí, mi blikne na mobilu smska.
- Dnes už ne, mává na mě Jarča.
Já vím, zítra je taky den. Klik.
Chybíš mi.
Lubošovo číslo v záhlaví zprávy se mi vpaluje do očí.
- Jestli je to Marešová, tak ji pošli někam… radí z kumbálu Jarča.
Ještě že mě nevidí.
- Ne, to je… někdo jinej. Odpovím dutě. Spěchá domů, takže výraz mé tváře nijak nestuduje. Naštěstí.
- Zamkneš to tu? Vedoucí odešla už před hodinou.
- Jo, jasně. Utíkej.
Každé slovo mě stojí spoustu sil.
Konečně je pryč. Venku se setmělo, klíč nadvakrát cvakne, v konečcích prstů cítím to hladké lupnutí kovu o kov. Nechám jen malou lampu vzadu u umyvadel. Potřebovala bych panáka. Což nesmím. A stejně nemám. Naštěstí.
Prosklenými dveřmi sem doléhá zvuk startovaného auta někde poblíž. Zní tlumeně, jako když jsme si s Bobkem stavívali z deky skrýš. Nadechnu se vůně šampónu, tužidel a člověčiny. Zvolna a hluboce. A ještě jednou.
Prsty se mi potí. Jediné ťuknutí a vytáčím to číslo -
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
