obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915493 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391435 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ómalöra-19 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 02.11.2009, 6:11  
Další pokračování je zde.
Tak jak pak prožije Mëllinda dnešní den?
Zvládne maše elfka vstoupit na brusle a překonat tak další své obavy?
Kdo všechno bude na kluzišti?
Co se přihodí?
I nu čtěte a uvidíte.
 

XIX. – Radovánky na ledě.


Druhého jasného dne před obědem se obyvatelům i návštěvníkům Ladérionu naskytl pohled na prince Diriela jdoucího v hnědém koženém kabátci, teplých tmavě šedých kamaších a s červenou pletenou čelenkou na plavovlasé hlavě a bruslemi přehozenými přes rameno, jak doprovází elfskou dívku v temně modrých, skoro černých zimních šatech k zamrzlému jezeru, na němž bylo odklizené poměrně velké místo pro kluziště. Slunce hezky svítilo na blankytné obloze, sníh jiskřil, až z toho málem přecházely oči, mráz srážel vydechovaný vzduch do mlhových obláčků a mírně štípal do tváří a nosů. Diriel držel pevně elfčinu ruku ve své dlani a snažil se ji tím uklidnit, protože cítil, že je příšerně nervózní. Prošli se po výstavní dřevěné kolonádě, jež vedla kolem břehu, a pak po mostku vstoupili do altánku, kde se postavili k zábradlí. Rozhlíželi se po ledové ploše. Nadšených elfských, lidských a dokonce i dračích bruslařů tam již byla shromážděna spousta, ale k Mëllindině velké úlevě jim žádný z nich nevěnoval pozornost. Všichni totiž postávali kolem sněhového valu u ledové plochy a se zatajeným dechem sledovali korunního prince Rínona s jeho chotí Niomey, jež kroužili po ledě a předváděli jízdu plnou složitých krokových variací, skoků, piruet a zvedaných figur, za které byli odměňováni bouřlivým potleskem. Mëllinda to též s pootevřenými ústy sledovala. Diriel moc dobře věděl, že jeho bratr v zimních sportech skvěle vyniká a jeho souhra s Niou byla prvotřídní a to hlavně proto, že si naprosto důvěřovali. Když to úchvatné představení skončilo Diriel posadil Mëllindu na lavičku ve vodním altánku a - nedbaje své princovské důstojnosti - před ni poklekl, zul jí kozačky z měkounké kůže a dovedně jí obul a zavázal brusle. Poté se na chvíli usadil vedle ní a též se přezul. Postavil se a podal elfce pomocnou ruku. Ta zavrtěla hlavou a zůstala zatvrzele sedět.
„Co je?“ otázal se princ.
Mëllinda udělala zamítavá gesta rukou.
‚Já se na ně nepostavím. Určitě spadnu.‘
Diriel i přes své chabé dovednosti, luštit její znakovou řeč, jakž takž pochopil, co mu naznačila.
„Nespadneš." Ujistil ji. „Já tě spadnout nenechám.“
Diriel jí podal i druhou ruku a ona ji přes velké otálení přijala a nechala se zvednout na nohy. Byl to divný pocit stát na bruslích, nohy měla vratké a strašně se jí třásly. Obávala se, že se jí podlomí v okamžiku, kdy bude chtít udělat první krok směrem k zamrzlé hladině. Elf její nejistotu cítil z toho, jak křečovitě se držela jeho rukou.
„Neboj se, jistím tě. Opatrně postupuj dopředu, pěkně jedna noha za druhou.“
‚To se ti snadno řekne, ale hůř se to udělá.‘ Pomyslela si zamračeně Mëllinda, když posunovala pravou nohu vpřed.
Chtěla učinit další nejistý krok dopředu po dřevěné podlaze altánu, když ji Diriel nečekaně popadl do náruče a několik kroků ji poponesl a na konec elfku postavil na okraj kluziště. Led byl již poškrábaný od bruslí ostatních nadšených sportovců, a přesto se ve světle slunce tlumeně leskl. Ostří bruslí zazvonilo o zmrzlou hladinu v okamžiku, kdy se jí dotklo. Jakmile si Mëllinda uvědomila, že se ocitla na ledové ploše, zůstala strnule stát s mírně roztaženými pažemi, takže připomínala vodící loutku. Mëllinda se neopovážila pohnout ani jedinou částí svého těla. Jediné, co jí proletělo hlavou, byly takovéto myšlenky.
‚Chci okamžitě na břeh! Spadnu, něco si zlomím a bude to jen moje vina, protože jsem se k téhle pitomosti nechala přemluvit.‘
Vrhla na Diriela prosebný pohled, jenž vyjadřoval všechny její obavy a žádost.
‚Prosím, Dirieli, tohle není legrace!‘
Jenže nic z toho, co si myslela, nebylo vyslyšeno. Žádná záchrana nepřišla, naopak, bylo to ještě horší. Protože náhle ucítila na bocích čísi ruce a zezadu se ozval velice dobře známý pobavený hlas:
„To jsem rád, že tě zde vidím, děvče. Konečně sis přišla užít trochu legrace, už bylo na čase. Bruslení je báječné a velmi zábavné.“
Mistr Ewerion, který před chvíli zakončil jízdu kolem sněhového mantinelu efektní piruetou, svým bystrým pohledem zaznamenal prince s temně oděnou ženskou postavou a rozhodl se, že musí Mëllindě ukázat, jak příjemné je projíždění se po kluzišti.
‚Ewerione!‘ vypískla zděšeně v duchu Mëllinda, neb jí hlas nesloužil, ale kdyby ano, tak by se na celé jezero ozval zaječený příkaz. ‚Okamžitě mě pusť!‘
Mistr Ewerion jako by tento povel v duchu zaslechl, a tak ji tedy pustil, ale ještě předtím do ní lehce šťouchl. Mëllinda zjistila, že se samovolně pohybuje, a tak začala vyděšeně, a skoro zoufale mávat rukama. Neměla zdání, jak zastavit, aniž by se přitom ocitla rozplácnutá na ledě. Sněhová bariéra ohraničující kluziště se blížila a zoufalé myšlenky jí běžely v hlavě závratnou rychlostí.
‚Zachraňte mě někdo, chyťte mě, držte mě, tak dělejte něco!!!‘
Diriel, který se, zatím co Ewerion elfku vyvezl na led, zkusmo projel na svých bruslích, se v mžiku objevil před ní a bezpečně ji zachytil do náručí a usmál se.
„No vidíš - a už bruslíš."
Mëllinda se ho držela pevně jako klíště a nehodlala se ho jen tak pustit, protože cítila, jak se jí nohy na kluzké ploše i bez jejího přičinění rozjíždějí. Princ elfku jistil a opatrně ji nasměroval k malé odpočinkové lavičce, kde ji na chvíli usadil. Plavovláska se na ni vděčně svezla, hlavní bylo, že už nemusí stát na tom ďáblově vynálezu. Elf si k ní přidřepl a konejšivě ji hladil její od strachu chladné ruce.
„Nebylo to tak těžké, že ne? To nejhorší už máš za sebou a nyní už to bude jen lepší. Na začátek si bruslila, no, sice podivně, ale šlo to.“
Mëllinda vymanila ruce z jeho dlaní a překotně šmátrala v záhybech svých zimních šatů, dokud nevytáhla malý zápisník s kouskem tužky. Otevřela ho a začala psát.
‚Dobře, takže jsem se na brusle postavila, splnila jsem svůj slib, že to zkusím, a teď mě odveď domů.‘
„Ne, má milá, zas až tak jednoduché to mít nebudeš. Domů půjdeme, až sama bez pomoci objedeš celé kluziště.“
‚Cože? To… to nemyslíš vážně?!‘ napsala do zápisníku a její výraz nabíral na zděšení.
„Myslím to smrtelně vážně. Neboj se, Mëllindo, vždyť to nic není. Nejdřív tě kousek popovezu, aby sis pořádně zvykla na ten klouzavý pohyb, a pak se začneš odrážet. Pojď, zkusíme to."
Už ji nenechal napsat žádnou další výtku, odebral jí zápisník i tužku a odložil je stranou na lavici. Postavil se a vytáhl elfku na nohy. Brusle na jejích nohách si dělaly, co chtěly a rozjížděly se na obě strany. Dalo jí fušku donutit neposlušné nohy v bruslích ke spolupráci. Diriel začal opatrně klouzavě couvat a vlekl Mëllindu za ruce kupředu a přitom se na ni stále přihlouple culil a dělal šaškovské grimasy, aby ji přivedl na veselejší myšlenky. Nic na její nervozitou ztuhlé tělo nezabíralo, pořád byla příliš toporná a napnutá jako struna.
„Uvolni se, děvče, jsi tuhá jako dubové prkno. Snaž se vnímat pohyb a přenášet podle potřeby váhu z jedné nohy na druhou, jsi přeci elfka nadaná na učení, tak se snaž."
Mëllinda, která v Dirielově sevření neměla na jinou možnost, než se nechat tahat po kluzišti, zatnula zuby. Ó, kéž by jí sloužila řeč, hned by mu mohla od plic říct, co si o tomhle zimním sportu myslí. Přestože byla velmi vzdělaná a učenlivá, tak to ještě neznamenalo, že se chce takhle ztrapňovat před celým Ladérionem. Jenže měla takové tušení, že i kdyby jí řeč sloužila, tak by ji Diriel stejně neposlouchal a vedl by si svou.
„Tak, a teď začni dělat kroky,“ nabádal ji, „nezvedej nohy, jen klouzni bruslí dopředu, zastav ji a pak klouzni druhou. No tak, neboj se. Je to lehké, jako když v pantoflích kloužeš po čerstvě navoskovaných parketách v paláci."
‚No jo, to se lehce řekne, jenže já po parketách nikdy neklouzala.‘ namítla v duchu Mëllinda a zamračila se ještě víc. Snažila se soustředit na to, co Diriel říkal, a snažila se to převést do praxe, ale moc se jí to nedařilo.
„Tak pravá noha dopředu a levá noha dopředu,“ dirigoval ji elfí princ.
Elfka se na něho zaškaredila, ale zkusila to podle toho, jak jí radil. Předsunula jednu nohu, jenže na druhou jaksi zapomněla a skončila s oběma nohama za sebou a pažemi pevně ovinutými kolem princova pěkně tvarovaného pasu.
Diriel ji honem chytnul za podpaží, aby náhodou nespadla, a zvedl ji. Stáli proti sobě a on mohl v jejích očích vidět rozhořčení a chuť říct mu něco velmi ostrého, jenže než mohla Mëllinda spustit slovní tirádu ve znakové řeči, které by stejně nerozuměl, nadechl se a klidně pokračoval v lekci bruslení.
„Tak to se nám moc nepovedlo, ale to nevadí, vždyť žádný učený elf z nebe nespadl a chybami se každý elf učí. Tak to zkus znovu, Mëllindo.“
Držel ji v patřičné vzdálenosti od sebe, aby jí dal dostatečný prostor pro jízdu, a zároveň dost blízko, aby ji snadno zachytil, kdyby jí hrozil pád.
„Hezky jednu nohu dopředu a teď druhou, tak, no vidíš, jak ti to hezky jde." pochválil ji s vřelým úsměvem Diriel.
V té chvíli Mëllinda prakticky rezignovala a nechala se vést slovními pokyny. Stejně se jí už všichni ostatní bruslaři mohli dosyta vysmát. Nesnášela být středem pozornosti, takže tato jízda pro ni byla doslova utrpením. A tak se teď raději soustředila jen na to, aby její veřejné ponížení trvalo co možná nejkratší dobu.
„Tak je to správně. Levou nohu a pravou nohu. Levou a pravou.“ pokýval souhlasně hlavou Diriel a znovu se usmál, ale tentokrát to nebylo jen na Mëllindu, ale i na mistra Eweriona, který jejich počínání sledoval z přiměřené vzdálenosti, a jel na bruslích kousek za elfkou jako by jí dělal osobního strážce.
Za několik dlouhých trpkých minut se dostavil kýžený výsledek. Diriel její ruce svíral už pouze velice zlehka, snad jen pro jakýsi pocit bezpečí. Mëllinda začala mít pocit, že svůj pohyb kupředu sama řídí. Oči jí radostně zazářily a ona se pyšně napřímila, ale v tom okamžiku, co skřet nechce, ztratila těžce nabytou jistotu i rovnováhu, sukně se jí připletla mezi nohy a dosud ladná jízda byla ta tam. Diriel, ukolébaný jejími dosavadními pokroky, nestačil včas zareagovat, když zjistil, že Mëllinda zakolísala. Mëllinda vytřeštila zděšením oči, pevně se chytila princovy ruky a strhla ho s sebou na led. Během několika vteřin se oba váleli po zamrzlé hladině. V ten moment se ozval perlivý výbuch smíchu a princ se zamračeně podíval na léčitele, který se řehtal jako kůň.
„Mistře," řekl Diriel vyčítavě, „myslel jsem, že za námi jedeš, abys ji v případě potřeby též jistil."
Mëllinda překvapeně zvedla hlavu a uviděla nad sebou přívětivou tvář léčitele Eweriona, který se snažil příliš se nehihňat.
„Ale no tak, mládeži, pády přece k učení patří," prohlásil stříbrovlasý elf zvesela a sklonil se, aby pomohl elfce vstát.
Podal jí hřejivou ruku. Mëllinda byla otřesena zjištěním, že ji mistr celou dobu sledoval. Měla chuť jeho paže odstrčit, ale moc dobře věděla, že se bez jeho pomoci neobejde, a tak se nechala vyzvednout na opět roztřesené nohy. Jakmile stála pevně na vratkých ostřích, spustila lamentování znakovou řečí a Ewerion to překládal, aby to mu rozuměl i Diriel, který se též zvedl z chladného ledu.
‚Už toho mám dost,‘ zamračila se nakvašeně. ‚Končím!‘ Rozhodila rukama, zavrávorala a honem chytala stabilitu, kterou si gestikulací narušila.
‚Ty bys mohl taky skončit, Dirieli, jen se na sebe podívej. Takhle se chová vznešený princ a dědic krále?‘ Hudrovala Mëllinda skrze Ewerionova ústa.
„Ano, ano, ona má pravdu. Válet se tady po ledě? Kde je tvoje důstojnost? Už jsi viděl třeba Ellendira, nebo některého jiného svého bratránka, aby prováděl takovéhle ztřeštěnosti?" Podotkl se smíchem Ewerion a díval se na podmračený výraz v Mëllindině obličeji.
„Jaké ztřeštěnosti? Kdo tady mluví o bláznivých věcech. Protože já velice rád provádím nejrůznější ztřeštěnosti," zaburácel za ní najednou sametově laděný mužský hlas.
Mëllinda se tak strašně lekla, že v ten moment úplně zapomněla na kluzký led a brusle, prudce se otočila a vzápětí sebou s dutým ‚bác´ znovu pleskla o zamrzlou hladinu, až ji bolestivě zabrnělo pozadí a tmavá sukně kolem ní na ledě vytvořila vějíř. Spolu s černovlasým elfem se k nim přidal i hnědovlásek, ve kterém elfka poznala Dirielova staršího bratra.
„Vidíš, Rínone," prohodil Ellendir ke svému bratránkovi, který se zastavil vedle něho, „ještě pořád existují elfky, které přede mnou padají na zadek."
„Ai, no jestli to nebude tím, že se chudák holka lekla tvého hlasu tak, až ztratila rovnováhu a sekla sebou o led. Myslím, že by ses jí měl omluvit.“ podotkl Rínon s tutlaným smíchem.
Mëllinda při jejich přátelském špičkování zrudla studem. Tohle byl pro ni šíleně trapný okamžik, nebo si to alespoň zatím myslela.
„Inu dobrá, velmi se omlouvám za to, že jsem vás vystrašil, má paní.“
Ellendir se otočil se k Mëllindě, mírně se naklonil a podal jí ruku s tím, že ji vytáhne na nohy. Ale elfka jeho ruku se zavrtěním hlavy odmítla. Místo toho se shýbl Ewerion a záhy ji postavil zpět na brusle. Mëllinda upřela pohled na léčitele a znovu začala naléhavě gestikulovat.
‚Já už nemůžu, pro dnešek toho mám dost. Tohle je tak ponižující. Nejde mi to a všichni se mi smějí.‘
„Ale no tak, přece taková moudrá elfka jako ty by měla vědět, že žádný učený z nebe nespadl.“
‚Hm, tak to už jsem dnes jednou slyšela,‘ pomyslela si ironicky Mëllinda.
„Pojď, vezmeme tě mezi sebe, viď, Rínone, a uvidíš, jak rychle se to naučíš."
Korunní princ vehementně přikývl hlavou, až se mu rozkývaly hnědé, pečlivě spletené copánky do všech stran.
Mëllinda si zhluboka povzdechla, ale odporovat mistru Ewerionovi se neodvážila, a tak neochotně dovolila svému příteli léčiteli i Dirielově bratrovi, aby se do ní z obou stran zavěsili, a celá trojice se zařadila do nejpomalejšího proudu bruslařů, kteří kroužili po obvodu ledové plochy.

Diriel s Ellendirem osaměli a hleděli za odjíždějícími elfy. Plavovlasý princ se podíval na svého staršího bratrance.
„Kde máš svou snoubenku, copak ona o tuhle zábavu nestojí?“
„Sinquë je s mojí matkou a se Sallen u tvé sestry.“ odvětil hvězdný elf.
„A kam zmizela trojčata s Eronem?" zvídavě se zeptal Diriel černovlasého muže s bouřkově šedýma očima.
„No Ardil s Fëou si vzali lyže a šli je vyzkoušet na severní stráň za palácem. Annerisina dcera se rozhodla, že ho naučí lyžovat a Eron řekl, že jí s tím rád pomůže. Samozřejmě Elader s Eliseou u toho nemohli chybět a rozhodli se jim dělat diváky, neboť mí sourozenci prohlásili, že si takový kabaret prostě nemůžou nechat ujít."
„Ai, tak to věřím, že to bude podívaná. Jsem zvědav, kolik modřin si z té lekce lyžování prťata přinesou.“ Vzpomněl si na to, jak se Fëa učila jezdit na lyžích a kolik oděrek, modřin a boulí utržila a kolik slziček prolila, než si tuto dovednost osvojila. „A kam se poděl Eledien, ten s nimi nešel?“
„Jo, můj bratříček, ten zmizel do stáje, protože se šel podívat na našeho psa, tedy fenu. Víš, přemluvil naše, aby ji vzali s sebou.“
„To jsem netušil, že jste tu vaši darebnou Raicu přivezli. Proč jste ji nevzali do paláce?“
„Ai, zbláznil ses? Copak jsi zapomněl, jak naše milá Raica vypadá. Asi bych ti měl osvěžit paměť. Náš mazlíček je taková příšerná obluda, kříženec vlka, horského psa a telete. Neustále musí být pod dohledem, neb má sklony utíkat z pokoje a šmejdit. Takže kdyby byla v paláci, dopadlo by to zřejmě moc špatně. Nemáme zájem, aby naše potvůrka převrátila Annerisin domov vzhůru nohama a její sluhové by si jistě velmi stěžovali, že je děsí svým vzezřením a dusotem na chodbách." vysvětlil mu Ellendir.
„Ach tak, v tom případě to schvaluji.“
„Ai, no nebudu tě dál zdržovat a půjdu si ještě trochu zajezdit.“ pronesl černovlasý elf.
Ellendir se odpíchnul špičkou boty a ladnými pohyby odbruslil v dál. Diriel zůstal osamoceně stát uprostřed kluziště, pozoroval bruslící elfy a občas se zamračil na výrostky, kteří se honili a divoce kličkovali mezi ostatními. Po chvíli zahlédl Mëllindu s mistrem Ewerionem a spokojeně se usmál, protože plavovlasá elfka již bruslila úplně sama, sice ještě trochu nejistě, avšak s důstojností a elegancí sobě vlastní. Přesto ji léčitel jemným dotykem jistil. Okamžitě k nim zamířil, aby se k nim připojil. Když se přiblížil skoro až k nim, tak přívětivě zahlaholil.
„Mëllindo, jde ti to opravdu skvěle!"
Elfka ho obdařila lehce pokřiveným úsměvem, který jasně říkal.
‚To ti tak budu věřit.‘
Diriel se připojil k plavovlásce a klouzavými pohyby jel s ní kupředu.
„Ano, děvče, bratránek má pravdu, děláš velké pokroky,“ prohodil Ellendir, který se zařadil po boku léčitele. „Ještě pár koleček a bude z tebe učiněná krasobruslařka.“ Dodal zvesela hvězdný elf svým zvonivým hlasem.
Náhle vznikl na opačné straně kluziště nějaký bouřlivý rozruch a ozývaly se různé hlasy, které zděšeně volaly.
„Pozor! Uhni!“
„Na stranu! Z cesty!“
„Zachraň se, kdo můžeš!“
„Pryč! “ Ječel někdo jako o život.
Vzápětí to vypadalo, jako by se na ledovou plochu přiřítilo šílené tornádo. Bruslaři se rozprchli a ti, co se nestačili uhnout bokem, se rozplétávali na všechny strany a padali do sněhové návěje, neb se mezi nimi řítilo něco téměř nepopsatelného.
Chudák Mëllinda se podívala před sebe a stěží stačila zahlédnout obrovský černý stín, který se řítil neskutečnou rychlostí přímo na ni. Obrovité zvíře s vlajícíma ušima dusalo po ledové ploše, pak se odrazilo a velkým obloukem na ni skočilo a celou svou vahou ji srazilo na chladný led, jen to v ní hrklo, a pak se dívce před očima rozhostila tma tmoucí. Mëllinda ležela rozplácnuta na zádech na ledě s vyraženým dechem a byla zavalená velkou horou živého, chlupatého, funícího a slintajícího masa.
„Můj bože!“ zabědoval někdo. „Vždyť ji to zvíře sežere.“
„Nepanikař, ona jí nic neudělá.“ odvětil Ellendir s naprostým klidem.
Mëllinda začínala přicházet k sobě, měla pocit, že jí hruď drtí obrovský balvan a snažila se lapat po dechu. První, co jí v této chvíli napadlo, byla myšlenka na to, který hlupák kdy viděl, aby postiženému, se zřejmě přeraženou páteří, vyraženým dechem a při nejmenším pořádným otřesem mozku, dávali první pomoc omýváním tváře vlažnou vodou? Copak se zbláznili?
Pokoušela se nadechnout, ale něco ji stále tížilo na hrudníku, hlava jí třeštila od toho, jak se do ní bouchla o led a cítila bolest i v jiných místech svého těla. Pak otevřela oči a s hrůzou zjistila, že se zblízka dívá do žlutohnědých podlitých očí, usazených v obrovské hlavě s dlouhýma plandavýma ušima, a do obrovské chlupaté tlamy plné impozantních bílých tesáků, z níž visel růžový, odporně slintající jazyk rozměrů palácové standarty, který se očividně chystal k dalšímu mokrému líznutí.
„Raico, nech toho!" okřikl mužský hlas funící psí obludu. „Okamžitě slez, ty příšero!“ Přikázal Ellendir feně. „Neboj se, děvče, ona ti nic neudělá, jen si myslí, že si s ní chceš hrát, když ležíš na zemi." Rychle chytil psa za obojek velikosti menšího kola od vozu a odtáhl ho z ležící elfky.
Jakmile fena zjistila, že se o ni zajímá jeden z jejích pánů, ztratila zájem o povalenou Mëllindu a začala se radostně sápat na svého páníčka. Ellendir obrátil vyčítavý pohled ke štíhlému mladému černovlasému elfovi, který před ním ležel rozplácnutý na břiše a oběma rukama zoufale svíral kožené vodítko, jenž bylo připevněné k Raičině obojku.
„Promiň, Ellí.“ zakňoural natažený elf.
„Elediene, bratříčku, mohl bys mi na veřejnosti přestat říkat Ellí?"
„Omlouvám se, Ellí.“ Škytnul a pokoušel se posadit.
Ellendir jen protočil nešťastně oči.
Elfí chlapec měl přední díl šatů celý obalený sněhem a ledovou tříští z kluziště.
„Co to tu s Raicou vyvádíš?“
„Nic, já jen… byl jsem se na ni podívat ve stáji a chtěl jsem ji vyvenčit. Nejdřív šla úplně klidně, ale když jsme dorazili na kolonádu, tak zaslechla tvůj hlas a zbystřila, uviděla tě tady, a potom už jsem ji nedokázal zastavit." vysvětloval elfský mladík svému bratrovi.
„Ai, dobře,“ odvětil Ellendir a sehnul se k sourozenci.
Popadl ho v podpaží, lehce jej zvedl na nohy a vzal mu vodítko z ruky a mírně s ním škubl.
„Raico, sedni!“ zavelel, fena se poslušně posadila, funěla s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem a slintala blahem, že je s páníčkem.
Hvězdný elf začal očišťovat z Eledienovy tuniky vrstvu sněhového prašanu a ledové tříště, kterou nasbíral cestou přes kluziště, když ho fena táhla za sebou.
„Myslím, že vezmu tebe a to ztřeštěný psisko a zavedu vás zpět do paláce.“ Poplácal mladšího bratra po rameni a znovu škubl vodítkem a donutil tak fenu postavit se na nohy.
„Tak jdeme,“ popostrčil elfího dorostence směrem ke břehu. Vrhl pohled na psa a zavelel. „Raico, pojď!"
Jenže fena, jakmile se trochu uklidnila, zjistila, že se nachází na něčem zrádném, na čem se jí podezřele rozjížděly nohy, a v ten moment ztuhla jako chlupatá socha, takže ji nakonec Ellendir společně se svým mladším bratrem museli na bezpečnou půdu odtáhnout, což u mnoha elfů a dalších přihlížejících, kteří postávali kolem sněhového mantinelu, vyvolalo salvu smíchu.

Diriel s mistrem Ewerionem si mezitím, co Ellendir plísnil svého mladšího bratra, klekli k povalené Mëllindě, která k nim pozvedla zmučený pohled skrz záplavu plavých vlasů, které jí zakryly obličej. Princ se natáhl a něžně odsunul pramínky vlasů stranou a starostlivě se otázal.
„Jsi v pořádku?“
Nepatrně zavrtěla hlavou a zkusila zvednout ruce, shledala, že s nimi může hýbat a hned začala znakovat a Ewerion to překládal.
‚Jsem celá polámaná, to zvíře mě málem rozmačkalo. Nevstanu.‘ Zabědovala. ‚Tentokrát to myslím doopravdy. Mám zaručeně otřes mozku, naraženou kostrč a přinejmenším přeraženou páteř.‘
Ewerion se jejímu stěžování usmál a pohladil ji konejšivě po hlavě.
„Tak hrozně zlé to snad nebude," podotkl mistr léčitel a zkušenými pohyby ji rychle vyšetřil. „Inu, jak jsem řekl, nic vážného, jen malá boule na hlavě a naražená záda, takže z toho bude nejspíš pěkná modřina.“ zhodnotil situaci.
‚Já se sama nepostavím.‘ Znakovala rukama.
„Nemusíš vstávat, stačí, když se opatrně posadíš a já tě odnesu." Pronesl k ní Diriel.
Nedůvěřivě si ho přeměřila pohledem. Princ se usmál.
„Neměj strach, neupustím tě. To bych si nedovolil,“ poškádlil ji mile.
Společně s mistrem jí pomohli posadit se na chladném ledu, pak ji Diriel s něhou zvedl do náručí, a zatímco ji odnášel z kluziště, pokračoval v mluvení.
„Myslím, že máš pravdu, pro dnešek by to s tím bruslením stačilo. Musím říci, že jsi projevila velkou odvahu. Statečně jsi čelila výzvě a zvítězila jsi alespoň částečně nad svým strachem a nedůvěrou. Jsem na tebe velice hrdý." pochválil ji s upřímností v hlase.
Mëllinda se ho držela kolem krku a při jeho proslovu obrátila oči v sloup. Diriel se zasmál jejímu otrávenému výrazu a dál se klouzavým pohybem pohyboval k altánu, kde měli své boty na přezutí. Vynesl ji do besídky a usadil ji na odpočívadlo. Klekl si, stáhl jí brusle a nazul vysoké boty, pak totéž udělal i se svými botami. Poté svázal tkaničky od bruslí k sobě a přehodil si je přes rameno. Postavil se, vzal Mëllindu do náruče, přešel přes můstek a po kolonádě zamířil do města a posléze do paláce.


Vysvětlivky a překlad:
Raica - dareba
Manar – bůh či božstvo
Ai - jo či neurčité přitakání


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 01.02.2010, 16:05:36 Odpovědět 
   Chudák holka. Když si vzpomenu na svoje začátky coby bruslaře, tak se mi dělá špatně. Byl jsem omlácenej ještě víc než ona, i když mi k tomu nepomohlo žádné psí zjevení.
 ze dne 01.02.2010, 22:36:29  
   Annún: Ano, ano začátky nikdy nejsou snadné, obzvlášť když se do toho připlete nechtěný záškodník. :-))
 Tracy Harper 02.11.2009, 21:22:53 Odpovědět 
   Tak mě by teda na brusle nedostal ani princ :D Chudák Mëllinda, konečně se odváží a takhle dopadne :D Ale doufám, že to nevzdá :)
 ze dne 03.11.2009, 18:38:58  
   Annún: Díky Tracy,
Mëllinda je přes svou bojácnost odvážné děvče, takže to určitě nevzdá.
 Šíma 02.11.2009, 17:33:11 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 02.11.2009, 11:12:43

   P.S. A omlouvám se za tu "kozu", sám nebruslím a na bruslích bych byl asi nejspíš jako nějaký "cap"- na ledě! ;-)))

Těším se na pokračování!!!
 ze dne 02.11.2009, 17:36:52  
   Annún: Neomlouvej se. Mëllindino bruslení bylo velmi směšné a fakt je ten, že bych asi dopadla úplně stejně být na jejím místě, protože ani já nejsem s bruslemi za dobře.
 Šíma 02.11.2009, 11:12:43 Odpovědět 
   Ahoj, líbilo. Poslední díly se sice "nic neděje", ale není to špatné! ;-) Chudák naše elfka, bruslí jako "koza na ledě" a ještě k tomu to psisko! Naštěstí má kolem sebe spoustu dobrých a pozorných přátel, jsem rád, že z výuky bruslení vyvázla jen s pošramocenou hrdostí... Hihi... Určitě se bude ještě dít, protože ani běžný a normální život není jen prožíváním pozitivních chvilek a prožitků a tu a tam se přežene "přeháňka"... Jsem zvědavý, jak bude příběh pokračovat. Mne jsi zatím "neuspala"! ;-)))
 ze dne 02.11.2009, 17:33:31  
   Annún: Díky Šímo.
Ano psisko udělalo na ledové ploše jistý rozruch a bohužel odnesla to Mëllinda, ale věřím, že to na ní nebude mít žádné trvalé následky. Souhlasím, že i běžný život přináší různé úsměvné a smutné situace, takže jsem ráda, že tě mé líčení všedních dní elfské komunity neuspalo. :-))
 amazonit 02.11.2009, 6:11:18 Odpovědět 
   Umíš psát poutavě, popisy, scény... Jen se mi už začíná zdát, zda nejsi příliš podrobná, v posledních dílech se vlastně nic neděje a už je to poněkud znát, možná by to chtělo děj malinko popohnat, posunout kupředu.
Trochu odbíháš, rozepisuješ události, které nejsou zase tak důležité. Používáš k tomu dalších a dalších postavy a už to začíná být jako telenovela, přeskočit několik dílů není vůbec na škodu.
 ze dne 02.11.2009, 8:58:44  
   Annún: Děkuji Amzonit.
Asi se to už může zdát poněkud zdlouhavé a jednotvárné. V těchto dílech bylo o něco víc postav, ale ani v normálním životě není jen pár lidí, ale setkávají se s příbuznými a dalšími známími i neznámími postavami. Vždyť život nní jen samá akce.
Vydrž ještě dva díly nudy (které prostě přeskočit nemohu - jedině bych je musela spojit do jednoho delšího) a slibuji, že pak už se brzy bude něco dít a dokonce nachvíli opustíme Ladérion a navštívíme jiné končiny.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
KUKUŘICE
Tilda
Letní den
Alenka1993
VIII
Marek Dunovský
obr
obr obr obr
obr

KRÁLOVNA SILNIC
DERALTE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr