» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Důvěra a láska musí chodit pospolu."

B. Němcová

počet přístupů: 2141408

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Mladý muž a bílá žába - 3/3 ::

Sakora	publikováno: 03.11.2009, 20:10


	„Už jsi někdy předtím byla člo-… hm, proměněná?“ „Ne, jasně, že ne, ale hodně jsem o tom slyšela. Úžasné historky! Na konci bohužel vždy čekalo výchovné poučení z tragické osudu neposlušné žáby.“ „Zakázané asi láká všechny druhy bez rozdílu, co?“ „Je to jako,“ zarazila se, rozhlédla a rozpažila rukama, až se jí do nich vešel celý obzor, „vyhrát v závodě, když ses ani nechtěl zúčastnit, takové to bylo marné přání. A pak, najednou, jsi v tom, všechno čekání se smrskne do jednoho podivného okamžiku, a když otevřeš oči, všechno je jinak.“ „Hm…“ zamumlal, neuměl si to moc představit. „Co je tvoje největší, šílený, nepravděpodobný přání?“ Smála se, ale její světle zelené oči cítil až vzadu v hlavě, jako by četla jeho ještě nevyslovené myšlenky. Usilovně přemýšlel, jak to mají žáby s hady? Nedělal si iluze, kdyby se potkali, žába by měla smůlu a had oběd. Ale Milan něco vykládal o hadí šupině, tak snad… „Přál bych si teď vyhrát ve Sportce, vypadnout z práce a odjet do Austrálie pozorovat hady,“ krátce zaváhal a doplnil to, „a část peněz bych samozřejmě věnoval na vytváření bezpečných přechodů pro žáby.“ Nedočkavě čekal, zda to ocení. Nahnula hlavu k jednomu rameni a usmála se. Bral to jako pochvalu. „Co když tě uštknou? Třeba umřeš. Vážně si to přeješ?“ „Co kdyby ti nějaký člověk ublížil, nebo jak to říkal Fabian…?“ nepřinutil se zopakovat termín “spářit se“. Souhlasně pokývala hlavou a se zaujetím sledovala malé děti na hřišti, kolem kterého procházeli. Zajímalo ji vše, cyklista vyhýbající se psovi, parta školáků, co se trumfovali přehráváním písniček na mobilu, dvě staré babky drbající stojíc u přechodu, kde opakovaně zastavovali řidiči a pak se s troubením vzteklí rozjížděli. Šli ulicemi strašně pomalu, ale Petrovi to nevadilo. Uklidnil se, že po něm ona nechce neustálou konverzaci. Alba pozorovala město, on pozoroval ji. Toužil si všechny okamžiky toho dne vyrýt do paměti. Její nevinný úsměv. Jasné oči stoleté ženy, která má svá tajemství. Pohyby rukou, jako když se vlní voda v rybníku, když hodíš žabku. Světlounké vlasy z pohádek o rusalkách. Tu naději i smutek jediného dne. Najednou si uvědomil, že ho nehorázně bolí nohy a taky se přihlásil hlad. Začaly mu docházet nápady, kam se ještě jít podívat. „Nemáš hlad? Vlastně nevím, co přesně ty…“ „Neptej se,“ zakroutila skepticky hlavou, „jednoduše řečeno, jíme maso, rostliny a pijeme vodu.“ „To je dobře. Takový jídelníček dokážu připravit.“ „Jsem unavená. Potřebovala bych si odpočinout. Abych večer…“ Poprvé měla vážnou tvář. „Stavíme se v obchodě a půjdeme ke mně domů, ano? Nemusíš se bát. Můžeš se tam vyspat a tak.“ Nebyl si úplně jist, zda by tenhle plán Fabian nebo její otec schválili, ale naštěstí zde nebyli. A Alba neprotestovala. Jen na vteřinu na svého průvodce pátravě pohlédla a pak už se nechala vést správným směrem. Chvíle, kdy smažil vepřový řízek (na divoko, ale bez koření), trávila jeho návštěva prohlížením příbytku svobodného muže. Garsonka byla maličká, ale Alba vypadala, že se tu nenudí. Listovala v knihách, vybírala si ty s obrázky. Mračila se na divoká zvířata, která na velkých reprodukcích vypadala jako živá. Terária s korálovkami obešla z dálky. Její přítomnost všechny hady probudila. Upřeně a bez jediného pohybu zírali přes sklo. Oplácela jim stejně. Snědla jen málo. Petr si potěšeně uvědomil, že ani nezpozorovala, jak rozvařené byly brambory. „Pořád mi to vrtá hlavou, víš?“ začal, „proč já? Každá nešťastně proměněná ropucha má přiděleného zachránce?“ „Upřímně, ne. Jen ty, co se z nich může stát budoucí Bufina. Budu tlustá, stará a budu mít na všechno odpověď,“ ušklíbla se. Překvapila ho. Asi je dost věcí, co o žábách neví. Anebo se zbláznil. „Co ti o mně táta nebo Fabian vlastně navyprávěli?“ „Je krásná! Ty! Člověče!“ napodobil Petr nosový hlas jejího otce. Alba zvrátila hlavu a nahlas se smála. „Taky mi řekli mi, že proměna v člověka je závislá na jeho pohlaví a znamení, ale neprozradili mi tu třetí podmínku.“ „Stane se tak jen na jaře, cestou k…“ odmlčela se, hledajíc slova. Pochopil. Raději se vymluvil a šel se napít vody. „Žiješ tu sám?“ „Ne, když počítám korálovky.“ „To si neumím představit. Není ti bez druhých lidí večer smutno?“ Došla mu slova. Jak jí vysvětlit, že je těžké sdílet své soukromí jen s jedním dalším člověkem tak, aby byli oba spokojeni? Jak se jeho sporadické návštěvy dámské návštěvy štítivě odtahovaly od terárek s chladnokrevnými krasavicemi? Někdy došlo na větu: Buď hadi, nebo já!, někdy se nedostal ani takhle daleko. Možná větším snem, než výlet do Austrálie, bylo pro něj najít spřízněnou duši a mít se po večerech ke komu vracet. Byl zaskočen tímhle závěrem. Jedna blonďatá žába a ze mě se stane psycholog, ušklíbl se sám pro sebe. Poslouchal kapání vody z koupelny a přistihl se při myšlence, že by rád spatřil, co Alba dělá. A jak přitom vypadá. Vytrhl se radši ze snění a hbitě převlékl postel do čistého a oddělil ji závěsem od zbytku pokoje. Proud vody mezitím ustal a ona vystoupila ze dveří zabalená do největšího z ručníků. „Stále ženou…“ pokrčila rameny a usmála se. Začínal být na tom úsměvu závislý. „Můžeš jít do postele, tady, spát nebo si jen odpočinout, jak chceš.“ „Tuhle část dne asi tátovi vyprávět nebudu,“ řekla tiše. „Vylekal jsem tě? Nechám tě tu samotnou, jestli chceš. Přijdu později a …“ „Víš, slova “jít do postele“ jsou u nás synonymem tragedie. Každá mladá žába se dozví, že tohle tedy za žádnou cenu nesmí. Vyprávějí se historky, jak…“ „Omlouvám se, nemyslel jsem to tak!“ skočil jí Petr do řeči, „podívej, kdyby něco, budu dole pod oknem na těch lavičkách.“ Poznal, že je na rozpacích, tak jí to ulehčil. Vzal si pod paždí notebook a obrátil se k odchodu. Chvíli postál u dveří. Nemohl od ní odtrhnout zrak. Stála ve světle odpoledního slunce, které barvilo její vlasy do zlatova. Víc, než kdy předtím vypadala jako z pohádky. Rychle za sebou zabouchl zvenku. V parčíku zapnul internet, do vyhledávače zadal ropucha a už se na něj hrnuly informace. Bufo bufo, uvědomil si, tak proto se taky jejich čarodějnice, nebo co to je, jmenuje Bufina. Zazvonění mobilu mu přišlo jak zvuk z jiného světa. „Čau, jo, dorazím.“ „Ty vaše vtipy… to se ví, ještě spí unavená v posteli, co jste čekali?“ „Ne, nevezmu jí s sebou mezi takové…“ „Hele, už musím, tak večer.“ Ten večer s kamarády se zdál být nekonečně daleko. Možná jen za pár hodin si nebude jist, zda se mu všechny události toho dne jen nezdály. Co asi tam nahoře dělá? Spí? Po dvou hodinách se celý zdřevěnělý vracel nahoru. Zaklepal a nevesele uvažoval, co provede, když mu nikdo neotevře. Byly to zbytečné starosti. „Cítím se hloupě, neměl jsi odcházet. Stydím se, že jsem se chovala, jako že ti nevěřím,“ svěřovala se rozpačitě. Po neustálém úsměvu nebylo ani památky. „To je v pořádku,“ uklidňoval ji zbrkle. Její smutek ho vyděsil, co s tím má dělat? „Kolik je hodin?“ „Bude pět. Nemáš hlad? Nechceš napít?“ Sám cítil, že by potřeboval panáka. Na ty nejbližší hodiny… „Ne.“ „Chceš už vyrazit na cestu?“ „Ne.“ Odmlčel se, popošel pár kroků a objal ji. Co se může stát? Nebránila se. Zpočátku stála strnule, ale po chvíli také roztáhla ruce a spojila je za jeho zády. Jeho původní představy, že je možná její kůže studená a vlhká jako ta žabí, vzaly rychle za své. Voněla jemně, jako letní déšť. Když se začalo zapadající slunce barvit do ruda, vypravili se na cestu. Nemluvili. Když měli koleje na dohled, chytla se jeho levé ruky a pustila se až tam, kde začínala změť starých nepoužívaných nádražních hal. „Konec výletu,“ usmála se, „za chvíli to na mě přijde. Dál už půjdu sama, víš?“ „Dobře. Nepotřebuješ něco…“ Najednou nevěděl, jak se rozloučit. Chtěl honem slíbit, že bude dávat pozor na cestách, až uvidí přecházet kolonie žab. Pochlubit se, že našel na netu organizaci, budující náhradní podchody v místech pravidelného průchodu žab přes komunikace a že jim přes počítač už stihnul poslat malý příspěvek. Zažertovat, že nebude nikdy líbat jinou žábu, než bílou. Říct jí, ať neodchází, že se nikdy s žádnou necítil tak v pohodě, jako s ní… Ale samozřejmě nic z toho neudělal. „Na dnešek nikdy nezapomenu.“ „Já vím. Já také ne…“ Z dálky se pomalu začínalo ozývat žabí kuňkání. Najednou ho ovládl pocit, že tam nemá co dělat. Nepatří do jejich, natož do jejího života. Pryč odsud, velel sám sobě. Pryč z toho nesmyslného snu. Za pět minut už byl daleko za nádražím. A v příští vteřině běžel zpět jak o závod. Ale na místě rozloučení už Alba nestála. Ani žádná žába tam neposkakovala (no co, přemýšlel cestou, tak ji políbím a bude!). Pozdě, už jen šero a dlouhé stíny dřevěných baráků vytvářely ponurou scénu k žabímu chorálu ozývajícímu se z nedalekých mokřin u rybníka. „Albo!“ Zbytečný výkřik brzy zanikl ve tmě. Možná měl nějakou, byť nelogickou šanci, ale propásl ji. Představa, co ona teď dělá a prožívá, ho přiměla k rychlému odchodu. V nádražním bufetu koupil jedinou whisky, co tam měli, a počkal na vlak, co ho odveze na chatu, kde ho jistě kamarádi příliš nepostrádají. Přesto tam pospíchal. Nutně potřeboval mezi lidi. Nutně se potřeboval napít. Nutně potřeboval zapomenout. Po prohýřené noci ho ráno bolela hlava. Přál si mít dokonalé “okno“, ale to jediné, co si z těch probděných hodin minulého dne pamatoval, byly chvíle prožité s Albou. Neúprosně se mu každá minuta z její přítomnosti zatínala do srdce. Raději si šel lehnout. Snad se mi nebude nic zdát, doufal. K večeru otevřel notebook. V mailu nová zpráva: „Dobrý den, těší nás váš zájem o naši činnost na poli ochrany přírody. Váš příspěvek bude využit pro projekt vybudování náhradních přechodů a záchytných plotů podél komunikací, kde hrozí migrujícím žábám největší nebezpečí. V tomto období je pro nás prioritou lokalizace a sledování stanovišť, kudy cestují jedinci ropuchy obecné do míst rozmnožování. Uvítáme jakoukoli další pomoc z vaší strany. Lokalita ve vašem městě dosud není monitorována. Pokud byste byl ochoten se tohoto úkolu ujmout, poskytneme vám veškerou pomoc a instruktáž. Jsme vděčni za vaši starost o osud ropuchy obecné.“ A Petr to udělal. Ze dne na den dal svému životu nový smysl. Vytvořil místní pobočku o jednom členu. Bojoval na úřadech za umístění dopravní značky, informující řidiče o přítomnosti putujících žab. Zabudovával záchytné ploty na okrajích silnic. Za vlhkých večerů, přicházejících po dlouhém suchu, stával u krajnice a sbíral zmatené a roztoužené žáby do kýble a přenášel je na druhou stranu vozovky. Měl prostě starost o osud ropuchy obecné… Milana již nikdy nepotkal. Někteří lidé se na něj dívali jak na blázna. Ochránci přírody byli z jeho aktivit nadšeni. Kolegové si dílem klepali na čelo, dílem ho obdivovali. A Petr? Petr čekal… Přijde podzim. Budou se vracet do svých zimovišť. Pak třeba… Někdy člověk dostane od osudu druhou šanci. A naděje přece umírá poslední.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Apolenka	11.11.2009, 11:55:44

Ač se na saspi příliš nezdržuji, tvůj nový text na pokračování jsem si nenechala ujít. Je opět dokonalý... sakorovsky pěkný.


ze dne 11.11.2009, 12:42:05
Sakora: Apolenko, jako vždy moc děkuji za tvá povzbuzující slova!!

Zidarine Zydar	04.11.2009, 16:31:46

Co dodat. Pěkný příběh, skvěle napsaný, ale rozhodně ne žádná žabí pohádka :) Na pohádku to nemá konec :)


ze dne 04.11.2009, 20:05:51
Sakora: Díky za komentář. Pohádka to být ani neměla, jen takový příběh, co kdyby... a hlavně, původně to byl text pro WS.

Ekyelka	03.11.2009, 20:09:58

Zdravím. Takže ne pohádka, ale příběh se vším všudy. Taky dobře - svým způsobem by se to dalo pokládat i za skutečnost, protože co my víme, co se honí podobným podivínům hlavou a co je žene, když páchají podobné dobré skutky jako Petr? Text je jako vždy dobře zvládnutý - to píšu jen proto, aby nebyl komentář tak ostudně krátký ;)


ze dne 05.11.2009, 12:44:44
Ekyelka: Původně jsem se tomu pojmenování chtěla vyhnout, ale spíš než hrana SF bych to viděla na českou urban fantasy:)


ze dne 04.11.2009, 20:11:02
Sakora: Zdravím a děkuji za obsáhlý :-) komentík. kdo ví, třeba se to vážně stalo..., bavilo mě to balancování na hraně sci-fi a skutečnosti. Třeba to maj žáby v životě stejně tak složité, jako my lidé.