» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Sen je sůl bez chleba."

Ramón Gómez de la Serna

počet přístupů: 2141404

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::

:: 41. kapitola - Už se nikdy neptej ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 26.10.2009, 7:02


	Umíráme horší, než jsme se narodili. Je to chyba naše, nikoliv přírody. Lucius Annaeus Seneca Zastavil se několik kroků za bránou a hleděl před sebe. Celá krajina, stejně jako silueta trosek domu, byla osvícena zapadajícím rudým sluncem, jehož paprsky protínaly těžký večerní vzduch. Snažil se očima najít jakýkoliv náznak dvou postav, ale marně. Až o několik okamžiků později si všiml jedné siluety, která vystoupila zpoza napůl rozbořené zdi. Ani na chvíli nezaváhal, seběhl asi do poloviny svahu a vydal se ke skalám, na kterých ten den seděl se svou sestrou. Ať už stál u domu Richard, nebo kdokoliv jiný, byl si Jirka jistý, že nebude spatřen. S mrštností hodnou patnáctiletého kluka přeskákal po několika kamenech a skalních výběžcích až nahoru, kde se skrčil za porostem mladých jehličnanů. Mezi větvemi zaostřil svůj zrak na pozůstatek klenutého okna, kterým bylo vidět až k místu, kde stály dvě osoby – Martina s Richardem. V obličeji ženy se zrcadlil strach a i na několik metrů rozpoznal Jirka, že jí po tváři stékají slzy. „Dvacet šest let…“ hlesl Richard a hleděl přitom do země. „Tak dlouho jsme se míjeli. Tolik let jsi chodila po světě bez jakýchkoliv výčitek svědomí.“ „Ne. Já měla výčitky… a… mám je pořád.“ „Na to jsi sakra měla myslet dřív!“ rozkřikl se náhle muž. Koutkem úst mu zacukalo a oči se zúžily, až vypadaly jako malé štěrbiny. „Teď jsou mrtví a všechno už je jedno.“ „To mí rodiče taky…“ „To je mi ale úplně jedno. Muselo se to stát… musela jsi… cítit, jaké to je, když ti zemře někdo blízký.“ Martina nahlas vzlykla a utřela si uslzenou tvář. „Už jsem to zažila jednou… a vím, jaké to je. Přišla jsem o sestru.“ Martina si instinktivně rukou přejela po krku; nevisel na něm však žádný řetízek, který by jí připomínal smrt její sestry a zároveň to, co udělala Renea. „Martino, prohrála jsi,“ zadíval se jí Richard po dlouhé době přímo do očí. „Prostě… jsi prohrála. Řetízek mojí matky se vrátil tam, kam patřil, přestože jsi mojí sestře řekla, že ho nikdy nedostane. Tvůj přítel, synovec i neteř jsou v domě plném mých lidí a je jen otázka času, kdy se tam něco stane. A my stojíme tady, jen my dva… já ozbrojený a ty ne. Jaký je to pocit? Být tak bezmocná? Já se tak cítil, když mě z tohohle domu vynášeli cizí lidé… vynesli mě a moji sestru pryč a moji rodiče už to nestihli. Je nejvyšší čas využít toho, jak jsi bezmocná. Je nejvyšší čas to ukončit.“ Jirka se bezhlavě prodral skrz porost stromků a zastavil se za rohem jedné ze zdí. Měl teď oba naproti sobě stojící lidi na dohled, avšak ani jeden z nich si ho nevšiml. Pro jistotu se však přikrčil za letitý nános hlíny, tvořící malý val, a s mírně vystrčenou hlavou pozoroval Richarda. „Richarde… prosím. Můžeme si o tom všem ještě promluvit… ještě není pozdě.“ „Buď zticha! Jak… jak si vůbec můžeš chtít se mnou promluvit? Ty?!“ „Nedělej něco, čeho bys litoval. Prosím, nedělej to…“ „Prosit o něco, to ti nikdy nešlo, víš to? Měla by ses zbavit pocitu, že každý udělá to, co chceš.“ Richardova ruka zajela do vnitřní kapsy černého saka a vytáhla zbraň. Jirky se zmocnila opravdová hrůza; tentokrát nebyl na blízku nikdo, kdo by Richardovi zabránil udělat to, co měl v úmyslu. „Prosím, prosím, nedělej to… schovej tu zbraň… tvojí rodiče by to přece nechtěli.“ „Moji rodiče by na mě byli pyšní, kdyby viděli, že dokážu jejich smrt pomstít. Copak to neznáš? Zlo plodí zlo… udělala jsi špatnou věc a je třeba, abys za ni byla potrestána.“ „Copak… jsem nebyla potrestána dost? Zabili jste mi sestru i rodiče, to ti nestačí?“ „Ne, nestačí,“ hlesl Richard a podíval se na Martinu s nenávistným výrazem ve tváři. Vzduch naplnil ostrý zvuk výstřelu, který proletěl vesnicí i okolní krajinou a zanechal po sobě tělo kácející se k zemi. Jirka zůstal stát jako přikovaný. Hrůzou se chvěl po celém těle, chtělo se mu křičet a plakat zároveň, chtělo se mu zařvat na celé hory, na celý svět, co se právě stalo. Avšak jeho ústa, ani jakákoliv jiná část těla, nebyla schopna pohybu. Jsou okamžiky, které vám změní celý život. Vezmou vám dech a paralyzují celé tělo, vy jen koukáte a snažíte se uvěřit svým očím. Pak už nikdy nebudete stejní; stane se z váš jiný člověk, stane se z vás někdo dospělejší a vyzrálejší, někdo s jiným žebříčkem hodnot a úplně jiným pohledem na svět. Možná se z vás stane vrah. Křik. Uslzená tvář. Lapání po dechu. Jirka nechal své nohy, ať si dělají, co chtějí. Složily se jako špatně postavený domeček z karet a on se skácel na zem vedle mrtvého těla. Všechno kolem bylo rozmazané, viděl jen barvy, a když svět kolem něj získal po několika okamžicích své tvary, něčí ruce ho pevně objaly kolem ramen. „To je dobré,“ utěšil jej roztřesený Martinin hlas a ruce mu otřely studený pot z čela. „Neplač, Jirko, to je dobré. Je to dobré…“ „To… to…,“ lapal Jirka po dechu. „Jirko. Jirko? Podívej se na mě. No tak, koukni na mě. Uklidni se, ano? Hlavně buď klidný a dýchej, hlavně v klidu dýchej, nesmíš se začít dusit. Rozumíš?“ „Já… on… je mrtvý?“ „Ano,“ řekla Martina. Ruce se jí otřesly vlnou zvláštního pocitu, který jí projel celým tělem. Slunce zmizelo úplně; krajina se ponořila do nepropustné tmy. Vzduch byl nasycen pocity slabosti a strachu z dalších událostí. * „Tati, já nechtěl.“ Malý chlapec vzlykal na podlaze předsíně a s hrůzou v očích hleděl na svého otce tyčícího se nad ním. „Víš, že co nesnáším nejvíc, je lhaní!“ „Ale já nelžu…“ Na tváři chlapce zůstal další otisk ruky. Ležel bokem na studené podlaze a už se neodvážil zvednout hlavu. „Naposledy ti to zopakuju – na tohle už se nikdy neptej.“ Poslední slovo skoro vyhláskoval. „Proč?“ rozkřikl se Jirka a odvážně probodl otce pohledem. * Několik postav běželo po příjezdové cestě k zámku směrem dolů. Jedna z nich, oděná stále do bílých svatebních šatů, svítila ve tmě jako zapálená cigareta. „Martino…“ pokusil se Jirka vstát. „Martino.“ „Jirko… Opravdu chceš vstát?“ „Já… jo. Musíme za Monikou a Michalem, on je postřelený…“ „Cože?“ vykulila Martina oči. „Je v pořádku?“ „Já…“ postavil se Jirka na nohy úplně a zalapal po dechu. „Řekl jsem jim, ať zavolají policii a záchranku. Neboj se, Monika se o něj postarala…“ Pomalými kroky se šoural pryč od těla. Zdálo se mu však, že čím dál od něj byl, tím byla ukrutná bolest někde na hrudi větší a silnější. „Jirko? Pojď, pomůžu ti,“ podepřela Martina synovce a doslova ho vlekla kupředu. Museli se z toho místa dostat pryč, co nejrychleji. V ruce stále držel zbraň. Noční vzduch protnul zvonivý tón přicházející od těla za jejich zády. Kapsa Richardova saka zvonila, Jirka se vrhnul zpět k tělu, přijal hovor a za nechápavého pohledu Martiny přitiskl přístroj k uchu. „Richarde! Dělej, nezdržuj se tam. Musíme jít, jede sem policie. Tak se nezdržuj a pojď prosím dolů, jinak tě chytí…“ Ženský hlas měl v sobě chladný nádech jakési absurdní radosti. Nikdo neodpovídal. Jirkova ústa zůstala zkřivena v podivné grimase a očima pohlédl za Martinu. „Proboha…“ Telefon mu vyklouzl z ruky a dopadl na tvrdou zem, přímo k tělu svého již mrtvého majitele.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	07.11.2009, 21:15:52

takže ještě tady, ale tentokrát mi to moc času nezabere, protože se naprosto ztotožním s komentářem Am... je dost vidět, že jsi asi ten předchozí díl psal /nebo publikoval/ ve spěchu... tak šup šup, už tady měl být dávno další :-)


ze dne 07.11.2009, 21:40:35
Miky: Děkuji za komentář, další díl už čeká na publikaci :o)

amazonit	26.10.2009, 7:01:48

Musím říci, že tento díl se čte sám, jeden přehlédne veškeré nedostatky a soustředí se jen na obsah, na to, co v něm vykresluješ. Zatím není zcela jasné, co se mezi Martinou a Richardem událo, ale je jasné, že pro Martinu to dopadlo dobře. Jediné, co bych asi vynechala je vysvětlující vsuvka -Jsou okamžiky, které vám změní celý život... To je všeobecně známé a není potřeba nějak blíže odůvodňovat Jirkův stav... -Ruce se jí otřesly vlnou zvláštního pocitu - otřášly, roztřásly?