obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Otylý a Tyčka (1) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Otylý a Tyčka
 redaktor Šíma publikováno: 08.11.2009, 8:59  
Co se stane, spojí-li síly dva autoři? Pelion se Šímou? Voda a oheň – jde to dohromady? Každý z nich píše a tvoří jiným způsobem a v jiném stylu, ale přesto se pokusili vydati se stejnou cestou. Máme tady dva rozdílné přístupy k tvůrčímu psaní a výsledek nyní leží před vámi...

(Oba autoři prosí případné čtenáře, aby byli shovívaví a na lynč ani nepomysleli.)
 

Příběh první:

Otylý a Tyčka, aneb záhada ztracených kleštiček

Pavel Šimík
Zdeněk Pelant


      Kolín. Vlakové nádraží. Pondělní ráno, pár minut před půl osmou. Zelenošedá souprava právě přijela od Pardubic. Tento spoj se ve stanici nikdy dlouho nezdrží. Už za pouhé dvě minuty má plánován odjezd směr Praha. Z ampliónu zněl příjemný ženský hlas. Cestující, kteří před malou chvílí opustili svá kupé, sestupovali po schodech a mizeli v podzemí. Z otevřeného okénka jednoho z vagónů vše pozoroval jakýsi pasažér. Zaslechl volání a všiml si muže, který měl na pravém rameni zavěšenou velkou, červenou, sportovní tašku. Utíkal. No, spíše předstíral běh, protože klusal asi tak, jak to dovede jen postřelená husa.

      „Počkejte!“ křičel ten menší chlapík středního věku. „Já... ten... vlak... musím... stihnout!“

      Výpravčí, který měl už píšťalku na rtech, se zarazil, mrkl na hodiny a namaloval si na obličej přísný pohled. Ošuntělou plácačkou, která snad ještě pamatovala počátky elektrizace železnice, si oprašoval kalhoty. Čepice se mu více začervenala. To brzké sluneční paprsky navštívily, mimo pokrývky hlavy, i jeho neoholenou tvář. Přimhouřil oči, posunul brýle na kořen orlího nosu a zamumlal si pro sebe: „Dráhy nejsou holubník, panáčku. Příště ti to ujede a basta.“

      Do výšky plně nevyvinutý, o to však širší, muž v ošoupaných riflích a šedé šusťákové bundě, funěl jako čtyři parní lokomotivy. Jen se mu za botaskami prášilo. Kdyby platila věta – co jsi v zimě přibral, v létě vyběháš – musel by tento človíček absolvovat snad tři maratóny za sebou a ještě by mu to nepomohlo.

      Tmavé vlasy ostříhané na ježka, hnědé či, nos jako bambulka, ústa - chlebová pec a dvojitá brada. Otakar Otylý, řečený Prcek. Kus chlapa, panečku! Svému jménu dělal čest. Ovšem svou kondicí by stěží okouzlil nějaké to něžné stvoření.

      To onen muž, který pobaveně sledoval opozdilce, vypadal docela jinak. Bylo to takové vyčouhlé bidlo. Asi na něj pánbůh ztratil míru. Béžový oblek, bílá košile, světle modrá kravata, mokasíny. Nakrátko střižené vlasy, hlava stříbrným popraškem posypaná. Bledě modré oči, rovný nos a jemně vykrojené rty. Bronislav Tyčka, řečený Čahoun. Vždy elegantně oblečený, plný energie a šarmu. Některé ženy na něm mohly oči nechat.

      Životní osudy obou pánů se měly za pár okamžiků spojit. Blížila se konfrontace dvou naprosto odlišných světů. Ani jeden z mužů netušil, že přichází čas velkých změn. A možná by byl Prcek rád, kdyby mu vlak ujel, kdo ví? Snad by i Čahoun nastoupil do jiné soupravy. Avšak osud rozhodl docela jinak.

      „Pracuj, pracuj. Mrskej tělíčkem,“ povzbuzoval, sotva slyšitelně, Tyčka dobíhajícího pasažéra, dokud mu nezmizel ze zorného pole.

      Pak zazněl hlas píšťalky, ozval se zvuk několika zavírajících se dveří a celé to nadělení, kterému se říká vlak, se rozjelo. Kupé byla docela slušně zaplněna, proto několik cestujících postávalo na chodbičce.

      „Pardon. Promiňte. Děkuji. Pardon. Můžu projít?“ doléhal k uším elegána Tyčky čísi hlas. Ten však byl natolik zaujat výjezdem vlaku z Kolínského nádraží, že si nevšiml valící se laviny, jménem Otylý. Prckovi ještě stoupala z červených uší pára jako Pepkovi námořníkovi. Čahoun sledoval párek holubů, který seděl na veliké tabuli se jménem stanice. Výhybky. Důmyslná zařízení přinesla stojícím pasažérům perné chvilky. Bum! Tunové závaží hadr. To se zablácená botaska pana Otylého střetla s naleštěnou botou pana Tyčky. Čahounovi se zatmělo před očima.

      „Auvajs! Který hovado?“ ozvalo se v chodbičce rozkodrcaného vlaku.

      „To jsem byl asi já. Pardon,“ omlouval se Prcek. „Bolí?“ zeptal se a tvářil se jako Švejk.

      Čahoun překonal bolest a napřímil se. Pohlédl do dobráckých očí chlapíka před sebou
a zalhal: „Ne, nebolí.“

      „Výhybky! Zatracené výhybky,“ řekl Prcek. „Dneska aby se jeden naučil létat.“

      „Stačí naučit se chodit, pane,“ neodpustil si poznámku Čahoun.

      „Snad jsem se omluvil, ne?“

      Čahoun pouze mávl rukou a zmizel v nejbližším kupé.

      „Snad se zase tolik nestalo!“ zakřičel za ním Prcek.

      Přešel do vedlejšího vagónu. Všechna místa obsazená. Vrátil se zpátky, postavil tašku na podlahu a kapesníkem setřel pot z čela. Chvíli jen tak zevloval po lidech, kteří postávali v uličce a pak se rozhodl vstoupit do jediného kupé, které bylo, s výjimkou jednoho pasažéra, jako zázrakem prázdné. A brzy pochopil proč. Mírně to tam páchlo po zkažených vejcích. Že by nějaké babičce vypadly slepičí produkty z košíku a zatekly za sedadla? Od okna ho pozorovaly modré oči Bronislava Tyčky. Prcek na okamžik zaváhal.

      „Je tu volno?“

      „Když řeknu ne, stejně se sem nastěhujete. Jen dávejte pozor kam šlapete,“ ušklíbl se Čahoun, vzal noviny a začal luštit křížovku.

      Prcek hodil zavazadlo na nosič nad hlavou a sedl si čelem k cíli své cesty. Praha! Matička stověžatá, matka všech českých měst. Pousmál se. „Mrzí mě to! To se vám mám pořád omlouvat?“

      Čahoun neodpověděl. Pečlivě vepisoval písmenka do volných políček.

      Prcek vytáhl z kapsy bundy nedojedenou svačinu a zarazil se. Zavětřil jako ohař a zeptal se: „Necítíte nic? Jako by tu něco... nebo někdo... To jste byl vy?“

      „No dovolte?“ obořil se na něj Čahoun.

      „Proč? Je to lidský a není to vždycky,“ usmíval se Prcek.

      „Nejsem čuně, pane!“ zvýšil hlas Čahoun a prstem ukázal na skvrnu, která zdobila Prckovu košili. „Jsou tady cítit zkažená vajíčka.“

      „Hořčice, no…“ krčil rameny Prcek a přičichl si k velkému fleku na sedadle u dveří. „Máte pravdu, vejce. Neotevřeme okno?“

      Vlaková souprava se nezadržitelně řítila k hlavnímu městu. Za špinavým sklem se míhaly stromy, zelená křoviska, pastviny, pole, zahrady, vodní nádrž. Čahoun usilovně přemýšlel. Pár políček zatím odolávalo jeho snaze o brzké vyřešení tajenky. Prcek si pochutnával na vepřovém řízku s chlebem a hořčicí a po očku sledoval ubíhající krajinu. Přede dveřmi se objevila modrá uniforma. Prcek drcl do Čahouna, až mu tužka upadla, a vytáhl z kapsičky přeloženou jízdenku.

      „Sakra, chlape, dávejte pozor!“ okřikl Prcka Čahoun a rychle tužku, která se už kutálela pod sedadlo, sebral.

      „No, no, no. Obyčejná tužka. Vy naděláte,“ hájil se Prcek a odložil zbytek svačiny přímo na noviny svého spolucestujícího.

      „Panebože! Vy jste ale čuně. Zamastil jste mi osmisměrku!“ čertil se Čahoun a nechápavě kroutil hlavou.

      „Omlouvám se. To víte, řízek.“

      „Vy se omlouváte? Zase?“

      „Jo, já se omlouvám. Stačí?“

      „Stačí, stačí… To už nevyluštím. Chudák vaše žena, pane.“

      „Jsem svobodný,“ usmíval se Prcek.

      „To je vidět,“ utrousil Čahoun a z peněženky vytáhl svou jízdenku.

      Vlak přejel další výhybky, okno se zavřelo. Dveře kupé se otevřely a dovnitř nahlédl průvodčí. Jako by byli z výpravčím na kolínském nádraží dvojčata. Stejný orlí nos, brýle, vlasy, knírek.

      „Že ruším, pánové. Neviděli jste tu někde moje kleště?“ přerušil jejich rozhovor zamračený průvodčí. „Před chvíli jsem je ještě měl. Teď jsou v hajzlu! Nemůžu je najít!“

      „Vy jste ztratil svůj pracovní nástroj?“ zeptal se ho Prcek. „Pro Krista a čím jako chcete cvakat lístky? Zuby?“

      Čahoun vyprskl smíchy a hned se omlouval: „Promiňte. To je poprvé, co mě tento pán rozesmál.“

      „Dneska je narváno a lidi se chovají a chodí jako... jako dobytek. Promiňte mi to slovo, pánové,“ pokrčil průvodčí rameny. „Měl jsem je na řemínku, ale asi se přetrhl někde v té tlačenici.“

      „A kde jste je viděl naposled?“ zeptal se Čahoun s neskrývaným zájmem.

      „Ještě v tomhle vagónu, než jsme přejeli ty výhybky. Házelo to s námi jako s pytlem brambor!“ řekl průvodčí smutně a posadil se vedle Prcka.

      „Hm, nebudou daleko,“ vydedukoval Čahoun.

      Průvodčí se chytil za nos a zamumlal: „Jak v tom smradu můžete sedět?“

      „Měli jsme otevřené okno,“ odpověděl Čahoun, vstal a okno zase otevřel.

      „Kleště v prdeli,“ ulevil si průvodčí.

      „Nemůžou být daleko,“ zopakoval myšlenku Čahoun.

      „Jo, jo, zatracené výhybky!“ souhlasil Prcek a podíval se na Čahouna, který ožil jako malé dítě. „Copak, pane? Hrajete si na Sherlocka Holmese?“

      „Ale běžte někam,“ mávl Čahoun rukou. „Jen jsem chtěl tomu muži pomoci.“

      „Křížovku nevyluštíte a chcete si hrát na detektiva,“ popichoval Prcek.

      „Cpát se řízkem a kecat umí každý,“ kontroval Čahoun, vstal a vyhlédl na chodbičku. Spatřil chlapce, takového malého cvalíka, který právě sebral z podlahy nějaký předmět a rozhlížel se, zdali ho nikdo nevidí. Čahoun nemeškal a zařval: „Stůj! Vrať to!“

      „Copak, copak, problémy?“ smál se Prcek, až se mu druhá brada chvěla.

      „Šlohl ty kleště,“ řekl Čahoun a zmizel. Jako pes co zavětří stopu.

      „Hihi, podívejte na Columba!“ zvolal Prcek pobaveně.

