|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Big Jack ::
 montana |
publikováno: 30.10.2009, 0:34
|
|
| |
|
|
Projednávaly se soutěže na příští rok. Nic nového, snad jen pár dalších míst pro konání rodeí. Každý si hleděl svého talíře a čekal na ukončení schůze. Každý rok to stejné. Vyhlášení výsledků, předání sošek, přehledy soutěží, finanční zpráva, volná zábava.
Zahlédl jsem jí na balkoně. Seděla u stolu s nějakým chlapíkem. Klobouk měl naražený hluboko do čela, nebylo mu vidět do očí. Odložil příbor na talíř a otřel si ubrouskem fousatou bradu. Nešlo mi do hlavy, proč tam s nim sedí, a co je zač. Nikdy jsem jí tu neviděl.
„Saly…“ dloubl jsem loktem do kamaráda po své pravici, aniž bych od ní odvrátil pohled. „Nevíš, co je zač?“ Kývl jsem hlavou směrem k ní.
Vypadal, že ho moje otázka zaskočila. Koukl k jejich stolu nahoře za dřevěným zábradlím, potom na mě, a znovu na ně. Když se opět otočil na mě, čekal jsem netrpělivě odpověď. Usmál se nevěřícně a zavrtěl hlavou, jako bych mu položil absolutně stupidní dotaz.
„Vždyť to je Big Jack.“ Upřeně mi hleděl do očí. Očividně nepochopil, že se ptám na to děvče. Na tu tmavovlasou krásku v jemných krémových šatech. Snědá holá ramena poutala můj pohled. Vlnité neposedné vlasy jí sahaly až do pasu a béžový klobouk je ještě zvýrazňoval. Dalo práci odtrhnout od ní pohled. Mezi zábradlím jsem sledoval každý centimetr jejích dlouhých nohou v jezdeckých botách.
„Big Jack?“ Vyhrkl jsem po chvíli. Teprve teď mi to všechno docvaklo. „To jako… Big Jack?“ Kladl jsem důraz na to jméno.
„Jinej Big Jack není.“ Zavrtěl hlavou Saly a otočil se ke svému talíři. Očividně ho můj problém nijak netížil.
Znovu jsem pohlédl na ten pár. Starej kovboj. Velká osobnost. Poprvé po pětadvaceti letech tu zase byl. Všichni věděli, že je to on, ale každý dělal, že o něm neví. Pětadvacet let… Koukal jsem na něj. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nemohl jsem uvěřit, že tohle je on. Vypadal pořád dobře i když tvář ošlehaná větrem prozrazovala mnoho životních zkušeností. Vrásky mu přidávaly na atraktivitě, každý musel na první pohled poznat, že je to správnej chlap. Jeden z těch starých kovbojů, kteří mají svůj svět, kterého se nevzdají.
Znovu jsem drkl do Salyho, že mu málem vypadla vidlička z ruky. „Co je?“ Obořil se na mě hlasitě.
„Sorry… Hele, a kdo je ona?“ Kývl jsem hlavou k té dívce. Usmívala se a hleděla dolů na taneční parket. Otočila se na BJe a něco mu říkala a usmívala se.
„Co já vim?“ Pokrčil Saly rameny. „Nějaká holka… Hele, když se v devatenácti sebral a zmizel, tak o něm nikdo nic nevěděl. Až doteď. Je to hezkejch pár let, kámo.“ Znovu se otočil k veselému hloučku u stolu.
Znovu jsem zvedl hlavu, abych dopřál očím ten slastný pohled. Jejich stůl byl prázdný. Zmateně jsem se rozhlédl a vstal ze židle. Zase jsem se posadil a v duchu si nadával, co blbnu. Jenže jsem jí měl pořád před očima. Pořád jsem viděl tu její milou usměvavou tvář, krásné tmavé oči a rozevláté vlasy, ta sametová ramena… Přiznám si, byl jsem trošku mimo, mozek přestával normálně pracovat.
Odešel jsem k baru a objednal si whisky. Upíral jsem oči do dřevěné lesklé desky barového pultu.
„Co ti přelítlo přes nos?“ Zeptal se Jerry a podal mi sklenku. Přitáhl jsem si jí k sobě a jemně s ní zatočil. Ledové kousky zacinkaly o sklo.
„Nic.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Byl tady Big Jack.“ Zašeptal jsem směrem k němu a znovu jsem se na chvilku podíval směrem ke stolu, kde ještě před chvílí seděl.
„Vím…“ Pronesl barman, aniž ho to nějak překvapilo. Očividně to opravdu věděli všichni, ale nikdo si to nechtěl přiznat. „Ještě tu je, mrkej na drát…“ Kývl směrem k parketu.
Otočil jsem se a opřel se zády o barový pult, sklenku v ruce. BJ vedl partnerku v rytmu něžné country. Objímal jí těsně pod pasem, jeho kroky byly jisté, stejně jako jeho pohled sebevědomý.
„Starouš, a jakou má kočku, co?“ Otočil jsem se s úsměvem zpět na barmana Jerryho. Trochu mě to štvalo, ale rezignoval jsem.
„Joo, co já vim. Může to bejt jeho ženská, ale stejně tak dobře i jeho dcera…“ Pokrčil Jerry rameny a hleděl si své práce. Poslal vedle sedícím a živě žvanícím chlapům další pití.
Zpozorněl jsem. „Kolik mu je?“ Znovu jsem se otočil k davu na parketu. Každý jim dělal místo. Fajn, byl to sympaťák, to se musí nechat. Ale ona… Ona byla jak rusalka, jak zjevení, jako sen. Když jsem na ní koukal, nemohl jsem myslet na nic.
„Hele, vypadá na víc, ale víc jak pětačtyřicet ne. Nahoru se dostal ve čtrnácti, a vypadl v devatenácti… a je to počítám tak pětadvacet, co odešel.“ Mumlal barman při práci a semtam pohlédl na parket.
„Proč skončil?“ Zajímal jsem se. Měl jsem povědomí o nějakém úraze, ale nikdo nikdy neřekl nic přesně.
„No, těžko říct, málem ho zabil bejk… Šampion…“ Začal Jerry tiše se stručnými infomacemi a rozléval whisky do třech sklenek.
„Ten Šampion?“ Otočil jsem se zas k Jerrymu. Šampion byl obávaný. Nikdo si na něj netroufl, zůstával neporažen. Jediný, kdo se na něj pustil, byl tedy BJ…
„Jo, ten…“ Odplivl si Jerry na podlahu. Koukal jsem, jak stírá pocmrndaný bar vlhkým hadříkem. Opřel jsem se o pult lokty a pozorně čekal na pokračování. „Jenže Šampiona nikdo nedal… ani BJ. Navíc mu rozpáral břicho a zlámal co se dalo.“
Kýval jsem hlavou. Už jsem se ani nedivil, že s tim seknul. „Ale proč zmizel?“ Zajímalo mě. Proč takovej chlap, taková legenda, zmizel, jakoby se bál?
Jerry pokrčil rameny a zadíval se mi přes rameno. „Co to bude, slečno?“ Zeptal se mile, galantně.
Otočil jsem hlavu a nebyl jsem schopen odvrátit pohled. Nahodil jsem zřejmě hodně trapnej úsměv a vejral na ní jak na tele na nový vrata, jenže než mi to došlo, začala se smát. Hezky smát.
„Whisky.“ Poručila si a procpala se do řady k baru vedle mě. Tmavýma očima přejela hbitě police s alkoholem.
Její rameno se těsnalo na mé. Zahleděl jsem se do své prázdné sklenky, kterou jsem svíral v ruce. Ona byla tak sebejistá. Suveréně se vecpala mezi řádku pěkně smradlavejch kovbojů a poručila si chlapský pití…
„Dáš si ještě?“ Otočil se Jerry ke mně a před ní postavil skleničku tak jemně, jak jen to dokázal.
„Jednu.“ Zamumlal jsem a koutkem oka jsem sledoval jak bere sklenku do ruky. Její prsty se jemně dotýkaly hladkého skla. Uplně jsem zapomněl, jestli jsem si ještě jednu objednal, nebo ne. Začínalo tu být trošku horko. Jestli tohle je jeho dcera, tak se mu neskutečně povedla.
„Zatančíte si?“ Natočila se ke mně. Zatmělo se mi před očima a vyschlo mi v krku. Zabodávala se do mě pohledem, mrkla. Sklopila oči a v prstech žmoulala šňůrku, kterou měla stažené šaty kolem ramen. Měl bych něco říct, ale najednou jsem nevěděl, jak hýbnout pusou, aby to znělo jako ano. Snědý hrudník se jí lehce pohyboval, jak dýchala, její nenápadné doteky mi najednou připadaly tak osobní!
Kývl jsem a nabídl jí rámě. Pozoroval jsem všechny okolo, ale vnímal jsem je jen zpola. Snažil jsem se někde pohledem najít BJe. Nesměle jsem ji chytil kolem pasu, ona se mi opřela o ramena a usmívala se.
„Jak se jmenujete?“ Tázala se, a výrazně zvedla tmavé obočí. Pohodila hlavou, aby si odhodila vlasy z ramenou, a odkryla mi pohled na její krásnou štíhlou šíji.
„Jerremy.“ Vysoukal jsem ze sebe. Zahlédl sjem ho nahoře na balkóně. Koukal na nás a usmíval se. Střetl jsem se s jeho pohledem, ale neviděl jsem v něm žádný vzdor, žádnou zášť. Vypadal spokojeně, i když to vypadalo, že se tváří pořád stejně. Pořád stejně férově, spravedlivě, vyrovnaně.
„Těší mě, Jerremy… Samantha.“ Opřela se mi o rameno a natáhla se k mému uchu, abych lépe slyšel. Přidržoval jsem jí a těšil se z její přítomnosti, její přízně.
Povídali jsme si dlouho, věnovala mi několik tanců. BJ nás sledoval. Já jeho taky. Nebyla v tom ovšem žádná rivalita, a já pomalu začínal získávat opět sebe samého. Konečně jsem to byl zase já. Dokázal jsem vnímat to, co jsem vnímal, když jsem jí prvně viděl, ale zároveň se chovat jako chlap.
Odešli jsme spolu k baru a vypili ještě každý dvě sklenky. Líblilo se mi, že neplácá blbosti, jako některé. Byla rozumná, měla to v hlavě srovnané a dobře se poslouchala. A hlavně uměla poslouchat, když jsem se já snažil vyprávět něco, u čehož občas musela postrádat hlavu i patu. Nebo aspoň jedno z toho. Občas jí někdo přišel požádat o tanec, ale odmítala. Zdvořile, ale jistě. Nechápal jsem, že zrovna já mám tu čest s ní vůbec hovořit, natož tančit. Ale byl jsem za to rád.
V sále bylo horko, dusno, ale lidi se bavili, pořád bylo veselo, hudba hrála, dívky tančili, sklenky řinčely, ale všechno jsem to vnímal dost zdaleka. Stačila mi její přítomnost, i když jsem absolutně netušil, co mám dělat.
Všiml jsem si, že i ona po BJovi občas kouká. Vždycky se na něj usmála, bylo v její tváři vidět něco jako.. nedělej si starosti, jsem v pořádku. Asi jsem se zamiloval. Už jsem z toho velkýho kovboje neměl strach, byl jsem ochoten pustit se kvůli ní do boje třeba se Šampionem.
Začala o něm vyprávět. Poslouchal jsem. Nemusím sice poslouchat, když mi žena vypráví o jiném muži, ale jeho příběh jsem chtěl znát už když mi bylo jako jemu, tenkrát, když byl nejlepší, neporazitelný. Byl vzorem každého kluka, každého dorostence, každého chlapa. Legenda. Vzor.
„… potom, co ho Šampion dostal, bojoval sám se sebou. Bojoval o život. Nikdo mu nevěřil. Nevěřili, že se vrátí.“ Zavrtěla hlavou a na chvilku sklopila tmavé, hluboké oči.
„A co dělal pak?“ Zajímalo mě. Nechápal jsem, proč se neukázal dřív, co dělal celou tu dobu, když přišel teprve teď… Pětadvacet let.
„Pak?“ Zeptala se udiveně a hleděla na něj nahoru ke stolu. Otočila se na mě. „Pak přišel sem…“
Že já se vždycky umim tak blbě zeptat. Ten chlap si získal můj obdiv. Teda jestli to, co řikala, bylo tak, jak to řekla. Ale věřil jsem jí každé slovo.
„Já nevim, co si všichni myslej, že je jednoduchý bojovat o holej život? Vždyť on má jen vzpomínky, na bejka už nemůže, ale žije. Je hrdina. Hrdina pro mě, hrdina, protože má obrovskou vůli. Nedávali mů žádný šance, ale zůstal živej… pak mu řekli, že už se nikdy nebude hýbat… hýbe se… pak neměl chodit, chodí.“ Položila svou ruku na mou. „Pojď ven, je tu horko…“ Podívala se na mě tak, že i její pohled prosil.
Kývl jsem. Šla přede mnou a prodírala se davem jak divoká puma drsným houževnatým porostem.
Posadili jsme se na starou ohradu kousek před vchodem do sálu. Objal jsem její ramena. Podívala se na mě, v jejích lesklých očích jsem viděl kousek všeho. Kousek odhodlání, odvahy, sebevědomí, ale i strachu, nejistoty, ale hlavně… strašně moc oddanosti.
„Já se o něj bojím. On to chce znovu zkoušet.“ Poklesla jí hlava, tón jejího hlasu byl o poznání nejistější.
„Neboj.“ Nevěděl jsem, co jiného jí říct. Chtěl jsem jí pomoct, čelit všemu po jejím boku a věděl jsem, že udělám cokoli, aby byla šťastná a veselá.
Usmála se. „Neboj… bojim, protože vim, že když chce, tak to taky udělá… ale to je to, co se mi na něm líbí.“ Dodala. Jiskřičky v jejích očích značili energii. Věděl jsem, že i když se bojí, podpoří ho v tom, ať jí to bude stát jakékoli sebezapření. „Chodit chtěl taky přes dvacet let… a dosáhl toho.“
Asi jsem nechápal, co jsem pochopit měl, i když jeho jsem teda obdivoval. Nikdo nevěděl, kde je, a co se s nim stalo, ale nikdo se o něj ani nezajímal. A on mezitím byl tak blízko, a bojoval tak statečně, že si to nikdo z nás nedovedl ani představit. Možná, že jsem jediný, kdo to ví…
Objevil se ve dveřích sálu a koukal na nás. Samantha zvedla hlavu a usmála se na něj. Viděl její úsměv, my neviděli jeho obličej, stál ve světle, které vycházelo odtamtud. Chvíli stál, a potom šel pomalu k nám. Políbila mě na tvář a seskočila z ohrady. Došel až k nám.
„Sam, miláčku… půjdem domů?“ Poprvé v životě jsem slyšel jeho hlas. Když jsem je viděl odcházet, věděl jsem, že tomuhle jí nemám co vyčítat, a že tomuhle chlapovi si nikdy nedovolím udělat cokoli proti jeho přesvědčení.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
