obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915233 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39285 příspěvků, 5723 autorů a 389278 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Spoutané meče (32. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Spoutané meče
 autor Kaileen publikováno: 28.10.2009, 7:06  
***
 

Prudká ofenzíva


Kaileen uměla zahnat kdejaké chmury, ale ráno s kocovinou taky nevypadala bůhvíjak šťastně. Vzbudila jsem se první, tiskla jsem k sobě prázdný měch, parťačka spala zapřená o strom, louč trčela zapíchnutá v jedné z děr po tol´torg.

Nespokojené mručení prozradilo, že i Kaileen se probouzí. Taky se jí nelíbilo, že slunko škodolibě svítí přímo do očí. Rozespale se rozhlédla kolem.
„To snad ne,“ řekla znechuceně a zamžourala na oblohu.
„Hlava nebo žaludek?“
„Oboje,“ vydechla.
„Ani mi nehovoř,“ přikývla jsem.
Ještě jsme se hodnou chvíli válely, protože kdybych rovnou vstala… Kaileen na tom evidentně byla stejně.
„Máš taky takovou žízeň?“ otočila hlavu ke mně.
„Strašnou.“
„To byl zase nápad.“
„Tvůj,“ připomněla jsem.
„Já jsem to pití Coritě nevzala.“
Nakonec jsme došly k závěru, že na vině je královna, protože kdyby Kaileen neprovokovala, nikdy by mě ta blbost nenapadla a nemusely bychom tak bídně skončit. Mě navíc čekala odplata Jejího Majestátu, už jenom proto se mi zpátky do vesnice moc nechtělo.
„Snad to rozchodíme,“ protáhla se a neochotně se postavila. „Nebo raději poběžíme.“
„Ne,“ odmítla jsem rezolutně, „žádné prudké pohyby.“
„Ani mně se nechce, ale když se včas vrátíme, třeba bude Coritě chvilku trvat, než přijde na to, kam se přemístily její zásoby.“
„Já myslím…“
„To ti závidím,“ přiložila si ruku na čelo.
„Nejspíš přijdeme pozdě. Není jedno o kolik?“
„Mělo by to aspoň vypadat, že se snažíme přijít včas, přece jen máme nějaké povinnosti.“
„Tak půjdeme pomalu a poběžíme teprve na kraji osady,“ navrhla jsem.
„Bez diskuse,“ vzala mě za ruku a vlekla za sebou.

Po několika škobrtnutích a odlehčujících zastávkách jsme se nakonec domotaly až do vesnice. Pochopitelně jsme dorazily pozdě, Corita už nervózně přešlapovala před naší chatrčí. Katherine nás zpozorovala a ukázala k nám. Nebylo třeba nic dodávat – „Jen pojď, to ti nedaruju,“ jako by i na dálku říkaly oči královny.
„Můžeme zastavit,“ prohlásila Kaileen udýchaně, „i tak to pěkně schytáš. Vždyť ona vlastně neví, že tě budu učit sama. Až se dozví, že tu čeká zbytečně... Teď na ni nemám sílu, spolu začneme raději až zítra. Vysvětlím jí to, až se trochu uklidní.“
„No jo, uklidní, to znám. Zase to odnesu já.“

„Dobré ráno, princezny, jak jsme se vyspinkaly?“ promluvila nasupeně Corita.
„Ne moc dobře,“ odpověděla Kaileen, já jsem radši byla zticha.
„Nejspíš proto, že meč sis nechala tady, ne? Nebo už se, Kaileen, cítíš bezpečně i bez něj? Ovšem, nikoliv zbraně zpříjemňují spaní na tvrdé zemi, že?“ Ta tedy měla náladu, ale dokud nadávala, mohla jsem posbírat síly. „Na druhou stranu jsi rozcvičená, nemusíme se zdržovat,“ zle se na mě usmála.
„Nechej ji aspoň vydýchat,“ snažila se Kaileen, přitom měla co dělat sama se sebou.
„Mám ještě spoustu povinností. Myslíš, že barbaři budou čekat, až popijete a vyspíte se z kocoviny, až se rozcvičíte, vydýcháte…“
„Snad abychom šly,“ navrhla jsem, aby se nerozčílila ještě víc, Katherine jen mlčky zvedla ruku na pozdrav.

Neměla jsem odvahu jí říct, že dnes bych trénink klidně vynechala, protože i bez jejího přičinění mi bylo mizerně. Připadala jsem si, jako by moje tělo šlo první, duch kráčel dva metry za ním a nejhorší to bylo, když jsem zastavila a obě tyto složky se spojily.
„Ty ale vypadáš,“ poznamenala, „je ti zle?“
„Příšerně.“
„Cestou si uděláme malou zastávku, ať se dáš dohromady.“
Svitla mi naděje na trochu lepší den, ovšem Corita byla zásadně proti. Na ukradené niyté dávno přišla, snadno se dovtípila, kdo to má na svědomí a tento vroubek mi nehodlala jen tak odpustit. Vzaly jsme to k jezírku a nemusela jsem dvakrát hádat, co bude následovat.
„Počítat umíš?“ zeptala se.
„Umím,“ odpověděla jsem váhavě.
„Šestkrát tam a zpátky,“ řekla, nečekaně do mě strčila a skončila jsem v chladné vodě. „Potom uvidíme, jak na tom budeš.“ Sedla si na břeh a hlídala, abych nešvindlovala. Hověla si v trávě a užívala teplých slunečních paprsků, byla si jista, že si nedovolím neposlechnout a vylézt na druhé straně. „Zrychli, nemáme na to celý den. V noci ses určitě s ničím tolik neloudala.“
„Právě proto se loudám teď,“ řekla jsem si pro sebe, naštěstí mě nemohla slyšet, hned bych dostala pár délek navíc.

„Polez,“ pomohla mi z vody, když jsem splnila původní plán, „zbytek odplaveš zítra.“
„Zbytek?“
„Zdá se ti, že máš moc? Nechtěj vědět, jak obvykle trestám zloděje. Máš štěstí, že tvůj čin vnímám spíše jako zlomyslnost, jen proto z toho vyvázneš tak snadno.
„Teď abych se šla převléct.“
„Na to zapomeň, příliš jsme se zdržely. Shoď to, trochu vyždímej a je to. A tempo!“
Po rozcvičce se mi nohy třásly jako malému kolouchovi, a to Corita hodlala teprve začít. Uklidňoval mě fakt, že večer jí to Kaileen náležitě osvětlí a od dalšího dne už mě královna nebude trápit.

Nechtěla mě učit, vybíjela se. Neměla jsem jinou možnost, než ji sledovat a snažit se používat pohyby, kterými mě hodlala zlikvidovat. U snahy však taky zůstalo. Nepřišla jsem na to, za co mě naráz tak trestá, vztek se ve mně hromadil, ale jakmile to Corita poznala, hned mě uzemnila. Prudká rána, tvrdý dopad na zem a vyražený dech. Stála nade mnou a nezdálo se, že by spěchala, aby mi pomohla. Přece jen se slitovala, přesto mě nenechala, abych se vzpamatovala. Její předloktí pod krkem mě přinutilo nadzvednout se. Sklonila se ke mně a zasyčela:
„Vymlátím to z tebe!“

Není to příliš zla kvůli jednomu měchu niyté? Nešlo mi to do hlavy. Naštěstí měla ještě povinnosti, proto jsem neschytala tolik výchovných ran, kolik by si přála, ale i tak jsem se sotva vlekla, ani jsem si nevšimla, kdy mi oblečení uschlo. Volno jsem nejdřív využila k vydatnému spánku, navečer jsem jela projet Gira.

Za celý den jsem nezahlédla Katherine ani Atira, k večeři taky nepřišli. Když jsem se na ně zeptala, Kaileen dělala mrtvého brouka, odpověděla mi Corita.
„Vrátila se do Taggu.“
„Sama?!“
„Ne, několik válečníků šlo s ní.“
„Kdyby to neudělala, barbaři by Antonia pustili, už se o něj nechtěli více starat,“ konečně se ozvala i Kaileen.
„Rozhodla se správně,“ přisvědčila Corita, než jsem stačila něco říct. „Já mám své zájmy, abych zde zůstala. Do její záležitosti mi nic není. Řekni mi, Kaileen, proč jsem čekala, že právě ty o tom princeznu přesvědčíš?“
Zatvářila se zvláštně, vylekaně a rozzuřeně zároveň. Přešla otázku královny a mluvila na mě, snažila se vysvětlit, proč mi zabránila, abych se s Katherine aspoň rozloučila.
„Spala jsi a stejně bys zase vymýšlela všelijaké možnosti. Barbaři by se na Antonia vykašlali, ale Katherine budou chránit, když my s ní nemůžeme být. Redd tomu určitě bude rozumět,“ naléhala, jako by to snad udělala pro mě.
„Podceňuješ mě! Přece bych to pochopila? A máš pravdu, přemýšlela bych nad jinou možností, ale to neznamená, že bych neuznala tu správnou,“ zvedla jsem se a nechala ty dvě spolu, když si tak náramně přizvukovaly.
Sice seděla jako hromádka neštěstí, když jsem odcházela, ale líto mi jí nebylo. Měla, co chtěla. Vzteky jsem nemohla usnout, schválně jsem čekala, kdy a jestli vůbec se Kaileen vrátí.

Možná radši ani chodit neměla. Se mnou jí to nestačilo, musela si dát znova s Coritou. Napadlo mě, že nejspíš také znala pořekadlo: čím ses zkazila, tím se naprav.
„Tam ne, půjdem´ ke mně,“ řekla Corita.
„Néé,“ odmítla Kaileen.
Královna sice nevypadala zrovna královsky, ale zdála se ještě napůl při smyslech, zato Kaileen mohla být ráda, že stvořila aspoň krátkou větu a když na mě pak mluvila, pokaždé se při tom tvářila, jako by se vracela z jiného světa.
„Prosím, Veličenstvo,“ odtáhla závěs, aby mohla Corita projít úzkým vchodem.
„Do tmy nejdu,“ zablábolila a opřela se venku o stěnu. „Tady se líp svítí.“
„Bodejť,“ pustila závěs a dokázala se do něj na moment zamotat.
„Kde jsi?“
„Venku,“ vypadla, zahlédla jsem jenom nohy, zaslechla žuchnutí a nespokojené mumlání.
„Na to se napijem!“

Chvíle ticha mě přinutila vyjít za nimi. Našla jsem je, jak svorně sedí v prachu a nasávají. Corita ruku kolem ramen Kaileen a cosi jí šeptala, zatímco ta do sebe obracela zlatavý obsah zpola prázdné flašky.

„Vy vypadáte!“
„Co my?“ zamrkala Kaileen.
„Ty vypadáš divně,“ přikývla Corita. „Střízlivě.“
„Jo,“ vydechla přítelkyně, „ale úplně,“ nešťastně zakroutila hlavou.
„Tys pila za obě, co?“
„Tak se obětovala,“ upozornila mě Corita pozvednutým ukazováčkem.
„Vstávej,“ snažila jsem se Kaileen postavit.
„Na,“ podala Coritě láhev.
„A co já?“ ozvala se po chvíli královna a chytila se mě.
„Tebe mi byl čert dlužen.“
„To jsem slyšela!“ ohradila se.
„Já ne,“ zavrtěla Kaileen divoce hlavou, až jsem měla strach, jestli zase nespadne, ale ustála to, než se mi podařilo postavit i Její Veličenstvo.
Nejenže to ustála, vrávorala do chatrče.
„Kam jdeš?“ Pustila jsem Coritu a zastavila Kaileen.
„Spát,“ odpověděla samozřejmě.
„To víš, já budu celou noc poslouchat tvoje chrápání.“
„Ne?“ zhoupla se.
„Ne.“ Vytáhla jsem ji.
„No ale…“
„Ven!“
„Pojď ke mně, ty sirotku,“ chtěla Corita odvést svoji šampiónku.
„Nejsém!“ Zatvářila se ublíženě a vyprostila se. „Du domů.“

Druhý den jsem se neptala, co všechno vypila, stačilo se na ni podívat. Bylo jí zle, chtěla spát, ale nemohla a vypadala tak bídně, že bych si o ni neopřela ani rezavý meč. Tvářila se, že by nejraději byla neviditelná a já jsem to cítila jako částečně zadostiučinění za skoro probdělou noc.
„Vždycky při sobě máš bylinky pro takové případy,“ napadlo mě, „něco ti podám.“
„Včera jsem měla poslední,“ přiznala a pořádně mě tím vytočila.
„Aha, madam si vzala medicínku, aby se jí líp spinkalo a mě nechala cvičit s kocovinou?!“
„Teď ne, Lee, vynadáš mi zítra,“ s námahou se přetočila na bok. „Vážně je mi zle.“
„Dobře ti tak.“
Ticho. Aspoň jsem nemusela vysvětlovat, kam se chystám. Rychle opláchnout, učesat a mizím, ať si prospí třeba celý den. Já budu mít konečně volno.
„Nezlob se.“
Kaileen a omluva? Zase jsem vyměkla, když už jsem stála u vody, namočila jsem hadr a přiložila jí ho na čelo. Raději jsem však nic neříkala, aby si nemyslela, že jí hned všechno odpustím. Sice jsem na ni neviděla, ale cítila jsem ten psí pohled, když jsem si česala vlasy.
„Už se nezlobím,“ vzdala jsem to, „spokojená?“
„V rámci možností.“
„Co důležitého jste probíraly, že ses musela tak zřídit?“
„To ani nechtěj vědět,“ přetočila se pro změnu na záda. „Doufám, že si to Corita nebude pamatovat.“
„Řekla bych, že bude.“
„Snad ne,“ pronesla otráveně.
„Tak co jste řešily?“
„Ále,“ mávla rukou.
„S tebou je řeč… Aspoň na mě tak nezírej, kdybys byla co k čemu…“
„Kam se chystáš?“
„Tam, kde měla dávno být,“ odpověděla jí Corita a vzápětí vynadala i mně. „Tvoje pozdní příchody se zřejmě stanou pravidlem!“
Těšila jsem se na volný den, nenapadlo mě, že Kaileen Coritě nestačila vysvětlit, že už s ní cvičit nebudu a hlavně že by královna mohla být provozuschopná.
„Kaileen?“
Dobře pochopila, že by se mě měla zastat a konečně samozvanému dohledu vysvětlit, co jí měla říct večer místo toho, aby se chytla láhve. Podívala se na mě, na královnu a otočila se zády k nám. Tím mě tedy dorazila a nezbylo mi, než se odporoučet na cvičiště.

Říkala jsem si, jak dlouho může Corita vydržet předstírat, že jí nic není? Zase dostanu naloženo jako včera? Ale to jsem ji ještě málo znala. Měla pro mě další překvapení.
„Včera jsem se nechala unést,“ přiznala. „Zkusíme to znovu? Jinak,“ snad mě chtěla ubezpečit.
„Jinak?“
„Ukážu ti, co chceš poznat,“ tasila, hned jsem uskočila připravená k obraně. „Jak dlouhou tu hůl chceš? Po ramena vyhovuje? Aby ti z ní něco zbylo,“ pousmála se.
„Vyhovuje,“ přikývla jsem a nastavila tyč, aby ji mohla zkrátit a nevzala to i s mým krkem.
„Projdeme si, co už umíš.“
Odzbrojila se, ponechala si jen hůl a postavila se kus dál naproti mně. Zkoušela, co po ní dokážu jakžtakž zopakovat. Nezvládla jsem úplně sledovat pohyb těla i hole, největší problém mi však pořád dělala změna rytmu.
„Vnímej to jako celek,“ přiblížila se na dva kroky a nabídla mi ruku. „I v boji budeš muset reagovat na pohyb soupeře. Zatím hledej způsob, jak se vyhnout střetu, tím se naučíš přepokládat, kam se zbraň pohne.“
Několikrát jsem zavadila o její paži, případně o sebe, než se uvolila k pohybu. Pomalu mě vedla za sebou a přestože jsem nás obě ještě párkrát praštila, nenechala mě dívat se jinam než do jejích očí. Brzy jsem uznala, že to není potřeba.
„Teď sama,“ pustila mě, kousek ustoupila a teprve jsem si všimla, že její zbraň byla taky dávno v pohybu.
Cítila jsem lehkost a volnost. Byly to pořád jen základní triky, nic světoborného, ale už jsem je dokázala vnímat jinak. Obzvlášť po tom, co Corita obešla zkušební kolečko kolem mě, než zaútočila. Zatím se nedalo počítat, že bych vyvinula zvláštní rychlost nebo převratný postoj, ale zalíbilo se mi, jak snadno se zábava může změnit v boj o život. Nesnažila se o dlouhé střety, chtěla mi ukázat, z jakých pozic mohu útočit nebo se bránit. V tomto směru jsme si výborně rozuměly a nerada jsem přestávala, i když mě už bolela ramena.

Bohužel se musela vrátit, čekalo ji setkání s čarodějkou, což mě v jejím případě dost udivilo, a chtěla se předtím trochu upravit. Doprovodila jsem ji k jejímu obydlí. Během řeči jsem vešla dovnitř spolu s ní, neuvědomila jsem si rozdíl mezi mým a jejím postavením. Nevadilo jí to. Krátce jsem se rozhlédla a zjistila, že i její příbytek vypadá stejně jako náš, pouze byl obohacen o zvláštní kořeněnou vůni, jakou Corita ráda používala.
„Toto je tvoje zbraň,“ pokývala hlavou, když odkládala svoji hůl. „Je znát, že se s ní cítíš lépe než s mečem.“
„Opravdu si to myslíš?“
„Chce to čas,“ nachystala si čisté oblečení. „Nečekej, že se to naučíš za dva měsíce, ale v tomto směru bys proti mně mohla obstát i bez pomoci Narat. Kdybys trochu přibrzdila Kaileen...“
„Přibrzdila Kaileen?“ nepochopila jsem.
„Naléhala na mě, abychom odtud co nejdříve odjely,“ rozpustila si vlasy, „ještě než vyprovodila Katherine. Odmítla jsem, barbaři mě zajímají.“
„Proč by to dělala? Je tu ráda,“ otočila jsem se, aby měla alespoň nějaké soukromí.
„Kdo to má vědět když ne ty? Nejspíš za to může legenda o tol´torg.“
„Mohly bychom nějaký čas cestovat spolu, přitom mě můžeš učit.“
„Co kdybys zvážila jinou možnost? Moje nabídka stále platí, Lee, pořád bych tě ráda měla po svém boku. Současného generála se mohu snadno zbavit, jestli máš zájem o jeho místo, udělám z tebe správce Pealu nebo cokoliv jiného budeš chtít.“
„Co Kaileen? Co uděláš z ní?“
„Kaileen,“ na okamžik se zamyslela. „Zvláštní žena, že? Krásná a přitom nemilosrdná ke každému, kdo jí projeví o trochu víc náklonnosti než jen výhodné spojenectví.“
„To je její věc. Některé potřeby ona prostě nemá.“
„Ale má.“ Neviděla jsem ji, přesto jsem měla pocit, že se nad tím pousmála. „Na rozdíl od tebe se však dovede ovládat, obzvlášť když si vzpomene, že právě pro to Lany obětovala celou vesnici.“

Její hlas byl až příliš blízko, přestala jsem se cítit bezpečně otočena zády k ní. Vždycky bylo jistější mít Coritu na očích, i když ani to neznamenalo, že člověk přežije.

„Představ si, co všechno bys mohla mít, Lee. Ty jsi lord, já královna. Spojíme své země, armády a budeme dobývat nová území, kterým budeš moci vládnout! Budeš rozhodovat o životech tisíců mužů a žen, cvičit si vlastní bojovníky, učit milence, jak se mají věnovat své paní. Každý tě bude chtít a ty si vybereš to nejlepší.“
„To mě nezajímá,“ odmítla jsem. „Nechci vládnout, nechci cvičit nové bojovníky ani vybírat z nekonečných řad milenců.“
„Co tedy chceš?“ přistoupila ještě blíž, bezděky jsem couvla. „Čím tě dostanu na svou stranu? Po čemkoliv zatoužíš, bude tvé. Budeš mít vše, nač jen pomyslíš! Mohla bych na tebe použít svou moc, ale neudělám to. Vidíš, myslím to vážně.“

Neměla jsem kam ustoupit, narazila jsem zády na stěnu a cítila se hůř než v Antoniově vězení. Kdyby se jí zachtělo, mohla by mě hned dorazit, neměla jsem po ruce žádnou zbraň, nic, čím bych se mohla bránit. Bála jsem se, jak ponese odmítnutí.
„Není nic, co bych nesplnila, řekni si o cokoliv.“
„Nech mě odejít.“
Zadívala se na mě s otázkou, zda to myslím vážně, ale ustoupila a ukázala k východu. Zapomněla jsem si u ní zbraň, ale nechtělo se mi vracet.

Zamířila jsem k Samyho manželce Drix podívat se, jak pokračuje s mým oblečením. Několik domorodých žen sedělo před jejich chatrčí a pracovaly. Pozdravila jsem je, všechny mě přátelsky přivítaly, Drix mi pokynula, abych s ní šla dovnitř. Chválila se, že je s prací hotova, ať vyzkouším, zda mi její výrobek vyhovuje.

Původně jsem sice chtěla něco teplejšího na sebe, ale nakonec jsem se rozhodla příliš domorodce nezatěžovat a spokojila jsem se s topem, který ovšem už kvůli případným poznámkám Kaileen musel být trochu delší, než jsem původně plánovala, v konečné verzi vypadal spíše jako vesta se šněrováním. Účel ale splnil – znovu jsem se začala cítit jako žena, ne jako pouhý vraždící stroj.

V tomto teplém počasí mi lehké oblečení přišlo vhod, cokoli jiného jsem si mohla opatřit časem ve městě, i tak už se mnou měli barbaři dost starostí. Přemýšlela jsem, co bych Drix mohla dát, ale kromě zbraní a koně jsem nic neměla, v tomto ohledu měli oni mnohem víc než já. Než jsme si povyprávěly, vrátili se dva její synové a přinesli kořist. Konečně bylo něco, s čím jsem mohla pomoct, stahovat zvěř jsem uměla.
„Proč už nejsi s otcem?“ zeptal se starší z chlapců.
„Královna mě učí,“ vysvětlila jsem mu, načež se pousmál a přikývl.
Nejspíš si mysleli, že se mi Samyho škola nelíbí, ale potom uznali, že mám dobrý důvod pohybovat se jinde, než bylo původně domluveno. Při práci jsme moc povídat nemohli, v mém případě nebylo příliš bezpečné šermovat rukama a přitom držet nůž.

Zůstala jsem s nimi, dokud nepřišel Samy. Omluvila jsem se mu, že jsem na něj v tom zmatku zapomněla a nevysvětlila mu, proč už jsem za ním nepřišla.
„Velká vůdce důležitá,“ řekl mojí řečí a divoce přikývl.
I když jsem předtím byla na odchodu, zůstala jsem ještě s nimi, abych se dozvěděla, jaká další slova se Samy naučil a on rád povídal a chválil se, co všechno už umí. Ovládal dost co se boje týkalo.
„Samy učit žena oheň,“ pronesl hrdě.
Této formulaci jsem příliš nerozuměla, vyložila jsem si ji po svém. Asi měl na mysli, že mnoho slov pochytil od Kaileen, ona v každém směru oheň připomínala.
„I´n kamarád,“ poplácal druhého nejmladšího syna, jehož jméno bylo pouze jakýmsi zvukem, který jsem nedokázala napodobit, „on učit…“ nemohl si vzpomenout na vhodný výraz.
„Katherine,“ doplnil syn. „I´n mluvit ty, on učit kmen.“
Potom se Kaileen může divit, proč se barbaři o I´na starají. Podle ní jim nemohl být prospěšný a ejhle, přeci se něco našlo, dokonce bych řekla, že to pro ně mělo větší význam, než kdyby byl lovcem či bojovníkem. Ta bude zírat, až jí to sdělím.
„Musím jít,“ naznačila jsem.
Samy postrčil syna, aby mě doprovodil. Za celou cestu mě nedokázal naučit své jméno, ale nic si z toho nedělal, stačilo mu, že se on naučil to moje, královna už byla královnou nikoliv velká vůdce, přítelkyně také přestala být ohněm a získala své původní jméno.

S ním jsem si dovolila navštívit obydlí Cority. Říkala jsem si, že když přijdu s doprovodem, dá mi pokoj, seberu svou hůl a rychle vytančím.
„Ty ne s Kaileen?“ podivil se.
„Tady moje zbraň, musím vzít,“ naznačila jsem a on přikývl.
„Vrátila ses?“ vyšla Corita a zarazila se. „Sluší ti to. Určitě jsi mi přišla sdělit, jak ses rozhodla. Pojď dál,“ pozvala mě a můj doprovod s díky poslala pryč.
Chlapec se mírně uklonil a odešel, já jsem raději zůstala stát venku.
„Přišla jsem pro zbraň.“
„Jinak mi nechceš říct nic?“ Natáhla se pro hůl a vzápětí si sama odpověděla: „Dej si načas, správná rozhodnutí nejsou snadná.“ Vzala jsem, pro co jsem přišla a chtěla odejít, ale ještě mě zadržela. „Zvaž, jak dlouho se známe, celou tu dobu na tebe čekám.“

Kaileen pořád ještě bojovala s drakem, jakákoliv delší konverzace byla nad její síly. Nejspíš za celý den neopustila chatrč, pokud pominu běžné potřeby. Na večeři jsem dorazila bez ní, Corita se škodolibě usmívala.
„Nesměj se, stejně je to tvoje vina. Nemohla jsi na ni dohlédnout?“ vynadala jsem jí.
„Moje vina to určitě není,“ opáčila. „Některým věcem se Kaileen jednoduše neumí postavit. Je to dobře, rozhodně by se z toho nevyspala jako z opilosti.“
„Nebudu luštit tvoje hádanky, radši jí donesu něco k jídlu,“ přestala mě bavit.
Zvedla jsem se a rozloučila se s ostatními.

Kaileen večeři vděčně přijala, i když pojedla jako vrabec. Tvářila se provinile, přitom jsem její „výkon“ dávno přešla.
„Sluší ti to,“ kývla.
„Líbí?“
„Hm, kde jsi to vzala? Děje se něco výjimečného?“
„Ne, prostě jenom tak, chtěla jsem změnu.“
„Říkala jsi, že chceš něco teplejšího, ale toto více odhaluje než…“
„Kaileen, poznámky si nechej, dobře? Jen kvůli tomu to vypadá takto, původně jsem to chtěla ještě kratší.“
„Kratší,“ zabrblala.
„Už to nebudeš?“ ukázala jsem na rozrýpané jídlo.
„Ne, klidně to dojez.“
„Jak to víš?“
„Znám tě,“ mávla rukou, „ty máš pořád hlad a přitom jsi pořád takové malé vzteklé tintítko.“
„Radši už spi.“
„Nevadí ti to?“ ujišťovala se.
„Proč by mělo? Dorazím to a taky si lehnu.“
„Tak dobrou noc,“ otočila se.
„Dobrou.“

„Lee, vstávej,“ budila mě ráno.
„Zase jsem zaspala?“
„Ne…“
„Kaileen,“ odstrčila jsem ji.
„Pojď se na něco podívat, než se ostatní vzbudí,“ zatřásla se mnou.

Neochotně, ale šinula jsem se ven, když mi navíc přidržela závěs. Říkala jsem si: udělám jí radost, půjdu jenom po futra, nakouknu a třeba mě nechá ještě dřímat. Slunko vylézalo stejně šťastně jako já, nad zemí se vznášel lehký opar. Vzduch byl vlhký, krásně voněl po dešti, přičemž bylo nepřirozeně dusno. Osada ještě spala, v tichu bylo slyšet, jak z listů odkapává voda.
„Tak to má vypadat těsně před tím, než se měsíc ztratí,“ vysvětlila. „Brzy přijde čas, který ohlásili tol´torg.“
„Paráda,“ udělala jsem krok ven.
„Půjdeš dovnitř či ven?“ dlaněmi se zlehka dotkla mých boků, jako bych jí zavazela.
„Tady zůstat nemůžu?“ dala jsem ruce na ty její.
„Jak dlouho chceš,“ objala mě.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 angela25 29.10.2009, 14:26:21 Odpovědět 
   Stále čtivé, zajímavé!
 ze dne 29.10.2009, 17:44:54  
   Kaileen: Díky, snad to vydrží, než se doberu konce.
 amazonit 28.10.2009, 7:06:20 Odpovědět 
   Jako minule i tady jsi prokázala, že se obejdeš bez velkých akcí a bojů a neztratíš nic na čtivosti a zajímavosti.
Pořád mám pocit, že se tu něco ,,nekalého" chystá, intrikuje, vymýšlí, už nabídka pro Lee od Cority to dává tušit. Přijde mi, že je tu takový ten divný ,,klid" před bouří..., jsem zvědavá, jestli nějaká přijde.

-„Ani mi nehovoř,“ přikývla jsem. - tahle věta mi přijde z úst Lee trochu divná, čekala bych spíš nemluv

-spokojila jsem se s topem - tohle zní příliš moderně a současně, málokdy jsem se setkala s takovými slovy v tomto pokračovacím díle

-půjdu jenom po futra - tohle evokuje klasické dveře, co mají kliku
 ze dne 28.10.2009, 9:42:50  
   Kaileen: Dík za poznámky a bouřka rozhodně bude.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Poklady
Stanislav Klín
Ne každá pomsta...
sumus
LV-666-Džungle
Iserbius
obr
obr obr obr
obr

Vítkův další den
Berenika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr