obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Poslední král (3/3 – Pád) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Poslední král
 autor Leontius publikováno: 20.11.2009, 10:15  
Omlouvám se za skutečně nemístnou pauzu mezi druhým a posledním dílem této historické trilogie. Zabránily mi v tom lehce osobní záležitosti a už jsem myslel, že to ani nedopíši. Ale nakonec jsem se rozhodl příběh uzavřít, neboť Kleoménes si to zaslouží.

Historická rekapitulace:

Nacházíme se v Řecku sto let po Alexandrovi velikém.
Kleoménes byl syn jednoho ze spartských králů Leonida (ne ten od Thermopyl :-D). Sparta mělo díky pradávné Lykurgkově ústavě vždy dva krále a Leonidovým protějškem byl mladý Ágis, který se pokusil udělat ze Sparty původní velmoc. Ješitný Leonidas mu v tom však bránil a usmrtil ho. Jeho ženu Agiátis provdal za svého syna Kleoména. Ten však propadl jejímu kouzlu a po otcově smrti pokračoval v Ágidových reformách. Účelnými tahy eliminoval ve Spartě všechny odpůrce a byl vtažen do války s achajským stratégem Arátem (rovněž významná osobnost). Arátos se posléze začal obávat jeho moci a musel povolat na pomoc Makedonce, které před lety sám z Řecka vyhnal. Během války umírá Kleoménova žen a sám král je poražen v bitvě u Sellasie. Je donucen uprchnout do Egypta ke starému Ptolemaiovi...

Historická poznámka: Kleoménes III. je historiky hodnocen rozporuplně. Kupříkladu Polybios (který je však lehce zaujatý) ho hodnotí jako tyrana. Zato Plutarchos (vycházeje z Fýlarcha) ho hodnotí jako hrdinu.
Z beletrických záměru jsem se přidržel výkladu Plutarcha. Zároveň se omlouvám za případné historické chyby, ale snažil jsem se držet dobových autorů :-)

Použitá literatura:
Plutarchos: Životopisy Kleoména, Ágida, Aráta a Filopoiména.
Polybios: Dějiny (II.kniha)
Pavel Oliva: Řecko mezi Makedonií a Římem

Doufám, že si to ještě někdo přečte :-). Byl bych rád, aby poslední díl odpublikovala rovněž Ekyelka.

Příjemné čtení.
 

