|
|
|

|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Mladý muž a bílá žába - 2/3 ::
Sakora |
publikováno: 03.11.2009, 19:58
|
|
| |
|
|
Pochop to, chlapče,“ změnil stařec tón a začal k Petrovi hovořit jak k malému dítěti, „každý rok na jaře míříme ze zimovišť, lesů, zahrad a luk k rybníkům. Je to naše svatební cesta. Na jejím konci dojdeme šťastného spojení a samičky nakladou vejce. Početí nového života je zázrak.“
„Ehm, ne, já vás vidím, nejste žába a on taky ne. Vím přece, jak taková ropucha vypadá!“
„To proto, že to Milan zařídil. Bufina dovolila, abys nás viděl po přeměně. Proměna žáby v člověka je snadný úkon.“
„Opravdu? Stačí polibek jako v pohádce?“ Petr se styděl za svůj sarkastický tón, ale nemohl si pomoci.
„Vlastně ano. Nějaký hlupák-člověk chytil kdysi ubohou ropuchu a ve své nezřízené pýše ji políbil. A ona se proměnila v krásnou ženu. V tom století nám hrozilo dokonce vyhynutí! Zato pro vás, lidi, to byla romantika, co!“
„To si děláte pr…, že jo?“
„Naštěstí je proměna vázána na určité podmínky. Líbající musí být opačného pohlaví, než ropucha, a musí být narozen ve vodním znamení. Štír, Ryba, nebo Rak, jako jsi ty. A nakonec je tu ještě jedna okolnost, ale tu ti neprozradím. I tak toho víš už víc než dost.“
Stáli u silnice. Z křovin podél cesty se batolily ropuchy, mířící k nedalekému rybníčku. Velké s povislým břichem i drobounké s krátkýma nohama a vyděšeným pohledem. Petr je podle Milanových instrukcí sbíral do plastového kýble a přenášel přes vozovku, přes kterou občas přejelo auto.
Dálková světla některé ropuchy ochromila a jejich smutný osud se skončil skokem pod kola projíždějícího vozidla. Jejich tělíčka pietně odnášel do příkopu. Pokaždé trnul, že nějaké z nich bude mít bílou kůži.
Dávno už nepršelo, noc byla tmavá a teplá. Kvákání žab z tůní všude kolem znělo láskou. Stařec sledoval krajnici se špatně skrytým strachem. Alba nikde.
„Já to věděl,“ hořekoval zoufalý otec, „co jen řeknu jejímu nastávajícímu?“
„Ona má… jako…, ne nic, nemusím všechno vědět.“
Petr byl unavený, ospalý, ale poprvé za celý ten šílený večer spokojený. Dělal správnou věc, zachraňoval bezbranné živočichy. Cítil se důležitý a překvapeně si uvědomil, že je rád, jak se odpoledne při setkání s Milanem rozhodl. Ještě najít tu Albínu a bude to dokonalý.
„Je mi to líto, ale z našich jsou zde už všichni. To není dobrá zpráva,“ objevil se u silnice Fabian.
„Vy nemáte ty povinnosti v rybníce?“ nemohl si Petr odříct trochu škodolibosti.
„V tvém věku, mladíku, jsem já už…, no to je jedno.“
„Stalo se to, že ano? Já to tušil. Co viděla Bufina?“ Stařec sotva šeptal.
„Alba se proměnila. Dobrá zpráva je, že Bufina si je jistá, že on ji najde,“ řekl Fabian a ukázal na Petra.
„Já? Teď po mně chcete, abych běhal tady po městě a ptal se ženských, zda náhodou nejsou převlečená žába?“ Petr už se zmohl jen na hysterický smích.
„Poznáš ji lehce, je krásná, ty jeden! Člověče!“ vyhrknul starý hněvivě.
„To mi to dost usnadní, jasně,“ ušklíbl se novopečený zachránce krasavic.
„Podívej, ona nebude daleko a proměna trvá jen noc a den,“ přesvědčoval ho Milan úpěnlivě.
„Tak proč nepočkáte, až se z ní stane zase žába? Cestu k rybníku jistě najde sama, ne?“
„Jenže, během ní může zahynout pod těmi osvětlenými koly!“ vyhrknul stařec netrpělivě.
„A je tu ještě jedno nebezpečí…“
„Neříkej to,“ vykřikl starý na tlouštíka, „je to taky jenom člověk, co když i on…“
„Slibuju, že nebudu líbat žádnou žábu, stačí?“
„O líbání jaksi nejde,“ rozpačitě vysvětloval Fabian, „aby se mohla Alba vrátit, nesmí se s žádným člověkem to… spářit.“
Petr vyprsknul smíchy, ale jak zahlédl starcovu sevřenou pěst, zatvářil se hned vážně.
„Jinak by musela zůstat až do porodu v podobě ženy. Tyhle zbloudilé ale nikdy nečeká pěkný osud. Obvykle se zoufalství utopí. Jako Milanova matka,“ dodal Fabian tiše.
„Já tedy nevím, jaké máte o lidech vědomosti, ale to… ten akt se dá provést i tak, aby ona jaksi nezůstala těhotná. Chápete?“
„Mladíku, naše statistika mluví jasně. Takový případ se ještě nestal. Ty asi nechápeš, jak vzniklo rčení “to je pěkná žába“, že?“
„No dobře a co se děje, když žabáka políbí nějaká dívka. Zůstává o ní devět měsíců pečovat?“ nedal se Petr.
„Proč by to dělal? Ty nebudeš moc chytrý, viď? Děti přece mohou zplodit jen lidé-muži, ne žáby-muži.“
Petr byl přesvědčen, že ho už nic nepřekvapí. Probírám tu se žábami pohlavní život, kroutil hlavou sám nad sebou. Zbláznil jsem se. Jeho dva průvodci se potichu vytratili.
Pomalu začalo svítat. Petr osaměl. To všechno se mi jen zdá, říkal si. Kdykoli budu chtít, tak se probudím. Určitě.
„Musím vymyslet plán,“ mluvil si sám pro sebe, „kdo by jí tak mohl políbit?“
Ostřížím zrakem sledoval týpky, ploužící se nad ránem z hospody u nádraží. Udělali by to? Líbali žábu? Asi těžko, leda z nějaké hloupé sázky. Ale v davu hlučící chlapíků se nezdála být cizí dívka bledé tváře s blond vlasy.
Taky to mohly včera způsobit zvědavé děti, zblblé pohádkou o princi, zakletém v žabáka. Prostě to celé nedávalo smysl. Uvědomil si, jak směšně se chová. Burza v čudu a sraz s kolegy už taky propásl, ne že by se mu tam chtělo. Navíc si bude muset připravit kloudné vysvětlení. Pravdě by jednoznačně nikdo neuvěřil.
Se žaludkem zahřátým snídaní ze zdejšího bufetu se mu jeho poslání hned jevilo v lepších barvách. Ráno svítilo nadějí, jaro ve vzduchu probouzelo v Petrovi pocit uspokojení. Seznámil se s nevšedními… ehm, lidmi, asi, zachraňoval roztoužené ropuchy před jistou smrtí pod koly aut.
Vlastně je hrdina. Kdy naposled prožil takhle smysluplné okamžiky?
„Mamííí!“ volal klučík na peróně, co ještě před chvílí seděl se svým dědou na lavičce vedle Petra.
„Ahoj Honzíčku, tak jak jste se s dědečkem měli? Mně se po tobě tak stýskalo.“
„Víš, co se stalo? Našel jsem princeznu!“
„Vážně? Děda ti vyprávěl nějakou pohádku?“
„Jo, ona byla zakletá v žábu, víš? Jenom neměla tu korunku jako v knížce.“
„To musela být krasavice, viď? Tati, nech ten kufr, je těžký, já ho odnesu sama.“
„Mami!“ dožadoval se malý pozornosti, „ale další žábě už pusu dávat nebudu, fuj.“
„Cože? Pusu žábě? Tati! Nevíš, co mají za nemoci! Ukaž, Honzo, umyl ses pak pořádně?“
„Byla hezká, ale moc smutná,“ šeptal si kluk pro sebe do hádky mámy s dědečkem.
Petr hltal každé jejich slovo, nenápadně se přisunoval k tomu dědulovi a čekal na svou příležitost.
„Nevíte, kde je teď? Neříkala, kam půjde?“ šeptal spiklenecky.
„Kdo? Kdo jste?“
„Ta žába, rozumíme si, ta blonďatá holka.“
„Nebuďte hlupák! Žába se přece nemůže proměnit v člověka, mladíku.“
„Pohádky jsou mi fuk. Musím ji najít, pochopte to!“
„Dělejte si blázny z někoho jiného!“ vykřikl děda hněvivě a pospíchal pryč.
Jakmile se za ním zabouchly dveře vozu jeho dcery a vnuka, byla pryč jediná Petrova stopa.
Vrátil se na lavičku na peróně. Co bude dělat? Zazvonil mu mobil, byl vděčný za to vyrušení z depresivních myšlenek, do kterých se mu motaly pohádkové bytosti.
„Petr. Jo, žiju.“
„Ne, nejsem lenoch. Musel jsem ráno něco důležitého zařídit,“ vysvětloval jednomu z kolegů.
„Večer? Jasně, že to stihnu. Ne, není v tom žádná ženská.“
Ptali se ho z legrace, to mu bylo jasné. Na rozdíl od jejich zkušeností, pro Petra byly ženy neznámou planetou s cizím jazykem a neprobádaným územím. Určitě se tam všichni teď dobře baví jeho odpovědí. Kdyby věděli…
Vůbec si nevšiml, kdy si ta osoba vlevo přisedla k němu na lavici. Musela být lehká jako vánek a tichá jako noc. Rozladilo ho to. Dokud si ji koutkem oka blíž neprohlédl. Proboha! To snad není možné?
Se zatajeným dechem zvažoval další postup. Hlavně ji nevyděsit, říkal si. A získat její důvěru.
„Nikdy bych nevěřila, jak může být ráno krásná část dne.“
„Eh… hm, jo, je tu pěkně,“ koktal.
„Je legrační, jak děti vyžadují tu korunku na hlavě, co?“
„No. Asi to není moc praktické…“
Smála se zvonivým hlasitým smíchem, velmi světlé, skoro bílé vlasy jí poletovaly kolem tváře.
„To není. Při skoku do dálky…“ Další dávka smíchu. Pár cestujících se po nich otočilo.
Absolutně netušil, co by měl provést. Dřív než večer se Alba jistě nepromění, do té doby z ní nesmí spustit zrak. Rád by věděl, co se jí honí hlavou. Nebude mu chtít utéct? Přebornici ve skoku dalekém bych těžko dohonil, pomyslel si sebekriticky. Ale to by mu přece sama nevlezla takřka do náruče, ne?
Nádraží se pomalu plnilo lidmi. Docela překvapeně koukal na to, kolik lidí o víkendu jezdí někam vlakem. Dnes, když má auto skoro každý.
„Kam by ses chtěla podívat?“ odvážně se zeptal té neznámé. Odpovědí mu byla rozzářená tvář.
„Do města, nebo tam, kde žiješ,“ pronesla rozhodně.
„Aha,“ tak tohle ho nenapadlo, rozladěně opouštěl svou představu procházky kvetoucí přírodou.
„Půjdeme?“
„Jasně.“
Měl dojem, že na něj všichni kolem zírají. Hej, to je ten cvok, co si povídá se žábou! Uvažoval, zda ji ostatní vůbec vidí. Nebo je on pro lidi okolo jen chlápek, co zmateně hledí doleva a povídá si sám se sebou?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 15 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|