|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Podzimní procitnutí ::
 honzoch |
publikováno: 28.10.2009, 6:49
|
Jméno Žigmunda Balašy mě zaujalo už prve, co jsem zalistoval ve slovenských pověstech a řekl jsem si, že je tento loupeživý ukrutník a dobrodruh natolik zajímavou postavou, že by byla škoda nevyužít jej...
Dnes se naplno projeví jeho kontroverznost a budete svědky Lidčina vystřízlivění z vášně. Nezní to moc pateticky? Příjemné počtení. |
| |
|
|
11) Podzimní procitnutí
Právě v čase, kdy se Zuzana Plešková natrvalo usídlila v Olšici, vyvrcholil vztah Lidky Pleškové a Žigmunda Balašy. Třebaže s podzimem prosákly stěny ledovým chladem a Váh pozbyl slunečního lesku, na Bystrickém hradě vládlo veselí a porozumění.
Žigmund Balaša se spokojeně vracel ze svých loupeživých výprav, natěšený na Lidku, a ta bez rozmyslu přijímala jeho něžnosti a plnými doušky hltala prchavé štestí, které pomáhalo v jediném-zapomenout. Bylo to zároveň štestí velmi zdánlivé, štestí, které stálo na vratkých nohách vášně a mohlo se snadno zbortit jediným rozmarem jednoho z nich.
Časem se u Lidky k tomuto pocitu přidalo ještě něco dalšího a to podivné vědomí, že něco není jako dřív. Snad jí to našeptal přirozený ženský instinkt, snad to poznala podle nevolností, které ji čas od času zachvacovaly.
Má se s objevem pochlubit Balašovi? Rozhodovala se těžko, neboť byla sama duševně rozpolcená. Vedle pýchy, hrdosti a radostného očekávání se jí v hlavě uhnízdila sílící pochybost, jak tu novinu přijme její náladový milenec.
A protože už od samého začátku cítila v jeho duši cosi prohnilého, raději si své ženské zjištění nechávala pro sebe a klamala bystrického pána s vynalézavostí sobě vlastní. Uvolněný živůtek přecházela se slovy, že se tak cítí pohodlněji, možnému podezření předcházela rozmanitými výmluvami, a když ani ty nepomáhaly, klamalo Balašovy smysly vlastním tělem. Zpočátku ho od sebe odrážela s napohled bezstarostnou lehkostí, ale jak jí život těžkl a rostl, bylo to těžší a těžší.
Balaša nebyl nikdy příliš všímavý, a když i on zpozoroval, co se děje s Lidčiným tělem, s lehkým srdcem to připisoval jejímu přejídání a šlechtickému blahobytu. Neviděl na tom ostatně nic špatného, jen ať děvče trochu ztloustne a nabude tvarů, to jí přeci nemůže uškodit.S Lidčinou proměnou však souvisel i jiný fakt. Začala mu odpírat lože, čímž mimoděk, ale právě tak nevyhnutelně zpřetrhala jediné mocné pouto, které je spokojovalo. Netrvalo dlouho a začal se chovat chovat netrpělivě.
Doslova se děsila, když se jí ptal, zda-li není nemocná, a vyhrožoval jí nejlepším doktorem.
„Jen klid, lásko,“ odvracela neupřímně tvář, „nesmím se tolik přejídat a užívat si! Pak bude všechno dobré! Snad ustanou i ty bolesti hlavy... “
Pro tu chvíli se nechal vousáč odbýt, ale vyhnat brouka z jeho hlavy se s narůstajícím bříškem ukázalo jako naprosto nemožné. Zároveň ztrácela půdu pod nohama, neboť se bez milování stával nevrlým, netrpělivým a mnohdy vyváděl jako vzteklý pes. Lidce muselo být při jeho divokých výlevech jasné, že šanci v klidu vše prozradit už promeškala. Pokud někdy taková šance byla.
Jen přišel s prosincem sníh, stalo se, čeho se ve skrytu duše nejvíc obávala. Bylo by to jedno z mnoha klidných nedělních odpolední, kdyby si Balaša sebou na hrad nepřivlekl kořenářku. Stařena sotva šla, připoutaná k hrušce sedla a bystrický pán jí nevěnoval sebemenší pozornost.
Jen Lidka tu zuboženou bytost, plahočící se sněhem, poznala, věděla, že je zle! S hrůzou naslouchala, jak její milenec, předaje koně sluhovi, a vydal se nahoru do schodů. Zničeně se posadila na postel, myšlenky jako by jí narážely zevnitř do hlavy, jak mocně vířily.
Balaša vstoupil, babku provlekli na provaze dveřmi.
Po cestě poztrácela škrpály, nohy měla samou ranku a přes tvář krvavou čáru od důtek. Podlamovala se jí kolena. Žigmund teatrálně smekl před Lidkou, usazenou na posteli. Stále byl v dobrém rozmaru a občas se pousmál. Panovačně se sklonil ke stařeně a ukázal směrem k Lidce: „Moje paní je nemocná! Když neřekneš, co ji trápí, poletíš z hradeb!“
Liduška pohlédla na nešťastnou ženu se zoufalým přáním na rtech. Ne, nesmí ji prozradit! Žigmund by ji určitě zbil, nebo co hůř, vyhodil ven na sníh! Jako by ta stará tušila, o co Lidce jde, zarytě mlčela a klopila oči, ztracené mezi vráskami.
„Tak dělej, ty fuchtle,“ surově ji nakopl bystrický násilník, „nebo z tebe vytřískám duši!“
Stařeně unikl přes popraskané rty zoufalý nářek a pohlédla zpět na dívku. Ucítila další kopanec a hvízdnutí důtek.
„Milostpaní je těhotná!“ vypravila ze sebe a omluvně pohlédla přímo do vyděšených hnědých očí, rozkošných jako zraky plaché laňky. Děvče se sesulo Žigmundovi k nohám.
Balaša vyvalil oči, chvilku vypadal, že se dáví. Poulil svůj zlostný zrak na třesoucí ženy a v ruce mu poskakovaly důtky. Lidčinu tvář zkřivil pláč.
„Tys to věděla, čubko!“ rozkřikl se na ni najednou a máchl jí hrůzným instrumentem přímo před očima. „Tys to věděla a neřekla mi to!“
„Přísahám, nevěděla!“ zakvílela Liduška. „Neubližujte nám!“
„Jak dlouho už to víš?“ nepolevoval jeho hněv a nechával rytmicky dopadat jílec důtek na svou pleskající dlaň. „Svrhnu vás z hradeb obě, vy zmije! Udělala sis parchanta kdoví s kým...“
„Je vaše,“ zasténala, „vaše a moje! Neubližujte svému dítěti...“
Napřáhla ruce, přesto dopadla facka. K odporu se zmohla i stařena: „Slitování milostpane! Co jsem provedla? Co jsem mohla udělat... ta vaše mladá je ve čtvrtém měsíci!“
„Tak přejídání! Tak rozpustilý život!“ vybuchl Balaša nanovo, stařeny si nevšímaje. „Já ti dám! Pod zámkem se přejídat nebudeš! To ti můžu zaručit!“
„Proboha prosím, né!“ bránila se Lidka, který nevěděla, zda si dřív krýt bříško nebo obličej. „Nezabíjejte své dítě! Vaši krev...“
Ale Balašovy oči ani nemrkly, ztvrdlé chladem a odporem. Mračil se jako čert a poškubával důtkami, které syčely jako smrtící hadi. Třesoucí se rukou pokynul drábům, ať se chopí nešťastnic.
„Dejte je do chládku a přineste mi klíč!“ nakázal a nehnul brvou, když je biřici hlava nehlava vyvlekli na chodbu a za hlasitého nářku je táhli po schodech.
„Verbež!“ odplivl si bystrický pán a mrštil důtkami i kožešinovou čapkou na postel. Vztekle klel, dovolávaje se samotných pekel.
Klamat Balašu tě napadlo, rozhoďnožko? A i kdyby bylo dítě moje, není to snad tvoje vinna? Teď si panenko posedíš, až zčernáš!
„Vraťte se, pro slitování Boží, přece nás tu nenecháte!“ křičela Lidka do tmy za odcházejícími strážci. Věšela se na mříže, mrazivé jako sám dech zimy. Nemohla se jich držet dlouho, měla pocit, že by hned přimrzla. Od úst jí stoupaly obláčky kouře a zalezlo jí za nehty.
Nakonec se zoufale sesula k patě mříže do slámy na podlaze.
„Je to s námi zlé, panenko,“ mínila stařena, šmátrajíc rukama po holých stěnách. „Ten surovec nás tu pohřbil zaživa!“
„Žigmund se vzpamatuje, vztek ho přejde,“ utěšovala ji Lidka, ač tomu sama nevěřila, „propustí nás!“
Stařena se svinula do klubíčka a dýchala si na prokřehlé ruce. Občas vzhlédla po vzlykající společnici. „To je jeho dítě?“ optala se konečně. Viděla jen černý stín Lidčiny hlavy, který pochmurně kývl. Lidka se pak opřela zády o zeď, smutně procitnuvše z pohodlného života hradní paní a opojení, které v ní po těch pár měsíců tvrdošíjně setrvávalo.
Copak je zapomenutější díra, než tohle vězení? Což mají naději, že se odsud ještě dostanou?
Ne, to přeci není pravda, neboť Žigmund Balaša dobře ví, koho má pod zámkem! Jen si hraje na ukřivděného a nezbývá než doufat, že s tím rychle přestane. Jinak...
Jinak tu zmrznou.
Postupně se rozkoukaly, ale pohled pro bohy to nebyl. Možná lepší zůstat v nevědomosti než spatřit nehostinný a stísněný prostor skalní sluje! Žalář v ní probouzel vše, co chtěla radši zapomenout, aby jí to nezpůsobovalo bolest. Když se od Balašy dozvěděla, že si Kristián vzal baronku, jen ji to k bystrickému pánovi přimknulo, neboť chtěla oplatit zradu zradou. Nyní v chladu a v nepohodě ztrácel její svět černobílost a uvědomila si, že Kristián neměl na výběr.
V jednom měla mladá Plešková pravdu a sice v tom, že se Balaša časem vyzuří a dostane rozum. Vzteklé šílenství jej skutečně opustilo, nikoliv však nechuť k Lidušce, za jejíž těhotenství si ve své demagogii nepřičítal žádnou odpovědnost.
K večeru se zpil do němoty a další den prospal v mrákotných představách a těžké kocovině, která ne a ne odejít. Úplne k sobě přišel až večer a tehdy si teprve vzpomněl na odvrženou milenku i ubohou stařenu.
Vytáhl klíč ze zásuvky, strčil jej do kapsy, popadl důtky a v doprovodu statného drába vyrazil do podzemí. Ani nyní se nepřičítal žádnou vinu, bohorovně si to rázoval směrem k ohavnému žaláři. Ovanul jej slizký chlad sklepení, kolem bylo přímo vražedné ticho, rušené jen jejich kroky. Louče ozařovala sáh po sáhu, až do chvíle, než se paprsky jejího světla rozptýlily po skalním vězení, přehrazeném mříží.
Najednou ho popadl strach, co uvidí! Ozvalo se snad svědomí?
A hle, už se cosi vztyčilo u mříže, Lidka na něj hleděla nepříčetným pohledem, vlasy pocuchány a překrásné modré šaty zmuchlány. Balašu jala hrůza, měl strach, že jde o jen o přízrak zemřelé. Strachuplně pohlédl na drába, ale mužova lhostejnost ho uklidnila. Poznal, že je Lidka živá.
„Vrahu!“ najednou vykřiklo to stvoření. „Proklínám tě!“
„Jaká hezká slova,“ jako by nic se usmál. Dobře si však všiml nějaké beztvaré hmoty, podivně zkroucené vzadu na slámě. Pochopil význam jejích slov, avšak ani tentokrát nedal najevo pocit viny. Pohrdlivě si přeměřil promrzlou děvče a naznačil drábovi, ať odemkne mříž.
Mladá žena skočila po Balašovi jako tygřice a asi by si bystrický pán odnesl pár hodně škaredých škrábanců, kdyby se po ní nevrhl biřic a nezkroutil jí ruce za záda.
„Zabil jsi ji! Zemřela kvůli tobě,“ vzteky sípěla Lidka, z očí jí šlehala nenávistná bezmoc.
„Ticho, ty děvko,“ okřikl ji, „klamalas mě dost dlouho, abych ti mohl jen tak odpustit! Přisála ses jako pijavice a chtělas do mého urozeného rodu propašovat svoje špinavé plémě!“
„To není pravda!“ zajíkla se, snažíc uniknout ocelovému sevření. „To dítě je tvoje! Tvoje vlastní!“
„Běhno! Čí je, nevíš ani ty sama,“ odsekl, „a budeš mít jistě dost času o tom přemýšlet! A teď zmiz, jsi svobodná!“
„Vy mě vyháníte?“ vytřeštila vyděšené oči. „Vždyť tam venku mrzne! Proboha, myslete na dítě! Hubíte vlastní krev...“
„Mělas být pryč už dávno! Mohla jsi odejít, ale nechtělas! Ale dál mě vykořisťovat nebudeš, to si piš! Buď běž, nebo zůstaň, ale tady dole, za mříží!“
Proti silným rukám strážce byla bezmocná a srdce jí bilo jako zvon.
„A ty šaty, co máš na sobě, mi tu necháš,“ zakončil, „stejně jako všechno, co sis tu přivlastnila!“
„Ale to zmrznu!“ vyděšeně vykřikla. „Slitování, Žigmunde!“
„Najednou,“ ušklíbl se, „ale neboj, jako děvka jsi nebyla špatná a zasloužíš odměnu! Nějaké šatstvo už ti najdeme! A pár dukátů také...“
Nejen, že ta kreatura vůbec necítila vinu, naopak ji ještě ponižovala a přímo bestiálně se radovala z jejího zmaru. V Lidce vzplál šílený hněv, prudce se vysmekla strážci a vyrazila přímo na Balašu. Netušila ani, co se stalo, neboť to proběhlo rychle. Cosi zákeřného se jí vloudilo pod nohy a před očima jí vyvstaly jiskřičky. Omdlela.
Balaša souhlasně kývl na zasáhnuvšího drába a rozkázal: „A do večera chci nové děvče, nějakou blondýnku! Hlavně ať mi ji nepřipomíná!“
Zkažená mysl v té chvíli vzpomněla na mladší ze sester, a kdyby byla Zuzka nablízku, jistě by neváhal zkazit i druhou Pleškovu dceru.
Lidka se probrala na sněhu, který jí prosakoval oblečením. A neměla již pohodlné panské šaty, ale obnošenou selskou sukni s vytahaným živůtkem, jaké již dávno odvykla. V kapsáři našla pár dukátů, což stačilo, aby pochopila bezbřehou ironii a cynismus toho ničemy.
Mrákotně vstala a dopotácela se k nejbližšímu stromu. Udělalo se jí špatně.
Nechápala sama sebe, netušila, jak mohla tak dlouho vydržet vedle takové bestie a snášet její lichotky a polibky. Za celý ten půlrok by nikdy neřekla, že by jí byl schopen udělat něco takového. Najednou se štítila sama sebe a prahla po pokání.
„Jsem děvka a nic jiného si nezasloužím!“ pomyslela si a se zaťatou pěstí pohlédla na bystrický hrad, náhle strašidelný a hrozivý. Vlastně měl pravdu, bídák, mohla odejít už dávno a svobodně, ale setrvala z vlastní vůle.
Ale co nyní?
Jako by se probrala ze snu a nalezla klíč ke starým vzpomínkám. Zřetelně si vybavila Kristiánův obličej a pak i Zuzčinu tvář. Probraly se v ní city z dob, kdy jako starší dávala na mladší sestru pozor, kdy s ní chodila ruku v ruce a radila jí. Ale kde je Zuzka? A je jí vůbec ještě v tom krutém světě?
Lidka si sáhla na bříško a s námahou se přesunula na rozblácenou lesní cestu. Sníh jí pronikl do tvrdých škrpálů a studil. Ve střevíčkách snadno odvykla takové obuvi, kulhala a zakopávala, celá zkřehlá a demoralizovaná.
Na chvilku pomyslila, že jsou vzpomínky nanic, ale pak jí přišla náramně vhod ta, jak prchala s Kristiánem právě z bystrického hradu. Vzpomínka na dobrosrdečného kostelníka Mojského.
Dodala si odvahy a vykročila po cestě, aby jej vyhledala.
Když se konečně dovlekla mezi první stavení a zaklepala u farských dveří, už sotva pletla nohama a noc byla na spadnutí. Ta tam však byla kostelníkova přívětivá tvář. Zabouchl dveře, jen co spatřil její ztrápený obličej. Pochopila.
Již není tou čistou Lidkou, kterou tu tehdy, v lásce popravdě křesťanské, skryl před rozmary bystrického zloducha. Jistě to neudělal proto, aby se pak ona sama a celkem dobrovolně stala Balašovou milostnicí!
Odkudsi se vynořil houf dětí, snad je někdo navedl, neboť se chovali tak zle, jak zle se jen děti chovat mohou. Nějaký výrostek po ní hodil kámen, pokřikovali po ní slova, jejichž význam jim jistě mnoho neříkal, ale Lidce ubližoval.
S takovou pověstí těžko hledat nocleh, připadala si jako Bohem prokletá.
Nakonec, snad v poslední chatrči z té bídné vesnice, nalezla nocleh. Hospodář soucitně kývl a nechal ji spát ve stáji, hospodyně přišla před setměním s kusem žvance. Prohodila pár vlídných slov a půjčila jí zedraný kožíšek. Po setmění k ní dolehl dětský zpěv, rozvalila se na seně a tiše poslouchala ty libé mladé hlásky.
Kdyby nebyla taková zima, hned by se sebrala a šla najít Zuzku, na kterou nyní zaměřovala všechnu svou pozornost. Ve dvou by se to po světě táhlo lépe.
Odešla s rozedněním, překročila zamrzlý Váh a s řekou po levici, s horami po pravici, kráčela dál, směrem k Olšici.
A tak se stalo, že byl oběma sestrám Pleškovým přán podobný osud, obě měly projít očistcem a v cizích krajích a v cizích rukách ztratit ideje a Lidka i čest. A to vše, aby se pak stejnou cestou ubíraly tam, kde začala jejich bludná odysea. Lidka nemohla tušit, že právě tudy před pár měsíci kráčela i Zuzka, šla hnaná instinktem a touhou svou nevlastní, ale milovanou sestřičku nalézt a opět pohladit její plavé vlasy.
Z nebes se snášely sněhové vločky a trpělivě odívaly spící Pováží do bílých krajek. Cesta ji vyčerpávala, často odpočívala na kameni či na pařeze, modlíc se, ať někdo pojede kolem.
Při jednom takovém posezení v ní začaly hlodat pochybnosti. Proč by se Zuzka vracela, odkud ji vyštvali a kam se pod hrozbou přísného trestu nesměla vrátit? Lidce bylo tuze špatně, vnitřnosti se jí zmítaly. To, co se dalo přežít v teplých peřinách na bystrickém hradě, bylo zde, na sněhem posypané a blátem pokryté cestě, naprosto zničující.
Aniž by někoho potkala, dorazila k odpoledni budoucí maminka na dohled od Štivianova. Její další kroky však nevedly do Olšice, ne, tam nic nehledala. Odbočila z cesty do lesů a třebaže jí to působilo enormní námahu a omrzla, pokračovala do kopců.
Nevěděla již ani, kam jde, jen se modlila k Bohu, aby vedl její kroky přímo za sestrou a aby jí pomohl Zuzanku najít. V takových myšlenkách se s tmou na krku usadila na velkém balvanu a shlížela odtud na bývalý úkryt zbojníků. Zřetelně si pamatovala, jak tu ležela vedle Kristiána Kerkesiho, dokonce narazila i na místo, kde pár nepatrných stop věštilo, že tu měli zbojníci oheň. Napadlo jí vyhledat právě zbojníky, s vypětím všech sil zdolala ještě několik svahů a opatrně seběhla dolů, protože se její počínání nesetkalo s úspěchem.
„Ti na tebe jistě čekají,“ vyčetla si a zastavila, aby opět nabrala dech. Jenže záchvěv slabosti, který přišel vzápětí, byl nad její síly. Sesula se k zemi, zimnice s ní mocně cloumala a cítila nutkání zvracet.
V takovém stavu ji našel starý pasák, vracející se z procházky po horách. S vypětím všech sil dotáhl ubožačku do své chýše a uložil ji na skromné lůžko.
„Už je to lepší?“ hleděl Karol do Lidčiny zpocené tváře. „Cítíš se lépe?“
„Cítím, strýčku,“ opětovalo děvče. Otcovsky jí sevřel spanilou ručku a chvilku se na sebe jen tak koukali. Lidka tu už ležela několik dní, ale bylo to poprvé, co z ní dokázal dostal kloudného slova.
„A vy tu bydlíte sám?“ optala se, zvědavě pokukujíc po skromném vybavení pastoušky.
„Teď sám, dítě, úplně sám,“ smutně přikývl, „na léto přijdou ovečky a pomocníci... ale teď sem nahoru nikdo nechodí... to víš, do Olšice jsou to dvě hodiny cesty...“
„A nevadí, že jsem tu?“ nejistě se otázala, nespouštějíc z něj krásné oči.
„Ty, dítě? Mě tedy ne,“ usmál se, „já vím, že sis hodně protrpěla a hřešit je také lidské! Pomůžu ti, jak jen to půjde! Klidně tu můžeš zůstat celou zimu, jen nevím, jestli to pro tebe bude to pravé!“
„A co by mi mělo vadit? Jste ke mně strašně hodný... až si to nezasloužím!“
Starostlivě pohlédl na deku do míst, kde tušil její plod.
„Bývá tu strašná zima a tuze nevlídno, hned zkusím zacpat všechny mezery, aby ses mi zas nerozstonala nebo neublížila dítěti! Stěny v tenhle čase vždycky hned profouknou a člověk nemá klidné spaní!“
Lidka si všimla jeho hovornosti, pochopila, že ten člověk vůbec není samotář, jak by jeho zaměstnání i domov napovídaly, že si chce povídat, ale nemá s kým. Vděčně odpovídala a on se dvorně obdivoval její spanilosti a její grácii.
Chtěla se zeptat, co je nového dole ve vesnici, ale Karol nevěděl víc než ona, a když ji náhodou napadlo, že by se tam mohli podívat, hned resolutně vrtěl hlavou.
„Buď radši doma,“ radil jí upřímně, „venku je akorát mráz a sníh, hned bychom zapadli a nikdo by nás nehledal!“
„Máte pravdu, strýčku,“ byla nucena uznat a opět, pokolikáté už, myslela na dítě, které nosila pod srdcem. Každým dnem roste, každým dnem sílí! Dej, Bože, ať mám zdravé dítě, ať mu má nepohoda neublíží, ať jej ztuží! Ať není po otci, který jej zbaběle odhodil!
Každý večer opakovala svojí modlitbičku a stále více toužila svírat to mladé v rukách.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 7 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