219 př.n.l. – Alexandrie

Kužel světla pronikal čtvercovým otvorem vytesaným vysoko v pískovcově zbarvené zdi a v jeho toku se koupaly dva netečné obličeje. První byl mramorově bledý, nehybný a nakloněný lehce ke straně. Dokonalá bílá pleť, prosta jediného vousu, a nezbedné zakudrnacené vlasy mu dodávaly nadpozemské důstojnosti a krásy. Zasněné oči jako by přehlížely všechny pozemské věci a byly naplněny povznášející vizí božského Olympu.
Druhý obličej vyhlížel ze stínu několik metrů naproti prvního. Opálenou pleť zdobil nyní již zanedbávaný temný plnovous, který již místy prokvétal šedinami. Zapadlé oči obkličoval vějíř vrásek a jejich výraz hovořil o palčivé a neléčitelné bolesti hluboko v nitru.
První obličej patřil muži, který zemřel téměř před jedním stem let. Druhý patřil muži, jenž dva nekonečné roky netrpělivě přechází na břehu řeky Styx a vyčkává. Nad tou proklatou vodní hladinou v útrobách země se vznáší mlha a zkresluje siluety blížícího se plavidla. Je to spása nebo je to onen chamtivý převozník, čekající na svůj zasloužený obolos?
Rty vousatého muže se konečně pohnuly. Vytvořily sarkastický úšklebek, avšak s velmi unaveným podtónem.
„Lituji, že jsem s tebou nemohl nikdy zkřížit meč, drahý příteli. Zdá se, že v tomto světě, který jsi po sobě zanechal, již nezůstal žádný skutečný král,“ oslovil Kleoménes, král v exilu, bustu Alexandra Velikého.
„Před více než stoletím tě spartští králové odmítli následovat na tvém odvážném tažení. Byl jsi cizinec, ale přesto jsi dokázal více než kterýkoliv smrtelník. Stal ses bohem a vládcem největší říše jaká kdy existovala. Persie se zlomila jako suchý proutek. Zemřel jsi však příliš náhle. Seleukos, Antigonos, Ptolemaios a mnozí další, ti všichni se snažili dosáhnout tvé velikosti. Bojovali i o tvé mrtvé tělo a v tom stále zuřícím zápase zničili vše, co jsi vytvořil.
Byli bezohlední a slabí. Jenže stále to byli tví skuteční následovníci. A teď? Jak nepodobný je mladý a rozmařilý Ptolemaios tomu dávnému Ptolemaiovi, který sloužil v tvé osobní stráži! Asi tak nepodobný, jako byl můj ješitný otec Leonidás nepodobný tomu Leonidovi, který padl u Thermopyl.
Každý rok odejde do Hádu nepřeberné množství duší, ale před dvěma lety si bůh podsvětí smlsnul na obzvláště slavných osobnostech. Ach, proč jsem i já tehdy nepadl u Sellasie? Antigonos tam na mě vydobyl Spartu, mou otčinu, a sám krátce na to zemřel. Stejně jako téhož roku umírá Ptolemaios Euergetés, jenž mi nabídl azyl a přislíbil pomoc.
Já však zůstávám! Zůstávám zalezlý v téhle smrduté cele, která se tváří jako přátelské pohostinství! Kdo, kdo ještě pamatuje ty slavné časy? Arátos? V mládi velký bojovník proti samovládcům v Řecku a ve zralém věku můj úhlavní protivník. Nenáviděli jsme se z celého srdce a já ho porazil na hlavu, pokořil jsem jeho pýchu. Tehdy si pozval na pomoc Makedonce, své dávné soky, a já byl v okamžiku svého triumfu převálcován nemilosrdnou a nezastavitelnou silou. Z Aráta je již pouhý stín, zlomený člověk posluhující slabošskému Filippovi, potomkovi Antigona. Stvořil jsi svět rozmařilých a proradných červů!“ Kleoménes vyskočil a pohrozil mramorovému obličeji zaťatou pěstí. Potřeboval si vylít na něčem zlost, aby byl před dnešním podnikem klidný a rozhodný. Poprvé za dva roky jeho vyhnanství se zdálo, že se může něco změnit. Krátce si vybavil svůj příjezd do Alexandrie…

Rozhodl se před Egyptského vládce předstoupit v karmínovém spartském plášti. Kleoménes byl tehdy po dlouhé plavbě k smrti unavený a stále ještě truchlil nad osudem své domoviny. I přes svůj stav, i přes svůj prostý oděv působil však spartský král vyrovnaně a autoritativně, když kráčel se svým doprovodem honosným Alexandrijským palácem. Dokonce i v očích Ptolemaiových elitních gardistů se zračila bázeň při pohledu na Kleoména a jeho eskortu.
Ptolemaios Euergetés byl již starý muž a zpočátku finančně podporoval Aráta, který svého času bojoval proti Makedoncům a Antigonovi. Díky Kleoménovi se však rozložení sil změnilo a Ptolemaios začal pomáhat mladému králi Sparty. S Kleoménem měl společného nepřítele – Makedonce.
Kleoménes již dříve poslal do Egypta svou matku a děti jako záruku své věrnosti Ptolemaiovi. Teď na jeho dvůr přicházel osobně, jako prosebník.
Letitý vládce mu pokynul a přivítal se s ním poněkud odměřeně. Ptolemaios byl oblečen v honosné, zářivě bílé roucho. Stejně čistý a bělavý byl jeho pečlivě zastřihávaný plnovous a upravené vlasy.
„Rmoutím se nad tím, jak proradně jsi přišel o své postavení. Dávám ti své slovo, že až přijde vhodný čas, poskytnu ti své lodě a peníze. Uvedu tě zpátky na trůn!“
„Děkuji vám, králi,“ odvětil stroze. Kleoménes nebyl z těch, kteří by si potrpěli na lichotky a pochlebování. Snad proto si starého vládce brzy získal na svou stranu.
Ptolemaios se ke Kleoménovi naklonil a s lehce nalíčeným pocitem viny se počal omlouvat:
„Je mi líto, že jsem tě ponechal napospas Antigonově armádě, ale nebylo nic, co…“
Ptolemaiova slova zanikla v exotické směsici zvuků vycházející z chodby po Kleoménově pravici. Oba vládci se tím směrem otočili a zpoza honosného závěsu do místnosti vběhla do sebe zapletená dvojice.
Jakýsi mladík s věncem v rozcuchaných vlasech se zastavil, chvíli se snažil udržet rovnováhu a pak podnapilýma očima sledoval překvapené muže. V tváři byl rudý od přemíry vína a nedbale navlečený chitón zakrýval jen to nejnutnější. V úrovní břicha se mu pohupoval malý bubínek a v podpaží s sebou napůl vlekl, napůl nesl jakousi ženu. Osmahlá dívka s dlouhými hnědými vlasy se bláznivě smála a volnou rukou se po svém vězniteli sápala. Z šatů měla jen cáry a ukazovala tak širému okolí své okouzlující půvaby.
Starý Ptolemaios byl opět uveden v rozpaky, ale musel vše Kleoménovi vysvětlit, neboť přísný Sparťan vypadal pohoršen.
„Tento mladík je můj syn… Ptolemaios. Omluv ho, je dnes v rozverné náladě,“ ošíval se otec neklidně.
Mladý Ptolemaios škytl.
Kleoménes na něj hleděl s nejvyšším opovržením. Toto měl být budoucí král? Ve Spartě bylo opilství těžkým zločinem a mladí měli vždy vůči starším respekt. A tenhle zženštilec nedovede ovládat ani sebe, natož celou říši!
Mladík trhnutím postavil dívku na nohy a rukama jí zabloudil na ňadra.
„A tato…malá Afrodíta…se jmenuje Agathokleia! Pozdrav tatínka, zlato moje!“
Dívka se místo pozdravu začala hystericky smát, chytla mladého Ptolemaia za krk a odtáhla ho pryč. Na okamžik se však pohled opilého následníka trůnu střetl s ostřížím pohledem Kleoménovým. V tu chvíli bohové přesně předurčili, jak bude jeden k druhému přistupovat. Sparťan cítil jen pohrdání a zlost. Budoucí král naopak cítil stud, nejistotu a… strach. Strach, který burcuje k ostražitosti, závisti a zlobě.

Ano, tímhle jediným pohledem to vše začalo. Stejně jako daleko na severu zemřel Makedonský král Antigonos, tak téhož roku zemřel i starý Ptolemaios Euergetés, vnuk toho Ptolemaia, který tak srdnatě bránil Alexandra Velikého.
Na trůn mohutné a bohaté říše tak usedá mladý Ptolemaios Filopatór a během jediného roku celý královský dvůr propadne nezřízenému životu a prostopášnosti.
Kleoménes si zkoumavě prohlížel rysy Alexandrovy busty. Kdoví nakolik byl tento vzor všech budoucích vládců neznámým sochařem idealizován? Vždyť i o něm svědci pravili, že ke konci svého života neustále pořádal pitky po barbarském způsobu a opíjel se neředěným vínem.
Ať už je to tak, či onak, mladý král se o vládu vůbec nestaral. Mnohem politicky aktivnější byla i jeho milenka Agathokleia a její matka Oinanthé. Ta stará vládkyně královského harému tak dokázala, že péče o říši i o bordel lze s naprostým klidem svěřit jedné jediné povolané osobě.
Zpočátku se snažil Ptolemaios využít Kleoména a jeho vlivu u neopomenutelného počtu lakedaimónských žoldnéřů na nekalé a tajné čistky uvnitř vlastní domácnosti. Tehdy se bývalý král poprvé otevřeně postavil proti svému hostiteli a narazil na dalšího mocného protivníka – královského rádce Sósibia.
Ten syčák s obličejem vykrmené lasičky začal přeceňovat Kleoménův vliv u dvora a poukazoval na to, že má v rukou příliš mnoho moci na to, aby se mu dalo věřit.
„To je ten lev, který se tu prochází mezi ovcemi,“ šeptalo se v paláci.
Jenže to byl rovněž čas, kdy již byla Kleoménova lví povaha podlomena. Už nemohl doufat v materiální pomoc, tak se alespoň pokusil u Ptolemaia dosáhnout aspoň převozu zpět na Peloponés se svými nejbližšími druhy. Ale ani tak mu král nepopřál sluchu.
Jakoby situace nebyla zoufalá dost sama o sobě, přišel tehdy do Alexandrie Nikágoras, muž, jenž měl s Kleoménem nevyřízené účty z minulosti. Spolu se Sósibem vytvořil falešné důkazy vůči Kleoménovi a král dal svého „hosta“ přestěhovat do prostorné budovy daleko od paláce a pečlivě hlídat.
Kleoménes se protáhl a odvrátil obličej od busty. Přecházel po své „cele“ jako tygr v kleci. Zpočátku si naléhavost své situace neuvědomoval. Byl stále v kontaktu se svými druhy a dostával prostředky na živobytí.
Jednoho dne u něj však byl na návštěvě jeho známý pocházející z Alexandrie. Jmenoval se rovněž Ptolemaios, syn Chrysermův. Kleoménes ho považoval za důvěrného přítele a o to víc byl spravedlivě rozezlen, když náhodou zaslechl výtku, kterou tento Ptolemaios adresoval strážcům u dveří:
„Jak můžete být tak lehkovážní, vy smečko psů?! Za těmi dveřmi střežíte velkou šelmu, nesnadnou k uhlídání a vy si tu klidně popíjíte!“
V Kleoménovi se začala vařit krev. Náhle pochopil, že král Ptolemaios je již zcela ovládán strachem.
„Jestliže jsem pohrdl smírem s Antigonem, válečníkem a činorodým mužem, je nesnesitelné abych čekal až bude mít král pokdy odložit bubínek, skončit slavnost a uráčit se mě usmrtit!“ zavrčel jednoho dne ke svým nejbližším společníkům ze Sparty. Tehdy se rozhodli vykonat hrdinský čin.
Krátce na to odjel král Ptolemaios do Kanóbu a Kleoménovi přátelé se jali připravovat plán útěků. Roztrousili řeči, že král hodlá Kleoména propustit a ukolébali tak strážné. Nosili do jeho cely věci potřebné k božským obětem a hostině. Snadno tak dovnitř propašovali i Kleoménův starý meč. Dnes večer měli uspořádat právě onu hostinu, kde se dohodnou na přesném plánu.

Kleménes se sehnul a vzal do ruky poskládaný rudý plášť. V něm byla zabalena vražedná zbraň. Rozložil látku na zemi a jeho prsty sevřely bronzovou rukojeť. Na jejím povrchu obdivoval mistrně vyvedené zobrazení Herakla, jak zápasí s Hydrou, jak bojuje s Amazonkami, jak sestupuje do Podsvětí, jak…
Uslyšel za sebou kroky. Prudce se otočil a snažil se meč schovat za zády. Ve dveřích stál kulhavý Hippitás, starý spartský voják a veterán.
„Můj pane…“ padl Hippitás na kolena.
„Co se děje?“ zeptal se Kleoménes znepokojeně a pevně sevřel jílec meče.
„Timoleontés! Sluha zasvěcený do našeho snažení! Máme podezření, že vyzradil náš plán!“
Kleoména polilo nepříjemné horko.
„Musíme okamžitě jednat! Jsou ostatní připraveni?“
„Dovedl jsem třináct spartských válečníků, můj pane. Buď padneme nebo zvítězíme!“ sklonil hlavu Hippitás.
Král v exilu hrdě povstal a tasil meč. Ostří bylo poznamenáno zubem času, ale stále zvládalo rozsévat smrt, stejně jako Kleménes dovedl vést své muže do krvavé seče.
Rozpáral si šev svého chitónu na pravém rameni, aby neomezoval jeho paži s mečem a svolal všechny své spiklence do místnosti. Stáli bez pohnutí a čekali jen na rozkazy svého jediného a skutečného krále. Kleoménes je znal všechny a dovedl bez obtíži vyjmenovat jejich zásluhy a hrdinské činy. Oslovoval je jednoho po druhém:
„Hippito, Aree, Akrotate…“
Náhle se král zarazil.
„Pantee?“
Nejmladší ze spiklenců a obzvláště impozantní mladík se tázavě na Kleoména podíval.
„Vím, můj příteli, že před léty jsi byl oslavován, když jsi jako první ze Spartských mužů ztekl mohutné hradby Megalopole. Byl jsi hnán mladickou touhou po slávě a nic tě nepoutalo k pozemskému životu. Ale dnes jsi již ženatý a máš vskutku nádhernou ženu. Snad bys ji měl vyhledat a utéci. Pokud neuspějeme… všichni naší milovaní zemřou,“ pravil král s hořkostí v hlase.
„Má žena za mnou utekla od rodiny do Egypta z vlastní vůle. Z vlastní vůle se ujala vaší staré matky, kterou teď Ptolemaios drží jako rukojmí. Neopustí ji, stejně jako by nikdy neopustila mě. Vy musíte vybojovat svou bitvu mečem a já vám mohu pomoci. Jejich osud teď závisí na našem.“
Kleoménes přikývl. Nebylo správné, že do svého nebezpečného podniku zatahuje také štěstí mladé dvojice, ale byl rád, že Panteos si rozsah svých činů uvědomuje. Na tohohle mladíka se bude moci spolehnout. K jeho řeči už nebylo co dodat. Řekl vše podstatné v pár větách, lakonicky, jak se slušelo na Sparťana.
Pokynul rukou a jeho válečnici vyrazili ze dveře a bez milosti usmrtili oba opilé strážce před dveřmi. Kleoménes prošel tím krveprolitím a levicí si clonil oči před ostrým sluncem. Ohlédl se zpět a spatřil nebohého chromého Hippitu. Ve starcových očích se leskly slzy, neboť pro svou nemocnou nohou nestačil mladším bojovníkům.
„Utraťte mě!“ žadonil. „Můj králi! Nemarněte podnik nad zbytečným člověkem!“
Padl na kolena, ale Kleoménes ho pevně uchopil za paži a trhnutím ho opět postavil.
„Nenechám tu nikoho ze svých lidí zemřít! Najdeme způsob, jak tě zachránit.“
Jakoby v odpověď královu slibu se ozvalo zařehtání koně. Jakýsi otrhaný sluha vedl kousek od dveří koně. Při pohledu na zamračené spartské válečníky strnul a nedokázal se pohnout. Jeden ze Sparťanů k němu přistoupil, vytrhl mu z rukou otěže a odvedl koně k Hipptovi. Zmatený Alexandřan jen zíral s otevřenými ústy a pak se obrátil na útěk.
„Zeus je při nás!“ vykřikl někdo.
Sparťané vysadili Hippitu na koně a ten se na ně díval s povděkem a úsměvem. Jezdce obklopilo pět mužů a zbytek kráčel v čele s Kleoménem. Ten s planoucím ohněm v očích vyzýval okolo stojící lidi ke svobodě.
Lidé vykukovali ze svých domovů a vypadali povzbuzeni Kleoménovou smělostí. Jeho počínání bylo čímsi nevídaným a jedinečným, ale nikdo se neodvažoval ho otevřeně podpořit a vystoupit tak vůči slabošském panovníkovi Egypta.
Kleoménes tedy zklamaně upustil od původního plánu a odebral se svými muži po ulici směrem k pevnosti. Náhle mu v cestě stanul Ptolemaios, syn Chrysermův – jeden z proradných Alexandřanů, který se vydával za jeho přítele.
Spartský král se po něm vrhl s dvěma muži a vrazil mu meč až po rukojeť do břicha. Na ruce ucítil teplou krev a s potěšením pozoroval zkřivenou tvář zrádce. Všechnu nenávist v ní překryl údiv. Údiv nad tím, jak se mohl zlomený a vyhnaný král takhle vzchopit a utéci z vězení. Kleoménes se zasmál.
Za dalším domem spatřili muže na voze s ozbrojenou eskortou. Byl to jeden z Ptolemaiových úředníků, jenž měl na starosti bezpečnost města. Zřejmě reagoval na zvěsti, které se městem rychle roznesly.
Osm po zuby ozbrojených osobních strážců se beze strachu vrhlo vstříc lehce oděným Sparťanům. Kleoménes hbitě uskočil ráně sekyrou a bodl gardistu mečem vzhůru do dolní čelisti dříve, než se mohl rozmáchnout k dalšímu úderu. Vysvobodil meč z mužovy lebky a na poslední chvíli jím vykryl úder šavlí zprava. Gardista se stáhl za svůj štít a bránil Kleoménovi v účinném protiútoku. V tom se k němu však zezadu přitočil Areos a udeřil gardistu do zátylku. Voják se skácel k zemi a zůstal nehnutě ležet.
Osobní stráž byla rozprášena a úředník jíž otáčel svůj vůz a chystal se zmizet. Marně se bránil dorážejícím válečníkům. Strhli ho z vozu a zabili. Kleoménes chápal, že jatka, která rozpoutal, už nepůjdou zastavit. Brzy bude na nohou celá posádka města a on i jeho muži budou přemoženi.
Snažil se nevnímat posekané mrtvoly mužů na zkrvavené půdě a díval se vysoko nad domy, kde se tyčila Ptolemaiova pevnost. Polední slunce zářilo na obloze nad ní a jakoby mu ukazovalo cestu.
„Kupředu!“ zavelel a vrhl se v čele svých muž po strmé cestě. Zděšení obyvatelé uhýbali krví zborceným válečníkům a zavírali se ve svých domech. Nikdo netušil, kdo v tomto krutém zápase zvítězí.
Za několik minut se Sparťané shromáždili pod pevností a marně se poohlíželi po něčem, čím by vyrazili bránu. Již plně ostražití obránci ji pečlivě zatarasili, neboť tušili, že vzbouřenci by mohli využít spousty vězňů v kobkách pod hradem.
Když se na hradbách objevilo několik gardistů s luky a praky, začali neobrnění Sparťané ustupovat. Jedna olověná kulička z praku zasáhla Kleoména do ruky a bolestivě se zaryla do masa. Bude obtížné ji vyndat.
Vyčerpaná skupinka zapadla do postraní uličky a snažila se posbírat zbytky sil. Někteří muži se unaveně zhroutili u zdi a lapali po dechu. Neměli s sebou ani kapku vody a slunce nemilosrdně pražilo. Všechny domy byly zavřené, všichni obyvatelé se jich báli a utíkali před nimi. Kleoménes obhlížel na pohled mrtvou Alexandrii a ztrácel naději. Krev na meči pozvolna zasychala a jeho lví bojovnost uhasínala.
„Není divu, že vládnou ženy nad lidmi prchajícími před svobodou,“ pravil tiše a myslel tím Agathokleiu a její panovačnou matku.
Otočil se ke svým druhům se smutnou rezignací v obličeji. Všichni pochopili tu tichou výzvu, ale nikdo se zpočátku neodvažoval pohnout. Teprve Hippitás s námahou povstal, propnul hruď a nechal se od jednoho ze svých druhů probodnout. V okamžik smrti zavřel oči a s tichým vzdechem se svezl po stěně k zemi.
Kleoménes očima vyhledal Pantea. Mlady Sparťan se třásl, ale byl odhodlán posloužit svému králi.
„Pantee? Svěřuji ti poslední a nejdůležitější úkol. Chci, abys ukončil svůj život teprve poté, co uvidíš, že každý z nás, včetně mě, skonal.“
Mladík jen přikyvoval, zatímco jeden válečník vedle druhého pomalu uléhal na svůj meč. Král se odvrátil a opět pohlédl na svůj meč, nyní pokrytý temně rudou barvou. Stejně rudou, jako byl jeho starý plášť. Na jeho hlavici byla zobrazena pohřební hranice a na ní Herakles, umírající ve strašných bolestech oděn v tunice, kterou jeho žena v nevědomosti potřela krví mrtvého kentaura.
Hranice byla pro Herakla vykoupením. Nemohl být poražen žádným monstrem, které na něj mohli poslat bohové. Ale nakonec byl poražen zradou, lstí a žárlivostí. Přesto umírá jako hrdina a po smrti vstupuje mezi bohy.
Kleménes nemohl v nic takového doufat. Ptolemaios jeho tělo jistě veřejně zneuctí a nechá zabít jeho děti, matku a všechny ženy v jeho doprovodu. Včetně překrásné Panteovy manželky. Bude to ona, na kterou bude mladík v okamžik smrti myslet? Určitě.
Král by tedy měl myslet na svou milovanou Agiátis, dříve manželku Ágidovu. To Ágis byl tím, kdo jí představil ideály pravé Spartské společnosti a ona je později předala mladému Kleoménovi.
Místo Agiátis si však vybavil matku Ágidovu. Byla rovněž popravena s Ágidem téhož dne a z rozkazu Kleoménova otce Leonida. Zdálo se, že historie se opakuje a Kleoménes se z ní nepoučil. Jistě udělal za svůj život mnoho chyb a za své chování se mnohdy styděl. Jednu věc však věděl jistě. Těch dlouhých šestnáct let byl skutečným spartským králem a naplnil je činností a ne zahálkou.
Ač se možná nedočká žádné posmrtné slávy, ač přišel o vše, o svůj domov i o svou čest, přesto zůstal věrný svému ideálu a pradávné Lykurgově ústavě. A to v jeho očích bylo jediné, na čem nyní záleželo. Před dvěma roky odrazoval od sebevraždy svého přítele při útěku ze Sparty. Nyní byl sám však zahnán do úzkých a věděl, že není možné vydat se Ptolemaiovi na milost.
Opřel meč o zem, zavřel oči a poklesl v kolenou.

Tak ukončil svůj život Kleoménes III., syn Leonidův. V následujících dnech byli skutečně v Alexandrii popraveni obzvláště krutým způsobem všichni lidé z jeho doprovodu, včetně rodinných příslušníků všech spoluspiklenců. Nejstarší Kleoménovo dítě se pokusilo zabít skokem ze střechy, avšak přežilo a bylo posléze se svými sourozenci popraveno před Kratésikleiou, svou vlastní babičkou a matkou Kleoména. Plutarchos praví, že poslední byla popravena žena Panteova, která až do poslední chvíle ošetřovala všechny umírající.
Kleoménovo tělo bylo zabaleno do zvířecích kůží a pověšeno na kříž pro výstrahu všem Ptolemaiovým odpůrcům. Po několika dnech lidé spatřili, že okolo Kleoménovy hlavy je ovinut velký had, který zaháněl všechny mrchožravé ptáky, kteří by si jinak pochutnali na Kleménově mase.
Na Ptolemaia padla posvátná bázeň a dal podnět k smírným obřadům, neboť prý byl zabit muž milý bohům. Po několik let byl Kleoménes uznáván jako héroos.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 honzoch 23.11.2009, 14:38:05 Odpovědět 
   Hodně dobré, strašně se mi to líbilo. Protože se spíš zajímám o trochu novější historii, nemůžu posoudit, nakolik ses skutečně držel zmíněných pramenů, či jsi tak dobrý mystifikátor, že jsem ti uvěřil :) fantazii, prameny i um jsi zkloubil zdatně a už "jen" za to máš jedničku
 Šíma 22.11.2009, 19:04:08 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 20.11.2009, 12:40:39

   Člověk nějaké koníčky mít musí a na druhé straně, když jej těší a daří se mu v nich docela dost dobře? ;-))) Držím pěsti v další tvorbě!!!
 Šíma 20.11.2009, 12:43:08 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 20.11.2009, 12:40:39

   Také smekám před Tvým počinem, sám bych se do této práce nepustil, ačkoliv mě historie zajímá, plavu v ní (ne však jako ryba ve vodě)!!! ;-)
 Šíma 20.11.2009, 12:40:39 Odpovědět 
   Tak... Dokonáno jest! Držel jsem Kleoménesovi palce, ale hned bylo jasné, že snad (nejen díky zradě) bude jeho plán jen velmi těžko proveditelný... Bylo jich málo na cokoliv, alespoň pokud můžu soudit svým skromným úsudkem. Někdy asi ona chrabrost a nebojácnost (bez strachu před smrtí a s touhou zemřít hrdinským skonem) nestačí. Líbí se mi, že i po smrti vzbuzoval starý válečník úctu a kdo ví, možná při něm i určitým způsobem stáli bohové. Škoda, že v ten pravý okamžik byl zrazen domnělým přítelem... Líbilo a jsem rád, že byl příběh dokončen! ;-)

P.S. Mé druhé já se mě snaží překřičet slovy: "Byla to pecka, prostě historická bomba!" Musel jsem to napsat, abych měl od něj pokoj a omlouvám se za to přehánění! :-D
 ze dne 22.11.2009, 19:01:11  
   Leontius: Historická pecka? :-D Ne, nejsem historik a je to můj koníček spolu s psaním a šermem, čili jen výhodné spojení pár koníčků, které se tváří důležitě O:-). Ale díky
 Ekyelka 20.11.2009, 10:14:45 Odpovědět 
   Zdravím.
Luxusní zakončení, na které se vyplatilo čekat. Je poznat, že při psaní přemýšlíš - a to nejen o historických pramenech a okolnostech, ale i o těch dalších věcech.
Narazila jsem na dvě, tři chybějící čárky. Ano, ani v zápalu boje a hltání písmenek mi to neuniklo; nejspíš to chce příště provádět korektury po částech, než tě samotného strhne děj. (Ovšem taky se mi to občas stane, takžed se vůbec nedivím)
Když jsem si pročítala celý příběh, mozaika ještě lépe vynikla - je dobře, že sis našel čas k dopsání. Tohle je jeden z těch lepších příběhů.
 ze dne 22.11.2009, 18:57:05  
   Leontius: Děkuji za opravdu povzbuzující komentář :-) A taky za chuť věnovat se celkem specifickému typu prózy :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Žertovná
Sojta
Jen abys tak dá...
Stanislav Klín
Liv Liversonová...
MisQa
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr