|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Znovushledání ::
 honzoch |
publikováno: 02.11.2009, 6:07
|
| Dnes trochu poskočíme v čase a konkrétně do jara 1613. Po více než roce a půl se obě Pleškovy dcery vrátily do Olšice, a tím se jejich znovushledání stalo nevyhnutelným. Jaké bude? |
| |
|
|
12) Znovushledání
Lidka prožila zvláštní zimu, celý ten dlouhý mrazivý čas strávila v Karolově pastoušce a s rozpačitými pocity sledovala, jak její plod dozrává a jak se jeho čas pomalu nachyluje. Převládala však ty kladné, nic nemohlo zastínit radost z toho, že přivede na svět nového tvorečka, ať už je jeho otec kdokoliv.
Minuly chudé Vánoce, zaváté sněhem a plné mlčenlivé osamělosti kopců, minulo křišťálové políbení mrazivého ledna. A ač svědomitě počítala dny, které zbývaly do jarní oblevy a bříško jí utěšeně rostlo, nic neznačilo, že by měly co nevidět roztát sněhové hromady a Váh zatepat životem. Únor jen posílil zimní vládu a utužil pouta. A březen? Ten prošel po špickách, aby jako barbar nezničil ledové dědictví zimy a nesmetl ze střeh křehké klenoty rampouchů.
Nastal čas března, vysvoboditele, sníh tál a nesmělé paprsky slunce pronikly až pod víčko bytčianského draka. Drak nemá slunce rád, nerad vstává ze zimního spánku a jeho pomsta bývá strašlivá. Mohutně praští ocasem do vod Váhu a rozlije řeku v širý kraj.
Řádící živel však byl Lidce toho jara stejně vzdálený jako společenský život, sem do hor neproniklo ani jedno ani druhé. Sněhu tu bylo stále požehnaně, hlavně v tmavých roklích a ve škarpách.
Karol toho během zimy příliš nenamluvil, nakonec se ukázal spíše zdvořilý, než hovorný, a třebaže se všemožně snažil o Lidčino pohodlí a zábavu, k jaru už se její osamělost stávala nesnesitelnou.
A pak přišla stáda, ovečky se s cinkotem a s bečením probíjely zablácenými stezkami a kupily se v ohradách za chatrčí. Karol a dva pastevci, mnohem mladší než on a házející po Lidce zvědavým zrakem, opravovali zimou poničenou kolibu.
Lidka mužské pozorně sledovala, vyměnili si pár veselých slov, ale časem se jí rány kladiva a jejich halasení rozplynuly v šedivé monotónnosti a přesunula se na velký kámen nad pastvinou, kde čtvrtý pasáček hlídal stádo. Byl hezký pohled na sněhobílou záplavu kožešin, rozlitou po planině. Ovečky se těšily z trávy a les šumel v lehkém větříku.
Přivinula si deky k tělu, aby na ni nedoléhal chlad, a zaměřila zrak stranou od té ovčí záplavy, do míst, kde seděl chlapec a soustředěně cosi vyřezával, spoléhaje jen na věrného psa.
„Že se mu nerozutečou!“ pomyslela si. A právě v tu samou vteřina zaslechla hlas, který zněl v kopcích jako z jiného světa. Ano, tak odvykla ženskému hlasu, že se skoro polekala, když jí dolehl k uším.
A co nespatřila? Hezké štíhlé děvče doběhlo k soustředěnému pasáčkovi a dokonale jej překvapilo. Vyplašený kluk sebou trhl, ale to už měl sníh za krkem a světlovláska se mohla smíchy potrhat. Lidka nezůstala chladná, přímo sebou trhla a zkoprněla údivem. Nikoliv šibalským lotrovstvím toho stvoření, ale pouhým pohledem do tváře cizí dívky. Lidčino srdce se šílenou rychlostí rozlétlo vpřed, vida ten světlý úsmev a slyše známý hlas.
„Zuzanko,“ zašeptala, pozorujíce dívku, vesele zápasící s překvapeným pasáčkem. A vzápětí již zplna hrdla a radostně zvolala: „Sestřičko!“
A to již viděla sestřinu postavu, ramena jí obepínal roztodivný kožíšek, strakatý jako šachovnice, z pod něhož prosvítal černý živůtek. Červenou sukničku bral vítr a tiskl ji na půvabná štíhlá stehna. Ale Lidku nezajímalo, co má ta osůbka na sobě, vykřikla sestřino jméno a už sklouzla z kamene, Zuzce v ústrety.