      „No, já se za ním nepoženu, necítím už nohy,“ řekl průvodčí a dlaněmi si masíroval kolena.

      „Pro jistotu půjdu za ním. Ať něco neposere. Pohlídáte nám ty věci?“ zeptal se Prcek.

      „Jistě,“ souhlasil průvodčí. „Vzal jsem šichtu i za kolegu a nohy mám až v pr… no, však to znáte.“

      „Počkejte na mě,“ zavolal Prcek na Čahouna a ještě ve dveřích se otočil ke smutnému zaměstnanci Českých drah: „Ten chlap je poděs.“

      „Ale možná ty zatracené kleště najde,“ pokrčil průvodčí rameny.

      „Au! Do prdele práce! Kurňa fix! Hajzlík jeden!“ neslo se chodbičkou vagónu, až se lidé otáčeli za zvukem nadávek.

      Copak se asi přihodilo? Prcek se vydal hledat svého společníka. Našel ho u WC na konci vozu, jak se drží za ruku a cení zuby.

      „Pokousal vás pes?“ zeptal se ho.

      „Vidíte tu snad nějakého?“ zavrčel čahoun. „Mám je. Už vím, kde jsou.“

      „Ty štípací kleště?“ zapochyboval Prcek. „Žádné nevidím.“

      „Má je ten malý parchant, co vypadá jako vaše mladší dvojče. Zamkl se na záchodě a cvaká tam bůh ví co. Neslyšíte to?“ zeptal se Čahoun Prcka.

      „Ne, neslyším. Ve vlaku to tak bývá. Co máte s prstem?“

      „Přivřel mi ho ve dveřích, dacan jeden. Au,“ úpěl Čahoun. „Prvně noha, teď prst. To je den!“

      „Ještě není ani oběd, pane,“ smál se Prcek. „Co budeme dělat?“

      Bouchání, klepání, prosby ani výhružky nepomáhaly. Vlak již projížděl smíchovským nádražím, ale kabinka své tajemství vydat nechtěla. Klučina uvnitř ani nedutal. Snad se tiše modlil, aby mu ti dva divní muži, kteří neúnavně bušili do dveří a cosi křičeli, dali pokoj. Ještě měl před očima vysokého chlápka, který ho evidentně chtěl připravit o nalezený poklad a hnal se za ním jako mořská vlna na skaliska. Ještě že stačil včas přibouchnout a zamknout.

      Čas běžel. Na oba „hrdiny“ padl obrovský stín. Prostor vyplnila žena překypujících tvarů. Tváře masité jako vykrmený řezník. „Neviděli jste Františka?“

      „Koho?“ odpověděl otázkou Čahoun.

      „Františka, synáčka mého milovaného, sluníčko moje, budulínka hodňoučkého. Nemůžu ho najít a za chvíli vystupujeme. To víte děti, chvíli neposedí...“

      „Ten váš spra... ehm… to vaše sluníčko mi přivřelo prsty ve dveřích,“ postěžoval si Čahoun.

      „Takže vy jste ho viděl? Vy víte, kde je?“

      „Jestli vypadá jako malá kopie tady toho pána,“ kývl hlavou směrem k Prckovi, „tak asi vím, kde ho hledat.“

      „No, je drobátko při těle,“ řekla manda a prohlédla si Prcka od hlavy až k patě.

      „Tady je,“ ukázal Prcek na dveře toalety.

      „Uf! To mi spadl kámen ze srdce, pánové,“ oddychla si žena a zabušila na dveře. „Otevři, ty hajzlíku!“

      „Ještě štěstí, že nespadl Columbovi na nohu,“ vtipkoval Prcek.

      „Srandičky, srandičky. To by vám šlo, pane. Ale vyřešit případ?“ ohradil se Čahoun.

      „Tak vy jste vyřešil případ? No to se podívejme.“

      „Jo, já ho vyřešil,“ nedal se Čahoun.

      „To jistě, detektive. Vsadím se, že ten kluk ty kleště nemá.“

      „Kleště? Proboha jaké kleště?“ vmísila se do rozhovoru žena, které se ještě nepodařilo přesvědčit synka, aby otevřel.

