» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."

K. Čapek

počet přístupů: 2141405

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Setkání 7 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Útržky povídek

Amater	publikováno: 07.11.2009, 8:22

Text z Píseň od Francois Villon


	Tichá pomalá melodie se ozývá klubem, kde kromě prázdných stolů a židli na nich nikdo není. Na stěnách obrázky Irska připevněné hřebíky. Melodie je trochu smutná a jednotvárná, ale přesto je v ní něco podmaňujícího. Shane se od piana otočí a rozhlédne se po místnosti. Má pocit, že ho někdo pozoruje, ale to je nesmysl. Klub je prázdný. Hosté pryč. Otočí se k baru, kde stojí Shepe a naslouchá tichému brnkání. „Běž spát, já to tu zavřu.“ „Jsi si jistý Shane? Posledně jsi tady usnul.“ Shep si o svého partnera dělá starosti. Vlastní spolu ten klub napůl a od té nehody se Suzie si dělá o něj starostí. Poslední dobou vypadá už lépe a Shane na jeho němou otázku mu tiše pověděl, že Suzie může v klidu odpočívat. Pochopil to. Vždyť je Ir. Jenže to není vše, co ho trápí. Od včerejška tady sedí a popiji jednu sklenku za druhou. Hraje tak, že rozbrečel půlku hostů a dostal jednu nabídku na nahrávku CD. Moc pije, ale jako vždy poslechne a odejde. Rozvážně odloží skleničku, rozváže si zástěru a přehodí přes pult. Utěrku pověsí na věšáček. „Tak já jdu!“ zakřičí. Shane se o sebe umí postarat, pomyslí a navlékne na sebe těžký černý kabát. Shane se od piana opět otočí. Pořád má divný pocit, že někdo ve stínech místnosti stojí. Vezme skleničku a napije se. Melodie se na chvilku přeruší, ale Shane na poslední tón plynule naváže. Sedí na stoličce a vyťukává melodie, které zná. Má skloněnou hlavu a nechce nic. Na nic vzpomínat, na nic myslet, nic vědět. Přestat existovat. Slyší klapnutí vchodových dveří a pokračuje dál. Když přijel z akce, nechal si ho zavolat šéf. Málem praštil s prací a bylo mu jedno jak to s ním dopadne. „Shane, děláte si, co chcete. Máte lístek do Nigérie. Budete v In Gall hlídat mravence.“ „Neznám to místo,“ odpověděl suše. Jeho noční můra se splnila a on jen může bezmocně tomu přihlížet. No vlastně má štěstí. Mohl dopadnout tak, že by lízal dno Temže. „Ještě abyste ho znal, agente Shane. Hezky se tam usídlíte, a dokud VÁS nezavolám, budu mít tady den co den hlášení o stavech mravenců a ještě něco. Jestliže dáte někomu vědět, kde jste tak… Nemusím vám povídat, že agentura není kojná.“ „Ne pane,“ zamrazí ho. To nemusí. Za ta léta to pochopil až moc dobře. „Jsem rád, že aspoň něco chápete. Zítra odlétáte, takže hezkou cestu a vyřiďte jim pozdravy. Jsou opravdu úžasní.“ „Pane…“ „Agente?“ Shane polkne. V tomhle stavu svého šéfa ještě neviděl. Klidně by ho zabil sám. „Nic pane.“ Mrkne se na rybičky v akváriu a vycouvá ven. „Shane, tady to máš.“ Shane se podívá na Andreu, která nešťastně sedí u stolu a podává mu letenku. Vytrhne jí a vyrazí ven. Tiše za sebou zavře dveře. Andrea ztuhne. Tak to je špatné. Zapne interkom. „Pane,“ ozve. „Co je Andreo?“ „Tiše zavřel dveře.“ „Doprdele!“ ozve se z interkomu a Andrea přeruší spojení. Dívá se na své dokonale nehty. Tohle není dobré. To vůbec není dobré. Šéf vstane ze židle a přejde k oknu. Jinak to nejde Shane. Je mi líto, ale způsobil sis to sám. „Netušil jsem, že umíš hrát a opravdu to nezní špatně.“ Shane z ničeho nic zaslechne hlas, který mu bloudí v mysli a o kterém si myslel, že už ho neuslyší. Nezvedne hlavu, ale nepřestává hrát. Chevalier la Varenne. Ty Smrti krutá, ve své zlobě lásku mi vzalas, nevraživá, a lačníš dál, i mne jsi chtivá, i já mám za ní skončit v hrobě? Stará francouzská balada. Chev s potěšením se do ní zaposlouchá. Zná text, ale asi nikdy mu nezněla tak jako v podání Shana. Nikdy ji neslyšel tak procítěné, tak opravdově. Na chvilku se přenesl do Francie, kde sedí v křesle a u nohou má minesengera. Sedí u jednoho stolku blízko piana a pozoruje Shana. Dnes si myslel, že už ho neuvidí, že ho ztratil. A zničehonic telefonát a nabídka, která se neodmítá. Ušklíbne se. Byl by osel, kdyby odmítl. Rozhlédne se po tmavém baru s příhodným jménem U trojlístku. Obyčejné dřevěné židle a stoly ohlazené od hostů, na stolech kytička tak podivně se tu vyjímající. Na zdech visí fotografie Éire. Na stropě zašlé žárovky. V popředí je piano se stoličkou a dlouhý bar s množstvím skleniček a sklenic. Je kupodivu, že na to místo nepřišel ve svém pátraní hned a trvalo mu to tak dlouho. Odsune židli a přistoupí. „Měl jsem vědět, že to místo vypátráš Cheve. Jak dlouhou ti to trvalo?“ Chev se zarazí a pochopí, že ho nevidí moc rád. Spíš by ho raději viděl v pekle, a kdyby měl dobrou náladu – možná v Timbuktu. Kysele se usměje. Za starých času by to bylo příměří a proč ne? Může to použít. „Příměří Shane?“ Shane uhodí na špatnou klávesu. Místnosti se rozezní falešný tón, ale přejde to a hraje dál. „Ach ano příměří, Cheve. Vlastně proč ne?“ Nepodívá se za sebe a přece vnímá celou svoji bytosti Cheva. Jeho přítomnost se v tom baru rozpíná a on má pocit, že tady patří. K němu. Chev se nad ním skloní a pošeptá do ucha. „Nádherně hraješ a zpíváš moc pěkně. Víš, o čem pojednává ta balada?“ Chev nečeká na odpověď. „Je to o smrti milované osoby. Zemřela a druhý žije na pokraji smrti, neboť jaký život je bez milované osoby?“ Už nemám krev a sílu v sobě. Ty trestáš ji, že byla živá, Smrti? Shane přikývne. Ta balada tak neobvyklá od jiných a zpívá ji jen pro sebe. Sám pro ni složil melodii. Jeden dech měla těla obě. Když mrtvá je, i mně teď zbývá žít jen, jak mrtvě když se dívá můj portrét zašlý v dávné době, Smrti! Shane dokončí slova Písně a umlkne. Dívá se do koutu klubu jako by tam vše bylo napsané. V místnosti je ticho a bez hudby se zastavil život. Pak natáhne ruku a jeho prsty vytvoří tón, který rozbije ticho na malé střípky.


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Apolenka	12.11.2009, 23:50:50

Tak jsem přečetla všechna tvá Setkání a musím jen chválit. Měla bys začít uvažovat o změně jména.


ze dne 13.11.2009, 0:37:12
Amater: Jeje, děkuji moc, ale Amater je už zavedené jméno. Nevím jestli bych si zvykla na jiné. A moc děkuji za komentář i známku. Je to velká pochvala, protože ráda čtu tvé povídky a jsou výborně napsány. Děkuji budu se dál snažit

Šíma	07.11.2009, 13:09:24

Ahoj, ano jde o další střípek, který nemá s ostatními střípky z této série nic společného. Mohl být tento střípek ještě střípkovatější? Kdo ví? Takové momentky bez pořádného děje a charakteristiky postav a vší té kaše okolo (popisů apod.) se těžko hodnotí... Ale to neznamená, že je tento textík špatný, ba naopak. Má svou atmosféru, povedené dialogy. Líbí se mi začátek a konec. Scéna se šéfem (snad tajné agentury) mi moc neříká, protože nemám dost informací, ale možná je to i o tom, jak mohou lidé žít dvěma životy (agenta i normálního člověka, na jedné straně někoho, kdo nesmí mít žádné slitování a na druhé někoho, kdo dokáže nejen milovat). Ale tady nejspíš jen tak hádám... Mi to připadá jako taková "náladovka", napůl hudební, sice neznám onu píseň, ale dovedu si představit ten klavír i tu osobu, jak na ni hraje, stejně tak ten bar. Líbí se mi konec a také, jak hrdina tiše zavřel dveře! ;-))) Jedna až Dvě. Určitě by se to dalo ještě vypilovat, ale to už záleží na autorovi, jak moc je spokojený se svým textem a já také moc "nepiluju"... Není to škoda? Možná ano... Hihi! Hezký víkend přeji! ;-)


ze dne 07.11.2009, 13:40:04
Amater: Jéjé děkuji za komentář, mám pocit, že už tu jsou jenom tvoje a redaktorovy, ale to nevadí. Jinak stejně jako ty nerada piluji. Buď nakonec by text ležel v šuplíku nebo by byl tak přepilován, že troché té atmosféry by se ztratilo v nekonečnu. Ale spíš by to leželo. Proto to dám tak jak to napíšu. Já vím, že takové střípky se těžko hodnotí, proto si vážím, když se zastavíš a přečteš si to. Jinak jo agentura a tenhle bar je prostě jeho oddechovým druhým já. Vystihl jsi to přesně a uhodl taky. Jsem ráda, že i z tak malého textu dá se poznat, o čem to asi tak je. Poklona tvé analýze... Jinak střípky asi budou pokračovat dál.

čuk	07.11.2009, 8:21:59

Hudba může v citlivém člověku vyvedeném z rovnováhy vyvolávat hluboké pocity, které lze hudbou přenášet dál.Text je skutečně vyjádřením této myšlenky. Pocity pianisty jsou zobrazeny i v postojích. V jeho psychice i hudbě rezonuje smrt v souladu s baladou i osobním prožitkem. Lze spolucítit, ale příběh je opět jen črta, portrét, který se mi zdá dost rozvláčny a nebýt básně i dost mělký. Domnívám se, že ve Villonovi se tyto pocity rodily za jiných okolností a měly zcela jiný nádech. Prozraď: znáš jméno té lásky, co mu byla smrtí odebrata. Vyskytuje se v Loukotkové?


ze dne 07.11.2009, 10:06:43
Amater: Zdravím, popravdě ti řeknu, nevím, jestli to psal Kateřině nebo Leonoře. Ale taky vím, že každý nejen v próze, ale zvlášť v básních vidí něco jiného. Proto se jim vyhýbám jako čert křiží a tohle je výjimka. Děkuji za upozornění a jednoduše ji z textu vyhodím. Bude to lepší. Jinak on je to útržek. Pak známka je adekvátní a on celý text je prostě odpočinkové čtení. Hloubka k tomu textu nepatří. Teď když si vzpomínám, možná to byla Leonora, kdo zemřela, ale mohu se mýlit. Děkuji za známku i komentář.