Ta vzhlédla od své oběti, ovšem s nechápavou tváři. Hleděla překvapeně na blížící se Lidku, jako by ji ani nepoznávala. Až když se skoro dotkly, problesklo Zuzce tváří poznání, zkroutila ústa ve zvláštní grimase, nechala pasáčka pasáčkem a vrhla se s radostným výkřikem do sestřiny náruče.
Mladší se pověsila té starší kolem krku a Lidka sotva dokázala mírnit její i vlastní projevy dojetí: „Nevěš se na mě, Zuzanko! Jsi velká, strháš mě! Což nevidíš...“
Sestřička, která ji láskyplně hubičkovala, poněkud zmateně ustoupila a překvapeně zírala na velké bříško. Lítostivě se omlouvala: „Promiň mi to, já nevěděla!“
„To nic,“ odvětila Lidka velkodušně a rozpažila. Nějaký čas sestru svírala v náruči, děkujíc Bohu za splněný zázrak.
„Zuzanko moje,“ vzlykla a políbila ji na čelo. „Ty ses mi vrátila.“
„To ty ses vrátila,“ ihned opáčila Zuzana a trošku zaraženě hleděla na sestřino bříško, „co se ti stalo? To Balaša?“
Lidku bodlo u srdce, odvrátila tvář, neboť věděla, že sestra jistě nebude poslední, kdo jí bystrického pána připomene, byť jen nevědomky.
„Budeš mi vypravovat, viď?“ naléhala Zuzka, snažíc se zahnat rozpaky.
„Nic hezkého ti vypravovat nemůžu, to ty musíš!“ pokrčila Lidka rameny a zjistila, že jejich setkání neušlo čtveřici pastevců, kteří již hodnou chvilku hleděli jejich směrem. „Daří se ti jistě dobře, jak vidím!“
„Ujde to,“ přikývla světlovláska, „žiju v Olšici, u matky Petera Belláka... “
Čtveřice mužů asi pochopila, že bude lépe nechat sestry samotné, a ty dvě jim pomalým krokem zmizely z dohledu. Zážitků měly Lidka i Zuzka víc než dost a jistě nebylo možné, aby je vyčerpaly za jediné odpoledne. Přesto, když se vrátily, nejevily již velkou chuť hrabat se v minulosti.
„Pěkně jsi mě vyděsila,“ zlobil se pasáček na navrátivší se Zuzku a ukazoval pořezanou ruku, „koukni, co jsem si udělal!“
Jeho druhové se smáli, až se za břicho popadali: „Janko! I ty chudáčku! Skoro jsi přišel o ruku! To víš, nezahrávej si s ní, Zuzce kouká z očí šelma.“
Ta se rovněž se smíchem hájila, ale to už ji jeden z nich něžně uchopil a pohlédl jí zkoumavě do modrých očí: „Co vás nemá! Žádná šelma, spíš taková malá šelmicka!“
Děvče se mu zvesela vytrhlo a ustoupilo k Lidce: „Pojď, Liduško! Přece tu s nimi nezůstaneš!“
„A kam bych šla?“ opáčila najednou sestra a všechno veselí rázem vyprchalo.
„No přeci dolů, do vesnice! Tady nahoře přece nemůžeš žít v tomhle stavu, v chalupě se o tebe postaráme!“
Zuzka ji chytila za ruku, jako by ji chtěla odtáhnout pryč. Lidka s rozpačitou tváří opáčila: „Tady se o mně hezky starají! Co dole? Sotva bych tam došla! A což by mě hned nezajali barončini hajduci?“
„Napsala bych baronce list,“ na to hned Zuzka, „vždyť mě taky omilostnila a udělala ze mě svou poddanou!“
„Z tebe ano,“ s krajními obtížemi skrývala své pochyby, „ale co já, po tom všem s Kristiánem? Což je pro mě ještě milosti?“
„Milosti je dost pro každého, kdo o ni stojí! Nemůžeš rodit tady, mezi vlky a liškami... “
Pastevci jí skoro výhružně vyčinili a nesouhlasně vrtěli hlavami, jakého přirovnání se jim a jejich životu dostalo. Také Lidčina nejistota přetrvávala: „A nebylo by lepší počkat, až baronka kývne?“
„Vždyť se není čeho bát, paní umí odpouštět,“ odvětila Zuzka a prosebně k ní natáhla ruku.
„Stejně myslím, že je to nesmysl,“ pronesla Lidka po chvíli. V mysli zdaleka tak pevná nebyla, Zuzčino přemlouvání a vidina, že bude mít společnost, a nebude žít v ústraní, nenápadně převážily výhody na sestřinu stranu. Byla napůl rozhodnuta ji následovat.
„Ale jak se dostanu tam dolů? Jsou to prý dvě hodiny cesty a já se sotva hýbu!“ hodila vstříc Zuzce poslední slabou výmluvu. Než ta dokázala odpovědět, ozval se Janko.
„Doprovodím vás,“ nabídl se, „Zuzka tě vezme za jednu ruku, já za druhou a snad nějak dojdeme!“
To Lidku upokojilo, kromě toho, už pouhá vzpomínka na mrazivý průvan v pastoušce v ní vyvolával silnou touhu po pevné chaloupce a teplých peřinách. Janko se mezitím chopil Zuzky, ale ta se hned bránila: „Tak to ne, Lidku si drž! Já půjdu z druhé strany!“
„Jen aby ses nám nevrátil až ráno, Janko,“ štiplave se řehtali chlapci, když trio odcházelo.
„Aby do vás hrom, rejpalové,“ hned se ohradil, „závidíte co?
Úsměv nakonec vyloudil i Karol, kterému chvilku trvalo, než se smířil s Lidčiným odchodem.
„Jak chceš, Liduško! Ostatně u mě máš vždy dveře otevřené... sem nahoru hajduci nepůjdou, jsou moc líní...“
Za smíchu pastevců a směsice jejich pozdravů nechali planinu s ovcemi za zády. Jak jim v uších zanikalo bečení a cinkání, Zuzka s Jankem jako by ožívali. Lidka si musela připadat zvláštně, jak šla uprostřed, nemohla jí uniknout byť jen jedna uštěpačná poznámka, jakou si ti dva v žertu vyměnili. Věděla, že Zuzka je mistryní v takovém škádlení, a cítila jiskření, které přes ní proudilo. Poznala i nezávaznost a bezstarostnost jejich flirtování a to všechno dohromady ji přesvědčilo, že se sestřička vůbec nezměnila. S takovým poznáním v ní musel nutně ožít i starý pocit, že je mladšího sourozence potřeba stále chránit přes nástrahami světa! A proto je radši pevně držela za ruce, jen aby byli dál od sebe, a naslouchala tomu nekonečnému vodopádu dráždivých vtípků.
„Zuzano, nesrkej!“ napomenula děvče tetka a trochu roztržitě postrčila Lidce hrnec s kaší. „Dej si ještě, vždyť jíš i za toho malého!“
Belláková marně přemítala co víc říci. Nikdy nelitovala, že si vzala do chalupy opuštěnou Zuzku. Vždycky k ní cítila jakýsi dluh, snad už jen proto, že děvče zachránilo život zbojníkům, tedy i jejímu synu. Krom toho si Zuzku oblíbila jako společnici, se kterou dlouhé zimní večery utíkaly jako voda. Vždycky bylo co vypravovat, děvče mělo milý, trochu zvonivý hlas, který hladil uši a který se dal poslouchat celé hodiny, aniž by se o člověka pokoušel spánek.
Belláková tak své chráněnce odpustila i tu trochu lenosti a marnivosti, které Zuzku pronásledovaly celý život. Rychle pochopila dívčinu touhu po pohodlí a drahých věcech, ale dobrosrdečně to přehlížela a mírně jí domlouvala, že takové bohatství není všechno a že jsou na světě cennější věci.
Lidčin příchod tetku překvapil a přepadly ji oprávněné starosti. Se Zuzkou a malým Bellákem se ještě uživit dokážou, utáhnou však i Lidku, obtěžkanou a neschopnou práce?
A čím se na starší sestru dívala více, tím větší soucit se v ní probouzel. Když si představila, jak tohle stvoření rodí někde nahoře, v kopcích, mezi pasáky, znalými tak akorát ovcí a krav, sevřel se jí žaludek. Měla v příliš živé paměti, jak zemřela mladá žena jejího syna, jak i ji skolil porod v kruhu jejích blízkých, a jak pak, nemaje stání, odešel Peter Bellák do lesů, ke zbojníkům.
Ne, nesmí tuhle ubožačku nechat napospas! Mateřství je požehnaný stav, ne trest!
„Chceš zůstat u nás?“ dobromyslně pohlédla na Lidku, usrkující horké kaše.
„Pokud mi to, babičko, dovolíte,“ odpověděla s tichou zdvořilostí.
„To tě mám nechat někde v lesích?“ opáčila Belláková a její vrásčitou tváří projel slabý úsměv. „A žádné babičky, zase tak stará nejsem!“
Než mohly pokračovat, byl jejich hovor velmi násilně přerušen. Zuzana s pasáčkem se již drahnou chvíli štípali pod stolem a nyní to jeden z nich, brzy bylo také znát kdo, citelně přepísknul. Pacholek se neopatrně ohnal a ani nevěděl jak, už byl talíř na zemi. Zuzka s ústy plnými kaše vybuchla smíchy, prskala a dávila se, až jí vytryskly slzy.
„Hrozně mně štípla,“ začervenal se zahanbený Janko, „to jsem nechtěl... moc se omlouvám!“
Tetka si jej nevšímala, mužský, skrývající se za ženskou sukní, jí za to ani nestál. Zato vyčítavě pohlédla na Zuzku, celou upatlanou od kaše a jen pomalu přicházející k sobě.
Do toho všeho se Lidka jala uklízet ten nepořádek na podlaze, jako by si chtěla svou hostitelku ještě více naklonit a ukázat jí, že umí přiložit ruku k dílu. Belláková jí rázně položila ruku na rameno: „Nech toho, dítě, Zuzana to ráda udělá, když je jí tak veselo... ještě aby ses takhle shýbala!“
Mladší sestra roztržitě přikývla a stále se uculujíc, kam asi toho ňoumu štípla, klesla na kolena vedle Lidky. Vida jejich snahu, přiklekl i pasáček, ale místo pomoci akorát překážel.
„Tak to tu ukliďte, ukážu Lidce, kde bude spát,“ pokynula jim stařena, „a Zuzko, pak nezapomeň napsat její milosti, ať sem nevpadnou hajduci!“
Stařena vyprovodila starší sestru do komůrky. „Snad se nám tu děti zatím nepotlučou. Na Zuzku přišlo jaro!“
„Tak Zuzka byla vždycky trochu blázen,“ smála se Lida, schválně nahlas, aby to sestra slyšela. „Neslyšela jsi, tetičko, něco o Peteru Bellákovi a Vaškovi? Kam mohli jít?“
„Prý do Polska,“ povzdechla si stará, „už je to skoro rok, panenko... od té doby žádné zprávy... podívej, to je jeho syn! Není krásný?“
Malý kluk, tak pětiletý, ležel v posteli a spokojeně oddychoval. Tetka mu opatrně přetáhla deku přes bosé nohy a vrásčitě se usmála: „Nevíš, jaký je to řvoun. Je po tatínkovi.“
„Ale vždyť spí jako andílek,“ namítla okouzleně a už zase myslela na dítě, které sama nosila pod srdcem. Tetka ji vedla dál. „Teď spí, protože ho Zuzka vzala na procházku a trochu to přehnala... ta bude taky spát jako zabitá... dneska pořád někde courala.“
Lidka úsměvne přikývla a zaposlouchala se do zvuku Zuzčina brku, škrábajícího na papír. Ten hrozný zvuk ji vrátil zpět na zem, pochopila, že nemá vyhráno a že je pořád za psance. Její duši tísnivě sevřel starý pocit nejistoty a strachu. Co když ji baronka, zaslepená žárlivostí, nevyslyší?
Ján Szendrei kráčel hezkým jarem a vše pro něj mělo příchuť velkého vítězství, ze vší té omamné vůně cítil svůj triumf.
Bylo to sotva pár dní, co se pandurská hlídka na Holém vrchu dostala do potyčky se štefanovci. Hrstka mužů statečně hájila vrch proti dotírajícím ničemům a byla by tam jistě vykrvácela, nebýt jeho příjezdu. Szendrei s posilami pak prolomil nepřátelské obležení a po bitvě zahnal nelítostné loupežníky i s mladým baronem na thurzovské panství. Po dlouhých měsících tak konečně dostali panští pod kontrolu celé barončino zboží.
Pandurský kapitán měl náladu jako už dávno ne a rád to dával na odiv.
A jen spatřil z dálky Zuzčin legrační strakatý kožíšek, pelášející ke kaštělu, už za ní vyrazil.
„No tak, Jene, pusť,“ na oko se durdila, když ji chytil za ruku.
„Nějak ses zatoulala od stáda, ovčí kožíšku!“ zašklebil se.
„Moc vtipné!“ ohradilo se děvče. „Takhle pokračuj a půjdeš s pláčem k mamince!“
„Opravdu?“ drze si jí přitáhl kolem pasu. „A kampak ten spěch?“
„Co je ti po tom, Jene! Jestli tě to zajímá, tak do kaštělu,“ najednou znervózněla, „hned mě pusť!“
„Jak se říká?“
„Zatraceně, Janoško! Tohle nepočká! Nesu psaní.“
„Už zase?“ podivil se, aniž by ji pustil. „Dej pozor! Žofie dneska pěkně vyvádí!“
V té chvíli se Zuzčiny obavy definitivně vydraly na povrch a přestala předstírat kuráž. Do kaštělu se bála od začátku, a když se nyní vzpomněla na Žofiiny bezcitné pařáty, ztratila i zbytek odvahy. Jako by jí rázem setřeli úsměv z tváře, sklopila hlavu a prosebně na něj pohlédla, po laškovném pohledu ani památky.
„Jene,“ najednou fňukla, „nezanesl bys to tam místo mě? Víš, bojím se, aby mi někdo neprovedl něco zlého... Žofie jistě nezapomněla.“
Samou ochotou se mohl přetrhnout: „To víš, že ano! Ale o co jde?“
Zuzka se opatrně rozhlédla a vyňala ze záňadří malý lístek, ledabyle poskládaný. Přiklonila se mu k uchu a chvilku mu s bázlivou naléhavostí cosi šeptala. A už se neusmíval ani Ján Szendrei. Hekl: „Cože? Lidka?“
Zuzkou to jméno pořádně trhlo, bleskově přiložila prst ke rtům, aby jej nevyslovoval nahlas. Prosebně mu pohlédla do očí: „Jsi moje poslední naděje, Jene!“
Oba věnovali krátký obezřetný pohled okolí a opět na sebe pohlédli.
„Nevíš, jak bude baronka zuřit,“ mínil, drbaje se rukou ve světle hnědých vlasech. „Tebe měla ráda, ale Lidku? Vždyť jí hned uvrhne do vězení!“
„Jene, prosím,“ naléhala, „baronka je taky člověk, nemá srdce z kamene, vím to...“
„Ale... “ namítl Szendrei, žmoulaje lístek v dlani. Na to plavovláska ustrašeně mrkla vpravo i vlevo, zda se někdo nedívá, a zatáhla Jána mezi stromy. Celá zrudlá jej objala kolem krku a vtiskla mu polibek na tvář. „Udělej to pro mě.“
„Udělám,“ konečně souhlasil a udiveně si sáhl na hořící místo, kde se ty půvabné rtíky dotkly jeho obličeje. Byla rozkošná, když plála jako pochodeň, a světlé vlasy půvabně kontrastovaly s ruměncem na lících. „Líbilo?“ šeptem se optala. „Tak běž, čas je proti nám.“
„Počkáš tu, Zuzi?“
„Ne, Jene, tetka by měla starost.“
Chápavě přikývl a okouzleně přičichl k dopisu z jejího záňadří, jako by ten okamžik chtěl zažít ještě jednou. Když se na něj tázavě ohlédla, vysoukal ze sebe: „Donesu ti barončino vyrozumění... daří se ti v Olšici dobře?“
„Dobře,“ přikývla, „a děkuji za to všechno.“
„Maličkost,“ vypustil z úst.
„Ještě něco?“ opět se tázavě shledali očima.
„Ale nic,“ pokrčil rameny.
„Když nic tak nic!“ už veseleji ohrnula rty, pohodila světlým copem a už si to vykračovala zpět.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 11 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