      „Průvodčí je ztratil,“ vysvětloval Čahoun.

      „A kde je ten váš průvodčí?“ zeptala se a nazlobeně dal ruce v bok. „Fanoušek není žádný zloděj!“

      „Sedí v našem kupé a hlídá nám kufry,“ řekl Čahoun a pro jistotu ustoupil o krok dozadu.

      „Já mám tašku, ne kufr,“ ozval se Prcek.

      „Musíte mě chytat za slovíčko?“

      „A vy myslíte, že je má můj syn? Můj Fanoušek? Mé zlatíčko?“ zaúpěla a dala se do bouchání na dveře toalety. „Otevři, ty spratku a vylez ven!“

      „Já si to nemyslím, ale tady Sherlock,“ ukázal na Čahouna, „je o tom přesvědčen, paní.“

      „Tak přesvědčen, jo? Máte důkazy?“ obrátila se na Čahouna, který poněkud zrozpačitěl.

      „No, viděl jsem ho.“

      „To hned zjistíme. Otevři, Franto!“

      „A nebudou mě bít, maminko?“ ozval se plačtivý hlásek.

      „Vylez ven, Fando, Jestli jsi něco provedl, zfackuji si tě sama!“ křičela, až Prckovi zalehlo v uchu. Čahoun ustoupil o další krok. Dál už to nešlo. Pak se otočil zámek a vrzla klika. Na scéně se objevil malý budulínek. Ruce za zády, provinilý výraz ve tváři.

      „Co máš v ruce?“ zeptala se ho a opět zalomila ruce v bok.

      „Já… já to našel,“ vzlykal klučina.

      „Kde?“

      „Na chodbě,“ pokrčilo dítě rameny, „leželo to na zemi.“

      „Tak vidíte,“ ožil Čahoun a přistoupil k ustrašenému klukovi. „Dej sem ty kleště!“

      „Žádné kleště nemám,“ vzlykal a po tváři mu stekla první slzička.

      „Franto, dej mu to. Tak bude to!“ přikázala žena.

      „Prosím,“ řekl budulínek a předal Čahounovi dosud ukrývaný předmět.

      Prcek se rozesmál, až se mu špeky třásly. I matka malého nezbedy se tím smíchem nakazila. Laskavě pohladila malého Františka po hlavě a tím mu po dlouhé době vykouzlila úsměv na rtech. Pouze Čahounovi nebylo do zpěvu. Na dlaň se mu lepilo něco bílého na špejli v ušmudlaném, potrhaném, celofánu. Lízátko.

      „Co… co to je?“ setřásl sladké pokušení na podlahu.

      „Lízátko,“ odpověděl popravdě klučina.

      „A kde jsou kleště?“

      „Nevím, našel jsem jenom to lízátko.“

      „Dlužíme vám omluvu, paní. Nezlobte se,“ řekl Prcek a zatáhl Čahouna za rukáv. „Pojďte.“

      „Ne!“ vytrhl se mu Čahoun a vlezl do kabinky. „Někde tu budou.“

      Do prostoru nakoukla obrýlená hlavička nějakého študenta: „Promiňte, neviděli jste průvodčího? Našel jsem nějaké kleště.“

      „Tak a případ je vyřešen,“ řekl Prcek, po návratu do kupé, a protáhl se slastně jako kocour. „Co vy na to, Sherlocku?“

      „Tak jsem se spletl, no,“ šeptal Čahoun a uhýbal očima.

      „Za chvíli budeme vystupovat,“ drcl do něho Prcek, „doufám, že se ještě někdy potkáme.“

      „To já doufám v pravý opak,“ utrousil Čahoun.

      Prcek se rozesmál, že mu do krku hluboko vidět bylo, vzal tašku a řekl: „Co vy víte? Praha je malá. Naschle.“

      Brzdy skřípěly a vlak zastavil. Praha - hlavní nádraží. Čahoun se podíval za odcházejícím Prckem a zavolal: „Sbohem!“


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 9 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 30 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 49 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:59:44 Odpovědět 
   22. 07. 2014
„Padl na ně obrovský stín.“ - věta, která pobavila.
Veskrze slušná zábava, přestože jsem se nesmál, ale představovat si ty dva bylo hezké.
 ze dne 01.08.2014, 13:58:31  
   Šíma: Děkujeme a klaníme se. Pelion a Šíma.
 Aini 17.03.2010, 23:09:43 Odpovědět 
   Jen samotné popisy pánů Otylého a Tyčky jsou neskutečně barvitě vykresleny. A podání chování a reakcí všech kolem nich také. Jeden by se mohl smíchy potrhat už v úvodu povídky. Pánové autoři jsou prostě silná dvojka. Samozřejmě dojem z díla je perfektní a za 1.
 ze dne 18.03.2010, 11:24:07  
   Šíma: Díky (snad můžu poděkovat i za mistra Peliona), jsme rádi, že se líbilo! ;-)
 Kondrakar 01.02.2010, 20:39:57 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar ze dne 01.02.2010, 16:28:11

   Jo ták, on v tom má prsty i Pelion? No to potěš. A co na to on? Buď mě začaruje do nějaký svý povídky, utrhne mi hlavu nebo mě rovnou vystřelí na Měsíc.
 ze dne 18.03.2010, 11:23:01  
   Šíma: Co na to řekne Pelion? To vážně netuším! ;-)))
 Kondrakar 01.02.2010, 16:28:11 Odpovědět 
   Další šílenost z dílny šímy. Nu docela jsem se u toho pobavil, byť to bylo slabší než některá jiná dílka.
 ze dne 01.02.2010, 20:03:37  
   Šíma: Za toto dílko "nemůže" jen šíma, ale i mistr Pelion! ;-) Když se ti dva (Pelion a šíma) dají dohromady, není nikdy jisté, co z nich vypadne! ;-) Jsme rádi, že se alespoň trochu líbilo!

P.S. Alespoň šíma je rád, netuším, co na to Pelion!
 Apolenka 11.11.2009, 12:59:09 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Apolenka ze dne 11.11.2009, 12:46:28

   Nevím o nikom, koho by ti blázniví a neposední šotci nenavštívili. Mne osobně mají obzvlášť rádi.
 ze dne 11.11.2009, 13:01:24  
   Šíma: ...čepičky... ;-)))

Nedají pokoj ani při psaní komentářů, sakryš!
 ze dne 11.11.2009, 13:00:48  
   Šíma: ;-)))))

Oni jsou sice milí (mají hezké čipičky, košilky a kalhotky), ale dělají děsný binec a až nepříjemně pobíhají po klávesnici, nehledě na to, že občas sedí na jejím okraji, houpou nožičkami a hnusně se mi posmívají... Hihi, dobrý námět na povídečku! ;-))) Asi jim šlohnu čepice, nebo kšandy!
 Apolenka 11.11.2009, 12:46:28 Odpovědět 
   Tak koho mám vlastně opěvovat... tebe, nebo Peliona? Vypravěčem je zřejmě Pelion, dialogy jsou asi tvým dílem a jako celek je to přímo skvělé. Dávám oběma 1*** a jsem v očekávání dalšího dílu.

Jako by byli z výpravčím - správně se "S". Jistě jen překlep.
 ze dne 11.11.2009, 12:50:28  
   Šíma: Děkujeme za zastavení a komentík. ;-)

P.S. Zase jeden překlep? No... A to se říká, že víc očí víc vidí... Hm... Asi je to tím, že je šíma jako netopýr a má u sebe bláznivé a neposedné šotky! ;-)))
 Vopice 10.11.2009, 20:12:53 Odpovědět 
   Skvěle jsem se pobavila, moc se mi líbí dialogy! Těším se na další příběhy. Ti dva jsou úžasní zrovna tak, jako vy dva píšete. 1
 ze dne 10.11.2009, 20:16:03  
   Šíma: Děkuji za sebe i za mistra Peliona! ;-)
 Ariadne 09.11.2009, 17:01:31 Odpovědět 
   ten malej krpatec je fakt na zabití. a ten velkej suchar taky:-))
 ze dne 09.11.2009, 19:32:12  
   Šíma: :-DDD

Hlavně že ne samotní autoři! Dík za zastavení a komentík! ;-)
 Dani 09.11.2009, 15:57:06 Odpovědět 
   Vtipné, hezké dialogy, zajímavý příběh. Jak už jsme se od Peliona dověděli, budou další a to je fajn.
 ze dne 09.11.2009, 16:55:46  
   Šíma: šíma nebude nic prozrazovat a děkuje za návštěvu i komentík! ;-)
 Pelion 09.11.2009, 14:01:37 Odpovědět 
   Všem děkuji za přečtení a komentáře k tomuto dílku.
Ono - není snadné psát společně se Šímou a už vůbec ne s Pelionem! Šíma píše, píše, srší nápady a Pelion škrtá a škrtá a škrtá... Jistě s tím leze svému kolegovi na nervy... :-)
Snad moc neprozradím a Šíma se nebude zlobit, když napíši, že "hotové" jsou ještě další příběhy Otylého a Tyčky. Všechno chce svůj čas - určitě se případný těšící se čtenář dočká.
Hezké dny vám všem...
 ze dne 09.11.2009, 16:55:16  
   Šíma: Kolega šíma se nezlobí a děkuje kolegovi Pelionovi za hezký komentík a poděkování!

P.S. Tak už to na světě chodí, jeden šije a druhý párá! ;-)))
 honzoch 08.11.2009, 23:21:00 Odpovědět 
   Líbilo. Prcek je zkrátka na zabití :) všiml jsem si několikrát zajímavého slovosledu, třeba "Prcek se zasmál, že mu do krku vidět bylo"
 ze dne 08.11.2009, 23:53:20  
   Šíma: Ahoj, jsem rád, že se líbilo. Podivný slovosled? Hm... Tak to musím přeposlat mistru Pelionovi, se kterým jsem toto dílko spáchal! ;-)))
 Alasea 08.11.2009, 13:05:23 Odpovědět 
   Veselé a zábavné. Máte u mě malé bezvýznamné plus za ty dialogy. :-)
 ze dne 08.11.2009, 13:17:40  
   Šíma: Děkujeme! ;-)
 Amater 08.11.2009, 9:16:14 Odpovědět 
   Ahojky,
takže plácačka se jmenuje výpravka, ale to jen na okraj. Já sama donedávna tomu říkala plácačka. Pokud je to teď psaný, tak dávají na lístky razítka. Kleště jsem neviděla ani si nepamatují, ale možná ještě je někde mají.
Jak říká Čuk královsky jsem se bavila a vím dobře, že dva mohou psát v pohodě. Fakt jsem se usmívala od začátku do konce.
Těším se strašně moc na vás dva. je to velká bžunda čísdt o nich a fakt jsem si vzpomněla na slavný pár.
 ze dne 08.11.2009, 11:58:36  
   Šíma: Dík, jsem rád, že se líbilo a určitě bude rád i mistr Pelion, snad se ozve sám! ;-)))
 čuk 08.11.2009, 8:58:10 Odpovědět 
   Naše dvojice skutečně umí jak situační humor a absurditu, tak slovní ekvilibristiku a potrhlé dialogy. Kameňáky. Navíc diovede vytvořit příběh. Takže se čtenář baví královsky. Navrhuhji nabídnout Českým drahám k otištění v jejich nudných bulletinech. A taky doufám, že se s oběma pány zcela originálně vytvořenými a velmi sympatickými opět setkám.
Kolínské nádraží s velým K?
 ze dne 08.11.2009, 11:58:04  
   Šíma: P.S. Asi máš pravdu, vypadá to... Že by tam mělo být velké písmenko... ;-)
 ze dne 08.11.2009, 11:55:32  
   Šíma: Díky za publikaci, čuku! ;-) Jsem rád, že se líbilo.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zločin a trest ...
aegitalos
Večerní rozjímá...
Bel Riose
Lukášův život
AnnaSova
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr