|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: V den, kdy to nečekáš VI ::
 Anna |
publikováno: 31.10.2009, 11:26
|
|
| |
|
|
( Robert)
Popravdě – nikdy potom jsem už neviděl tak šílené jídelní kombinace. Ema si maže na plátek veky máslo, na to paštiku játrovku a pomerančový džem. Na vršíček kydne trochu zakysané smetany, zálibně na svůj výtvor pohlédne… a doširoka rozevře ústa, aby si ukousla. Její odporný zlozvyk mluvit s ústy plnými jídla byl noční můrou mého dětství stejně jako naprostá nevypočitatelnost a houpání na židli. Houpe se i nyní. Líně a s jistou noblesou.
S noblesou okoralých, skrz naskrz prohnilých exkráloven.
- Věděla sem, že to uděláš.
Je sobota, mladší a jen o trochu méně šeredná sestra všech beznadějných nedělí. Mám narozeniny. Je mi čtrnáct. To znamená, že už seš velkej kluk, Bobku.
To znamená, že by mě konečně mohla přestat trestat tou idiotskou batolecí přezdívkou.
Je prosincová sobota, týden před vánoci a my vzpomínáme na tátu.
Ema vzpomíná. Do toho v š e h o usrkne čaj a mě se znova zvedne žaludek.
- Yiihieieíi…! pronese vyčítavě
- Nemám chuť. Když tě vidím, chtěl bych říct, ale netroufám si.
Hlavně neslyšet, jak přežvykuje, dýchá, polyká.
Přemýšlím, jak se dostat ven na celý den s co nejmenšími obstrukcemi. Už stokrát jsem se chtěl zvednout.
Přemýšlím… o příšerně drahém mobilu, který jsem před chvilku vybalil z dárkového papíru. Nejpozději do týdne mi ho vyčte. Co tady ještě dělám?
… o filmu o malomocenství, který dávali včera v noci v televizi. Varovala mě, ať se nekoukám. Pak ale někam odkráčela a vrátila se až ráno. Myslí snad, že to nevím?
Zavřený do své vnitřní ohrádky prstem posunuju drobečky po modrém plátěném prostírání. Bez velkého nadšení je řadím do zákrytu a ta rána ke mně vlastně zprvu ani nedolehne.
Temné zadunění.
Leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím… napadne mě ze všeho nejdřív. Nejspíš jí na dlaždicích podjela židle. Teď tu leží rozcapená na zádech, třepe všema čtyřma a vydává divné zvuky. Kucká. Dusí se. Smetu drobečkovou armádu do dřezu a jdu se podívat blíž.
- Uohahaohao! Vyráží. Rukama sahá po hrdle, bojuje o kyslík. Zmítá se ve snaze vyhrabat se zpět, aspoň se posadit. Marně. Stojím nad ní. Levou tvář jí třísní zbytek zpola rozmělněného sousta. Fuj. Oči má vypoulené.
- Fuhhhhhhr oourrr…
Venkovní šero nabírá namodrale mléčnou barvu. Škoda, že jsem se nepodíval na hodiny, když upadla. Nemůžu ani říct, jak dlouho to celé trvalo.
- - -
(Ema)
S nepřítomným výrazem chystá Bobkovi oběd. Lhostejně sype do odpadků těstoviny, které nedojedl, poztrácené hračky kope pod skříň. Hodiny na kuchyňské zdi škubavě – jak pomalu dochází baterka – posouvají své nicotné ručičky po ciferníku. Půl jedné. Jedna pět. Bobek prohání pastelky po papíře, co chvíli to zaskřípe.
Přichystá mu oblečení na ven, dvakrát ho přerovná a pak zase rozloží na židli.
Honzo, vstávej – kolik je hodin? Jedna slepičí…
Pavlína tu měla být už před půl hodinou. Ema přešlápne z nohy na nohu. Pod lehké domácí oblečení se jí dobývá průvan. Nechápe. J s o u přece doma! Musejí být – v bytě za notně okopanými dveřmi hraje televize, zřetelně slyší zrychlenou dikci nováckých zpráv. Navíc hned zrána drtil ticho dosud spícího domu vysavač. V poměrně pravidelných intervalech splachuje záchod….
Přesto se dnes potřetí setkává s mlčením. Podivné prázdno. Nevěří už ani zvonku, byť ho sama slyší až sem na špinavou chodbu. Zkouší zaklepat. Znovu. Tluče hranou ruky. Jakýsi šustot kolem kukátka. A nic. Mrtvo. Pomalu sestupuje zpět po schodech, připravená kdykoliv vystartovat zpět, kdyby se náhodou dveře u Brandovic bytu otevřely. Ale nestane se nic.
Na Hanu nakonec narazí při vynášení odpadků o chvíli později. Nevěří, že by ji
n e v i d ě l a, ale pro jistotu zahaleká:
- … no ahój?! Čoveče, co je s tebou?
V mrazivé atmosféře toho dne to zazní dvojnásob slabomyslně.
Sousedka si ji měří a chvíli váhá, má-li odpovědět nebo ji beze slova minout.
- … mi rači ani nechoď na voči.
- Eee?
- Zeptej se toho svýho… úchyla! Co dělal s Pavlínou… prasák jeden!
- Ale Hani,… to bude nějakej omyl… kdo – já, on pře-
- Nešahej na mě!
Setřese její ruku ze svého předloktí a hlučně supí nahoru po schodišti.
Málo platné, Jindřich bude dnes čekat marně. Ema nechává Bobka doma a zkouší štěstí v telefonní budce před Jednotou. Automat spolkne jedenáct dvoukorun, víc drobných Ema v peněžence nemá. Jako by se všechno spiklo proti ní. Nechápe. Nic.
Druhý den ráno vtlačí do recepce studentských kolejí sedačku obtíženou poněkud již přerostlým Bobkem a trsem tašek nejrůznější velikosti. Navzdory protestům obtloustlého vrátného rázuje k výtahu. Pokoj číslo 134 najde dosud popaměti. Právě probuzený David na ni ve dveřích nechápavě mžourá.
- Adam…? Tý jo, ten tady nebyl, ani nepamatuju…
Odsune ho stranou a jako bohyně pomsty vkráčí středem do pokoje.
Musí uznat, že David nelže přinejmenším v otázce Adamovy nynější nepřítomnosti.
Jeho věci se tu sice povalují, ale mnoho jich není. Zmizela televize, nad postelí zívá poloprázdná polička. Ema se pokouší nedýchat. Typický zápach pánské ubikace se mísí s odérem špinavého nádobí a jakési tekutiny zpola vsáklé do vínového kovralu přímo uprostřed místnosti. Bobek se na chodbě mezitím vysvobodil z popruhů a zkoumá přilehlé okolí.
- Můžu ti ňák to… pomoc´?
Teprve fakt, že vidí Davida rozmazaně, ji uvědomí o tom, že plakala.
- Ne. Odvětí. Zní to tvrději, než měla v úmyslu.
Pár kroků od zadního schodiště dostihne syna a naplácá mu na zadek. Téměř fyzicky cítí, jak se svět, dosud fungující k její plné spokojenosti, rozkládá a hroutí.
- Vlastně… počká, až David, o poznání méně vstřícný, znova otevře dveře.
- Vyřiď Adamovi, že jestli je T O pravda, je mezi náma konec.
(Pavlína)
Ještě to moc neumím. Mívala jsem Nokii, teď zápasím se Samsungem. Vždycky jsem si myslela, že tahle firma produkuje ledničky, maximálně televize. Omyl.
- Doufám, že tam máš fakt všechno, řekne Milena a poklekne k chodníku.
Jenom to trochu žbluňklo.
Nepatrně.
Něco jako Spadla lžička do kafíčka.
- Tak… a je pokoj! Milena zprudka vstává, v kolenou jí křupne. Ústy se spokojeně usmívá, ale oči jí vroubí nahořklé stíny.
Vlastně jsem nikdy neměla kamarádku, až v azylu.
Zpočátku jsem se lidem okolo spíš vyhýbala, dělala, co se mi řeklo, vyhlížela ven jak z okýnek potopené lodi, kterou po letech vyzvedávají na souš.
Narazily jsme na sebe jednou v jídelně. Jinde než vedle mě nebylo místo.
Příště už si přisedla bez ptaní.
Usazujeme se na nedalekou lavičku. Je odsud skvělý výhled na Stromovku. A když se otočím jen o pár centimetrů doleva, můžu vidět i ten kanál. Obyčejný čtvercový kanál s mřížkou. Z podobných vylézají v kreslených filmech lupiči s pytli peněz.
Kouř ze dvou cigaret se lahodně proplétá jinak celkem podmračeným odpolednem.
- Hlavně zas neděkuj. Řekne náhle do ticha.
Neznám nikoho, jako je Milena.
Protože jsem se fakt zrovna chystala… no, poděkovat.
- Já to zvládla taky až napotřetí. Pokaždý eště větší peklo. Těžko říct, co… CO se musí stát, aby to člověka probralo…
Tiše se díváme na kanál, v němž beze stopy zmizel můj starý mobil. Jedno z posledních pout s předchozím životem.
- Znala jsem holku, co se takhle vrátila, pokračuje.
- Dokonce se i vzali. Dneska je mrtvá… Znala jsem jich spousty… takovejch.
Přijela pro mě, když jsem jí předevčírem večer volala, byla v tom kadeřnictví do půl hodiny. Nechápu jak, z Košíř do Dejvic je to lán světa. Sbalila moje věci, zapla alarm, zamkla. Jak zhypnotizovaná jsem ji následovala.
V duchu jsem viděla Luboše sedícího osaměle v obýváku, na stolku před sebou lahev Chianti a jednu skleničku. Z repráku nějaká tichá instrumentálka... Měli jsme totiž výročí. Výročí seznámení.
- Ani se neptám kolikátý, poznamenala suše.
Dvakrát jsem v duchu spočítala ty roky, ale číslo jsem nakonec radši spolkla.
- Jak jste se vlastně seznámili? Řekla, zatímco načínala novou krabičku Red and Whitek.
- V podstatě úplně obyčejně. Pracovala jsem v kadeřnictví, přišel se dát ostříhat…
- Hmm.
- … a potom mě pozval na večeři. Tancovat. Na víkend do Krkonoš… byl milej, vtipnej, šarmantní. Před očima mi vyvstalo všechno to, co jsem až do té doby znala jen z filmů, a čím on mě zcela samozřejmě zahrnul.
Stály jsme na chodníku a čekaly na dvanáctku. Někde za kopcem blýskalo, jako by se chystala kdovíjaká bouřka. Než přijela tramvaj, vyvřel ze mne ten příběh celý, od okouzlujících procházek po pláži v Thajsku až po kopance do křížové kosti a větu Ty nemáš právo ANI dejchat.
Myslím na spodní proudy. Stromovka je plná psů, cyklistů a kočárků.
Ve vzduchu je cítit déšť.
- Všechno ne, říkám.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 15 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 33 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
