|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Hrobníci ::
 čuk |
publikováno: 31.10.2009, 11:27
|
Text předcházející tomuto textu všichni znáte. Tudíž uhodnete, co a kdo se v publikovaném textu skrývá. S morbidním humorem by bylo možno říci: ekologie.
Původní název "dva hrobníci" byl určen pro rychlovku, která se nekonala. |
| |
|
|
Už z dálky bylo slyšet jak velká kola káry hřmotí na balvanech, vržou a úpí na kořenech stromů pronikajících jako tlustí maskovaní hadi až do cesty. Cesta sama byla úzká, křivolaká, těsně obklopena hustě rostoucími smrky s šedými vousisky. Jejich hradba se zdála v toto pozdní odpoledne neprostupná. Ticho lesa přerušovalo jen praskání přestárlých kmenů a tu a tam divoký výkřik vyplašeného ptáka.
Nikdo tudy nechodil, kára se musela vypořádat i s vysokou travou.
Na káře ležel velký předmět přikrytý plachtou zatíženou kameny. Nezvyklé vozidlo táhli dva chlapíci v otrhaném oblečení. Dlouhán v tmavé kapuci, z níž vykukovaly pichlavé oči, pramen plavých vlasů a nepěstěný knír. Menší muž byl podsadité postavy s nejistě našlapujícíma křivýma nohama, s pohledem vyděšeným strachem. Co chvíli se oba chasníci zastavovali, aby se nadýchali vlhkého tlením vonícího vzduchu a odpočinuli si. Náklad byl asi velmi těžký.
Konečně se před nimi objevila malá okrouhlá mýtinka porostlá nízkou suchou travou. Kára se zastavila, dlouhán si sesunul kapuci do týla, druhý muž smekl plochou čepici a vstrčil ji do boční kapsy plandavého kabátku. Utřeli si pot z čela, podsaditý i z holého temena hlavy, a oba se zmoženě svalili na zem. Celou scénu zaléval bledničkový svit měsíce, který pomalu plul vysoko na mračné obloze, a výhružně pomrkával jako krutý strážný ještě mladé noci.
„Tady je to, jak říkal ten chlap,“ zabručel podsaditý muž.
„Musíme se dát do práce, dokud je alespoň trochu vidět,“ řekl dlouhán a vstal ze země.
„Měli jsme jít do hospody jako ostatní a nevyfasovali bysme druhou šichtu.“
Podsaditý vylovil zpod plachty krumpáč a lopatu a hodil nářadí na zem až to třísklo do mrtvého ticha kolem. Dlouhán zatím vykrokoval obdélník dvaapůlkrát jeden metr a do vrcholů zapíchl větve. Pak začali kopat. Podsaditý se oháněl krumpáčem, dlouhán vyhazoval hlínu na okraj tvořící se jámy. Brzy je nebylo přes okraj navršeného valu vidět.
Položili nářadí nahoru na trávu a vyhrabali se ven z jámy.
Přišli ke káře, odkryli plachtu, na ramena si navlékli popruhy a s velkým hekáním odnesli k jámě podlouhlou dřevěnou bednu. Pomocí popruhů ji spustili na jílovité dno. Oddechli úlevou a se zachmuřenou tváří začali jámu zasypávat hlínou.
Na okraji mýtinky se mihl stín, měsíční paprsek se odrazil od lesklé hlavně pušky. Cvakl závěr. Zaslechli chraptivý hlas, který vyštěkával otázky. Na ně odpovídal dlouhán.
„ Co tady děláte, vy dva?“
„Zasypáváme jámu.“
„Co je na jejím dně?“
„Bedna, kterou jsme přivezli.“
„Co je v té bedně? Kořist z lupu?“
„Nevíme. My jsme poctivý dřevorubci. Pan hajný nám to poručil. Jinak prej nás bude považovat za pytláky a zastřelí nás. Říkal, že jsou v tý bedně odpadky, který se nesmějí povalovat po lese.“
„Je zatraceně těžká,“ odvážil se dodat podsaditý.
„Slezte dolů a odtrhněte víko. Podíváme se. A neotáčejte se na mne.“
Oba chasníci seskočili do jámy a snažili se odtrhnout horní prkna bedny. Z výšky dopadl do jejího středu lovecký tesák. Muži sebou trhli, za jejich zády se sesypalo pár hrudek. Onen neznámý zřejmě stál na okraji náspu. Neotočili se, netoužili se podívat do hlavně pušky, která byla připravena trestat za nesplnění příkazu. Vypáčili prkna a odsunuli je stranou. Pohlédli do bedny. Tvář se jim sevřela hrůzou, rychle od bedny odskočili až ke stěně jámy a zakryli si oči. Bedna byla rakví.
„Rozřízněte ten černý vak!“
Udělali to s velkým zdráháním.
Uvnitř ležel rudý beztvarý trup, maso zbavené kůže, na něm byla nasazena podlouhlá krvavá lebka.
Z náspu jámy zachrčel rozkaz: „Rozpárejte mu břicho.“
Potlačujíce zvracení zabořili tesák do zduřelého břicha oběti. Z jeho útrob se vyvalilo několik kamenů. Zápach rozkládající se mrtvoly měl jemný nádech parfému. S výšky jako dravec s roztaženými křídly slétla podivná chlupatá přikrývka a zakryla tělo. Muži se otočili ke stěně a nebyli již schopni zvracení potlačit. Dlouhán opatrně pohlédl vzhůru. Na náspu nikdo nestál.
Vzduchem šlehl rozkaz: „Přikrýt, zatlouci hřebíky, zasypat hlínou, urovnat zem!“
Neodvážili se odporovat rozkazu. Zakryli bednu, s úlevou vylezli z jámy ven na čerstvý vzduch a okamžitě jámu zaházeli. Hlínu pečlivě udupali.
Tma už sevřela svůj kruh, v ní se kdesi skrýval nehybný stín. Druhý rozkaz zazněl z větší dálky, ještě hlučněji než předtím, čišelo z něj zjevné nebezpečí. Slova opakovala nečekaná ozvěna podobající se vlčím hlasům.
„Odjeďte s tou károu a zmizte z našeho kraje!“
Klopýtali zpáteční cestou, naráželi do stromů, neodvážili se ohlédnout ani pohlédnout stranou. Lesní hradba byla nepřátelská, zvuky lesa přešly do hlubokých hrdelních tónů, uslyšeli vytí a vzlyky, za kmeny se míhaly stíny. Občas mezi nimi zableskl namodralý plamen, přecházející do ruda a v žlutě svítící plamínky očí.
Druhý den vesničané našli značně potlučenou káru na okraji lesa. Po obou dřevorubcích nezůstala ani stopa. Jako by se do země propadli.
O polorozpadlou zídku vesnického hřbitova se ledabyle opírali dva starší hrobníci. Oba stejně velcí, oba v šedivých montérkách a s šedivými tvářemi. Pozorovali končící pohřební obřad nad čerstvě zasypaným hrobem o sto metrů dále.Vyměňovali si tiché poznámky.
„Moc přátel neměl. Pár kamarádů z mokrý čtvrti a ty tři ženský. Ta nejmenší s černým závojem je ještě holka, prostřední o holi je její babka, a ta vysoká a statná její matka.
„Jo, znám je všechny. Ten mrtvej si zasloužil lepší rakev.“
„Ta rakev byla otřesná.“
„Děsná. Povídali, že ztratil v lese flintu a kudlu.“
„Půjdeme se po nich mrknout. Zejtra. Hele, teď koukej. Ten vysokej mužskej v zeleným.“
„Kdo to je?“
„Pan lesní. Poslouchej, právě si vylejvá játra.“
A pan lesní promlouval smutně a dojatě.
„Zemřel při výkonu svého povolání hrdinný občan. V boji proti škodné. Vzdejme čest našemu ochránci minutou piety.“
V nastalém tichu si pan lesní myslí: „Byl to pěkný prevít, sadista a pedofil. To co udělal tomu vlkovi se nepromíjí. Poškodil i mne. Vůdce vlčí smečky se mi omlouval: ‘ano, i mezi námi se najdou černé ovce‘. Vím. Viděl jsem. Otřesné. Pak jsme se málem pohádali, kdo má větší právo… Ale raději na to nemyslet. Že jsem ho strčil do černého pytle od krmení? Proč by měl jeho mrtvolu někdo okukovat?!“
Dvě minuty ticha skončily, kněz se začal hlasitě modlit.
Muž tam dole pod hlínou měl na sobě tři oblečky. Zelený stejnokroj, černý pytel a dřevěnou bednu fušersky stlučenou z prken.
"Neb jak ty činíš, je i tobě činěno."
Avšak mrtvému už je jedno, jestli má hrdlo rozdrásané drápy a zuby nebo jestli páté oko uprostřed čela je tvořeno narudlou okrouhlou dírkou.
V okamžiku, kdy ženy odcházely od hrobu, zadul od lesa prudký vítr. Dívce se svezl z hlavy černý závoj. Pod ním měla čepičku barvy krve.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 71 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
